gorg_ona komentáře u knih

Příšerná pitomost příšerně napsaná. Styl psaní mi připomněl, jak nám na základce vysvětlovala paní učitelka, že nemáme používat pořád jen slova „byl“ a „měl“ a podobně, ale psát třeba: „Z jeho černými vlasy orámované kulaté tváře šibalsky mrkala zelená očka“. Hlášky jak z Copak je to za vojáka a to nejen ty vojnový. Děs.
Hlavní hrdina je psychopat. Citově totálně plochá postava. Obdivovatel nacismu, ale hodnej, pche. Ač údajně chytřejší, než dával navenek najevo, přišel mi mdlého rozumu. Nepřemýšlel o ničem složitém, jen o praktickém životě, duševno je mu zcela cizí. Ještěže šel v 18 na 10 let sedět, nemusel přemýšlet o stavu světa kolem něj. On vlastně vůbec nic nemusel, školu mu vybrali, pak ta basa, peníze mu spadly do klína, práce náhodně vybraná a náhodně ukončená… vlastně se nedivím, že si připadal jak hrací figurka.
A pointa? Visí-li na jevišti puška, musí z ní někdo vystřelit. Proč by si asi na začátku dopisoval s rusákem, notabene když byl z komunisty nesnášející rodiny?
Zásadně nedoporučuji a že jsem škodolibá, dnes vkládám do veřejné pouliční knihovničky.

Už dlouho jsem nečetla nic tak špatného. Příběh plytký – ukradnem vejce, někam ho nesem, ukradnou nám vejce, musíme splnit tři úkoly. Proč tam byl podpříběh o dobytí hradu? Měl pro děj celé knihy nějaký význam? Mám pocit, že byl odvyprávěn, aby byl odvyprávěn. Prostě – hele, mám nápad, hodím to na papír, tajemní nemrtví a zlý zloch se dycky hodí.
Postavy – jací vlastně jsou dva hlavní hrdinové, kromě toho, že třeskutě vtipní a ukrutní hrdinové? Jaká je jejich motivace? Zachránit dítě, které mimochodem nakrmili za několik dní jen jednou? Vysvobodit z područí zlého krále svou milovanou? Ne, to ne, však ošukat se dají i jiné. Vážně nevím.
O charakterech vedlejších postav se nedá říct nic, jsou tam jen, aby se něco dělo. Ano, ano, autor sám si dělá ze způsobu svého psaní legraci, tím, jak do příběhu jako vypravěč vstupuje, i o platnosti vedlejších postav hovoří – a má pravdu.
Pokud jde o vtipnost textu, každý máme jiný vkus. Já třeba Zdeňka Trošku nerada. Vypocený humor za každou cenu mě nebaví. A autor Vilarda se o to, aby vtip byl v každé větě, vážně moc snaží.
Už vím, co mi kniha nejvíc připomínala – počítačovou hru. Takovou tu, jak bůhvíproč musíte sebrat nějaké drahé kameny a porazit nějakou obludku, ono se to bude nakonec asi třeba možná i hodit.