fénix56 komentáře u knih
Román, ze kterého jsem se hodně dozvěděla z období občanské války, války Sever proti Jihu. Občas jsem se sice trochu ztrácela v reáliích a vojenských osobnostech konfliktu, ale to je můj problém. Jinak jsou zde popsány důsledky onoho konfliktu. Kromě mrtvých vojáků i civilistů na obou stranách, zničená města, spálená úroda, hladovějící a nemocní lidé...
Hlavní postavou je Scarlett, dcera z bohaté jižanské rodiny. Ze začátku mne Scarlett neskutečně prudila. Tolik negativních vlastností... Sobecká, vypočítavá, protivná.... atd. Ale život s ní neskutečně zatočí. Samozřejmě hlavně "díky" válce. Jinak by asi zůstala celý život tou sebestřednou, povýšenou osobou. Postupně jsem jí začala fandit. Mám totiž ráda silné osobnosti, které vzdorují nepříznivým okolnostem, ne ty ufňukané. A Scarlett silná byla. Nezměnila se až tak, že by se z vlka stal beránek, možná nejvíc mi vadil její chladný vztah k vlastnímu dítěti, ale už nemyslela jen na sebe a snažila se pomáhat i ostatním. Dokonce včetně své sokyně v lásce.
Román se četl dobře, jen bych trochu zkrátila některé rozvláčné hovory...
Moje první kniha od této autorky. Upoutala mne natolik, že si určitě přečtu další.
Mám ráda knihy, ve kterých je celý příběh napsán z pohledu několika postav. Tady jde o čtyři postavy, ale život každé by vydal na další knihu. Každý si nese své břemeno, jehož začátky pocházejí většinou už z dětství. A ublížili jim jejich nejbližší. A ubližují si všichni i nadále, ať už někomu jinému nebo sobě. Někteří z nenávistí vůči jinému, kdysi blízkému člověku. Jiní svou bezradností, neschopností něco řešit.
A nejvíce to odnášejí děti, kamarádi Théo a Mathis. Život jednoho je v ohrožení a ten druhý neví, jak mu pomoct, aby ho, dle svého názoru, nezradil.
Konec je otevřený, což nemám moc ráda, ale do podobných příběhů to vlastně sedí....
Tak trochu hra o trůny po čínsku. Mladá dívka Jehonala se dostane do harému císaře a z konkubíny nižšího stupně se dere pomocí intrik až na trůn, na kterém se udrží několik desítek let, ať už jako regentka nebo přímo císařovna jménem Cch´-si.
Čína v období její vlády rozhodně nevzkvétala. Vládla korupce, lidé trpěli hladem, docházelo k válečným konfliktům. Kontroverzní je i její pohled na Západní státy: jsou to barbaři. Vypadá to, jako by se vše odehrávalo ve středověku, ale přitom jde o konec 19. století....
Přiznám se, že jsem o životické tragédii, kdy gestapo postřílelo několik desítek lidí jako odvetu za zastřelení třech gestapáků partyzány, nikdy neslyšela. Přitom to do těšínského kraje nemám moc daleko. Paní Lednická přistupovala k popsání této nešťastné události velmi zodpovědně, prozkoumala vše do detailů. Popisuje i dobu, která tomu předcházela vlastně o několik let dříve. A vše dokládá fotografiemi a vyprávěním pamětníků.
Já jen raději čtu beletrii než literaturu faktu, proto se mi četly lépe oba Šikmé kostely.
Když Jindřich Tudor nastoupil na trůn, nebyl si moc jistý v kramflecích, jak se říká. Nástupnická linie nebyla v jeho případě úplně stoprocentní. A vlastně ani linie jeho manželky Alžběty. Ale jejich sňatkem se spojil rod červené a bílé růže a ukončila se tím pádem válka růží.
Jenže občas se vynořil nějaký falešný vhodnější kandidát na trůn, a jednoho skutečného vhodnějšího kandidáta už Jindřich věznil v Toweru. A to ani nemluvím o synech jeho tchýně Alžběty, kteří byli v Toweru zavražděni, dodnes se neví, na čí popud. K tomu má Jindřich VII. jen dva syny (dcery se nepočítají), z nichž jeden umře. Tak se není co divit, že je čím dál nervóznější.
Více knih bylo napsáno o jeho synovi, Jindřichovi VIII., tak jsem si s chutí přečetla knihu o panování méně známého Jindřicha VII.
Přestože u knížek s historickou tématikou čtu raději o osudech skutečných než fiktivních osob, četla se mi kniha celkem dobře. Skutečných historických postav zde bylo opravdu málo, víceméně jen střídavě král Štěpán, královna Maud a pak Jindřich II. a Thomas Becket. Ale život šlechty, církve i obyčejných lidí byl popsán celkem věrohodně. Každou tuto skupinu reprezentuje jeden ukázkový záporák: šlechtic William, biskup Walleran a stavitel Alfred.
A proti nim ti kladní, i když taky mají spoustu chyb: Jack, Aliena, Tom, Ellen, Philip... Jejich osudy se propojují se stavbou katedrály v městečku Kingsbridge. Moc mne nebavily důkladné popisy různých stavebních postupů, dále některé násilné nebo erotické scény byly na můj vkus moc detailní, ale celkově knihu hodnotím kladně.
Kdo očekává romantický děj, jako byl ve filmu, bude zklamán. Romantiky tam bylo minimálně. Zato kniha obsahovala překrásné popisy africké přírody a rovněž poukazuje na mentalitu různých afrických kmenů. Pravděpodobně by to někdo v dnešní době označil jako nekorektní, ale myslím, že je Karen Blixenová popsala věrně, se všemi plusy, ale i mínusy. A taky se snažila domorodcům pomáhat a zároveň respektovat jejich zvyklosti.
Nejvíce se mi líbila první třetina knihy (popisy přírody) a pak závěr (loučení s farmou a blízkými lidmi). Moc mne nebavila prostřední, "filozofická" část.
Poslouchala jsem jako audioknihu načtenou Vilmou Cibulkovou a byl to rozhodně větší zážitek než když jsem tuto knihu kdysi četla.
Moje druhá kniha od Viktorie Hanišové. Opět depresivní, ale velice čtivá. Začíná idylicky, Sára se živí houbařením uprostřed nádherné šumavské přírody, ovšem postupně vyplouvají na povrch střípky z jejího zkaženého dětství. Těžké trauma, o kterém její nejbližší, přinejmenším matka, museli vědět. Ale nikdo jí nepomohl.
Jediné, co mi vadilo, byl nejednoznačný konec. Chce se Sára od minulosti úplně odstřihnout? Ale mám obavy, že se jí to při její povaze a přístupu k léčbě nepovede...
Tak tento díl se mi líbil ze všech nejméně. Možná i proto, že se mým oblíbencům na Kostce věnoval v menší míře, v centru událostí byli jiní lidé. Pobavila jsem se i tentokrát, ale něco méně než u ostatních dílů.
Nelehké čtení o konfrontaci blízkých příbuzných na úzkém prostoru, nejdříve v autě, pak v domě rodičů. Měla jsem problém někomu z těchto hašteřivých osob fandit, ať už jde o dospělé nebo o děti. Povahy jednotlivých osob jsou popsány velmi šťavnatě, člověk by s nimi nejraději pořádně zatřepal, ať se konečně vzpamatují. Ale ono by to stejně nepomohlo.
Proto je příběh vlastně bez konce. Všem postavám chybí sebereflexe a empatie, takže se nezmění a budou se dál chovat svým obvyklým způsobem.
Tak řečeno slovy Denisky z Aristokratek, bylo to "psycho". Příběh zajímavě začínal, chápala jsem snahu Elišky přijít věcem na kloub. Prostřední část byla plná tápání, zbytečných pokusů, odboček, které nikam nevedly a místy mne moc nebavila. Měla jsem obavy, že vše skončí bez konce, což nemám ráda. Nechci psát spoilery, snad jen tolik, že podle mně tam konec byl a nebyl dobrý...
Možná se mi o trošičku více líbil předposlední díl (u královského dvora), kde měla víc prostoru paní Tichá, ale i tak jsem se u tohoto dílu bavila tak jako u celé série. Poslední dobou jsem četla pár hodně depresivních knížek, tak tohle byla ta správná protiváha. Asi nejlepší byla scéna s "kuklíky".
Tato sága mne hodně bavila hlavně do vypuknutí "perestrojky", ta závěrečná část mne bavila o trošku míň. Možná i proto, že jsem se trochu ztrácela v reáliích té doby a toho místa. Gruzínci proti Rusům, Gruzínci proti Abcházii, Gruzínci proti Gruzíncům....I když chápu, že v rámci souvislostí to vše bylo sepsáno tak, jak to mělo být. Celkově však byla sága velmi propracována, psána nádherným jazykem.
Pro mne byly nejpoutavější osudy Christiny, Stasie, Kitty i toho Kosti, kterého bych nejraději zfackovala, ať se probere. A naopak mne nebavilo číst poslední část knihy, popisující život Nicy v emigraci. Osudy rodiny jsou zasazeny do historických období počínaje VŘSR, přes druhou světovou válku, stalinské čistky a gulagy, studenou válku až po onu "perestrojku". Trochu mi vadila linka s čokoládou, která jakoby negativně ovlivňovala osudy lidí. Autorka to asi používala jako metaforu, ale mne to rušilo. Ne, čokoláda není špatná, jsou jen špatní lidé....
Poslouchala jsem jako audioknihu, takže mne nebolely ruce (Martina Hudečková to načetla výborně), ale zase to mělo nevýhodu, že jsem se někdy ztratila v tom, kdo je kdo a u knihy by se mi to lépe vyhledávalo.
Tak raději bych četla Vichry zimy než Oheň a krev. Ale co už... Mám pocit, že Vichry zimy už pan Martin nedopíše.
Na tuto "odbočku" jsem se moc těšila, Targaryenovci jsou zajímavý rod. Ovšem strohé popisy kronikářským stylem mne nudily. Od pana Martina jsem očekávala napínavé čtení, psané květnatým jazykem, ale dočkala jsem se pravého opaku. Trochu jsem ožila až ve druhé půlce, ale to jen díky zfilmovanému seriálu Rod draka, kde jsem si některé postavy mohla s knihou vizuálně spojit. Celkově to bylo zklamání.
Tak za mne nejslabší z knih od Kena Folletta, kterou jsem četla. Možná jsem od ní moc očekávala. Objemná knížka, ale větší polovina obsahovala dost nezáživné rozhovory celkem o ničem. Děj občas okořeněný násilím, občas sexem. Přitom ta doba a prostředí se dala určitě využít lépe.
Tak na toto téma jsem četla mnohem zajímavější tetralogii od Conna Igguldena, takže mne tato kniha úplně nezaujala.
Důležitým událostem, jako třeba smrt Richarda Yorka, bitvy mezi Yorky a Lancastery, bylo dáno málo prostoru. Více se tam popisovaly vztahy mezi Jasperem Tudorem, Margaret Beaufort a Jane Hyvell a to mne moc nebralo...
Paní Dvořáková si opět zvolila ožehavé téma. A opět to zvládla na jedničku.
Útlou knížku jsem přečetla za pár hodin. A oscilovala jsem mezi znechucením a lítostí k hlavní postavě. Jak sám říkal, Bůh ho takového stvořil... Čímž vše omlouvá. Ale zároveň se snaží mít to pod kontrolou. Ovšem zvládne to? Bez důkazů jej skoro všichni šmahem odsuzují. Trochu mně to připomnělo dánský film Hon. Tam byla hlavní postava čistá jak lilie, ale stejně na něm ulpěla špína.
Knihu jsem četla už před mnoha lety, tím pádem jsem věděla, jak vše dopadne. Ale jinak jsem si čtení užila opět jako před lety.
Příběh se vyvíjí pozvolna. Hlavní bezejmenná hrdinka přijíždí po svatbě do manželova sídla Manderley, kde se jí dostane chladného přijetí. Cítí se jako slon v porcelánu, má pocit, že první manželce Rebecce nesahá ani po kotníky. Sídlo Manderley je nádherné, okolí rovněž, hlavně divoké mořské pobřeží. Popis přírody mně vůbec nevadí, myslím, že to umí podat spisovatelka tak, že si to dovedu moc dobře představit. Spíš mne irituje naivita hlavní hrdinky. Ta je v ostrém kontrastu s ostatními ženskými postavami, ať už je to pomstychtivá paní Danversová, užvaněná paní Van Hopperová a hlavně manipulátorka Rebecca, první žena jejího manžela.
Pak události dostanou spád, dalo by se říct až do šťastného konce. Jenže i ten šťastný konec má spoustu vad na kráse...
Po sérii z dob "války růží" jsem se pustila do další historické série z pera Conna Igguldena. A opět jsem byla nadšená. Tentokrát popisuje začátek vlády Čingischána, vlastně původně Temüdžina. Ten miluje svého otce, který je chánem kmene Vlků. Bohužel po zradě a smrti svého otce je donucen se svou matkou, bratry a malinkou sestřičkou bojovat o holý život. Za těžkých podmínek, kdy jednotlivci nemají moc šancí přežít v zimě na pláních, ho při životě udržuje touha po pomstě.
První půlku knihy, kdy Temüdžin s matkou a sourozenci utíkají před vrahy jeho otce, promrzlí, zesláblí hladem, jsem četla se zatajeným dechem. I druhá půlka knihy, kdy Temüdžin pro sebe získává další a další lidi, aby se stal chánem a pomstil smrt svého otce se velice dobře čte, jen už není tak překvapivá, jako ta první část.
Jediné, co mi na knize vadilo, bylo pár pravopisných chyb, za což ale spisovatel nemůže...
Nejdříve jsem viděla film a tím pádem jsem u knihy přišla o moment překvapení, což mne bohužel asi ovlivnilo. Netradiční příběh o lásce mezi mladičkým chlapcem Michaelem a jednou tak starší ženou Hannou. Hanna je záhadná, co se týká emocí spíš chladná, ale funguje mezi ni určitá chemie.
Pak se Hanna ztratí a když ji Michael znovu potká, příběh o lásce se mění na příběh o vině a trestu, a hlavně o příčině toho všeho. Hanna ale místo toho, aby se svůj handicap snažila vyřešit, ode všeho utíká a mlčí. I když se tím dostane do obrovských problémů.