Finn69 komentáře u knih

Příjemné překvapení, nečekal jsem že tenhle příběh o "bývalém člověku" v sovětském Rusku bude až tak dobrý. Hrabě Rostov je prostě dokonalý a moskevský hotel Metropol je vlastně jediné místo, kde může tenhle gentleman v sovětské době žít a přežít. Je to jakási oáza bezčasí - ať kolem zuří revoluce či kolektivizace, ať je za okny Berija a nebo Hitler, v Metropolu se podává večeře včas a chodí se pravidelně jednou týdně (přesně ve 12!) k holiči.
Čte se to moc hezky, a i když to samozřejmě není žádný Doktor Živago, líbilo se mi to moc.
Konečně, vždyť tak dobré jako Doktor Živago není na tomhle světě nic.

16 16.09.2020

Tak tohle mě totálně dostalo.
A přitom je to jen (hodně seversky úsporně) popsaný každodenní život jedné norské rodiny na začátku 20. století. Žádná severská detektivka, žádná zběsilá akce, prostě jen práce, zima, práce, bouře, práce, ryby, práce, práce. A to bez přestávky od té doby, co se naučíte chodit, až do smrti. Moc se tu nemluví ani se nehrabeme ve vztazích a psychologii - věci jsou prostě tak jak jsou a musíte s nimi žít.
Zní to asi docela depresivně, ale nikdo z ostrovanů by svůj domov dobrovolně neopustil a bez toho každodenního boje s mořem, s přírodou, by asi žít ani neuměli.
No, a já si jdu urychleně pořídit další dva díly :)

16 04.11.2019

Tak tohle bylo kouzelné, přečteno na jeden zátah.
Že je to něco pro mě, mi bylo jasné hned po přečtení prvních, po vianovsku mírně potrhlých vět: "Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky. Ukázal mi harpunu a chyceného lelka." A v tomto duchu, především stylově a v rytmu písně Mr. Bojangles se odvíjí celý život poněkud střelené maminky, milujícího tatínka, milovaného synka a v neposlední řadě ptačí kamarádky Slečny Nadpočetné. Je to jízda plná večírků, bláznivých (ihned uskutečňovaných) nápadů, totální nezodpovědnosti vůči všemu a hlavně vzájemné lásky všech těch střelených lidiček. Postupně si ale začnete říkat, že tohle přece nemůže trvat věčně... a když se do ztřeštěného života téhle praštěné rodinky začne vkrádat temnota, máte už k nim tak blízko, že to bolí i vás.

16 01.11.2019

Taková příjemná černohumorná finská jednohubka.
Stará dáma nejen vaří jed, mimo to si dokáže poradit jak se třemi mladými kriminálníky, tak třeba i s kapitánem ruského torpédoborce nebo i se samotným Luciferem! Ve volném čase krmí kačenky a veverky, testuje jed na holubech či svých přátelích a přitom nostalgicky vzpomíná na gentlemanské německé důstojníky za války. Linnea prostě nemá chybu :)

16 28.01.2019

Krátké, stručné a výstižné dvacatero liberální demokracie pro každého, přestože primárně určené Američanům. Při čtení si často vzpomenete na myšlenky Václava Havla a utřete slzu při srovnání s naším současným prezidentem.
Bohužel voliči Trumpa, Zemana, Okamury a podobně tohle rozhodně číst nebudou a pokud náhodou ano, odhodí to jako liberální žvásty. Čili všechno závisí na té "normální" části populace, která je často až příliš pasivní - a o tom tahle knížečka je. Tady máme stručný návod na to, jak se nenechat zmanipulovat a co se proti tomu dá dělat, je to vlastně jednoduché a samozřejmé...

16 22.08.2018

Tahle knížečka vyšla v roce 1941, v době, kdy někteří Finové tak trochu přemýšleli o tom, jestli by třeba nedopadli o něco lépe, kdyby se v roce 1939 nebránili a místo toho akceptovali ruské ultimátum. Waltari tu popisuje suchým, dokumentárním, reportážním stylem zánik tří pobaltských republik, které ve stejné době pod tlakem okolností ruská ultimáta přijaly a to, co poté následovalo. A čemu Finsko díky svému téměř beznadějnému boji proti daleko silnějšímu agresorovi uniklo. Že říznul do živého, dokazuje i to, že po válce "Válka o pravdu" nesměla ve Finsku vycházet, velký bratr byl příliš blízko a nebylo radno ho provokovat.
No a jelikož historie se pořád opakuje, Rusko je už zase hladové a klade si ultimáta a zase jsou tu lidé, kteří by je nejraději přijali, můžeme se z toho dost poučit i dneska.

15 08.07.2024

Do téhle mistrovy sbírky jsem se pustil z jednoho jediného důvodu, a ten důvod se jmenuje Chet Ondowsky. Na tohle jméno jsem totiž opakovaně narazil hned poté, co jsem otevřel Kingovu novinku Holly. No a když jsem zjistil, že jde o postavu z téhle knihy, udělal jsem si holt od Holly menší odbočku.
Bylo to docela fajn, nelituju. Titulní novela je další příběh Holly Gibneyové (Outsider a další), kterou má Stephen King zjevně docela rád a hlavně rád o ní píše. Novela jako taková navazuje ve více směrech na Outsidera a nic moc překvapivého tam nenajdete, možná dokonce budete mít občas pocit, že už jste něco takového od Kinga četli. Ale přesto se vám to bude číst hezky, on to svoje vyprávění prostě umí podat. A hlavně mi doplnila obzory kolem Cheta Ondowskyho :)
Zajímavý byl Chuckův život, pro mě asi nejlepší povídka téhle sbírky. Jde vlastně o tři propojené příběhy, vyprávěné zpětně od konce, příběhy člověka, který měl v sobě celý svět. Kdo ví, třeba máme všichni v sobě celý svět, který zemře spolu s námi...
Bez dvou dalších kratších povídek, Telefonu pana Harrigana a Krysy, bych se asi obešel, nemám moc, co bych k nim řekl.
Celkově to ale vůbec není špatná knížka, King prostě pořád ještě umí zatraceně dobře psát a zaujmout.

15 01.04.2024

Ishiguro není žádný R.E. Howard, takže ani Pohřbený obr není klasická conanovka s neporazitelným hrdinou a s děvčaty v průhledných hadříkách s pokličkami na strategických místech. A není to ani Hobit, přestože vlastně i tady jde o putování za drakem. A přestože jsou tu i kouzla, obři a tajemní válečníci. Zkrátka ta pohádková tolkienovská atmosféra tam sice místy cítit je, ale především je to knížka o lidech, o lásce a válce, o lidské paměti.
A o cestě starých manželů možná za svým synem, možná za něčím úplně jiným. Pro mě byla asi nejzajímavější postava Sir Gawain, který tu působí jako takový keltský Don Quijote. Dokonce má i cosi jako Rosinantu a hlídá a chrání svou Dulcineu. Chybí mu jen Sancho Panza.
Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, a jelikož je to vážně moc pěkně napsaný, tak jsem tam dal i tu čtvrtou.

15 17.04.2021

Příjemné překvapení, Syn se mi líbil víc než většina knih s Harry Holem.
Hlavní hrdinou je komisař Kéfas, tentokrát nikoliv alkoholik, ale vyléčený gambler. Tím, o koho jde v knize především, je ale Sonny Lofthus, odsouzený vrah, který se mění z beránka beroucího na sebe cizí hříchy, na nemilosrdného mstitele. Příběh je zajímavý, dobře se to čte a závěr mě osobně docela překvapil, za "Krta" jsem tipoval někoho úplně jiného.

15 30.01.2016

Celá tahle trilogie stojí za přečtení, a spolu s Bílou Vodou Kateřiny Tučkové můžu jen doporučit všem, které zajímá příběh tohohle zapadlého koutu republiky. Možná bychom Šikmý kostel mohli přirovnat k románům o městech Edwarda Rutherfurda, i tady sledujete osud města na životních příbězích generací jeho obyvatel. Je to zajímavé, působivé, a muselo to autorce dát neskutečnou práci. Hodně zajímavá je také závěrečná obrazová příloha, uvidíte na vlastní oči, co za hrůzu se z pěkného městečka v pohraničí během minulého století stalo, ukáže vám místa o kterých jste četli a uvědomíte si, že jste četli o skutečném městě a příbězích skutečných lidí.

14 16.07.2024

Pokud vás dobývání amerického Západu a téma indiánských válek zajímá, nenechte si tuhle knížku ujít. Místy je to hodně krvavý příběh, skoro jako od McCarthyho, ale tak to prostě tenkrát bylo. A tady je příběh národa Komančů podaný co možná nejvíc objektivně, bez nějaké politické korektnosti. Prakticky všechno, co se dočtete, je založené na dobových dokumentech a na svědectvích očitých svědků jak komančských, tak bělošských.
O Komančích jsem se toho předtím nikde jinde tolik nedočetl, když už se mluví o Indiánech z prérií, většinou má každý na mysli spíš Siouxy a Čejeny (protože třeba Tanec s vlky nebo Malý velký muž a řada dalších filmů). Bohužel je to hlavně o jejich pádu, a jak se blížíte k závěru, je to místy smutné čtení. Člověk tak nějak chápe, že to tenkrát asi jinak dopadnout nemohlo, ale když poslední volně žijící Komančové zamířili do rezervace, svět definitivně přišel o něco, co se už, stejně jako stáda bizonů, nikdy nevrátí.
Příběh Quanaha Parkera a jeho matky Cynthie jsem stručně znal, ale tady jsem ho našel celý, a tenhle jediný a poslední nejvyšší náčelník Komančů je vážně zajímavá postava.
Vřele doporučuji.

14 24.04.2024

McCarthyho si s nikým nespletete, ten styl je nezaměnitelný a každá jeho kniha stojí za přečtení. A to platí i o Pasažérovi. Dialogy, úvahy i některé postavy mi připomínaly Suttreeho, což je jedna z mých oblíbených McCarthyho knížek.
Bobby Western je další z jeho zvláštních (anti)hrdinů, poněkud paranoidní samorost s vlohami pro matematiku a fyziku. A co se té paranoie týká, to že jí trpí, neznamená, že po něm opravdu nejdou. Druhou linku příběhu tvoří vzpomínky (nebo možná jde o deník?) jeho sestry, což je snad poprvé, co se v McCarthyho příběhu takto objeví ženská hrdinka. Jestli se pletu, opravte mě. Pokud jde o samotný příběh, nechal mě trochu zmateného. Po docela svižném začátku postupně nabírá na šířce a ztrácí na tempu, aby vás zanechal ztracené někde uprostřed pustiny. Všechny linky otevřené, žádné ukončení v dohledu... snad nás vysvobodí Stella Maris, můžeme doufat.

14 30.09.2023

Po pár stránkách jsem si uvědomil, že jsem Ptáky bez křídel před (hodně) lety už četl, a vzpomněl jsem si, jak mě to tenkrát donutilo otevřít a důkladně přečíst Dějiny Řecka abych se líp vyznal v tom galimatyáši řecko-tureckých vztahů. A tahle knížka je vlastně o tomhle - jak vznikalo z Osmanské říše Řecko a Turecko, a jak lidé s překvapením zjistili, že jsou Řekové či Turci. A jakmile to zjistili, začali si přičinlivě vzájemně podřezávat krky.
Většinou budete číst o osudech obyvatel malého pobřežního městečka, kde žijí vedle sebe křesťané a muslimové už tak dlouho, že i ty dvě víry začaly pomalu splývat. Mluví turecky, píší řeckou alfabetou, berou se mezi sebou a vesměs se považují za Osmany. Několik z nich potkáte i v dalším parádním kousku Louise de Bernières, Mandolína kapitána Corelliho.
Druhou linku tvoří první světová válka, která tuhle idylu dost zásadně nabourá. S tím je úzce spojená strmá kariéra Mustafy Kemala Atatürka a vůbec vznik moderního Turecka. Hrůzostrašné jsou pasáže o etnických čistkách (Kurdové vs. Arméni, Řekové vs. Turci, Turci vs. Řekové i Arméni atd.).
Je to velký příběh a výborná kniha, skvěle napsaná i přeložená, chytí vás to za srdce.

14 11.07.2020

Christopher Moore, kterého jsem ještě před nějakými 14 dny neznal, se pomalu ale jistě stává jedním z mých oblíbenců. Moc se mi líbily už oba díly Špinavé práce a Nejhloupější anděl je obdobný úlet. Totálně odbržděná smršť nápadů a gagů, naštěstí ani náznak politické korektnosti, navíc ještě kaloň ve slunečních brýlích a zombie nakupující v IKEA, co chtít víc?

Veselé vánoce :)

14 05.12.2019

Hodně zajímavé, hodně zvláštní, hodně dobré.
Přestože se vlastně celý děj odehrává někde ve vesmíru na planetě Oáza, není ta scifi linka až tak zásadní. Je ale zajímavá a originální, domorodí "Milovníci Ježíše" jsou prostě neskuteční a když se v závěru nakonec vysvětlí jejich chování, oblečení i důvod jejich náboženského zápalu, je to docela pecka.
Přestože je hlavním hrdinou misionář a "Kniha zvláštních nových věcí" je samozřejmě bible, není to úplně ani kniha o náboženství. Řekl bych, že nejvíc je to asi o víře, o vztazích mezi lidmi, o naději a beznaději... atd.
Navíc se to moc pěkně čte, inu Faber & Janiš, to už je sázka na jistotu :)

14 07.06.2019

Tuhle knihu mám moc rád, četl jsem ji už několikrát. Byla to pro mě taková úvodní lekce do středověkého Japonska, která mě pak přivedla k dalším fascinujícím tlustospisům typu Taiko nebo Musaši.
Rozhodně doporučuji, jak těm kteří se zajímají o středověké Japonsko a samurajskou kulturu, tak milovníkům dobrých historických románů se silným příběhem.
Pět hvězd, jak jinak :-)

14 11.08.2017

Tahle prvotina se Kurtovu ostatnímu dílu stylově příliš nepodobá, možná vás to až překvapí. Přesto ale stojí za přečtení a má nám co říct i po těch více než 70 letech od jejího vydání. Neřešíme už sice elektronky a soustruhy, ale procesory a umělou inteligenci, podobnost je ale až zarážející. Najdete tu také typický vonnegutovský humor a samozřejmě i humanismus a lásku k lidem, bez kterých si Vonnegutovo dílo nelze ani představit.
Piano jsem četl už několikrát, a byť nepatří mezi Kurtovými knihami k těm úplně nejoblíbenějším, přečtu si ho rád někdy znovu. A doporučím ho i vám.

13 03.06.2024

Příběh Rezavých panen je hodně temný a na první dobrou vypadá až bezútěšně. Rozpadající se předměstí Clevelandu, krachující továrny a dívky měnící se v podivná monstra. Každá změna se zdá být k horšímu a jediný, kdo se změnit odmítá, je spolužačka "rezavých panen", maturantka a rebelka Phoebe. Sama proti všem může těžko vyhrát - ale třeba je naděje právě v rezavých pannách a v tom, co se z nich stalo...
Ta knížka mě totálně dostala, přečetl jsem ji skoro na jeden zátah a pak se ještě vracel zpátky. Zatím je to určitě to nejlepší z Medusy a pro mě jedna z nejlepších knížek letošního roku.

13 19.11.2023

Po nějakém čase jsem opět kontrolně zabloudil na web Medusy a co nevidím? Tráva a Ta, co jde první už se tu objevily jako ebooky! Takže díky moc Romanu Tilcerovi, klik sem, klik tam, a už jsem to ládoval do Kindle.
Tráva je rozsahem útlá knížečka, kterou dáte skoro na posezení. Teda pokud jste na tyhle trochu zvláštní až bizarní příběhy, které nám v poslední době některá malá "one-man-show" nakladatelství servírují. Kromě Medusy je tu třeba Gnóm!
Mně se to líbilo, bylo to tak akorát divný, aby mě to zaujalo a jakmile mě to chytilo, četlo se to skoro samo. Takový trochu bizarně-erotický horror by se to možná dalo nazvat. Ovšem žádných "Padesát odstínů zeleného slizu" to není.
Pro mě jako pro chlapa tam byly jistý věci, který se mi tak úplně nezdály, hlavně co se týká Sheily. Ale Anya Martin říká, že to v podstatě celý zažila, takže zjevně ví, o čem mluví a kdo jsem já, abych to zpochybňoval. Řekl bych možná, že si tuhle knížku o trošku víc užijí děvčata.
Nicméně určitě tuhle bahenně-erotickou jednohubku doporučím, a to i chlapům.

13 22.09.2023

Andělská hra mě, tak jako asi většinu čtenářů, nevzala tak, jako Stín větru. Přestože tam pořád je ta tajemná až gotická atmosféra staré Barcelony a přes ten faustovský nádech, nebylo to jaksi ono. Zejména v první polovině to vyprávění totiž bylo tak straaašně zdlouhavé, že jsem ztrácel pozornost a byly chvíle, kdy jsem si říkal něco jako "no třetí díl už asi ne". Ale příběh postupně nabral dech a hlavně se zdá, že právě ve třetím dílu se všechny ty linky spojí v něco velmi zajímavýho. Tak uvidíme co na nás z temných barcelonských koutů vybafne.