Finn69 komentáře u knih
Rozhodně zvláštní a krásně napsaná knížka s dokonalou atmosférou. Přiznám se, že od Susanny Clarkové jsem nic takového nečekal, k jejím ostatním knihám (které mám moc rád) má Piranesi hodně daleko. A trefila se mi s ním do vkusu, já asi nemám co vytknout.
Chápu, že tu někomu může chybět víc příběhu, já ale nemám pocit, že by to bylo na závadu. Stejně jako u Hudby ticha toho notorického flákače Patricka Rothfusse, což je snad jediná věc, ke které mě napadá Piranesiho přirovnat.
Dávám plný počet a doporučuji.
Tomuhle nechybělo vlastně nic. Už ta obálka varovala, že si koleduju o noční můry, a nebyla to žádná klamavá reklama. Z té knížky temná hororová atmosféra přímo kape, a přestože klasický hororový inventář v podobě zombií či nepopsatelného děsu z vesmíru tu nepotkáte, rozhodí vám to vnímání reality natolik, že si nejste jistí, co je za dveřmi, kterými jste zrovna prošli (a jestli jste jimi vůbec prošli a jestli to jsou vůbec dveře).
Ty největší horory se totiž neodehrávají na půlnočních hřbitovech, ale v lidských hlavách.
A o tom tyhle povídky jsou.
Tuhle gruzínskou ságu ochucenou čokoládou si rozhodně nedejte ujít. Najdete tam celé dvacáté století, a že se v tomhle koutě světa toho dělo opravdu hodně. Revoluce a války všeho druhu, stalinismus, nacionalismus, perestrojka, totální zhroucení ekonomiky, diktatura i anarchie. A uprostřed toho všeho chaosu stojí Zelený dům a v něm žije řada pokolení rodiny Džaši. Vzhledem k té době jsou osudy jejích členů obvykle tragické, a vůbec je tu povážlivý nedostatek šťastných konců. Inu, co taky čekat v domě, kde se vaří prokletá čokoláda a na dvoře hrají mrtvé ženy karty.
Vřele doporučuji, chytil jsem se hned na začátku a bavilo mě to moc. Je to dobře napsané a zajímavé, pěkně se to četlo, navíc si připomenete řadu polozapomenutých událostí. Ruku na srdce, kdo z vás si pamatuje, kdo to byl Zviad Gamsachurdia? A věděli jste, že Berija byl Gruzínec?
Musašiho jsem si tentokrát dal jako závěr japonského maratónu Taiko, Šógun a Musaši. Ty tři knížky na sebe časově docela navazují a když se trochu posnažíte, dokážete si to všechno krásně popropojovat. Ale pozor, je to vážně maratón :)
Musaši je zajímavé čtení, vlastně dobrodružný příběh, ze kterého se postupně vyvine příběh dvou samurajů, kteří se vydali na cestu meče za stejným cílem, za sebezdokonalením, a přesto nakonec skončili každý někde jinde. A protože nejlepší může být jen jeden, nakonec se museli nevyhnutelně potkat. Je to místy příběh skoro jako z jiné planety, ty kulturní rozdíly mezi Evropou a Japonskem jsou v ledasčem tak veliké, že pochopit chování a motivaci většiny postav je pro nás hodně složité. Ta atmosféra starého Japonska vás ale docela rychle vtáhne a pak už vám to ani nepřijde, tak žádný strach.
Co jiného otevřít na Halloween, než pořádnou sbírku hororových povídek?
Jelikož český horor prakticky neznám, od Českého temna jsem nic moc nečekal a nejvíc jsem se asi bál toho, že to bude stát za pendrek :) Ale při sám Nyarlathotep, nakonec mě mrazilo v zádech úplně z jiných důvodů.
Jak jsem četl jednu povídku za druhou, to české temno kolem mě pomalu houstlo a houstlo. Zejména druhá půlka knihy je vážně dobrá a závěrečná povídka Synek Kristiny Haidingerové je skvělá třešnička (nebo oční bulva?) na tomhle krvavém dortu. S rudou polevou. A v něm zapíchnuté černé svíčky, samozřejmě. Nebo možná uřezané prsty.
Lidi, tohle je skvost.
Že to bude zážitek, prozradila už první povídka "Kaj se, Harlekýne!“ řekl Tiktátor. A jelikož tohle není klasická povídková sbírka se 2-3 výbornými a zbytkovou výplní, ale v podstatě Ellisonovo "Best of", bylo to dál pořád lepší a lepší. Že tomu dám plný počet, mi bylo jasné už po přečtení dalších tří či čtyř kousků.
Je to plné fantazie a neuvěřitelně pestré, najdete tu klasické scifi, horror i humor, prostě pro každého něco a pokaždé je to něčím překvapivé a zvláštní. Každá ta povídka má něco do sebe, těžko něco vyzdvihovat. Některé z nich by si možná těch hvězdiček zasloužily šest, třeba Mefisto z Onyxu, Jeffinovi je pět, Kluk a jeho pes, Měkká opička ... a vlastně všechny ostatní :)
Tohle je klasický King, takový jakého známe a máme rádi.
Už dávno dobře víme jak to dělá, ale stejně mu na to zase znovu a znovu skočíme. Zase se necháme vtáhnout do knížky, zase se vžijeme do prostředí, skamarádíme se s většinou postav a pak trpíme, když se jim dějí škaredé věci :)
Šesté dítě nezklamalo, je to stejně jako předchozí díly parádní thriller. Tak jako jeho hrdinové je trochu šílený, možná trochu překombinovaný, ale hlavně nabitý dějem a plný takové té "noir" atmosféry. Nechybí šokující momenty, papírové krabičky ani překvapivý konec. Ano, vidíte dobře, tentokrát se nekoná žádný cliffhanger, všechny dílky do sebe zapadnou a nebudete stačit koukat :)
Určitě celou tuhle sérii doporučím, je to hodně dobré a napínavé čtení, navíc po všech těch Harry Holech a dalších je to takový příjemný závan nového vzduchu. I když ten vzduch trochu páchne zatuchlinou a nejspíš jde odněkud z márnice :)
Dost černý humor, ale jaký jiný byste u knihy o smrti čekali? A je to vážně docela povedené a zábavné, určitě doporučuju.
Trochu mě děsí ta představa, že se moje duše bude válet v nějaké zastavárně. A to ještě jen v tom případě, že se pověřený Smrť nevyprdne na to, ji vyzvednout...
Jak Gaiman, tak Pratchett patří k mým oblíbencům a tak jsem jejich společné dítko samozřejmě nemohl vynechat. A i když mám od obou pánů oblíbenější knihy, pobavil jsem se dobře, jak poprvé, tak i teď podruhé.
Můj favorit je jednoznačně démon Crawley. Jeho projížďka v hořícím Bentley za burácení Best of Queen jednoznačně zastiňuje cokoliv, co předvedl jeho kolega anděl. Dobrá byla i mladá Anatéma a její kniha proroctví, to byl určitě Pratchettův nápad :) Naopak hodně mě zklamal Antikrist. Já vím, je to ještě kluk, ale takhle bezbarvý, bez chuti a zápachu, tohle má být výhonek Satanův, ničitel světů?
Tahle knížka mě velmi příjemně překvapila, vyklubalo se z ní něco naprosto jiného než jsem očekával. Není to v pravém slova smyslu ani detektivka, ani scifi, přestože by tomu napovídala ocenění která nasbírala. Představte si příběh odehrávající se na alternativní Aljašce, kam byli (zřejmě po druhé světové válce) na pár desítek let přesídleni evropští Židé. Stát Izrael v tomto světě vůbec nevznikl a Palestinu ovládají pevně Arabové.
V aljašském městě Sitka se za tu dobu vytvořila jakási židovská autonomie, kde se mluví jidiš a kde podsvětí vládnou židovské sekty z východní Evropy. Kolem je území indiánských kmenů a blíží se čas kdy azyl pro Židy vyprší a město Sitka se Indiánům vrátí zpátky.
Detektiv Landsman vyšetřuje vraždu feťáka nalezeného ve špinavém hotýlku - posud by to byla detektivka, byť v dost zvláštním prostředí. Pak ale narazí na zvěsti o Mesiáši, návratu na Sion a na plány židovských sekt i křesťanů návrat Židů do Izraele uspíšit a připravit tak cestu k Armageddonu...
Líbil se mi Chabonův styl, bavily mě výrazy v jidiš kterými autor nešetří, příběh i postavy byly zajímavé, prostě pět hvězd :-)
Tak tahle sbírka vám svět rozhodně neobjasní, naopak vám nasadí do hlavy spoustu pochybností. Třeba o tom, jaký ten svět vlastně je, když se zrovna nekoukáte.
A nepomůžou vám ani biofokální brýle.
Až zase někdy uvidíte někde v super/hypermarketu zoufalou matku, které se u nohou po zemi válí potomek vzteky bez sebe a řve na celé kolo, ne, aby vás napadlo se do toho jakkoliv míchat.
Žádné pokusy o utišení, žádné "nono chlapečku", prostě zahoďte co máte v rukou a koukejte fofrem prásknout do bot!
Tak tohle je od Nino Haratischwili opět moc dobrá kniha.
Příběh je to pořádně spletitý, ale bez ohledu na to, kdy a kde se právě odehrává děj, je pevně ukotvený v rozpadajícím se Sovětském svazu v první polovině devadesátých let. Především v první čečenské válce. Pokud to pamatujete, nebo jste četli reportáže Petry Procházkové, víte, že ta doba byla velmi drsná a Rusové v Čečně jeli tvrdě taktiku spálené země. A následky toho, co se tam dělo, nesou všichni hrdinové téhle knihy, ať už se toho pekla účastnili, nebo ne. O tom, jak se s tím vyrovnají, kdo je vinen a kdo má být potrestán, tenhle příběh vlastně je. Začíná to pěkně pozvolna a rozvláčně, máte dost času všechny hrdiny a hrdinky dobře poznat, ve druhé polovině knihy Nino ale pořádně přitlačila. Místy je to hodně drsné a syrové a pokud budete pasáže z Čečny číst před spaním, jako se to podařilo mě, nebude se vám spát úplně dobře.
Přes to, že je to vážně moc dobrá věc, plný počet tentokrát nedám. Brilka mě chytila ještě víc, tady mi trošku chyběla ta magická linka a možná to bylo ze začátku přece jen pomalé a rozvláčné až příliš. Ale za 4,44* to určitě stojí a výrazně doporučuju.
Já su taky z Brna, takže se mi to samozřejmě líbilo moc. Jsou to neuvěřitelný historky, jak ty rodinný, tak ty o brněnské bohémě. Člověk z toho už něco samozřejmě zná, především tu dobu bohémy a třeba Provázku od Goldflama, Polívky a Donutila, ale tady je to zase všechno trošku jinak. A hlavně se podíváte až někam k první světové válce a tyhle pasáže o rodině a německo-židovsko-českým Brně se mi líbily obzvlášť. Už jsem si dokonce z ČRo stáhnul 10 dílný vzpomínky Karla Fuksy.
Prostě je to betelná bichla a jak ju v kvelbu zgómete, tak ju valte fofrem pod klepeto.
Krev a mlíko se mi dostala do ruky úplnou náhodou, ani jsem dokonce neznal autora. A to má Nobelovu cenu :) Sáhl jsem po ní úplně náhodně v knihovně, prolustroval si ji přes mobil tady na Goodreads a na Databázi knih a už mi bylo jasné, že to stojí za pokus. A stálo.
Nakonec se z toho vyklubala rozsáhlá, drsná, krvavá a místy absurdní kronika zapadlého kouta Číny ve stejně drsném, krvavém a absurdním dvacátém století. Psáno je to stylem, který vám určitě připomene Sto roků samoty, hlavní hrdina Zlatko od Šang-kuanů by zase mohl připomínat Oskara Mazeratha a jeho posedlost plechovými bubínky. Akorát, že kdyby byl Plechový bubínek o Zlatkovi místo o Oskarovi, musel by se jmenovat "Pořádný kozy".
Ale ani jedno tohle srovnání není úplně spravedlivé. Není to žádná napodobenina, je to autentické a opravdu čínské. Prostě magický realismus po čínsku. Vždyť s jejich draky, liškami, duchy a upíry, kteří žijí hned za hranicemi vesnice, neměli v Číně k magii nikdy daleko a komunismus ani kulturní revoluce na tom zřejmě nic nezměnily.
Doporučuju.
Uff. Tak to teda byla kláda. Až Dukajův Led dočtete, budete se cítit tak nějak podobně, jako byste právě naštípali dříví na celou zimu jak pro sebe, tak pro celou rodinu až po tetu z máminy strany, všechny sousedy a pro jistotu ještě něco na další rok. Koukáte na tu hromadu za sebou, hladíte si mozoly a přes to totální vyčerpání máte takovej docela fajn pocit, že jste zvládli něco fakt mimořádného, i když to byla místy fakt úmorná a monotónní dřina. Ale stálo to prostě za to.
Není to lehké čtení. Dukaj se právě kvůli Ledu hodně přirovnává ke Stephensonovi a něco na tom je, ale mně to víc připomínalo klasické ruské romány. Všechny ty filozofické rozhovory ve vlakových kupé, popisy široké ruské krajiny, revoluce a (jak praví Cimrman) vášnivé debaty v anarchistických kroužcích. Takže myslím že pokud by se Neal Stephenson narodil někdy počátkem 20. století jako Nil Gorodovič Stefanson v Nižním Novgorodě, mohl by to klidně napsat.
Po jazykové stránce je to trošku oříšek. Jednak je tu opravdu hodně slov, jejichž význam si budete muset postupně objasnit sami. Všechny ty přítuhy a přítužníci, zimězo a jeho chlady, teslektřina, tmětlo, tměkutina, jastíny a dokonce tmíčky... Překladatelé mají můj obdiv. Hodně se mi taky hodily zbytky ruštiny, které jsem našel v bílém šumu někde v nepoužívané části mozkové kůry. Ještě že tam skoro neuklízím. Rusismů je tam opravdu hodně, v polské knize by to člověk nečekal. Taky francouzštinu užijete, máte-li na rozdíl ode mě nějakou. O polštinu zato prakticky nezavadíte. A ani stylově to není snadné. Hlavní hrdina je většinu knihy přesvědčený, že neexistuje. Takže jak by o sobě mohl mluvit nebo vyprávět? Řeší se to tak, jako by se věci děly samy od sebe. Nějak jako: Ráno se vstalo, zuby se vyčistily, obléklo se a pak se odešlo. Na to jsem si zvykal fakt docela těžko :)
Nebudu tu popisovat děj, stejně bych nedokázal napsat nic lepšího, než ti, kteří tuhle mamutí bibli ledu přečetli přede mnou. Ale je to prostě něco úplně jiného, než jste kdy četli. Teď už by mě fakt mrzelo, kdybych to nedočetl, nebo mně to vůbec minulo.
A teď jak to ohodnotit: Pět hvězd tomu dát prostě nemůžu, na to jsem se až moc nadřel a ta hromada dřeva měla plno suků. Štípal jsem to skoro měsíc. Ale ty čtyři hvězdy dát musím, protože je to fakt mimořádná věc. A kdo máte odvahu, zkuste to taky, je to ale jen pro opravdové přítužníky.
I když víte, jak to celé dopadne, stejně čtete i tenhle závěrečný díl s napětím. A je proč, děje se tu toho opravdu hodně. Králové se střídají jeden za druhým, a z Francie vyráží co chvíli nějaká invazní armáda s dalším uchazečem o trůn. Čtení je to opravdu dobré, má to všechny klady předchozích dílů, je tu spousta historických informací i řada zajímavostí o kterých se běžně nepíše. Daleko lépe, než je obvyklé, se tu mluví o Richardu III. Nevypadá tu zdaleka jako démonický hrbáč s krvavýma rukama, byť ani tady se mu podíl na řadě podezřelých smrtí neupírá. Rád bych se dočetl něco víc o Jindřichu Tudorovi a jeho předcích, ale tenhle příběh byl o boji rodin Yorků a Lancasterů a Tudorovce si holt musím najít jinde. Pěkná série a myslím, že se dám rovnou do Igguldenova Čingischána, docela mám chuť si od něj ještě něco přečíst.
Tohle vypadá na zajímavou záležitost, začátek čtyřdílné série ze složité doby anglické Války růží mě docela chytil. Je to můj první Conn Iggulden a přestože Bernard Cornwell je jen jeden, zdá se, že bychom si s Connem mohli sednout.
Pro Anglii je to těžká doba - po smrti Jindřicha V. se všechno jaksi začne obracet k horšímu. Nový král Jindřich VI. je slabý a ovlivnitelný a vlci ze všech stran to neváhají využít. Anglická území ve Francii jsou v nebezpečí, na domácí frontě se množí vzpoury a rebelie a ze strany šlechty sílí snahy dosadit na trůn někoho silnějšího, kdo si se všemi hrozbami poradí. Příměří s Francií má zajistit sňatek krále se 14letou princeznou Markétou z Anjou, může se to podařit? A jak si poradit se situací v Anglii?
Je tu řada zajímavých postav, které nám události ukazují každá svým pohledem. Ne, že by byl Iggulden úplně nestranný, ale má k tomu docela blízko. Ze všech bych asi měl vypíchnou právě mladou královnu, odrážející veškeré útoky na královský majestát a ještě u toho podepírající bezmocného krále. A jejího hlavního oponenta, impozantního vévodu z Yorku, ochotného a schopného udělat cokoliv, aby Anglii (pro její vlastní dobro) ovládnul. Ale není tu jen šlechta, potkáte i vzbouřence nebo pověstné anglické lučištníky.
Čtu už druhý díl a počítám s celou sérií, jsou to vážně dobré historické romány. A začínám pokukovat po Igguldenově sérii o Čingischánovi :)
Tahle postapokalyptická kronika je prostě legenda, a přestože už má přes 60 let, nic jí to neubírá na síle a přesvědčivosti. Někomu se už možná bude zdát trochu oldschool, jaderné katastrofy dávno nejsou v módě a momentálně jsou na piedestalu spíš různé viry a změny klimatu. Neuškodí si ale připomenout, že od světa podle Leibowitze nás v minulosti několikrát dělilo jen málo a na rozdíl od řady novějších dystopií, tahle hrozba je pořád tady a nepříjemně reálná.