fénix56 komentáře u knih
Paní Dvořáková si opět zvolila ožehavé téma. A opět to zvládla na jedničku.
Útlou knížku jsem přečetla za pár hodin. A oscilovala jsem mezi znechucením a lítostí k hlavní postavě. Jak sám říkal, Bůh ho takového stvořil... Čímž vše omlouvá. Ale zároveň se snaží mít to pod kontrolou. Ovšem zvládne to? Bez důkazů jej skoro všichni šmahem odsuzují. Trochu mně to připomnělo dánský film Hon. Tam byla hlavní postava čistá jak lilie, ale stejně na něm ulpěla špína.
Mně tento styl humoru vyhovuje. A přestože jsou obyvatelé Kostky ve svých slovech i činech neměnní, nevadí mi to. Nikdo nepřekročí svůj stín. A Marie z Kostky vše vtipně komentuje.
Moje čtvrtá kniha od Backmana. Napsaná dojemným stylem, jak bývá u tohoto spisovatele zvykem. Jen mne to k slzám nutilo víc než u jiných jeho knih, kde to bylo vyváženější, proto dávám o hvězdičku míň. Možná to bylo i tím, že jsem už babička a mám vnuka....
Pátý díl "aristokratické" série mne nezklamal. Opět jsem se výborně bavila. Věděla jsem, do čeho jdu, že půjde o situační humor, který se bude držet na velmi dobré úrovni. Už teď se těším na šestý díl, kde se Marie ocitne "pod palbou lásky".
Jedna z knížek, u které se mi trošku více líbilo filmové zpracování. Nicméně i tak se kniha dobře četla, téma lásky dvou životem už otřískaných lidí nebývá zase až tak časté. Navíc se příběh odehrává v době, kdy rozvody nebyly běžné, takže Francesca má před sebou dilema. Scéna s odjíždějícím autem Roberta Kincaida je nezapomenutelná...
Tak za mne jedna z nejlepších knížek, které jsem kdy četla. Střídavě jsem se smála i brečela dojetím. Přestože byl Ove protivný mrzout, vlastně jsem ho chápala. Chtěl jen, aby byl v jeho okolí pořádek, aby se dodržovala daná pravidla, což lidé moc nedělají. Do toho přišel o milovanou osobu, která, jako jedna z mála, taky poznala, že Ove pod tvrdou slupkou skrývá zlaté srdce.
Nejdříve jsem poslouchala audioknihu, kterou četl pan Vlasák, mimochodem velice dobře. A nelenila jsem a "papírovou" knihu jsem si okamžitě koupila.
Je to první z knih od Jonase Jonassona, které jsem četla a od té doby čtu od něj všechno, co se u nás objevilo. Líbí se mi jeho nezvyklý styl, kombinace současnosti s minulostí, okořená svérazným stylem humoru, někdy velice "nekorektním".
Kniha Tiché roky je dobře napsaná, s neobvyklým příběhem. Jen jsem dříve než tuto knihu četla Hanu, které je pro mne nepřekonatelná a asi se vždy budu dívat na další tvorbu Aleny Mornštajnové tímto prizmatem.
Je to vlastně má první knížka od Oty Pavla. A je psána přesně tak, jak to mám ráda. Směsice humoru, dojemných chvilek a nostalgických vzpomínek. A vzpomínky jsou buď krásné, na rodinu, na přírodu, na čerstvě upečený chleba nebo drsnější v době války. Hlad, strach, bezmoc....
Tatínek by sice někdy potřeboval proplesknout, ať se vzpamatuje ze svých úletů, ale rozhodně mu nejde upřít lásku k celé rodině. A laskavá a tolerantní maminka mu ty úlety toleruje, protože ví, že je to člověk se srdcem na dlani.
A scény se psem Holanem, puštěním králíků na svobodu nebo závěrečné pověšení cedulky s nápisem Přijdu hned jsou nezapomenutelné.
Čtvrtý díl dle mého mínění opět zasluhuje pět hvězdiček. Je zde sice dost "přelidněno", ale všechny tyto postavy, ať už důležité nebo ty, které se zde jen mihnou, jsou opět popsány tak roztomilým archaickým způsobem, že je radost to číst. Urozenci, odranci, panečnice, soupohlavník, obojetník, jařmo atd. A květnaté proslovy Petra Sioraka k dámám jeho srdce, no která by odolala? Jejich ctnost hned začala kolísat.
Zároveň sledujeme snahu krále Jindřicha III. udržet klid mezi hugenoty a katolíky. Jenže má proti sobě silné soupeře, ať už v Paříži "krále Paříže" vévodu Guise, tak i v okolních zemích, hlavně ve Španělsku.
Asi bych se k Harrymu Potterovi nikdy nedostala, kdyby to nebyla jedna z nejoblíbenějších knih mého vnuka. A nelituji. I když je kniha určená spíše mládeži, hltala jsem každou stránku. Je to příběh o boji dobra se zlem, o přátelství, s příchutí tajemna a napětí.
Poutavě napsaný román z doby, kdy lékařská péče vlastně ani neexistovala. Tehdy hlavně v křesťanské Evropě, v arabském a židovském světě byli pokrokovější. Mladý Robert má v sobě touhu nemocným lidem pomáhat a nestačí mu jen vyučení u bradýře. Což byl takový všeuměl, od léčitele až po žongléra. Jeho strastiplná pouť do Persie nakonec skončí úspěchem, podaří se mu dostat až ke slavnému lékaři Ibn Sínovi a načerpat další znalosti.
Přesto, že byl román obsáhlý, místy až moc popisný, četl se dobře. Dozvěděla jsem se spoustu poznatků o poměrech v Evropě v 11. století, včetně detailů, co se týká víry, zvyků apod.
Jediné, co mně znechutilo, bylo pár drsných scén, např. zápas medvědice Godaivy se psy...
Při vyprávění malého Marcela jsem se doslova přenesla do Provence. Byla jsem tam jen jednou, ale lány levandule, ostré slunce, cvrkot cikád si dovedu vybavit i po letech. Z řádků na mne dýchá nostalgie starých časů, poklidný způsob tehdejšího života a taky obrovská láska Marcela k rodičům i sourozencům.
A určitým způsobem mi vše evokuje i mé dětství, přestože jsem byla holka a bydlela jsem na moravské vesnici. Tak jako Marcel a jeho přítel jsme veškerý volný čas trávili venku v přírodě a hráli si na Indiány. Jen jsme "vědeckým" způsobem zkoumali kobylky, ne cikády....
Kniha je napsána takovým milým, "svěrákovským" stylem, s bohatou slovní zásobou a je prošpikována trefnými vtípky a postřehy malého Marcela.
Knížku jsem přečetla jedním dechem... Hlavnímu hrdinovi jeho přítulnost k alkoholu poznamenala celý život. Ať už v práci nebo v jeho soukromí. Následují další úlety i pády a přesto z něj mám pocit, že pokud bych si na chirurgii mohla zvolit svého lékaře, bude to on. Protože přes všechny jeho slabosti v osobním životě, je v něm větší lidství než v ostatních jeho kolezích.
Zpočátku mi ale dost vadilo používání slangu. Naštěstí děj byl natolik poutavý, že jsem si časem zvykla a přestala to vnímat.
Nejdříve jsem viděla pár dílů o Harrym Potterovi díky svému vnukovi (pětiletému). Protože ještě neumí číst, začala jsem mu Harryho číst a stal se ze mne stejný fanatik, jako je on. Mou nejoblíbenější postavou se stal Snape, největší strach jsem měla z Mozkomorů a samozřejmě z toho, jehož jméno se nesmí vyslovit....
Druhá světová válka se chýlí ke konci. Z Pobaltských republik utíkají tisíce uprchlíků před sovětskou armádou. Jediná cesta za svobodou vede přes moře. Tři uprchlíci, Litevka Joana, Polka Emília a Němec Florian se snaží dostat na loď. Každý z nich skrývá nějaké tajemství, která postupně vycházejí najevo. Po strastiplné cestě se jim podaří dostat na loď Wilhelm Gustloff, kde se seznámí s Němcem Alfrédem.
Zasvěcení vědí, jak to s lodí Gustloff dopadlo. Torpédovala ji sovětská ponorka, loď se potopila a zahynulo na ní přibližně devět tisíc lidí, převážně civilistů a hlavně dětí.....
Jedna z nejlepších knih, které jsem četla.
Kniha americké spisovatelky Kristin Hannah se odehrává v malé francouzské vesnici za druhé světové války. Dvě sestry, kterým brzy zemřela matka a otec se o ně příliš nestaral, prožívají válku každá podle své povahy. Divoká Isabelle se okamžitě vrhne do odboje, opatrná Vianne dělá vše pro to, aby hlavně ochránila svou malou dceru Sophii. Osud je ale nakonec k oběma krutý.
Krásná, dojemná kniha, ke které se budu vracet, i když už budu vědět, jak to dopadne. Válka semele všechny....
Snyder velice podrobně zkoumá prapříčiny některých světových konfliktů, v tomto případě jde hlavně o Rusko a Ukrajinu. Tyto neustále rozbroje eskalovaly nejdříve v roce 2014 a pak v roce 2022, což bylo až pár let po vydání této knihy. Tím se jen potvrdilo to, před čím Snyder varuje. Že se Putin svých vizí nevzdá.
Podrobně píše o směru, kterým se chce Rusko ubírat, tzv. eurasijský projekt. Zjednodušeně řečeno, sjednocení Ruska s Evropou, samozřejmě pod nadvládou Ruska. Putin se shlédl v názorech fašistického filozofa Iljina (a pokračuje v tom Dugin) a sám sebe vidí jako reinkarnaci dávného vládce Kyjevské Rusi Volodymyra. A v dnešní době dezinformací, populismu, kybernetické války má u části populace bohužel úspěch.
Kdysi jsem viděla film (mimochodem výborný), který odpovídal stylu této knihy. Drsná doba, životem zkoušení, svérázní lidé. A v kontrastu s tím poeticky vylíčené prostředí bohem zapomenutého kraje. Bylo mi líto Ulriky, po smrti maminky zůstala jen s notorickým otcem, její sestry už to dávno vzdaly. A to ještě není všem hrůzám konec, horami se potloukají werwolfové.
Styl psaní Vladimíra Körnera miluji, opět nezklamal.
Paní Alvarová se snažila popsat, jakým způsobem vznikají dezinformace, jak manipulátoři dovedou vymýt mozky. V době internetu a sociálních sítí v obrovském měřítku.
V knize je i návod, jak se bránit, jak nenaletět. Jen mám obavy, že ti, co už dezinformacím podlehli, si nikdy nepřiznají, že udělali chybu. Pořád jsou přesvědčeni, že "peklo jsou ti druzí"...
Kniha byla poprvé vydána už před několika lety, kdy se tehdy někomu mohlo zdát, že zbytečně straší ruskou propagandou. Čas dal paní Alvarové za pravdu.