evismaior komentáře u knih

55% - S touto sérií jsem začala čtvrtým dílem, který mě příběhem studentky a trochu potrhlého profesora psaní celkem bavil. Tak jsem se vrátila na začátek, ale první díl mi přišel velmi slabý a popravdě jsem úplně zapomněla, že jsem ho četla, než jsem si sedla k psaní názoru na tento druhý díl Věřit znovu. Ani tentokrát si mě ale autorka nezískala.
Kdyby tuto knížku seškrtala na polovinu a vyhodila všechny dialogy o ničem a hrdinčiny každodenní radosti a starosti, které se ovšem únavně opakují a příběh nikam neposouvají, věřím, že by z toho vykřesala vcelku dynamický příběh s patřičným spádem. Hlavní postavy jsou totiž sympatické, obzvlášť Dawn, která se při studiu tajně živí psaním erotické literatury. I když ten nezbytný kostlivec ve skříni v podobě nešťastně ukončeného dlouholetého vztahu je až příliš provařený a autorka k němu na 450(!) stranách nedokáže přidat nic převratného, tedy kromě toho, že z Dawn dělá hysterickou chudinku.
A přitom možností by bylo tolik! I hlavní hrdina Spencer má totiž svoji slabost v podobě komplikovaného, vinou naplněného vztahu se svojí sestrou, kde bych podrobnější dějovou linku uvítala mnohem víc než očekávání, kolikrát se ještě Dawnina kamarádka Allie a její přítel Kaden zmíní o tom, že Dawn omylem viděla jeho penis. Stejně tak větší ochutnávka ze života Dawniny zajímavé spolubydlící Sawyer (nebo počínajícího vztahu Everly a profesora Nolana) by byla jistě čtivější než další nezáživný kamarádský potlach či dvacátá obměna debaty se Spencerem na téma "děsí mě, když mi řekneš, že mě miluješ" a obehrané "vzájemně si zásadně nic nevysvětlujeme, ale jsme hrozně dotčení, že nás ten druhý nechápe".
Ale právě o Sawyer je další díl, tak tomu dám ještě asi šanci.

7 25.03.2024

70% - podle názvu jsem předpokládala, že půjde o nějaký fantasy příběh (a podle poznámek autorky v Pár stránkách navíc to tak původně i mělo být), ale dostalo se mi vcelku milé romanťárny z jakési autorčiny vize viktoriánské Anglie, která mi příjemně zapadla do předvánoční nálady, kdy jsem i ocenila, že se ledy mezi svéráznou knihomolkou Animant Crumbovou ze šlechtické rodiny a nevrlým sarkastickým knihovníkem smyšlené londýnské Královské knihovny Thomasem Reedem původem z rodiny řezníka prolamují tak pozvolna, až bych se jinak zřejmě nudila. Ono je to hodně dané tím, že autorka původně příběh zveřejňovala postupně na internetu, no a to pak ty stránky bobtnají a čtenáři to při tom ošklivém počasí venku nějak ani nepřijde.
Sice jsem musela místy vrtět hlavou nad logikou zápletky (Animant je devatenáct, žije podle autorčina popisu ve společnosti, která nepřeje přístupu žen ke knihám a svojí kamarádce Elise musí dokonce knihy tajně vypůjčovat, ale přesto sama oplývá perfektními znalostmi o knihách ve všech oborech od medicíny přes termodynamiku, Darwinovu evoluční teorii až po dějiny kdejakého státu) a s blížícím se závěrem jsem se děsila zmenšujícího se počtu stránek, protože začalo být jasné, že rozuzlení ve vztahu Animant a pana Reeda bude uspěchané přesně tak, jak to nemám ráda poté, co si o těch dvou člověk čte na 500 stranách, ale v té chvíli jsem ještě doufala v další poodhalení v Pár stránkách navíc, takže se mi to docela líbilo.

7 25.12.2023

90% - "Jde-li vaše země do války, musíte přece udělat všechno, abyste ji podpořil, na tom nic hanebného není. Proč by se měl člověk za to omlouvat sebevraždou?"
"Někdy mě napadá, že by se podobně měli omluvit i mnozí jiní, ale jsou asi příliš zbabělí, než aby si svou odpovědnost přiznali. Ušlechtilá gesta pak zůstávají na tak význačných lidech, jako byl náš prezident. Spousta lidí už se stačila vrátit do postavení, která zaujímali za války. Někteří nemají daleko k válečným zločincům. A ti by se omlouvat měli."

Kazuo Ishiguro sice od šesti let žije ve Velké Británii, ale v některých svých románech se neváhá vydat zpět do rodného Japonska a vyprávět tamní velké příběhy drobných lidí. Masudži Ono navenek vystupuje jako význačný muž na odpočinku a svými ústy se o tom snaží čtenáře přesvědčit, ale za jeho vyprávěním lze záhy vytušit jinou verzi jeho života, v němž se živil jako malíř propagandistických děl japonského válečného režimu, jimiž dost možná celou řadu mladých mužů přiměl jít do druhé světové války a umírat tam. Je zajímavé, jak se vyrovnává se svou vinou - někdy jako by se tím opravdu trápil, někdy máme pocit, že je to jen póza, aby svou minulostí neškodil vdavkám dcery, a jindy zase celkem jasnozřivě poukazuje na ty, kteří svižně převlékli kabát, přizpůsobili se nové době a hlasitě odsuzují to, s čím dřív neměli sebemenší problém. A přestože je nám japonské kulturní prostředí a japonská nátura na míle vzdálená, právě v tomhle člověk snadno rozpozná i české rysy.
To neustálé vracení se do minulosti se sice místy již opakovalo a nepřinášelo mnoho nového, přestože román není nijak dlouhý, ale líbí se mi tenhle styl "nespolehlivého" vypravěče, kdy si často jen z jím nesprávně interpretovaných či záměrně nepochopených rozhovorů s ostatními můžeme udělat obrázek toho, co a jak se vlastně stalo, vždy ovšem s přiměřenou dávkou nejistoty vyplývající z vypravěčovy nedokonalé paměti a více či méně úmyslného zkreslování skutečnosti.

7 21.12.2023

80% - českou fantasy nečtu, ale s ohledem na recenze jsem to zkusila s touto knížkou a bylo to příjemné překvapení. Celá ta atmosféra Pekla, kde se ze země líhnou hříšníci a démoni je nepovažují za víc než dobytek, který se dá využívat na práci a odkrajování chutných kousků masa, které opět dorůstají, je podaná působivě a čtivě - až je člověku těch zatracenců skoro líto. Na druhé straně je tady Rónan, který se na Zemi za druhé světové války pokouší ochránit dívenku Amálku mířící do koncentračního tábora - tady jsem dost ocenila autorův uměřený styl, kdy třeba o plynových komorách dokáže psát dostatečně sugestivně, aby čtenáři navodil realistický pocit hrůzy, ale přitom se v tom nevyžívá s tou až perverzitou z lidského utrpení, kterou v posledních letech cítím u řady jiných autorů.
No a pak se oba světy protnou a autor postaví démony, kteří se nacházejí tak někdy na počátku průmyslové revoluce, proti jednotkám SS, které jsou schopné všeho a mají k tomu mnohem modernější technologie (a sakra silný motiv). Četlo se to samo.
Jediné, co mi moc nesedělo, byla ta zabedněnost démonů. Tak nějak bych čekala bytosti s nadměrnou inteligencí a ne jednoduché farmáře a zpohodlnělé měšťany, které ani nepadne zkoumat, co se jim to tam začalo objevovat v zemi. My lidé se o inteligenci ostatních druhů zajímáme celkem dost (delfíni, psi, opice apod.), tak proč to nenapadne démony? Nějak jsem nedokázala věřit tomu, že ten "dobytek" opravdu mohou považovat za tupý a nemyslící, protože minimálně těm čerstvě zemřelým to v ději ještě myslelo celkem normálně.

"V tom okamžiku si s konečnou platností uvědomil, že jediná cesta spásy vede skrze zničení Pekla."

"Myslíte, že tady své hříchy jenom prohlubujeme? Že si to děláme ještě horší?"
"Možná," připustil Gerhard. "Tím spíš bychom měli vyhrát."

7 14.08.2023

55% - Příběh začíná stejně nadějně jako v autorčině Pojízdném krámku snů, který se mi líbil - i tentokrát hlavní hrdinka Polly přijde o práci, navíc i o vztah a z nouze se vydává na levný venkov (tentokrát do romantického Cornwallu do fiktivního, leč realitou inspirovaného městečka spojeného s pobřežím jen za odlivu dlážděnou cestou), kde podobně jako Nina mezi nečtenáři ve Skotsku nalézá díru na trhu a může tak šťastným řízením osudu a v duchu nejnaivnějších romanťáren zúročit svůj nejmilejší koníček - pečení chleba. Život v městečku v rozpadajícím se domě, život místních rybářů a ostatních obyvatel, to vše je mile popsáno a jednu hvězdu také přidávám za zachráněného papuchalka, protože tihle ptáci už mi dávno učarovali. Bohužel pak nastane dramatická změna nejen v městečku, ale i v textu knihy, který je najednou podivně zkratkovitý (a dost zmatený překlad tomu nepřidává) a na druhé straně zas zbytečně podrobný - já bych např. klidně oželela podrobný popis veselice ve stylu Hvězdných válek a nahradila ho trochu hlubším prozkoumáním vztahu Polly s rybářem i americkým včelařem. Protože jsem jaksi postrádala chemii mezi hlavními postavami a nejčtivějším vztahem se tak pro mě staly potyčky s místní "pekařkou" paní Manseovou, z níž se vyklubala asi nejzajímavější postava příběhu.

7 12.08.2022

80% - naprostá česká klasika od Josefa Lady, kterou navíc doplnil svými nezaměnitelnými ilustracemi. Jako dítě jsem tu knížku milovala a četla ji opakovaně, příběhy dobrosrdečného mluvícího kocourka Mikeše a jeho kamarádů Pepíka Ševců (Josef Lada měl opravdu tatínka ševce), prasátka Pašíka a kozla Bobeše jsou veselé a pozitivně naladěné a v Hrusicích se k sobě všichni (zvířata i lidé) chovají lidsky a slušně. Po letech jsem se ke knížce vrátila v rámci synovy školní četby, ale tentokrát jsem měla docela potíže knížku znovu přelouskat, zvlášť druhou část, kdy je Mikeš střídavě doma a v cirkusu Kludský a pak se všichni přestěhují na vesnici - ta mi přišla dějově spíš popisná a zdlouhavá. Synovi, který je zvyklý na dnešní rychlou dobu, to tak připadalo stoprocentně. A já už na to zkrátka nemám ten správný věk :-)

7 20.12.2021

85% - Spíše než o druhý díl románové série (čtenář tak nějak u sérií čeká, že půjde o romány) se jedná o sbírku delších povídek o zaklínači Geraltovi z Rivie, mutantovi - jakési předělávce člověka - který je žádán pro své schopnosti vypořádat se s rozličnými nestvůrami a nenáviděn pro svou odlišnost. Ač by neměl mít city, nebo se to o zaklínačích aspoň tvrdí, a on sám také navenek působí dost nepřístupně, je ve skutečnosti mnohem laskvější a ušlechtilejší než většina obyčejných lidí obývajících Sapkowského smyšlený svět. A zamilovaný do čarodějky Yennefer, která podobně jako on nemůže mít děti, a tak ač dlouhověká, je jednoho dne určena k zániku. Trubadúr a přítel Marigold, který vpisuje do svých balad hrdinské i méně hrdinské počiny, je nezbytnou součástí Geraltova života, stejně jako dívenka Ciri, která je předurčená stát se jeho učednicí. Příběhy na sebe zdánlivě nenavazují a mnohdy je patrné, že je od sebe dělí i několik let, a přesto jsou vzájemně provázané. A postavy působí tak jakoby současně, to je zábavné v těch středověkých kulisách. Hodně se mi odjakživa líbilo, jak autor pracuje se začleněním tradičních pohádek a legend do svých příběhů, i kdyby to bylo jen drobnou poznámkou - zde např. Malá mořská víla, Sněhová královna nebo legenda o svatém grálu a rytíři Galahadovi, který ho hledá. Ostatně i celý ten koncept "dáš mi za odměnu to, co najdeš doma a nevíš, že to tam bude" je z pohádek dobře známý.

7 26.11.2021

90% - "Kdybychom se vrátili do doby dinosaurů a tam omylem zašlápli savce, který byl shodou okolností naším předkem, mohli bychom nedopatřením vymazat celé lidstvo. Turisté z budoucnosti by se tlačili kolem významných historických událostí ve snaze udělat co nejlepší záběr a dějiny by připomínaly nekončící bláznivý montypythonovský skeč." Tohle je hodně povedená čtivá kniha od autora dobře známého z dokumentárních cyklů o fyzice a vesmíru. Michio Kaku vybírá ze sci-fi románů a filmů ty nejzásadnější vymoženosti, které nám možná připadají nesmyslné (inteligentní roboti, cestování v čase, teleportace, neviditelnost, vesmírné lodě s pohony, které jim umožňují cestovat nadsvětelnou rychlostí) a srozumitelně rozebírá, zda jsou tyto vynálezy sci-fi budoucnosti po technické stránce realizovatelné (byť na to naše civilizace technicky ještě zdaleka nemá). A překvapivě - většinou ano. Citacemi ze zásadních děl sci-fi literatury i četnými odkazy na filmy autor zároveň dokazuje, že i mezi předními vědci jsou snílci, kterým nechybí smysl pro zábavu. Samozřejmě nechybí ani Schrodingerova kočka:-) Možná bych jen pro větší názornost ocenila nějaké ty vysvětlující náčrty, které jednak často dokážou vydat za tisíc slov a za druhé by psaný text oživily.

7 03.09.2019

85% - Knižní předloha kultovního sci-fi filmu Ridleyho Scotta. Film (a kupodivu i jeho loňské pokračování) řadím mezi své zdaleka nejoblíbenější filmy, takže mě už před lety neminulo setkání s Dickovou předlohou, k níž jsem se po loňském Blade runner 2049 opět ráda vrátila. A - no, není to ono. Tedy, je tam ta atmosféra, která z filmu dýchá a z knížky jakbysmet a je to jeden z mála Dickových románů, které si dokážu pěkně prožít (s povídkami problém nemám, ale u jeho románů je to obvykle těžší). Deckard je takový nějaký obyčejnější - prostě polda s manželkou, který zabíjí andíky a spoří si na pravé (a nikoli jen elektronické) zvíře, což je zjevně středobod života pro většinu populace. Rachel je poměrně nevýrazná a parta androidů určených ke zničení zdaleka nevzbuzuje takové emoce, pochopení a snad i soucit jako ti filmoví. Jsou v podstatě jen trochu tupě zlí a vcelku snadno zničitelní. Žádné existenciální úvahy o jejich větším lidství než v samotných lidech nehledejte, byť samozřejmě otázka oprávněnosti jejich zabíjení se naskýtá. Nicméně je v knize mnoho nápadů, které se do filmu nedostaly a ani se tam nehodily - náladové varhany (přístroj, kde si můžete naladit třeba fajnovou depku), mercerismus (jakési náboženství) atd. Takže to beru nadále jako takovou zajímavost spojenou se svým oblíbeným filmem a o to víc obdivuju jeho tvůrce, že z této předlohy dokázali vykřesat tak neobyčejné dílo.

7 26.12.2018

70% - Pravdou je, že s ohledem na skutečnost, jak je rozmazlená Amy z velkého světa už od začátku ve svém "deníčku" protivná, pozná čtenář celkem brzy, co za jejím zmizením asi tak bude. Každopádně už od začátku jsem instinktivně fandila manželovi Nickovi a jen se pak bavila tím, jak ta puntičkářka s pečlivě připraveným mstivým plánem v mžiku selhala, jakmile se dostala mezi ztracené, leč náležitě bystré existence. Trochu mě zklamalo větší nevyužití potenciálu najatého advokáta, který zprvu vypadal, že by mohl být zajímavou figurou v příběhu, ale nakonec se z něj stal jen takový přicmrndávač. A konec tedy nebyl právě nápaditý, byť s takhle nastavenými postavami to asi jinak dopadnout nemohlo. Ale jako letní lehká detektivková četba dobré.

7 05.08.2017

(SPOILER) 50% - „Byla jsem svědkem lidských slabůstek, které měly za důsledek dočasné zmrzačení nebo krátkodobou ztrátu života. Lidé klopýtnou a skončí v kanálu, jsou zasažení padajícím předmětem, vstoupí do dráhy rychle jedoucího vozidla. A když se to stane, lidé se smějí, protože bez ohledu na děsivost té události se dotyčný vrátí a bude zase jako dřív, o nic horší – ani o nic moudřejší. Nesmrtelnost z nás všech udělala kreslené filmy.“
Sešly se mi doma knihy tak, že jsem se do čtení Smrtky pustila po dočtení svého oblíbeného Morta od Pratchetta na stejné téma učedník smrti. Možná i to mělo vliv na to, jak nesmírným způsobem mě Smrtka celou dobu rozčilovala, a to i přesto, jak čtivě je to napsané.
Já prostě po celou dobu nedokázala uvěřit nastavení tohoto autorova světa. Lidé se vlivem pokroku stali nesmrtelní tak, že se například bojí létat do vesmíru, protože se tam občas stávají smrtelné nehody, a přitom se nebrání systému, kdy k nim kdykoli domů může nakráčet smrtka, poručit si večeři, předvést jim zbraňový arzenál a pak je třeba utopit v blízké řece. A pak jsou lidé, kteří se baví zmrtvováním se na všechny možné způsoby, třeba skokem z výšky, a počítají s tím, že je vždycky oživí. A ani neví, kolik je jim let a jaký je vlastně rok, protože mají umělou inteligenci, která řídí všechno. A jsme v období za nějakých tři sta let, smrtky mají své sběratelské kartičky, ale neexistuje ani jedna stránka s hodnocením smrtek, kde by přihlížející psali své postřehy a centrálně nahrávali videa a fotky a hromadné masakry skoro ani nejsou ve zprávách. To jako vážně?
Podívala jsem se na současné světové statistiky: jsme v polovině roku a už se narodilo skoro 70 milionů lidí a něco přes 30 milionů zemřelo. Při růstu populace, jaký by tedy byl, se ani nedovažuji dopočítat, kolik miliard lidí by na Zemi za těch 300 let žilo, ovšem autorem uváděných 5 milionů pokosených ročně by byla jen kapka v moři, kvůli které nevím, proč by si společnost měla dobrovolně držet cech ujetých vrahů, kteří se tak, jako smrtka Goddard, baví kosením nebránících se obětí, případně vraždí podle statistiky jako Faraday. (Ještě tak nejlépe jsem chápala Curieovou, která vybírala lidi unavené životem a odmítala kosit děti.) Na co je lidem odbourání smrti, když kdykoli může přijít smrtka a odpravit jim dítě?! Já už bych tedy měla v ruce plamenomet a nezvratně sežehla každého, kdo by to na mě zkusil. Nevěřím, že by se ke mně velká část společnosti nepřidala. Zvlášť v situaci, kdy všichni měli v těle nanity, kteří mohli kontrolovat otěhotnění a být i snadno nastavení tak, aby člověka po dosažení stáří prostě bezbolestně ve spánku zabili.
Nezvládnutá mi přišla i psychologie hlavních young adult hrdinů Citry a Rowana, kteří se do sebe bez sebemenšího viditelného důvodu zamilují (asi jen proto, že u svého původního mistra Faradaye chvíli dýchali stejný vzduch). Následný pobyt Citry u smrtky Curieové byl dobrý (postava Curieové je totiž napsaná zdaleka nejlépe, zejména její deníky rozebírající vliv nesmrtelnosti na společnost), Rowanův pobyt u Goddarda mi naopak přišel docela odfláknutý.
A v neposlední řadě mi vadilo i to, jak si autor přizpůsoboval vlastní nastavená pravidla podle aktuální potřeby – nejdřív tu máme proslov o tom, jak ctihodné smrtky drží slovo, aby vzápětí došlo k jeho porušení (Citra a Rowan měli slíbeno, že neúspěšný se bude moci vrátit domů, tak jak to smrtky mohly beze všeho změnit?), další porušení následuje po Faradayově smrti, kdy měli být jako učedníci osvobozeni, ale náhle si je mohou vzít do učení Curieová a Goddard, když přitom ani nezůstanou spolu, takže už není důvod soutěžit a nakonec jeden druhého zabíjet. A umělá inteligence Nimbus, která se smrtkami vůbec nekomunikuje, ale přitom v rozhodující chvíli příhodně zachrání Citru, to už jsem jenom kroutila hlavou. Ještě si rozmyslím, jestli půjdu do dalších dílů.

6 04.07.2024

(SPOILER) 95% - když jsem před lety sérii o Zeměploše četla poprvé, byl Mort jedna z částí, která se mi líbila nejvíc. Nyní po opakovaném přečtení musím konstatovat, že se na tom nic nezměnilo.

DOBRÁ CHLAPČE. NUŽE, OPRAVDU A UPŘÍMNĚ SI PŘEJEŠ NAUČIT SE TA NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ ČASU A VESMÍRU?
"Ano, pane, chci, pane."
DOBRÁ. STÁJE JSOU ZA DOMEM, RÝČ A VIDLE VISÍ HNED ZA DVEŘMI.

Dneska by se tomu dalo říkat i young adult fantasy. Koneckonců hlavním hrdinou je náctiletý chlapec Mort, se kterým si otec tak nějak neví rady, a tak ho pošle do učení, i když úplně přesně neví, ke komu vlastně.

NABÍZEL JSEM VAŠEMU CHLAPCI, ŽE HO VEZMU DO UČENÍ, řekl Smrť. DOUFÁM, ŽE MU K TOMU DÁTE SOUHLAS?
"A co jste to říkal, že děláte?" vyptával se Lezek kostry v černém plášti, aniž na něm bylo vidět nějaké překvapení.
DOPRAVUJI DUŠE MRTVÝCH NA ONEN SVĚT, odpověděl klidně Smrť.
...
"Doufám, že se budeš moct brzo zastavit doma," obrátil se Lezek k Mortovi.
"No, já si myslím, tati, že to by asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad."

Postava Smrtě se v románech Úžasné Zeměplochy objevuje hned od počátku a mezi čtenáři se brzy začala těšit veliké oblibě. Zvlášť když Smrtě na svých cestách navštívili u něj doma i Mrakoplaš s Dvoukvítkem a stihli se seznámit s jeho adoptivní dcerou Ysabell. I Mort má brzy tu čest, i když to mezi oběma mladými lidmi zpočátku dost skřípe. Smrťův příbytek s černou zahradou kdesi za pomezím reality je vykreslený fantasticky, stejně jako všechny náležitosti jeho řemesla - sál s přesýpacími hodinami životů všech bytostí, knihovna, kde má každý obyvatel Zeměplochy svůj neustále se píšící svazek, dobromyslný kůň Truhlík, letitý kuchař Alberto, který sem jako mág přišel utéct před plynutím času...
Jen to řemeslo se Mortovi ne úplně daří, zvlášť když místo odvedení na onen svět zachrání půvabou princeznu Keli ze Sto Lat před úkladnou vraždou, čímž nabourá celý běh historie a ta se za každou cenu snaží dostat zpět do správných kolejí. Smrť si začne připadat osaměle, pátrá po lidství a hledá si jinou práci, smyčka správných dějin se utahuje kolem princeznina města a paláce, kde jsou všichni tak nějak přesvědčení, že je přece mrtvá, a Mort, který se stále více chová jako Smrť, s Ysabell se snaží dát všechno do pořádku. A na chvíli se při Albertově slavném návratu na Neviditelnou univerzitu objeví i Mrakoplaš...
Tenhle román má všechno, co na Pratchettovi obdivuji - obyčejné, chybující, leč milé postavy, uzavřený neotřelý příběh a především nevyčerpatelnou studnici postřehů, hlášek a přirovnání, která neváhá prolínat i s naším současným světem. Věta hodná citování by se našla snad na každé stránce a s ohledem na téma smrti jsou to často promluvy hodné zamyšlení. Sám Smrť - nevyhnutelný, neptající se po spravedlnosti, a přesto svým způsobem laskavý a především nesmírně osamělý - je určitě jedna z nejlepších postav, jakou Pratchett napsal.
Sice jsem ne vždy dokázala přistoupit na tu jeho všudypřítomnost a konstatování, že mágové mají nárok, aby za nimi chodil osobně, kdežto jinam posílá své učedníky, když Mort byl očividně učedníkem jediným, a přesto té práce s ohledem na počet lidí na Zeměploše zase tolik neměl, ale to je jen takový detail, který mi nezabrání, abych se v budoucnu k téhle knížce ještě někdy nevrátila.

6 02.07.2024

(SPOILER) 90% - "Ve vzduchu se také vznášel velmi charakteristický zápach Ankhu, který každému, kdo ho ucítil, vnukal myšlenku, že ho několik armád současně použilo jako pisoár a pak jako hromadný hrob."
Do vesnice Kyselá Prdel v horách Beraní hlavy přijíždí mág Podomní Kšaft, aby před smrtí předal svou hůl právě narozenému osmému synovi místního kováře. Ovšem až na to, že tím osmým synem je ve skutečnosti dcera...
Čaroprávnost je půvabný, skoro až dětský fantasy příběh, čtivý v tom, jak je sevřený a drží pohromadě, a to s malým množstvím postaviček, které se v prvních dvou dílech Úžasné Zeměplochy nevyskytovaly, a míst, z nichž některá už čtenář zná naopak důvěrně. Setkáváme se tak s Bábi Zlopočasnou, čarodějkou, která se ujme výchovy malé Eskariny. Esk totiž ve spojení se zděděnou holí brzy začne jevit příznaky silné magie, přestože mágy mohou být samozřejmě pouze muži.
A tak se po poměrně krátké cestě (za mě mohla být i mnohem delší, protože bylo zábavné na ní Esk a Bábi pozorovat) děj přesune na Neviditelnou univerzitu v Ankh Morporku, kde Esk začne z nedostatku jiných možností uklízet a tajně sledovat přednášky. Je tu arcikancléř Ostroúhel, který musí ženským čarodějkám teprve přijít na chuť, je tu knihovník v podobě orangutana, je tu mladý koktavý učedník Simon, který zřejmě rozumí podstatě magie víc než kdo dřív. A jsou tu odporné Věci za hranicemi skutečného světa, které se snaží za každou cenu dostat dovnitř. Tenhle díl nepostrádá Pratchettův humor, včetně vtipných přirovnání a četl se úplně sám.

6 19.06.2024

(SPOILER) 65% - jako někdejší konzument fanfiction, byť z jiného fandomu než Star wars, do kterého autorka svoji původní internetovou verzi tohoto příběhu zasadila (koneckonců hlavní postava Adam se jmenuje podle herce Adama Drivera), a navíc milovník příběhů, jejichž hlavní postavy jsou všemožní geniální vědátoři, v čele s Teorií velkého třesku, jsem se považovala za naprostou cílovku téhle love story z akademické sféry a začetla jsem se do ní opravdu s chutí.
Můj první problém spočíval v tom, že téma předstíraných vztahů je už v literatuře i filmu tolikrát zpracované a všechny peripetie těch drobných lží, které musí hlavní postavy utkat jako pavoučí síť pro všechny ostatní včetně nejbližších přátel, natolik profláklé, že moji pozornost vlastně udrželo jen to univerzitní prostředí a barvitě popisovaný život studentů doktorandského studia se všemi těžkostmi vyplývajícími z podfinancovaných výzkumů, nutnosti umět se prodat (někdy tedy bohužel i doslova, což je děsivá představa, která nevím, jestli do téhle sféry může nalákat víc žen) pro získání grantu a to vše ještě bokem k těm hodinám a hodinám stráveným pokusy s předem nejistým výsledkem. Autorka je sama vědkyně, je to vidět a je to nesmírně osvěžující.
Postavy Olive a Adama mi přišly fajn, včetně toho jejich často pubertálního chování – to, že hlavní hrdinka vychrlí záplavu slov, jimž stěží rozumím, a pak udělá naprosto pitomé rozhodnutí svědčící o její sociální a vztahové nedospělosti – tomu u inteligentních vědců, kteří upřednostňují výzkum před životními zkušenostmi zkrátka věřím (včetně toho nedostatku sexuálních zážitků).
Jenže natahované zápletky založené na vzájemném nesdělení si stěžejních informací prostě nežeru - ona mu lže o své lásce, on jí zas neřekne, že jí stalkuje už léta, což ostatně bylo úplně podivné, proč se o nic nepokusil dřív... Vůbec s Adamem jsem to měla horší – když pominu to jeho opěvované vyposilované tělo s vyrýsovanými břišáky vysvětlené pouze láskou k běhání dlouhých tratí (maratonci fakt jako kulturisti obvykle nevypadají a u vědců trávících dny i noci v laboratoři té schopnosti natrénovat na několik maratonů ročně příliš nevěřím), tak ta jeho náhlá proměna z uzavřeného vědce s nulovým osobním životem v sexuálního náruživce mi přišla hrozně na sílu – ostatně ty tolik diskutované erotické kapitoly (napsané z jejího i jeho pohledu) působily fakt, jako kdyby je napsal někdo úplně jiný, a ač nejsem příznivcem praxe těch moderních školek, které už do batolat cpou pojmy „penis“ a „vulva“, tak tady se mi nad všemi těmi ču**ky, klacky a číčami fakt chtělo nevěřícně smát a představa, že takhle přemýšlejí lidé popsaní jako Olive a Adam, mi zkrátka nesedí. Ovšem s ohledem na to atraktivní prostředí určitě od autorky ještě něco vyzkouším.

6 14.01.2024

(SPOILER) 50% - Jelikož mi hlavní hrdinové téhle princeznovské verze pořadu Farmář hledá ženu America Singerová a princ Maxon připadali v prvním dílu série docela roztomilí, odhodlala jsem se k dalšímu dílu. Jenže to už tedy taková sláva nebyla.
V jednom momentu autorka nechala hlavní hrdinku shrnout její problémy a vyšlo z toho, že potíž tkví v nejasnosti 1) citů Americy k princi 2) citů prince k Americe 3) citů Americy k bývalému příteli Aspenovi a 4) chce America korunu nebo na to nemá? A na rovinu, bohatě stačilo tohle shrnutí, celá kniha o tom fakt být nemusela. Protože to bylo opakující se, ufňukané, nudné a veskrze otravné.
Asi nejvíc mě mrzelo, že tam byly skvělé momenty - zápletka s nejlepší kamarádkou málem jak vystřižená z filmu Anna a král nebo prezentace projektů na pomoc zemi - za mě se tam America vždy zachovala s vášní pro spravedlnost, empatií, upřímností a já se natěšila, že se to konečně rozjede, jenže pak na ni někdo udělal bububu, ona se zhroutila, zastyděla, poníženě omluvila a sklouzlo to zpět k nářkům má mě rád/nemá mě rád, což Maxon zdatně přiživoval svým přístupem "hlavně mít víc želízek v ohni" a "proč si s nějakou neužít, když můžu". Dost se mi zprotivil a nešlo mi na mysl, proč America vždycky tak snadno vyměkne a zase přileze, když zároveň si pořád není jistá. Inu, jsem zvědavá, co s tím autorka provede, a doufám, že třetí díl bude lepší.

6 25.11.2023

75% - Sapkowski umí vytvořit košatý příběh plný různorodých charakterů, akčních scén i chytlavých rozhovorů. U Věže vlaštovky je tomu nejinak - máme tu cintránskou princeznu a zaklínačku Ciri, která se v předchozím ději stala součástí bandy Potkanů. Nyní se uprostřed bažin u tajemného starce léčí ze strašlivých zranění a vypráví mu svůj příběh plný násilí a pronásledování ze strany kdekoho - mezi jinými i sadistického lovce lidí Bonharta, čaroděje Rience, černokněžníka Vilgefortze a obrovského množství jejich poskoků a dalších pochybných existencí. Máme tu čarodějku Yennefer, která si ji snaží najít a zachránit. A o totéž se pokouší i zaklínač Geralt se svojí partou z minulé knihy - opět se tak setkáváme s Nilfgaarďanem Cahirem, lučištnicí Milwou, nepostradatelným Marigoldem a sympatickým upírem Regisem.
O historky tedy není nouze. Ovšem přiznávám, že v tom množství důležitých a ještě větší hromadě epizodních postav jsem se velmi složitě orientovala, což ještě zhoršovalo autorovo rozhodnutí psát příběh na přeskáčku - ať už jde o vzpomínky Ciri nebo o příběhy dalších postav. Takže třeba Geralta někdo pronásleduje a o 100 stránek dál se dozvíme, jak se dotyční k informacím o něm dostali, což už jsme ovšem mezitím tak trochu sami uhádli. Přitom mi přišlo, jako kdyby nám dílky skládačky byly servírovány víceméně náhodně - není v tom ani chronologie ani čistá retrospektiva (v čase se skáče sem a tam), často i v jednotlivých odstavcích se přeskakuje mezi postavami vzdálenými od sebe stovky mil - někdy to navazuje pěkně a logicky, ale častěji jsem si na začátku další kapitoly říkala "Co to zase?" a "Proč teď zase tohle, když já bych si nejraději přečetla, jak pokračuje ten v předchozí kapitole nastíněný děj?" No a především bych chtěla víc té hlavní dějové linky a důležitých postav než toho balastu kolem. Trochu mi to začalo připomínat bobtnající Martinovu sérii Písní ledu a ohně, kdy se to po prvních čtivých knihách v té poslední rozpadlo do tak drobných střípků, že už jsem se při čtení místy trápila. U Sapkowského o trápení zatím nemůže být řeč, ale minimálně nudu a nezájem to čtení párkrát vzbudilo (vážně potřebuji několik stran vyprávění bezejmenného rybáře o tom, jak se blíží zima a jak se ho jedna dívka zeptala na cestu?). Ano, má to řadu skvělých momentů (Ciri v aréně, řežba na zamrzlém jezeře), ale když to tak vezmu celkově, tak v ději jsme se vážně posunuli jen o pidikousek z bažiny k té veži vlaštovky. A ani ten sarkastický Geralt už nějak není, co býval.

6 24.08.2023

85% - Jeden by řekl, že když je vám devět, nemáte maminku, tatínek se ztratil v bouři na moři, žijete ve vile v jednom malém městečku pouze ve společnosti opičky a koně a místní dospělí se na vás dívají trochu podezřívavě (tedy nejraději by vás strčili do dětského domova, kdybyste neměli největší sílu na světě a nedokázali jste se hravě ubránit), budete tak trochu smutní, uzavření a zamlklí. To ale vůbec není případ upovídané zrzavé a culíkaté Pipi Dlouhé punčochy, která si na všem umí najít to dobré (koneckonců když nemáte rodiče, tak vám nikdo nemá co nařizovat kdy jít spát a co jíst a nejíst) a své přátelství (i zděděné peníze) umí kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi. Je to ten typ hrdinky, kterou je těžké si i přes její prostořekost a vlažný vztah k dobrému vychování neoblíbit pro její samostatnost, houževnatost, štědrost a šlechetnost, stejně jako pro její neohroženost a občas až lehkovážnost a sklon k fantazírování o těch nejšílenějších příbězích. V dnešní době sice člověk tak trochu nevěřícně zírá u historek, jak si děti hrají s nabitými pistolemi nebo jak Pipi okusuje muchomůrku a někdy ji i napadne vykoupit lékárnu a spolknout všechny léky najednou - to asi není něco, co bych vlastním dětem četla bez náležitě poučného komentáře ;-) Ovšem Pipina dobrosrdečnost a obětavost to bohatě vyvažuje a třeba historky typu plavby s kamarády Tomym a Anikou na ostrůvek v jezeře a kempování, to snad musí přimět k touze po podobném dobrodružství každého dětského čtenáře.
Koneckonců, jak prohlásí i maminka Tomyho a Aniky, která by mohla na drzou Pipi nadávat nejvíc, protože jí kazí čajové dýchánky s přítelkyněmi, nehledě na její vliv na neuspokojivý stav ošacení jejích dětí po dalším Pipině nekonvenčním nápadu:
"Pipi Dlouhá punčocha se sice nechová vždycky jako dáma, ale zato má dobré srdce."

6 12.07.2023

(SPOILER) 85% - Osobně znát Teda Chianga musí být nesmírně inspirující, protože jeho vědomosti a inteligence skloubená s jeho fantazií dává vzniknout povídkám, které se jen tak nevidí. Sbírka Příběhy vašeho života mě sice zvolenými tématy nechytla úplně tak jako Výdech, ale pořád je to v rámci žánru něco ojedinělého.
Autor se dokáže chopit tradičních i moderních témat a rozvinout je do netušených rozměrů, což dokazuje hned v první povídce Babylonská věž, kde se nejenže dozvíme, co ve svém fantaskním pseudobiblickém světě připravil pro ty, jež se prokopají nebeskou klenbou, ale i to, jak by se žilo na takové mnoho mil vysoké rozestavěné věži - dokázal vytvořit celý společenský systém nosičů a stavitelů, z nichž ti ve vyšších patrech by nikdy věž neopustili a žily by tam celé komunity - za mě fascinující vize, kterou bych si uměla představit zfilmovanou.
V povídce Pochopit se zase snaží vžít do mysli člověka, jemuž byl po mozkové smrti podán experimentální lék, jenž mu jako vedlejší účinek obnovení mozkové činnosti umožnil používat i tu kapacitu mozku, o níž se ví, že ji lidé nevyužívají. Co všechno by takový člověk dokázal a k čemu by to mohl využít? A jak by se geniální matematici dokázali popasovat s nezpochybnitelným prokázáním toho, že matematika vlastně vůbec nefunguje (Dělení nulou)? Nebo jak by dle povídky Vývoj lidské vědy fungovala společnost, kde vědu tvoří jen geneticky upravení metalidé a běžní vědci už ji nikdy nebudou schopni pochopit? Nebo další téma - co když nevěříte v Boha, ale víte, že vaše manželka byla vzata na nebesa a vy po smrti chcete za každou cenu za ní (Peklo je nepřítomnost Boha)?
Ted Chiang se hodně věnuje lingvistice, což se projevuje například v povídce Dvaasedmdesát písmen, kde si ve fantazijním světě připomínajícím 19. století pohrává s myšlenkou oživování golemů unikátní kombinací písmen a rovněž s ideou preformace (všichni potomci jsou již obsaženi ve svých rodičích - může být ovšem taková linie generací nekonečná?).
A konečně je tu povídka Příběh tvého života, která mě k autorovi přivedla. Samozřejmě film Příchozí na mě udělal větší dojem, protože je vizuálně velkolepý (v povídce žádné kosmické lodě s pokřivenou gravitací nehledejte, stejně tak jako důvody mimozemské návštěvy a zápletku, která málem vede k válce), ale povídka mi celkem suchým způsobem více osvětlila vědecké myšlenky, na kterých je příběh založen - Fermatův princip, nelineární mimozemské myšlení schopné vnímat současně všechny časové roviny, které se promítá i do stylu jejich psaného jazyka a které umožní totéž každému, kdo se jazyku naučí - se všemi důsledky, jež z toho pro hlavní hrdinku vyplynou.
V závěrečné povídce Když se vám líbí, co vidíte: Dokument se autor ze všech možných úhlů reprezentovaných dotazovanými postavami snaží dobrat závěru, jestli by se všem nežilo lépe, kdybychom mohli vypnout náš smysl soudit ostatní podle jejich vnějšího vzhledu. V poznámkách k povídkám píše, že on sám by to prubnul. Já bych se k němu klidně přidala. Moc se těším na cokoli dalšího, co autor napíše.

"Světelný paprsek musí vědět, kde posléze skončí, ještě než se rozhodne pro dráhu, po které se vydá."

"Existence svobodné vůle znamená, že nemůžeme znát budoucnost. A to, že svobodná vůle existuje, víme, protože s ní máme přímou zkušenost. Volní rozhodnutí jsou neoddělitelnou součástí vědomí. Anebo ne? Co když tu osobu znalost budoucnosti změní? Co když to v ní vyvolá pocit naléhavosti, pocit povinnosti jednat přesně tak, jak ví, že jednat bude?"

6 27.06.2023

85% - Jedna z prvních knih, která se pokusila laické veřejnosti vysvětlit věci tak abstraktní a složité, jako je velký třesk, černé díry, rozpínání vesmíru a možná i jeho následný kolaps, pokusy o sjednocení teorie relativity a kvantové mechaniky, a jelikož jde o pojednání o času, tak samozřejmě i jeho povahu - co to vlastně je čas, jaká je jeho souvislost s druhou termodynamickou větou o narůstání entropie, jak jinak, než že si my lidé i naše počítače pamatujeme jen minulost a nikoli budoucnost, lze dokázat, že čas může plynout právě jen jedním směrem, jak to souvisí s rozpínáním vesmíru (a běžel by čas v případě jeho kolapsu pozpátku? Byla by v době kolapsu vůbec možná existence bytostí, jako jsme my?) a třeba také to, zda všude pro všechny pozorovatele plyne čas stejnou rychlostí. Dnes již existuje na toto téma mnoho podrobnějších publikací zahrnujících i poznatky, k nimž se dospělo od roku 1988, kdy Hawkingova kniha vyšla, takže nemohu říct, že bych se dozvěděla něco nového. Co mě ale zaujalo hodně, byl ten přesah do náboženských otázek - člověk tak nějak automaticky považuje vědce za ateisty, protože přece vše lze vysvětlit vědou a není třeba žádného zásahu shůry. Hawking se tomu ovšem nebrání a hledá možnou přítomnost Boha málem za každou černou dírou - ať už rozebírá důvody, proč má vesmír shodnou teplotu všude, a to i v místech, která jsou zkrátka příliš daleko od sebe na to, aby si mohla informaci o své teplotě vyměnit a teplotu vyrovnat (- není to náhodou způsobeno tím, že už soubor fyzikálních zákonitostí v době velkého třesku byl natolik přesný, že teplota zůstala všude stejná - a kdo tato pravidla vytvořil?) anebo dává Bohu dostatečný prostor v prvku neurčitosti, který do vědy přináší kvantová mechanika. Inu asi pořád lepší nějaká ta neurčitost a naděje, že snad můžeme rozhodovat o svém osudu, než opačná deterministická teorie, podle níž by s dostatečnou výpočetní kapacitou a znalostí všech vstupních informací bylo možné přesně vypočítat, jak bude naše budoucnost vypadat, a nikdo by na ni nemohl mít vliv...

"Dokud má vesmír počátek, můžeme předpokládat, že má i stvořitele. Je-li však vesmír uzavřen zcela sám do sebe, nemá-li hranici či okraj, potom nemá ani počátek, ani konec, prostě je. Jak potom máme chápat úlohu Stvořitele všehomíra?"

6 27.02.2023

70% - Colleen Hooverová psát jednoznačně umí, její knížky se čtou samy, ať už je to styl young adult nebo třeba thriller pro dospělé jako je právě Pravda nebo lež. Příběh vypráví o spíše průměrné spisovatelce Lowen, která se po smrti matky ocitá ve finanční tísni, a tak se smíšenými pocity přijímá nabídku dokončit úspěšnou knižní sérii Verity Crawfordové, která je po autonehodě upoutaná na lůžko bez známek vnímání, zato s proklatě sexy manželem Jeremym, jenž o ni obětavě pečuje a při tom smutní po jejich dvou mrtvých dcerách. Lowen přijíždí do jejich sídla pro Veritiny poznámky o zbývajících dílech série, ale mnohem víc ji upoutá její nalezená autobiografie, která dává situaci v rodině (a smrti dcer) zcela nový rozměr. Anebo je to celé úplně jinak?
Čtení jsem si jako vždy užívala a samozřejmě čekala na ten předpokládaný zvrat na konci - a byť mě samotné běželo hlavou hned několik variant zvratů a rozuzlení, ten, který zvolila autorka, mě ve finále příliš nepotěšil - jednak tím, že ho tak trochu odflákla na pár stranách a za druhé tím, že mi to přišlo šíleně vykonstruované a nepravděpodobné. Myslím, že když už to pojala takhle, tak by to skoro bylo na druhou půlku knihy ve stylu, co bylo poté (zejména jak se s tím hlavní hrdinové vyrovnali), a skoro bych řekla, že by to ještě mohlo být i napínavější než předtím, protože tohle ustát... Takže ve finále super čtení a na samotný konec trochu zklamání.

6 19.01.2023