fénix56 komentáře u knih
První půlce knížky bych dala plný počet hvězdiček. Líbí se mi vykreslení atmosféry provensálských reálií. Taky se bavím popisem rozdílů v povahách Angličanů a Francouzů, myslím, že jsou trefné.
Ovšem druhá půlka knihy, která se zaměřuje na nekalé praktiky některých zúčastněných osob mne již tak nebavila. Z toho důvodu hodnotím více film, kde tyto momenty chybí.
V knize poznáváme několik generací žen z jedné rodiny v minulém století. Nečetlo se to lehce, osudy těchto žen byly těžké a vlastně ani neměly možnost něco změnit. Nebo pokud by se o to pokusily, asi by skončily v opovržení. Prostě taková byla doba, žena jen rodila děti, starala se o ně a hlavně o manžela, a samozřejmě ještě o domácnost a zvířata. A být v té době bez manžela? Asi by ji čekal ještě horší úděl, než být s ním. A do rodinného soužití ještě zasahují problémy válečné a politické.
Skvělé bylo intermezzo vlčice. Ona opravdu za nic nemůže, za vše si můžou lidé sami.
Před touto knihou jsem četla Karanténu s moderním fotrem, která se mi líbila o trošičku víc. Ale i u této knihy jsem se hodně nasmála.
Některé postavy v knížce mi připomínaly osoby v mé rodině. Hlavně Čeňkův děda, táta táty. To jsem si říkala, jestli pan Landsman neznal mého manžela: stříhání trávy nůžkami, nakrucování se před zrcadlem, pyrotechnické choutky... A "souboje" babiček taky znám...
Netradiční příběh z války. Pino balancuje na hraně, když se snaží jako šofér generála Leyerse získávat informace, který by pomohly odboji. Hrozí mu nebezpečí, že bude nacisty odhalen a zároveň může být podezírán svými blízkými, že je zrádce a fašista. Začátek byl pozvolnější, pak to gradovalo až do drsného finále. Pino přežije, ale pocity viny a nevyjasněné otázky ho trápí po zbytek života.
Neobvyklý, napínavý příběh, okořeněný Markovými vtipnými hláškami. Hned první věta knihy zhodnotí přesně Markovu situaci. Ovšem ten se nedá, bojuje, seč mu síly stačí. Jen mne trochu prudilo množství chemických, fyzických a matematických poznatků. V těchto předmětech jsem ve škole bohužel nevynikala, proto ani nedovedu posoudit, zda mají hlavu nebo patu.
Tuto knížku jsem brala spíš jako detektivku v historickém hávu, ne jako klasickou historickou beletrii. A tím pádem jsem byla spokojena. Raději sice čtu knihy přímo o skutečných historických postavách, z této doby třeba konkrétně Claudius, který je sice v knize zmiňován, ale není přímým účastníkem děje. Ale nenudila jsem se, napínavé to bylo, měla jsem podezření na osobu, která stojí za spiknutím a to podezření se nakonec ukázalo oprávněné. A dozvěděla jsem se mnohé o sytému fungování římských legií.
Já jsem byla s knihou moc spokojená, bylo to příjemné překvapení. Obsah byl dost nezvyklý, vše začínalo spíš jako drama o pruských uprchlicích Hildegard a její dceři Veře. Po několika desítkách let za stárnoucí Verou přijde její neteř Anna se synem Leonem a je to o jejich sžívání a taky o životě na vesnici. Je tu vidět diametrální rozdíl v přístupu starousedlíků k přírodě a návštěvníků z města, u kterých je to spíše póza, novodobý trend. A nejde jen o přístup k přírodě, ale i o výchovu dětí apod. A vše je okořeněno suchým humorem.
Druhý díl se mi líbil ještě o něco více než první. Nebydlím sice daleko od zmiňovaného kraje, ale jeho historii jsem znala jen povrchně.
Tvrdé pracovní podmínky mužů (i skoro dětí) v dole, dřina jejich žen při starostech o domácnost, rození dalších a dalších dětí... Hodně mužů se snaží zapomenout na těžký úděl pomocí alkoholu, ženy většinou vše snášejí mlčky.
Konflikty Čechů a Poláků, které byly popsány v prvním díle jsou nakonec oproti další válce zanedbatelné. A vlastně ani osvobození není tak úplně výhra, jak závěr knihy napovídá. A jak všichni víme. A poučení z této knihy? Lidé jsou nepoučitelní, stále opakují stejné chyby...
Kdyby to šlo, hned bych přidala jednu hvězdičku za výrazy, které mi připomněly babičku a na které už jsem zapomněla.
Vzdáleně mi tato kniha připomínala Saturnina. Strýček Fred je na jedné straně dobrosrdečný, hned se hrne někomu v nesnázích pomoct, na druhé straně je někdy na zabití... Ale nejvíc mne na této knize zaujala spisovatelova práce s jazykem, se slovy. Jeho vtipné postřehy a poznámky jsou perfektní.
Knihu jsem četla i poslouchala jako audioknihu v podání Otakara Brouska a musím říct, že ji "načetl" skvěle.
Je to typická "backmanovka" jsou v ní dojemné okamžiky i vtipné pasáže. Líbil se mi popis pracovního i osobního vztahu Jima a Jacka. Ocenila jsem, že Zaru spisovatel nehodnotil jen záporně. Rozhovory mezi Zarou a psycholožkou byly brilantní. A fandila jsem individuu. Prostě všichni měli své úzkosti. Nebo úzkosti měly své lidi?
Co se stane, když se křehká stará dáma naštve (nechci použít drsnější výraz)? Ukáže třem kumpánům zač je toho loket. Celou dobu jsem paní plukovníkové Linee držela palce a zároveň se o ni bála. Myslím, že by se zfilmování měli chopit bratři Coenové nebo Quentin Tarantino. Je to přesně v duchu jejich filmů.
No.... Četla jsem všechny knihy od Jonassona, ale tahle spolu se Zabijákem Andersem patří k těm slabším. Stoletý stařík a Sladká pomsta se mi líbily o hodně více.
Mnoho politiky, méně humoru. A ta politika by mi koneckonců ani tak nevadila, kdyby pan Jonasson ten svůj světonázor nevnucoval tak okatě.
Kvůli názvu jsem ji opravdu koupila dceři jako dárek a teď si ji velice často půjčuji. Je tam spousta vychytaných postupů a přestože vařím už hoooodně dlouho, často tam objevím nějaký fígl, který vaření ulehčí. Nemám ráda recepty, kde se popis receptu scvrkne na jednu jednu větu, např.: "Uděláme těsto." Ale to se dá udělat mnoha způsoby. Takže to u této kuchařky nehrozí.
Zatímco v prvním díle byl ten schopnější Filip IV. Sličný než jeho bratr Karel z Valois, ve druhém díle je schopnější Filip (později V.), bratr nového krále Ludvíka zvaného Hašteřivý.
A kolem nich se vyskytuje stejná suita intrikujících příbuzných, ministrů a dvořanů, kterým jde jen o vlastní prospěch. A neštítí se ani vražd.
V této knize se střídají úseky, popisující tyto intriky, které jsou sice rozvláčnější, ale mají svůj smysl, s událostmi, které vyrazí dech.
Milá knížka o britské rodince na ostrově Korfu. Neuspěchaná pohoda, slunce, moře, rozmanitá fauna. A svérázná, ale přitom soudržná rodina. Vzdáleně mi to připomnělo knihu Marcela Pagnola Jak voní tymián.
Toto je jedna z mnoha knih, které jsem o této královně četla. Nevím, která z nich popisuje její příběh nejvěrohodněji a pravděpodobně to neví přesně ani historici. Můžou popisovat fakta, ale už hůř povahu postav, záleží na úhlu pohledu...Takže můžu hodnotit jen styl psaní. Knihu jsem poslouchala jako audioknihu, což v tomto případě je rozhodně plus. Je totiž dost rozvláčná, zabředává do podrobností, od popisů oblečení až po intimní problémy královny. Ale ten poslech audioknihy to určitým způsobem zrychlil, u čtení bych se asi místy občas nudila.
Ale jinak byla pozice Kateřiny u tudorovského dvora popsána zajímavě. Od začátků, kdy nevěděla, co s ní bude a nemohla věřit ani svým nejbližším, přes počáteční chvíle štěstí v manželství s Jindřichem, zkomplikované neustálými potraty, smrtí novorozenců a porodem Marie, která byla "jen" dcera. Nezáviděníhodný osud...
Mám ráda přírodu, fandím lidem, kteří se dokážou zvednout ze dna, ale... V knize byly osobní záležitosti dost depresívní (navíc si spoustu problémů zavinila autorka sama). Samotná cesta Pacifickou hřebenovkou byla popsána tak nějak suše, popisně....Čekala jsem trochu víc.
Měla jsem to štěstí navštívit Provence, mám ráda dobré jídlo i dobré víno. Líbí se mi neuspěchaný život obyvatelů Provence, jejich několikahodinové posezení u jídla, takže se mi nemohla knížka nelíbit.
Navíc je to zpestřeno spoustou osobních zážitků spisovatele (kamenný stůl, příšerný Tony, otravní návštěvníci, svérázní řemeslníci atd.)
Doba Filipa IV. Sličného, tvrdého krále, který se neštítí domoci peněz zlikvidováním řádu templářů. I v soukromém životě je neúprosný. Jak říká své dceři Isabele, kterou provdal za anglického krále, homosexuála: "Nežijeme vlastní životy, ale životy našich království."
Z popisu popravy milenců jeho snach se mi zvedal žaludek. Ale v té době byly podobné popravy běžné.
Trochu méně mne bavila linie obchodníků Tolomei.
Opět typický Ládík. Tentokrát jezdí po zajímavých místech naší republiky. A nevybírá si jen ty nejznámější destinace, spíš naopak. Není to jen strohý popis památek, staveb či přírody, vždy je to ozvláštněno vtipnými postřehy z jeho osobních zážitků.