Finn69 komentáře u knih
Obě novely mě dostaly svou tajemnou atmosférou a krásným jazykem, nedá se od toho odejít. Nejde sice zrovna o akční příběhy, přesto ale tahle knížka nepatří k těm, které rychle zapomenete. Doporučuji všem (ostatně jako většinu toho, co se mi od dua Faber/Janiš dostalo do rukou).
Ohromně zajímavá a přitom zábavná kronika kostrbatých cest lidského poznání. Čekal jsem něco na způsob Jareda Diamonda nebo Harariho, ale tohle mi jak stylem, tak širokým rozsahem informací víc připomnělo několik dílů Vědy na Zeměploše Terryho Pratchetta, Iana Stewarta a Jacka Cohena.
Vzhledem k tomu "téměř vše obsahujícímu" rozpětí se samozřejmě většinou jen kloužeme po povrchu, na nějaký hluboký ponor do problému už si musíte najít nějakého specialistu. Ale jak jsem už psal na začátku, je to ohromně zábavné a dozvíte se spoustu zajímavých informací od principů "života, vesmíru a vůbec" až po historky ze života nejrůznějších vynálezců a objevitelů.
Trochu mě naštvala nulová práce, kterou si nakladatelství dalo s ebookem. Doprčič, to je takový problém udělat aktivní odkazy na poznámky pod čarou? Nebo víte, co znamená 1030? No, je to deset na třicátou v podání nakladatelství Pragma. Myslíte. že někdy slyšeli o horním indexu? A tak dál. Svého času jsem se motal kolem domácí tvorby ebooků a něco takového bych se styděl někomu ukázat. Natož abych to prodával za víc než 300 Kč.
Ligottiho jsem zatím znal jen z jediné povídky, takže jsem neměl tak úplně představu, co od téhle sbírky čekat. Docela bizarní obálka, vydáno u nakladatelství které vydává taky knížky Carltona Mellicka III ... inu očekávání byla trošku rozporuplná :) Ale jak je vidět podle hodnocení, docela jsme se s panem Ligottim potkali a doufám, že si od něj v budoucnu ještě něco přečtu.
Není to běžná sbírka hororových povídek, jak je dneska chápeme a známe třeba od Clive Barkera. Daleko víc to působí, jako by Ligotti absolvoval kurs tvůrčího psaní vedený samotným H. P. Lovecraftem. Je tu ta samá všudypřítomná tíživá atmosféra, různí podivíni nahlížející do cizích světů a obvykle platící vysokou cenu za to, že se dotkli nedotknutelného a viděli to, co bylo zapovězené. Zmínku si zaslouží jazyk, kterým je to všechno vyprávěné, k těm temným příběhům úžasně sedí. Tady určitě má hodně velkou zásluhu překladatel.
Je to Ligottiho prvotina, navíc skoro 40 let stará. Docela mě zajímá, kam se jeho styl za tu dobu posunul a doufám, že se dočkáme dalších překladů.
Tohle byla vážně síla, bojím se dokonce, že mi to vypálilo pojistky, a tak mi teď nějaký čas budou všechny knížky připadat krotké jako Honzíkova cesta. I takové Nabarvené ptáče mi teď připadá jako pohodová oddechovka na noční stolek. Anotace to totiž říká přesně, takové fantasy jste ještě nečetli. A co se týká "temné metafyziky, ultranásilí, šílené řeže a odvázaného sexu", najdete to tu všechno, a to ve více než malém množství.
Věž lorda Rozbroje, kde příběh začíná, a kde se lord "pachtí a mrzkostem věnuje", mi připomínala Gormenghast. Ta atmosféra, ten jazyk, bylo to tam. A svět je to vůbec zvláštní. Vy ho navíc uvidíte jen očima nadlidských metaválečníků, kteří se zajímají hlavně o vzájemné vyvražďování a běžní "lineární" lidé je příliš nezajímají. Takže je to tam temné, krvavé, páchnoucí a nebezpečné. Něco jako uličky Nového Krobuzonu nebo ta strana Gotham City, kde páchnou kanály a jatka. Metaválečníci jsou totiž vlastně jakýmisi superhrdiny, jenže nic je nezajímá méně, než obecné blaho nebo vláda nad světem. Jejich superschopností je obvykle něco jako šílenství, sexuální úchylka, kanibalismus a nebo to všechno dohromady. A motivací je zabít ty ostatní. Jejich původ je nejasný, řadu věcí ale mají společných. Například každý z nich má svou Zbraň, svůj atribut, který ho charakterizuje. A nemusí to být jen třeba Velký meč nebo Sekera, ale třeba Kuchyňský šlehač nebo vlastní Nohy. Nebo Sex. A nebo Sex s vlastníma Nohama, Kuchyňským šlehačem a Velkou Sekerou.
Zmínku si zaslouží jejich jména, která vás donutí vzpomenout na Honzu Kantůrka. Třeba Leptomanka, Já rád játra, Nemilosrdné sestry... no uvidíte sami, je to prostě perfektní.
Většina z nich se bohužel nezdrží dlouho a opustí nás brzy v gejzíru tělesných tekutin a volně po okolí rozprsknutých orgánů, Chmurný válečník se však od ostatních poněkud liší. Jednak je v jeho minulosti vidět záblesk čehosi lidského, a hlavně nezajímá ho pouze zabíjení, ale místo odkud přišel, proč tu je, proč to všechno... a tak se vydává na cestu to zjistit.
Je v tom taková jakási temná přitažlivost, dal bych si hned ještě nášup. Snad nám Rennie a Roman Tilcer ještě něco naservírují :)
Jak se stát rebelem v domově důchodců aneb jsme staří, ale zatím nejsme mrtví. Tak by se tahle knížka taky mohla jmenovat. Podobně se totiž rozhodlo pojmenovat svůj neoficiální klub několik přátel z amsterodamského domova, kteří se snaží ze zbývajících let života vytlouct to nejlepší. Konečně, kdo má větší právo na to, žít ze dne na den, než právě oni. Všichni mají přes 80, už toho moc nenachodí, vesměs mají víc nemocí než vlasů. Ale dělají co můžou.
Je to někdy veselé, někdy dojemné, často oboje najednou. Za mě hodně povedená knížka a plný počet bodů.
Černou zem jsem měl docela dlouho přichystanou na poličce, než jsem ji konečně otevřel. Říkal jsem si totiž, že se tu těžko dozvím něco, co by Snyder už nenapsal ve vynikajících Krvavých zemích. Ale je to jiný pohled na tu dobu a místa, kde se všechny ty hrůznosti děly, a pro mě tam bylo zase spousta nového a zajímavého.
Už podle názvu je jasné, že se tu rozebírá především holocaust, jeho příčiny a vazby na naši přítomnost a budoucnost. Dozvíte se spoustu zajímavých věcí například o polském pokusu o řešení "židovské otázky" vystěhováním už ve 30. letech, což třeba pro mě byla docela novinka. Znovu si s překvapením uvědomíte, že většina obětí holocaustu nezahynula v koncentračních táborech, ale byli pohřbení v hromadných hrobech na Ukrajině, v Bělorusku nebo v Pobaltí. Snyder to vysvětluje tím, že k největším hrůzám mohlo docházet jen v oblastech, kde vlastně neexistoval stát, protože se tam střídaly armády okupantů z východu i západu - ano, jsme zase v Krvavých zemích. V tomhle bezvládí a "bezstátí" neplatí žádná pravidla ani omezení a počty mrtvých jsou toho výsledkem. Mě tohle vysvětlení přesvědčilo, dává mi to naprosto smysl. Závěrečné varování směrem k naší budoucnosti je docela mrazivé, asi opravdu nejsme někdy příliš daleko od toho, celé si to někde jinde zopakovat... no však si vzpomeňte na Jugoslávii v 90. letech. Ta historie je někdy ještě až moc živá.
Tak především jsem si obohatil slovník o termín "kolumbijský kravaťák" a věřte, že toho byste na předzahrádce potkat nechtěli. A ani jinak jsem nepřišel zkrátka, i tahle knížka je výborná, byť Válka o zadnici Dona Emmanuela byla přece jen o kousek lepší.
Dvojka není tak rozprostřená do široka, je tu míň postav i dějových linek, o to víc se toho ale dozvíte o hlavním hrdinovi a jeho nejbližším okolí. Nechybí tu ani humor, absurdita ani šokující momenty, kterými nás zahrnul už první díl. A jelikož už mám dočtenou i trojku, můžu s klidem prohlásit že celá tahle série je bomba jakých je málo.
Charlie Asher to ani v druhém dílu nemá jednoduché. To aby člověk v jednom kuse střídal těla (Neposedný Charlie je super), a u toho je potřeba zachraňovat ztracené duše i svět jak ho známe, spát s buddhistickou mniškou a tak dál. A aby toho nebylo málo, dcera už vám chodí do kroužku pro pokročilé čtenáře. To aby člověk lítal jako medvěd.
Navíc se tu objeví sympatická bánší a zažijete i vzpouru veverčího lidu. Je to prostě fofr, nudit se nebudete.
Škoda že v tom fofru trošku trpí příběh a není prostor na to trochu rozvést některé zajímavé postavy. Třeba Císař si o to vyloženě říká.
Čtu tuhle sérii už podruhé, opět v létě a zase si to užívám. Uhtredův příběh je prostě výborná (nejen) dobrodružná zábava pro každého, koho trošku zajímá anglická historie. Nebojte se, není to žádný suchopárný přehled historických faktů, naopak je to akční a pěkně šťavnatá záležitost. Najdete tu vikinské nájezdy, války, odvážné bojovníky, světce i zrádce, děvky i krásné panny - a všechno je to plné života, čte se to samo a ani chvilku se nenudíte.
Tak to bylo rozhodně zvláštní a zajímavé, musím se podívat i na film, který všichni chválí. Těžko to zařadit, čisté scifi to není, i když tu potkáte (a nebo možná taky ne) mimozemšťana. Je to jen kulisa, nějak jako u Vonneguta. Planeta K-PAX není rozhodně to nejzajímavější ani nejdůležitější co tu najdete.
Víc než cizí planety se tu řeší ta naše vlastní, a protův pohled je docela nekompromisní. Hodně si užijete psychiatrickou léčebnu a spoustu smutných příběhů jejích pacientů, podíváte se do hlavy nejednoho schizofrenika a zkusíte si taky, jak to vidí psychiatr. Dozvíte se, jestli může muž porodit dítě, jestli se dá cestovat pomocí zrcátka, a také že často stačí jen pozorně poslouchat, abychom se dozvěděli všechno co potřebujeme vědět.
Doteď nevím, přicestoval prot opravdu z K-PAXU?
Tak tohle se mi líbilo opravdu hodně. Přestože komiksy mě jinak v životě úplně minuly, bylo pro mě i tak zajímavé dozvědět se, kde se vzali všichni ti Supermani, Batmani a Wonder Women. Je to moc pěkně napsané, historie a fikce se míchá dohromady tak nenápadně, že jen těžko rozeznáte, co se opravdu stalo a co se zrodilo v hlavě autora.
Děj je rozdělený do tří částí, sice těsně navazujících, ale přesto navzájem trošku odlišných. V první části sledujete cestu mladého židovského uprchlíka z Prahy do New Yorku, jeho začátky v cizím světě a hlavně ve vznikajícím světě komiksu a superhrdinů. Druhá část, válečná, si o komiksové zpracování vyloženě říká, úplně v textu vidíte ty rámečky a bubliny s dialogy - a Joe Kavaliera jako Eskapistu. Třetí, závěrečná, se odehrává v padesátých letech, době úpadku superhrdinů, což se odráží nejen na stránkách komiksů, ale i na osudech postav románu.
Ale není to jen o komiksu, to by bylo na "velký americký román" přece jen málo. Ten věčný boj superhrdinů se zlem tu odráží druhou světovou válku a osud evropských Židů v době nacismu. Pro Joe Kavaliera je to vzhledem k smutnému příběhu jeho vlastní rodiny vlastně celoživotní téma. Proto je tu Eskapista a třeba i pražský Golem. A ani to není všechno, dočtete se i o skrytém životě homosexuálů v těch puritánských dobách nebo třeba o počátcích McCarthyismu.
Podle mě tomu nechybělo naprosto nic a toho Pullitzera Chabon dostal naprosto zaslouženě.
Je nezvyklé, aby vás autor už v předmluvě varoval, že se vám kniha nebude líbit. Že v ní nejsou žádné postavy, žádný děj, žádné dialogy a nejakčnější pasáž se týká výroby mýdla. Prosím, nenechte se tím odradit!
Ano, je to sice všechno opravdu tak, ale výsledek je přesto magický a okouzlující. Skvěle vykreslený podzemní svět malé podivné Auri, kde má každá věc své místo a svou duši, mě do sebe neuvěřitelně rychle vtáhnul. Za mně pět hvězd, je to vynikající a neobvyklá kniha, víc takových.
Jak mám Irvinga rád, měl jsem problém Poslední lanovku dočíst. A to nejen proto, že je to opravdu hodně tlustá bichle (přes 900 stran).
Bohužel mě moc nechytily ani postavy, ani děj. Postav je tam opravdu hodně, a jako to už u Irvinga bývá, jde často o různé samorostlé podivíny. Nicméně k srdci mi nepřirostla žádná. Malá Ray je jako matka hodně slabý odvar Jenny Fieldsové a sněžničářka Elliot nesahá (doslova) Robertě Muldoonové ani po kotníky. O dost zajímavější byly Nora a Em, i když časem se i tohle duo stalo poněkud monotématickým. Hlavní hrdina Adam je mimo jiné scénáristou a část knihy je vyprávěná formou jeho scénářů. Alespoň je nám zcela zřejmé, proč se podle nich žádné filmy netočí.
A přišlo mi to občas, jako by si Irving vytáhl z každé své knížky tu nějakou postavu, tu kousek příběhu, nechal to pořádně vyblednout a zvětrat na slunci a pak to použil v Poslední lanovce. Hlavně aby tam nic nechybělo. Najdete tu snad všechna jeho oblíbená témata: Rakousko, lyžování, zápasení, LGBT, Vietnam, spisovatele, středoškolské profesory angličtiny, sexuálně podezřelé podivíny a podivínky, emigraci do Kanady, potraty atd. Chybí bohužel medvědi, které ovšem nahrazují za mě hodně bezúčelní duchové.
Já bych opravdu hodně a ještě víc krátil a škrtal, těch 900 stran je na Adamův život zbytečně moc. A doporučuji vám ostatním, abyste si místo Poslední lanovky raději přečetli některý z vynikajících Irvingových románů, třeba Modlitbu za Owena Meanyho, Svět podle Garpa, klidně ještě jednou Svět podle Garpa, Pravidla moštárny nebo z těch novějších Rok vdovou nebo Dokud tě nenajdu.
Já jsem byl z téhle knížky hodně zklamaný, trilogie Přechod se mi líbila a doufal jsem v něco podobně dobrého. Ale Převozník je úplně jiná kniha, a to bohužel podstatně horší. Zdá se mi, že si Cronin ukousnul moc velký krajíc, tohle není pro něj. A nebo pro mě.
Jak postupně zjistíte, ten příběh má sestávat z mnoha vrstev, nicméně každá z jeho postav je plochá jako prkno a přes veškerou autorovu snahu je vám úplně jedno, jak to s nimi dopadne. Začnete někde v diktatuře jako z 1984 a skončíte tak sladkým happyendem, že máte chuť jít ven a zabít nejbližší koťátko. To co proběhne mezi diktaturou a šťastným koncem, je docela zmatek. Nic proti přeskakování v prostoru a času, ale tady je to často tak zbytečně chaotické, že vám to až vadí. Nedrží to pohromadě. Jak vidno, nebyl jsem zrovna nadšený a ty dvě hvězdy jsou možná až moc.
Tenhle horor se Barronovi opravdu povedl, z příběhu Dona Millera jde mráz po zádech. Pokud si potrpíte na pořádně temnou atmosféru a po nocích chodíte po lesích uctívat Černou kozu z lesů s tisícem mladých (Iä! Shub Niggurath!), je toto příběh přesně pro vás.
Taková krvavá nadílka, u které jsem si mezi svátky pěkně odreagovával tu přeslazenou vánoční atmosféru. Je tam pár hodně povedených povídek, potěšili zejména Ondřej Neff, Michaela Merglová, Vilma Kadlečková, Zuzana Hartmanová, Jiří Pavlovský nebo Lucie Lukačovičová. Čekejte hodně krve i magie, naštěstí se ale občas najde i pořádná dávka humoru. Takže třeba se i dovíte, jak to vypadá, když si to na férovku rozdá Santa Claus a Dědou Mrázem.
Tak si to užijte a nezlobte, nebo vás příští vánoce navštíví Pan Au!
Bylo to fajn, takové detektivní pohádky ovčí babičky. Skoro jako by to napsala Agatha "Merino" Christie. Ovčí vyšetřovací metody jsou sice poněkud nestandardní, mají ale výsledky a je to docela dobrá zábava. Pokud jste viděli Ovečku Shaun ve filmu, máte celkem dobrou představu i o téhle knížce. Časem určitě zkusím i druhý díl.
Vzhledem ke spoustě nadšených recenzí a hodně vysokýmu hodnocení je mi až hloupý se přiznat k tomu, že jsem vážně uvažoval o dvou hvězdách. Nakonec jsem dal 2,5 hvězdy, ale upřímně řečeno mě to fakt nechytilo. Téma je to samozřejmě závažný a to i konkrétně pro mě, jelikož mám dvě dcery a tyhle témata beru díky tomu dost osobně. Navíc jsem docela vážný případ nevyléčitelného houbaře. Takže by to mělo fungovat. Ale bohužel nefunguje.
To, že má knížka závažný téma, ještě neznamená, že je automaticky dobrá. A mě se fakt moc dobrá nezdála, bylo to jakési neslané nemastné a ty houbařské pasáže mi připadaly, jako by si to autorka chvíli předtím našla v nějaké houbařské skupině na webu a pak to tam nějak dopisovala.
Ale nenechte se odradit, je to samozřejmě jen můj pohled a třeba je to prostě tím, že jsem chlap a nesedl mi autorčin styl.
Příběh je to syrový a drsný, takový Glasgow za Margaret Tchatcherové zřejmě opravdu nebyl žádný ráj. Zavřené doly, rozbitá špinavá sídliště, všude nezaměstnaní horníci, kdekdo na sociálních dávkách a všude chlast. Shuggie je zvláštní kluk, který se sem rozhodně nehodí a okolní svět mu to dává pořádně sežrat. Nicméně tohle je daleko víc příběh jeho matky Angely, krasavice ze sídliště, které se život (i její vinou) vždycky obrátí tím pos*aným nahoru, až jí nakonec zbude jen ten chlast. Není to nic hezkýho.
Váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami a nakonec jsem tam těch pět dal, i když musím říct, že Frank McCourt a jeho Andělin popel je přece jen o kus lepší.
Tak tohle bylo Cthulhu jak má být, jedna věc tomu ale zásadně chyběla. A to dalších cca 300 stran, do kterých bych se mohl potopit. Jinak to bylo skvělý.
Celé to halí dusivá temná atmosféra rozbitého světa, kde ale lidi chodí každé ráno do kanceláří, jako by se nic nedělo. Zejména ministerští úředníci sekají přesčasy, inu však jde o Ministerstvo porodnictví a co nevidět se má znovu narodit některý z Prastarých šílených bohů. Hlavní hrdinka Alex to ale tak neprožívá, je to takový squater pohybující se mimo systém. Jejím nejcennějším majetkem, jediným přítelem (a milencem) je poněkud zvláštní kuchyňský nůž. Ti dva okolní peklo příliš neřeší, naopak, když mají tu správnou náladu, pořádný kus k němu přidají.
Škoda, že je to jen taková novelka, z tohohle by mohla být ještě skvělá kniha.