fénix56 komentáře u knih
Kniha mne příjemně překvapila, i když se nečetla úplně lehce. Přestože vypravěč Hendrik umí být vtipný, občas jsem zamáčkla slzu dojetí.
Trávit podzim svého života bych nechtěla v domově důchodců. Ale pokud tomu tak bude, chtěla bych mít kolem sebe partu z klubu Staří-ale-ne-mrtví. A hlavně citlivého a empatického Hendrika.
Překvapilo mne, že nizozemští důchodci řeší úplně stejné problémy jako ti čeští. A to brblání asi nezáleží na státu, ale na lidech. Proto mi byl sympatický Hendrik, který nebrblal, ale konal. Jako třešnička na dortu na mne působily často "nekorektní" Hendrikovy průpovídky.
Protože jsem se bavila u autorčiny knížky Vejce a já, pustila jsem se i do četby této knihy. Jde vlastně o tři úseky ze života Betty MacDonaldové.
V první části se snaží Betty nalézt vhodné zaměstnání v době hospodářské krize. No, moc se jí to nedaří, teď by se řeklo, že byla finančně negramotná. A zbytek rodiny na tom byl podobně. V druhé části se Betty léčí s tuberkulózou. Tam mně nedělalo úplně dobře prostředí sanatoria, i když jej Betty líčí s humorem sobě vlastním.
Takže asi nejvíc se mi líbila třetí část, kde se Betty stěhuje i s manželem a dcerami Ankou a Jankou (ten český překlad jmen mi trochu vadil) na ostrov poblíž Seattlu. Tato část se mi líbila nejvíc, způsobem psaní mi to připomínalo knížku Vejce a já. Do všeho se Betty vrhala po hlavě, s nadšením, jen ten konec se občas nevyvedl tak, jak by si přála (např. vánoce).
Knihu jsem poprvé četla ještě v minulém století.... Pak jsem viděla filmové zpracování a teď jsem opět zkusila čtení. Přestože už jsem věděla, jak vše bude probíhat, četlo se to jedním dechem.
Příběh mafiánského kmotra, "padrina" dona Vita Corleoneho nikdy nenudí. Ani osudy jeho rodiny, hlavně buranského Sonnyho a uhlazenějšího Michaela, který se zprvu brání zapadnout do mafiánských kšeftů. Do rodiny se skvěle hodí i adoptivní syn Tom Hagen, který řeší právní problémy.
Propletení mafie se světem filmu, obchodu, přivírání očí policie, boje jednotlivých mafiánských skupin mezi sebou, atentáty, to vše doplňuje příběh Corleonovic "famílie". A přistihla jsem se při tom, že této gangsterské rodině vlastně fandím, přestože za sebou nechává krvavé stopy. Což asi není v pořádku, ale svědčí to o tom, že kniha je výborně napsaná.
Z trilogie o Karlu IV. se mi nejvíce líbil první díl, ale i druhé dva byly na vysoké úrovni. Ve třetím díle už Karla IV. vyčerpávají různé zdravotní neduhy, ale zase si konečně začíná rozumět se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou. Dá se říct, že jediný problém mezi nimi je zaslepená láska Karla k synu Václavovi, ze kterého učinil českého krále, přestože pro tento post rozhodně nemá předpoklady.
Mám pocit, že když po perfektních panovnících nastoupí jejich synové, ve velké míře zdaleka nedosahují kvalit svého otce...
Zajímavá kniha s netradičním námětem. Hlavní postava Neonila mne svým charakterem neskutečně prudila. Ale stále jsem knihu otvírala znovu a znovu se zvědavostí, jak její příběh bude dál pokračovat. A pak i příběhy jejich blízkých.
Mám pocit, že za celý svůj život udělala jednu jedinou dobrou věc (záchrana "falešné Světlanky"), ale zároveň nikdy nepátrala po té pravé, což nejsem schopna pochopit.
Popis městečka, kde nakonec Neonila bydlela, je přesný, mám ho za humny. Opravdu to tam tak vypadalo, včetně paneláků s novinami v oknech, vůní nebo lépe řečeno zápachem baryšní i čilým obchodem mezi Čechy a Rusy...
Druhý díl série o Karlu IV.se mi líbil o něco méně než první díl této série, ve kterém se dělo více zásadních skutečností. Zde šlo hlavně o ustálení vztahu mezi Karlem a ještě nevyzrálou, někdy tvrdohlavou Alžbětou Pomořanskou. Rovněž přetrvává rozmazlování syna Václava. Těžkou ranou pro Karla je smrt arcibiskupa Arnošta.
Posloucháno jako audiokniha v podání výborného Jiřího Dvořáka.
Tak za mne to bylo příjemné překvapení. Na rozdíl od některých spisovatelů historických románů, kteří se ve svých knihách věnují spíš "obyčejným" lidem a jejich erotickým radovánkám, v této knize spisovatel píše o skutečných historických postavách a jejich osudech. Ať už jde o rozporuplný vztah Karla IV. s otcem Janem Lucemburským, lásku k matce Elišce Přemyslovně nebo rozmazlování prvního syna.
O Karlovi IV. jsem už četla dost knih, ale tato se mi líbila asi nejvíc. Hlavně svým střízlivým popisem jeho života a nezabředáváním do zbytečností. Jediné, co mi trochu vadilo, je přeskakování v čase, mám raději časovou posloupnost.
Román jsem poslouchala jako audioknihu a musím vyzvednout perfektní přednes Jiřího Dvořáka a rovněž předěly pomocí dobových chorálů.
První třetina knihy, kde se seznamujeme s městečkem a jeho obyvateli perfektní. I poslední třetina, i když ten konec byl trochu jako z holywoodského filmu. Uprostřed se to ale trochu vleklo, např. mne nebavily popisy rybářských technik. A některé linie příběhu se nakonec úplně nevyřešily. Nebo mi unikly...
Nicméně četlo se to dobře. A teď, v zářijových skoro třiceti stupních, mne povídání o Islandu ochladilo. Neobvyklý hrdina, netradiční detektivka, drsná, ale krásná severská příroda.
Další díl o Petrovi ze Sioraku zachycuje konec období vlády Jindřicha z Valois, kterého Petr zbožňoval, a nástup Jindřicha Navarského na trůn. K tomu má Petr určité výhrady, hlavně co se vojáckého chování a vzhledu týče, ale nakonec si jej také oblíbí.
Zemí pořád zmítají boje mezi hugenoty a katolíky, dojde i na hladomor. Některé scény působí až apokalypticky.
Zajímavá je i část románu, kde Petr ze Sioraku netuší, kdo je vlastně jeho manželka. A samozřejmě, i jako ženatému a už trochu zestárlému muži mu nechybí chuť neustále laškovat se ženami, ať už z jakékoliv společenské vrstvy.
Tuto knihu jsem četla až po sérii Píseň ledu a ohně, ale nevadilo to. Objevují se tu sice rody, které jsou známé z PLaO, ale je to samostatný příběh, lépe řečeno tři části příběhu. Je to styl, který mám u pana Martina ráda, naopak mi neseděl kronikářský styl knihy Oheň a krev.
Duncan Vysoký, sympatický svou zarputilostí, cílevědomostí a jeho panoš Egg s tajemnou minulostí (i když se dá odhadnout), je perfektní dvojka. Jejich putování krajinou a setkávání se s občas dobrými lidmi, ale spíše se špatnými týpky je napínavé, psané květnatým jazykem. Sem tam mi sice lezlo na nervy vypisování spousty rodů se všemi jejich erby. Ale to je jen malá piha na kráse, kterou obsahují všechna Martinova díla.
Nejdříve se mi do čtení knihy dlouho nechtělo, obávala jsem se nějaké romantiky. Kniha byla naštěstí o něčem úplně jiném. Líbily se mi hlavně ty pasáže, kde spisovatel rozebíral povahy jednotlivých osob. Spektrum bylo široké, Indové, Britové, Američané, dokonce i Ruska. Přibližuje nám i různá náboženství a problém kast.
Musím konstatovat, že sympatičtější mně byly spíše mužské postavy, hlavně Tom Ransome, který mi svým cynismem připomínal Rhetta Buttlera. Některé ženské postavy byly doslova příšerné, např. paní Hogget-Claptonová, paní Simonová a další.
Když nastanou deště a příroda ukáže lidem, jak jsou vůči ní bezmocní, někteří se vzpamatují a začnou se chovat tak, jako by od nich nikdo nečekal, např. Edvina.
Jediné, co mi na knize trochu vadilo, byla určitá rozvleklost děje a přelidnění spoustou postav.
Asi takhle: za partnera bych Laca nechtěla, ale za parťáka na pokec určitě. Vulgarity jsem předpokládala, takže mne nevyděsily. Je to neřízená střela, natlakovaný papiňák, divočák, který si rozhodně nebere servítky a netrpí přehnanou korektností.
Přesto lze z některých momentů vytušit perličky na dně Lacovy duše. Pod drsnou slupkou se občas projeví nečekaná, citlivější Lacova povaha, kterou se ale snaží skrývat.
U čtení jsem se moc bavila. Takových lidí, jako je děda, znám ve svém okolí několik, ale rozhodně bych neměla odvahu s nimi jet kamkoliv, natož na Kubu. Před spisovatelkou smekám....
Kdysi mi o svém zájezdu na Kubu vyprávěla jedná známá, která se moc neorientovala v zeměpise, dějepise ani v politice a strašně se divila, že tam letěli tak dlouho a že tam lidé žili v chatrčích z vlnitého plechu. Škoda, že tam nejela s dědou spisovatelky, ten by ji přesvědčil o jejím špatném úhlu pohledu.
Jedinou výtku bych měla k častým nespisovným výrazům. Ale možná tak chtěla autorka dodat příběhu větší autenticitu.
Přestože mi hlavní postava značně lezla na nervy svou jednoduchostí až omezeností, bylo mi jí zároveň líto. Bojuje s výčitkami svědomí, protože se víc věnovala opilému manželovi než synovi. O to víc se teď, ve stáří, snaží vše odčinit. Řeší to hlavně pečením a vařením pro své blízké, ale síly už jí ubývají a zdraví neslouží.
Obdivuji spisovatelku, že se ve svém mladí dokázala vcítit do myšlení staré ženy a velice věrohodně popsala její myšlenkové pochody. Předpokládám, že kniha mladé čtenáře nezaujme, ale ty, co už mají něco odžito, určitě upoutá.
Kdysi jsem viděla film (mimochodem výborný), který odpovídal stylu této knihy. Drsná doba, životem zkoušení, svérázní lidé. A v kontrastu s tím poeticky vylíčené prostředí bohem zapomenutého kraje. Bylo mi líto Ulriky, po smrti maminky zůstala jen s notorickým otcem, její sestry už to dávno vzdaly. A to ještě není všem hrůzám konec, horami se potloukají werwolfové.
Styl psaní Vladimíra Körnera miluji, opět nezklamal.
Z Temüdžina se stává Čingis. Chán kmenů, které se mu podařilo sjednotit. A daří se mu dobývat další města a území. Řídí se heslem, že kdo umí dobývat, má na to právo. Důležitá je síla. Přitom nestojí o výkupné (i když ho dostává), k čemu by mu bylo. Stačí mu přece jen to, co uveze na koni.
Jeho bojovníci jsou mu oddáni, můžu se spolehnout i na své bratry Kajčuna a Chazara. Vlastně i Temugeho, ale ten je založením jiný. Ten by raději stavěl města a žil v nich než aby je dobýval.
Trochu lépe se mi četl první díl, ale ne kvůli tomu že by byl lépe napsaný. Jen v prvním díle Temüdžin bojoval o svůj život, ve druhém díle Čingis ničil životy tisíců ostatních ...
Nevím, jestli se u nás vydají další díly, což mne, mírně řečeno, štve. Ráda bych si přečetla další pokračování života Čingise, jeho bratrů, jeho synů...Nejvíc mne zajímá, jak se vyvine vztah s nejstarším synem Džučim. Conn Iggulden je mistr historických románů a velmi oceňuji následné dodatky v knihách, kde doplňuje a vysvětluje historické souvislosti.
První půlka knihy se mi líbila, linie s minulostí ve Francii vypadala lákavě. Ovšem pak se to pokazilo. Bylo to překombinované, docházelo k nepravděpodobným situacím. Navíc jsem nechápala, proč se všechny ženské postavy zamilovávají do tak ubohých týpků. A vlastně ani většina ženských postav není přehnaně inteligentních....
Čtvrtý díl dle mého mínění opět zasluhuje pět hvězdiček. Je zde sice dost "přelidněno", ale všechny tyto postavy, ať už důležité nebo ty, které se zde jen mihnou, jsou opět popsány tak roztomilým archaickým způsobem, že je radost to číst. Urozenci, odranci, panečnice, soupohlavník, obojetník, jařmo atd. A květnaté proslovy Petra Sioraka k dámám jeho srdce, no která by odolala? Jejich ctnost hned začala kolísat.
Zároveň sledujeme snahu krále Jindřicha III. udržet klid mezi hugenoty a katolíky. Jenže má proti sobě silné soupeře, ať už v Paříži "krále Paříže" vévodu Guise, tak i v okolních zemích, hlavně ve Španělsku.
Moje druhá knížka od Jany Poncarové a musím konstatovat, že Podbrdské ženy se mi líbily víc. Nějak pomalu to "odsejpalo". Od příběhu české aristokratky v pohnutých dobách 20. století bych čekala napětí, spád, ale občas jsem se nudila. Možná byla chyba, že jsem Cyklistku poslouchala jako audioknihu, ten poslech mne ještě víc uspával....
Vynikající kniha s neobvyklým dějem, navíc miluju knihy ze severského prostředí. Lidé tam šetří slovy, o to víc zůstává nevyřčeno. Prolínají se příběhy dvou žen v různých dobách, aby se nakonec jejich osudy propojily.
Trochu víc mne bavilo číst o Unni a jejich blízkých. Musí žít v drsných podmínkách, mezi lhostejnými lidmi a nezbývá jim nic jiného, než se spolehnout sami na sebe. A největší zrůda je sedlák, který jim pronajímá chatrč k bydlení.
Kåra mi hodně vadila. Oproti Unni se má komfortně, ale ke svým blízkým se chová přinejmenším neohleduplně. Ano, trpí psychickými problémy, ale její jednání je už přes čáru.
A konec, kdy se vše propojí a vysvětlí, to byla síla....