evineckY
komentáře u knih
Layla
Colleen Hoover
Tak tohle je super !
Nikdo nevíme, co je po smrti, jestli máme duši a kam směřujeme...
A co rozdvojená osobnost - jak se člověk cítí a co prožívá?
Po dočtení této knihy mám spoustu otázek a budete je mít i vy.
Doporučuji.
„Predstav si ich asi takto,“ povie. „Život v maternici je jedna sféra existencie. Ako plod si život pred maternicou nepamätáme a netušíme, či sa dá jestvovať aj mimo nej. Poznáme len maternicu. Po narodení však maternicu opustíme a vstúpime do súčasnej sféry existencie. A v nej si zase nepamätáme život v maternici a netušíme, čo nasleduje ďalej. A keď sa raz náš súčasný život skončí, ocitneme sa v celkom inej sfére, kde si možno nebudeme pamätať túto sféru existencie, tak ako si nespomíname ani na život v maternici. Sú to proste rôzne sféry bytia. A postupne sa prelínajú.
Hudba z vedlejšího kupé
M. K. Hardy
Je to takové milé počtení pro mladé a ukrátilo mi příjemně čas při kapačkách :-)
Emma sice byla milá a chytrá holčina, která musela řešit domácí problémy ale na 22 let se nechala hodně matkou manipulovat a Daniel je zlatičko.
Stačila jedna cesta vlakem do Paříže ...
Šeptající země
Gerald Durrell
Musím vyzdvihnout krásně namluvenou audioknihu a proto dám o hvězdu víc.
Je pravda, že autor - přírodovědec často v knize pěkně popisuje krásnou přírodu, zvířata a dobré lidi v Argentině a Patagonii, ale nelíbí se mi drancování. Když bohatý už neví co s penězi, tak si řekne - co ještě nemám? - přece zoologickou zahradu. I když na konci se velebí tím, že žádné zvíře neuhynulo - nooo, všichni dobře víme, že právě převozem nejvíc trpí a hynou tisíce zvířat ve stresu a strašných podmínkách.
Sbohem, Irsko
Ann Moore
Další pokračování smutného osudu tvrdě zkoušené, hrdé Irky Gracelyn. I když je to vymyšlený příběh, určitě v té době jich bylo hodně podobných a před takovými ženami bych se poklonila.
„Člověk nemůže najít v životě správný směr, pokud nepochopí, odkud pochází a kam snad směřuje.
Zároveň si však uvědomila, že vrchol toho, čeho je lidstvo schopné dosáhnout, je přímo úměrný hloubce jeho úpadku.
Rivali
Vi Keeland
Chtěla jsem romantickou pohádku - a dostala jsem ji !
Víte, jak využít Williama Shakespeara ? - to si přečtěte v této knize
Jsem jednoznačně spokojená a všechny, které jste na stejné vlně - DOPORUČUJI !!!
Myši Natálie Mooshabrové
Ladislav Fuks
V utopicko-alegorickém románu Myši Natálie Mooshabrové autor vypráví příběh nešťastné matky zlých dětí, která se ze soucitu k ostatním rodičům málem stává vražedkyní cizích dětí, ale ve skutečnosti je někým zcela jiným, než se jeví svému okolí i sama sobě.
Poslouchala jsem
Nikola Šuhaj loupežník
Ivan Olbracht (p)
Jo, nevděk světem vládne a zrada bolí nejvíc proto, že vždycky přijde od toho, komu jste pomohli. Ať je to Nikola, Jánošík, nebo Robin Hood ....a nebo
Co by můj syn měl vědět o světě
Fredrik Backman
Tohle není pro puberťáky, ale pro ty, kteří si vším tím prošli a ty situace si odvíjejí před očima, ač v tu chvíli to byla dramata, teď se tomu smějeme. A ta láska k manželce je určitě záviděníhodná.
Poslouchala jsem audioknihu a tak se chvilkama smála, že jsem to musela pouštět znovu (až na ty hovínka). Pan Backman opět nezklamal :-)
---Plivnout na ubrousek.
Poté utřít dítěti obličej ubrouskem.
Neplivat přímo na dítě.
Moje chyba.---
Papírová labuť
Leylah Attar
Ke každé knize musím přistupovat bez očekávání ,bez čtení anotace a tak jsem nevěděla, do čeho jdu. Sice jsem byla překvapená, protože jsem si představovala úplně něco jiného. Kniha se mi líbila - až na to přehnané drama na konci, které už bylo moc zbytečné.
Protože když milujeme, ukrýváme lásku v srdci a můžeme se k ní obrátit i
ve chvílích, kdy je nám nejhůř. Čím více milujeme, tím jasněji září. A přestože
MaMaLu už dlouho nebyla mezi živými, stále tam byla s ním, v jeho smutných,
osamocených chvílích.
Je to pravda, pomyslel si.
Láska neumírá.
Co jsme my dva? ptal se Damian na té samé pláži.
Tady, v našem malém ráji, se Sierrou spící vedle nás, jsem na to konečně přišla.
Jsme písek a skála, voda a obloha, kotvy lodí a plachty ve větru. Jsme cesta
na místo, které se mění pokaždé, když sníme, padáme, skáčeme nebo pláčeme.
Jsme hvězdy, které zdaleka nejsou dokonalé, ale přesto nepřestávají zářit a třpytit
se. Pořád budeme o něco usilovat, něco chtít, stále budeme mít víc otázek než
odpovědí, ale občas zažijeme chvíle jako je tahle, chvíle plné zázraků a
spokojenosti, kdy duše zalétnou až k Bohu a jednoduše ztratí dech.
Dívka s pomeranči
Jostein Gaarder
Pane Bože, to byla nádhera !
Je to vlastně dopis otce , který zemřel strašně mladý a synovi byly čtyři, ale dostal ho až v patnácti, kdy už rozuměl , co je láska i smrt.
Knihu jsem poslouchala namluvenou pro rozhlas a určitě jsem udělala dobře, protože je to krása.
Království hříchu
Meghan March
Miluju romantické knihy plné klišé, emocí, sexu a děje.
Moc ráda čtu z obou pohledů zamilovaných a to jsem právě dostala.
I když to byly tři díly, bylo to moc krátké a chci ještě.
Drakula
Bram Stoker
Líbí se mi všechny verze Drákuly jak knižní, tak filmové. Ale můj TOP je -
Drákula Neznámá legenda, protože je nejvíc lidský a zamilovaný a ty záběry jsou úžasné. Vím, že s knihou nemá nic společného, no mi se teda líbí.
Drzý kravaťák
Vi Keeland
Tááááááák tohle bylo super !!!!!
„Kdo si myslíte, že jste, do prdele? Čaroděj ze země Oz?
Na audienci ke královně Alžbětě bych se určitě dostala snáz.“
„Trpělivě jsem čekala, až vás budu moct navštívit. Ale vy si tam nejspíš honíte péro, nebo co. Všichni tady jsou z vás bez sebe strachy, takže vám nikdo nechce říct, že jsem tu.''
Myslela jsem, že už žádný milionář z apartmá v Upper West Side s vyhlídkou na panoráma Manhattanu už volný není, no mýlila jsem se... Ale to vůbec nebylo na škodu, protože jsem se nasmála jak se Sorayou, tak s božským klackem. Ale samozřejmě, že to nebylo jen o smíchu a sexu, ale taky vážná témata, jak už jsme od Vi a Pen zvyklé.
A jak děkují holky všem, tak já děkuji Katuš :-)
Kameny věčných
Veronika Tondrová
(SPOILER) Jestli je tato kniha autorčina prvotina, tak je to skvělý začátek.
Přesto, že v první třetině je pár nelogičností, příběh pak pokračuje
parádně, teda až na ten smutný konec, který nemůžu autorce odpustit.
Ale moc se těším na pokračování, protože kámen je celý a naděje...
Ps: Podívejte se na tu skvělou obálku.
Vteřina mezi námi
Emma Steele
Jak silné je spojení mezi životem, smrtí a láskou?
Vteřiny, kterými proletí celý život...
Hodně emotivní, krásná a uplakaná kniha, kterou ze srdce
DOPORUČUJI !!!
Jane - moderní příběh Jany Eyrové
April Lindner
Nenechte se splést obálkou, není to žádný historický román !
Na začátku se mi kniha moc líbila, i když ROCKER A CHŮVA není nic originálního, četlo se mi to skvěle.
Chyba autorky však byla, že striktně do detailů zkopírovala román Jana Eyrová,
jen v novodobém pojetí.
Jestliže jste milovníci tohoto románu a jste zvědaví, jak jej zmodernizovat,
tak s chutí do toho.
Zúčtování s ďáblem
Elizabeth O´Roark
Kniha o tom, že žijeme ve světě mužů...
O právnickém světě, ve kterém nevyhrává právo, ani spravedlnost...
Celou knihu jsem nevěděla, kam zařadit Bena, ale nakonec si zasloužil velkou pusu.
Chudák Gemma, bylo mi jí líto mezi těma žralokama a moc se mi
líbilo špičkování s Benem. Skvělá romantika.
Tato autorka má spoustu knih a já doufám v pokračování.
Krutý ráj
J. T. Geissinger
A stejně nepřeju si víc, než mám:
má láska je jak moře bez břehů,
tak bezedná, že čím víc rozdávám,
tím víc jí mám, a nebere to konce.
Za mne jedno velké ANO !
Ze zlého vlka beránek...
Protože romantiky není nikdy dost a tato stojí za přečtení :-)
Přízrak v hrdle
Doireann Ní Ghríofa
Kniha opravdu jen pro ženy (nic proti mužům).
Je to nádherná, citlivá a čtivá kniha o historii a mateřství s překrásným jazykem.
Hluboko ve staré, dávné noci leží naše město v temném údolí. Za jedním zataženým oknem se žena s úděsem probudí ze strašného snu; ani ve spaní se její zármutek nedokáže utišit. V hrůzném příšeří vidí svůj domov zřícený a rozbořený, pozemky vyprahlé a seschlé, zvířata zmizela, ve vzduchu mrtvé ticho. „a celá Gearagh povadla a seschla, / všichni tví ohaři už byli umlčeni / a ani ptáček nezapípal.“ Za jejího života byla oblast Gearagh porostlá starodávným lužním pralesem, jen tu a tam přerušeným pastvinami a usedlostmi. Ta krajina přišla na svět ještě dávno předtím, když se v Gougane Barra rozpadl glaciální ledovec a vypustil obrovskou masu vody. Jak příval té potopy všechno drtil, mařil a mačkal, z výsledné drti se tvořila návrší. Rostla tráva. Býlí. Hloží. Jen pomalu ubíhala ta stará staletí, kdy se rodil les z hlohů, lísek, dubů a jasanů, kde na každé nové haluzi zpívali noví ptáci nové písničky. Brzy se mezi těmi stromy rozezpívaly i hlasy lidí, pečujících o první generace hovězích čelistí, které trávu Gearaghy přežvýkávaly na mléko. Ženy tam pracovaly s držadly džberů a věder, s košťaty a kartáči, lopatami a hrnci, věšely prádlo na šňůry, sypaly zrní ptákům, krmily telata, tahaly okovy vody ze studní, škrábaly brambory, přikládaly si děti k prsům, zpívaly, vzdychaly a míchaly, a když všechno spalo, skláněly se při svíčce nad látáním roztřepených lemů, aby pozastavily další rozplétání. Taková byla Gearagh, jakou znala Eibhlín Dubh: rušná, nespoutaná, nepřemožitelná. Ticho? Tady? Nemožné. Po staletí tohle místo vzdorovalo její hrůzné vidině a žilo dál se smíchem a písničkou, která se nesla po větru s kouřem z rašeliny.
K první zkáze Gearaghy došlo v textu na papíře. V padesátých letech dvacátého století byly předloženy plány projektu hydroelektrárny se stavbou přehrad a strategickým zaplavením. Zvedly se ruce, podepsaly se listiny. Jeden muž ukázal mapu a zakroužkoval na ní evakuační zónu. Ostatní přikývli. Povozy, krávy, děti, všechny je vedli pryč, všechny jejich věci a zařízení, stoly a židle, košíky, hrnce a deky, všechno se odváželo do bezpečí. Zamkli ti lidé dveře, když odcházeli? Nechali klíče v zámku nebo si je nesli na provázku kolem krku? V dálce čeká řeka. Každá vlnka na ní je napnutá jako struna na harfě. Někdo už na ni brnkl. Chvěje se.
Krutý nápor vody se přivalí drsně a bez okolků rozráží dveře a hrne se dovnitř bez klepání, vtrhne do soukromí pokojů, nachází kousky oblečení, které tam lidé nechali, ty staré, potrhané, nepadnoucí a k ničemu. Voda se usmívá, dělá si z nich maňásky, mává rukávy a roztancuje nohavice, tančí s nimi, až jsou na hadry, až i ty hadry jsou na cáry, tančí a tančit nepřestane, dokud nevytáhne i ten poslední útek z osnovy každých rozedraných šatů. Tohle velké a obyčejné rozplétání ukazuje, jak rychle lze tkaninu zvučné krajiny rozpárat.
Co se stane se zlým znamením, když zabráníme neštěstí, které předpovídalo? Popraskají-li struny na harfě, ale nikdo nezahyne, kdo o tom bude vyprávět?
Když myslím na znamení, kterých jsme se naučili obávat – rozbité zrcadlo, osamělá straka –, napadá mi, jaké lešení to z nich asi spadlo, jaké byly ty původní neblahé následky, které se po nich dostavily. Všechna naše znamení v sobě skrývají záhadu jakéhosi vážného lidského dopadu, který po něm kdysi následoval a dnes už je zapomenutý, nechal po sobě jen ten zářivý symbol. Ve snaze pochopit nějaké neštěstí někdy hledáme znamení, které ho předznamenalo, protože nalezením takového znaku vnášíme do chaosu jakýsi smysl. A hledáme-li znamení, často se obracíme k ptákům.
V květnu roku 1622, sto padesát let před Artovou smrtí, bylo město z mého snu v plamenech. Oheň se šířil všemi jeho cestičkami a místnostmi, plameny ničily téměř každou strukturu, která jim stála v cestě, ať byla ze dřeva a došků nebo z krve a kostí. V čmoudu a zápachu dohasínajících uhlíků jeden z těch, co to přežili, dospěl k závěru, že podivný ptačí úkaz, který zaznamenali přede dvěma týdny, musel mít s tím katastrofickým požárem něco společného. Zlé znamení. Jak jednou ten názor vyslovil nahlas, šířil se rychle dál, protože Ano, říkali lidé, Ano, ovšem, ti ptáci byli znamení, že přijde ten oheň. Všichni jsme přece viděli ta dvě obrovská hejna špačků, která se ten den houfovala ve vzduchu, že ano, jak křičeli svou strašidelnou písničku? Všichni také viděli tu ptačí válku, která následovala a ulice města po ní byly poseté opeřenými mrtvolkami. Zpočátku tomu nikdo nerozuměl, ale najednou ten požár dával smysl, když se teď dal vysvětlit jako následek zlého znamení. Ta ptačí krev na zdech a střechách domů musela být varováním před rudými plameny, které přijdou. Co jiného je znamení než výklad minulosti, který ji upravuje, aby zapadla do nové formy?
Když se taková znamení rozletí našimi životy, nesou se jako ozvěna. Když si lidé chtějí vyzkoušet ozvěnu, volají vždycky totéž slovo.