grimik komentáře u knih

Lukáš Boček, Veronika Opatřilová a nyní Hynek Čapka. Já nestačím zírat, jak rychle do světa té nejlepší české literatury v mém pomyslném žebříčku, pronikají nová jména se svými, víceméně prvotinami. Neviditelné kořeny mne hladily po srdci. Každá jedna dějová linka byla zajímavá a nešlo se od ní odtrhnout. Navíc to koření v podobě postav známých jmen a skutečných reálií.
Nakolik jsou mi Zlín a jeho historie vzdáleny, s knihou jsem navázal velmi úzké souznění.
Jedna z TOP knih co stojí za přečtení.

Jen vzhledem k tomu, že jsem si knihu vybral do čtenářské výzvy 2024 - téma knihy s více než 2 perspektivami vyprávění, a to na základě jejího umístění v žebříčku k tomuto tématu, bych polemizoval o tom co je to perspektiva, protože zde moc situací vyprávěných z více perspektiv nebylo. Pouze více dějových linek vzájemně propojených.

76 13.03.2024

Opět, jako vždy u paní Mornštajnové, postavy bez šance na to, zažít byť jen špetku štěstí. Kniha plná beznaděje, kniha, které strohé, realisticky popisné psaní autorky přidává na tísnivosti.
Nemohu se ubránit srovnání se Zahradou mrtvých duší od Lukáše Bočka, ačkoliv jde o úplně nesrovnatelné knihy a pojítkem je tu pouze motiv, nemohu v žádném případě říct, že by Les v domě se svou úplně jinou formou zaostával, ale Lukášova kniha je pro mne nedotknutelná niterní hvězda a pro mě přeci jen někde jinde. Nejde o lehké téma, fascinuje mne a líbí se mi (a zároveň nelíbí) styl psaní Aleny Mornštajnové, to, jak dokáže na dvou stránkách popsat děj několika dní, týdnů, měsíců i let, aniž byste měli pocit nedostatečnosti sdělení, informací, děje...a Les v domě je zkrátka skvělý. Těžký . Kéž by to všechno skončilo už v polovině knihy jinak. :(((

A snad jen jednu výtku ode mne kniha schytá, a to, že hrozně plýtvá místem. Větší font, větší odsazení řádků, obří okraje kolem textu, doslova desítky úplně prázdných stran. Kniha tak navozuje pocit mnohem většího rozsahu než jaký ve skutečnosti má.

54 18.05.2023

Od první stránky naprosto bezútěšná atmosféra knihy, podtržená jemným, až ladným stylem vyprávění. . Strhující a jedním dechem přečtené, leč smutek by se zde dal krájet. Perfektní. Jedna z nejkrásnějších knih, co jsem četl.

34 27.12.2019

Fascinující, jemné, něžné, snové, poetické a zároveň velmi smutné, pohnuté a dojemné...tato kniha si plně zaslouží své ocenění, a protože jsem si zkusil i úryvek z audio verze, jsem přesvědčen, že v audio podobě ani zdaleka nedokáže vyznít tak, jak poctivě přečtená. Číst, je prostě číst. Jde o opravdu silně emocionální a brilantně napsaný příběh, dokonalou mozaiku mnoha lidských osudů, které se v průběhu příběhu navzájem třeba jen letmo dotknou, ale dotknou. Vykreslení postav, prostředí, popisy jevů kolem jsou až hmatatelně skutečné. Chutě, vůně, barvy, doteky, to vše je zde popisováno tak, že je to pro čtenáře živé, skutečné a silně dojímavé snad jen ze své podstaty, s jakou silou dokázal autor tyto vjemy přiblížit čtenáři. Zvláštní, že ještě asi tak do sté stránky jsem se nemohl do knihy nějak zvlášť začíst a zamilovat se do ní, ale záhy mě děj začal pohlcovat a doslova brnkal na mé emoce, až jsem si musel dávat pauzy abych zahnal slzy, jež byly na krajíčku a draly se ven s každým Mariiným "papa". I tak jsem celou knihu, vyjma toho vrtošivého úvodu, přečetl za jediný den a následně se k začátku knihy znovu vrátil, abych si ho konečně užil tak, jak jsem to napoprvé nedokázal. Může se zdát podivné, parafrázovat ve spojení s touto knihou jednu českou komedii, ale musím říct, že autor, jakoby se s každou větou doslova mazlil.
Kniha mi zlomila srdce, je to nejkrásnější kniha, jakou jsem kdy četl, je poezií mezi prózou, je skutečným Mořem plamenů mezi drahokamy a měla by být klenotem knihovny každého čtenáře a snad i povinnou školní četbou.

33 27.12.2019

Paní Mornštajnová mě nezklamala. Píše tuze krásným jazykem, nádherné, leč skrz naskrz teskné příběhy. Tiché roky jsou poutavý, silný příběh jedné rodiny o dvou liniích, dvou generací, které končí střetem v současnosti. Děj se odehrává zejména v hlavách, pocitech a myšlenkách hlavních postav, je plný nevyřčených slov a marnosti. Vlastně nevíte, koho Vám má být líto víc. Dlouho jsme se rozhodoval, zda 4 nebo 5, pro 4 byl konec, který mě zanechal v situaci, kdy jsem byl lačný ve čtení pokračovat a dočkat se alespoň něčeho hezkého, po mnoha desetiletích v životech hlavních představitelů. Pro 5 určitá blízkost životních peripetií. Co zvítězilo je zřejmé. Opravdu pěkná kniha.

32 09.07.2020

Překrásný příběh o lásce, odvaze, odhodlání, vůli, přijetí a odpuštění. O tom, že nic není černobílé. O obrovském zmaru, který vnese do života něco tak strašného, jako je bezohledná, slepá válka. Ačkoliv hlavním tématem je zde osud sester Mauriacových, kniha je velice dobře popisná i v oblasti vyjádření atmosféry života běžného obyvatelstva ve válečné Francii, francouzského odboje, rozdělení Francie atp. Finále je pak jasně slzotvorné. Slavík tak patří jednoznačně mezi moje TOPky. Vadila mi akorát značná míra chyb a překlepů v knize, což jde ale na vrub vydavateli.

31 03.03.2020

Houževnaté čtení. Kniha, která má mnoho pozitiv a jen pár, navíc lehce přejditelných vad na kráse. Kateřina Tučková rozhodně psát umí a Bílá voda patří k nejlepším knihám českých autorek/autorů za rok 2022. Hlavní postava, Lena, postupně odkrývá téma ženských řeholních řádů v éře komoušského zločiného teroru v Československu a to formou čtení deníku, kronik, úředních dokumentů a dopisní korespondence. To dodává knize na autentičnosti, ale zároveň přepisy těchto (fiktivních) listin, zabírají nemalou část celé knihy. Vzhledem k celkovému rozsahu se zde nachází část, někde mezi čtyřstou a pětistou stranou, kdy alespoň pro mne děj poněkud ztrácí vítr z plachet, jelikož jde o období ne až tak plné dramatických událostí, zato však plné o to delších a ne tak záživných úředních listin. Poté se však příběh mohutně nadechne k pořádného konci.
I když Tučková do knihy umě naroubovala řadu, pro knihu prospěšných úprav, ohnutí reálií i vyloženě fikcí, stále jde o hodně detailní a komplexní pohled do výše zmíněné problematiky řeholí a církve obecně za komunismu.
Kromě zmíněné části, kdy kniha poněkud ztratí dech je jediným dalším minusem snad jen poněkud vykalkulovaný příběh Leny, který nás, jako nosná kostra knihou provází, a ono "úplně náhodné" nebo prabídně motivované setkání tří postav v tak zapadlé díře, aby se nakonec ukázalo, jak moc k sobě náleží.
Neberu to však za podstatnou vadu na tak rozsáhlém a podle mého i informačně přínosném díle.

30 19.12.2022

Nejsugestivnější výpověď ze zákopů Velké války, jakou si lze představit. Plná myšlenek a slov, které je třeba si stále připomínat. Úžasné literární dílo.

30 03.11.2022

Přiznám se, že české autory příliš nečtu. Na pomyslném trůnu pro mě seděla Alena Mornštajnová a knihy od jiných jsem nevyhledával, a když už se mi něco dostalo do ruky, nebyla to nikdy kniha, co by mě opravdu oslovila. O knize Šikmý kostel jsem četl již pár měsíců před tím než jsem se k ní dostal. Zaujala mě tématem, který je velmi blízký mému srdci a tím je "hledání ztraceného času" v mém okolí. A pak se to stalo. Už když jsem knihu poprvé držel a proletěl očima pár vět, málem jsem ji začal číst přímo v obchodě. Jazyk, jakým ji Karin Lednická napsala, je pro mě jak lžíce medu pro medvídka Pú. Kniha je napsána tak čtivým a chytlavým jazykem, až je to neuvěřitelné. Postavy jsou nádherné, plně vyprofilované, přirozeně motivované. Při popisu míst, prostředí, osudů postav i příběhu, se člověkem nesou silné pocity, melancholie, tíživost doby, nostalgie. Paní Lednická tak krásně vycítila, kdy už je zbytečné se dál babrat v určitém čase a prostě přeskočí o roky, aby kniha opět chytla dech a plné obrátky, protože najednou jsou věci prostě jinak a člověk vstřebává co a jak. U této knihy snad nelze, aby přestala bavit. Jak začnete číst, nedá se již přestat, je to krásná kniha, jsem velmi rád, že jsem si ji přečetl a těším se na další díl. Po přečtení jsem musel dlouhý čas věnovat načítání reálií a z dostupných zdrojů prohlížení míst, ve kterých se děj odehrává a lituji, že ten kraj vůbec neznám. Za mě tedy klobouk dolů, paní Lednická, toto se Vám povedlo.

30 24.05.2020

Stejně jako před rokem Hana a před půl rokem Tiché roky, i Slepá mapa mě doslova nadchla. Nádherné čtení. A musím říct, že ač autorky prvotina, považuji ji ze všech třech i za nejhezčí.

27 28.12.2020

Obdivuhodné v mnoha aspektech. Od Mornštajnové bych nikdy nečekal umístění jejích společenských románů do prostředí alternativní (čti fiktivní) historie. A musím říct, že to bylo fantastické, i když jako vždy po dočtení knihy od Mornštajnové, jí nemohu odpustit, že nedopřeje žádné z postav ani minimum štěstí. Každopádně Listopád je skvěle napsaný, tesklivý, a fiktivní polistopadová budoucnost naší země je velmi věrohodná a pravděpodobná. Kniha má v tomto minimum hluchých míst. Listopád je kniha, kterou by si měl přečíst každý, kdo se narodil až do nové doby a také každý, kdo se dnes obrací k naší totalitní minulost se slzou v oku a přáním, abychom se do této žalostné a ******** doby vrátili. Ačkoliv kniha možná trochu pyká za svou originalitu a různé přijetí nabízené fikce, já ji řadím mezi knihami od A.M. na pozici nejvyšší, což už jsem tvrdil u Slepé mapy, ale musel jsem to opět přehodnotit. Skvělá autorka, skvělé čtení.

26 07.09.2021

Nemůžu jinak. :) Tyto rozhovory snad nemohou být nezajímavé. A to i přesto, že většina zmíněných případů mi není neznámá a již jsem o nich slyšel/čerpal informace dříve. Seriály jsem neviděl, jelikož takové pořady spíš nekonzumuji.
Nachystané mám další dva díly, pány Beneše a Hecla.

23 12.09.2023

Ani nějak nemám potřebu, komentovat po všech stránkách téměř dokonalé dílo. Dvojka, zdá se mi jazykově i dějově ještě vymazlenějším pokračováním prvního dílu. Snad jen drobný detail. Cca od stránky 400, bylo to s příchodem kapitoly Wojtek, se změnil styl autorčina psaní. A to tak, že to doslova upoutá pozornost a nejsem sám, kdo si toho všiml. Změní se slovoskladba, sloh, styl, snad i poměr vyprávění a přímé řeči, a těžko říct, čím to je. Není to jen jistou změnou mentality a projevu postav, které se v čase uplynulých několika desetiletí vyvíjí a jsem rád, že i to je v knize věrohodně zachyceno. Je to něčím na straně autorky. Jakoby dospěla do období let válečných, které již vnímá jinak. Jakoby životem za monarchie a první republiky sama žila spolu s postavami, ale najednou jde jen o z venčí popisovaný souhrn událostí, které se jí z Těšínska podařilo z oné doby sesbírat a mimoděk tam zapasovat i své postavy. Přesto skvělé, jen by mě zajímala odpověď paní Lednické, kdybych se jí na toto zeptal. :)

22 04.04.2021

Hezky a citlivě napsaná kniha. Četla se sama. Ale je taková plochá, jednoduchá, i krušné chvíle romantizující. A měl jsem potíž s tím, že mnohé postavy jednaly často hodně zvláštně, aniž by jejich jednání bylo jakkoliv odůvodněno. Pro potřeby knihy, která patří spíše do kategorie "červená knihovna" pro nenáročné čtenáře než do poválečného dramatu, je to ale asi dostačující.

21 22.12.2022

I tento díl je skvělý, možná ještě o kapánek lepší než díl první. V něčem lepší, v něčem možná horší, ale to jsou drobnosti. Tentokrát jsem pachatele vytušil o pár desítek stránek později než v prvním díle, ale ve Stvůře to byla prakticky jistota, zde opravdu jen tušení, i když jsem, k údivu nad svým vlastním úsudkem, celkem přesně trefil i motiv. Byl to však jen nepodložený kalkul mé hlavy, autorka k tomu snad žádnou stopu neposkytla. I u druhého dílu tak musím ocenit, jak dobrou detektivku Kristýna Trpková napsala.
Ve výsledku i se zde zmiňovaným koncem jsem tak nějak v pohodě, stejně jako s poměrem vyšetřování a osobních životů ústřední dvojce. Zde mi trochu vadí, že mi vývoj charakterů přijde neprirozený a to jak u Laury, tak hlavně u Adama. Jistě, lidé se mění, ale psychologicky by měl mít vývoj osobnosti vystopovatelnou kontinuitu. Adam je ale bez nějakých vážnějších podnětů poněkud jiný člověk než v prvním díle (přijde mi to tak). U Laury je osobnostní přerod vice odůvodnitelný okolnostmi, které jsou v knize líčeny. No, tak aspoň špetka kritiky, ale fakt jen špetička. :)

EDIT: a tak jo, dám 5 i detektivce.

20 12.09.2023

Příjemná, komorní detektivka bez překotné akce, chaosu, potoků krve a úplně vyšinutého záporáka, zato však plná víceméně sympatických postav, tradičního vyšetřování a odehrávající se v pěkném, venkovském prostředí. Celé to tak nějak plyne, čte se to strašně rychle a nejsou zde nudné pasáže, napětí a chuť číst dál jsou konstantní od začátku do konce. Přesto je to takové nějak obyčejné.

20 19.01.2023

Přistupoval jsem k této sérii už opravdu skepticky, protože naprostá většina thrillerů a detektivek co jsem četl, jsou průměrné a slátané blbůstky, plné nepodchycených nelogičností, přehánění ad absurdum, špatného psaní a nesmyslně natažené délky. No tak jsem se mýlil a po několika přešlapech do vod "amatérů", kteří nevím proč, jsou navzdory svému neumu v červených číslech na Databázi knih, jsem narazil na sérii, která stojí za to. Minimálně její první díl. Moc pěkně vystavěná zápletka, na thriller akorát délka. Musím se přiznat, že tady jsem do vyslovení jména záporáka úplně tápal a byl překvapen, ačkoliv právě často trpím nad knihami tohoto typu opakem, tedy že musím pročítat stovky nudných stran, i když jsem si dávno jist závěrem. Navíc Carter prokládá děj postupným odhalováním života a charakteru hlavních postav, a to v míře tak akorát, aby kniha nepřestala bavit a rychle se zas vrátí k ději. Nejde tedy o úplně povrchní záležitost, pokud jde o postavy, s nimiž se ostatně bude čtenář setkávat ve více než desítce dalších dílů. Teď se na chvíli vrátím k pro mě zajímavějším/vážnějším knihám, a pak zkusím pro odlehčení další díl a uvidíme. Zatím, v rámci žánrových jednohubek, hodně dobré.

20 10.05.2021

Famózní! A rovnou říkám, že díky detailům
knihy i kolem knihy - playlistu ke čtení na Spotify, hloubce stále dost tabuizovaného tématu, který je, bohužel součástí naší společnosti, do jaké kniha proniká, ilustracím i celkové grafické podobě, a perfektní práci s postavami a jejich charaktery a nitry, mám i týdny po přečtení stále pocit absolutní výjimečnosti této knihy a až kultu knihy. Doslova ji do rukou beru s citem a respektem. Hodně mě oslovila a pan Boček....klobouček, asi nejdokonalejší prvotina, co jsem kdy měl tu čest číst.

18 29.04.2023

(SPOILER) Výrazné zlepšení, ale i tak nejspíš s tímto autorským párem končím. Písečný muž je rozhodně nadprůměrnou krimi, ale já mám snad s každou knihou série dost zásadní potíže.

Předně, celkově mi nesedí styl vyprávění a slohu napříč celou sérií, takže to asi nikdy nemůže být za 5.

Písečnému muži navíc přitěžuje fakt, že zásadní point, že je záporák "dabl", jsem věděl již od poslední kapitoly předchozí knihy, takže zde jsem nějakých 400 stran čekal na to, až přijdou vyšetřovatelé s "překvapivým" odhalením....zívačka, ale stane se, prostě se mi to zjevilo samo hned na počátku.

No a pak jsem se nedokázal srovnat s představou totálně zabezpečených cel s nejpřísnějším dozorem, pro ty největší magory a psychouše celé země, umístěných nikoliv ve věznici, nýbrž v pohodové nemocničce prakticky bez ostrahy (klasická nemocniční ostraha s pendrekem, tudíž na pendrek), jinak pod dohledem obyčejných doktorů. Navíc se společenskou místností společnou pro všechny cely (bez rozdílu pohlaví), hlídané jednou kamerou, která má slepé místo? Neumím si představit jakoukoliv situaci, která by zde přirozeně vyvstala, a kterou by měli krotit lékaři, kteří do cel vstupují podělaní strachy, držíc v ruce ultimátní zbraň - Diazepam.

Dále, na to, jak omezeně mohl Jurek komunikovat směrem ven, a že se mu to mockrát nepovedlo, byl vždy nějak rychle v obraze, co se venku děje.

Jako, houpat se knihou nechám, ale ne roztáčet. :))) Takže závěr po 4 dílech? Horší díl střídá lepší díl, ale žádný není zrovna chytrý. Inteligentní krimi zde čtenář hledat nemůže.

Ještě jsem si vzpomněl na jednu iritující věc. To nikomu nevadí, že posledních 20-40 stran každé knihy je věnováno naprosto zbytečnému převyprávění motivu a událostí, i když jsou z knihy čtenáři dávno jasné? To se to musí polopatě celé vždy rekapitulovat? Nedůvěra ve čtenáře? Proč?

18 16.02.2023

Čas od času se mezi knihami objeví Kniha. Ta Kniha. Teď zrovna se to stalo téměř přesně po roce od chvíle, kdy mě zasáhla jiná (Světla, která nevidíme) a ani v tomto případě jsem to nečekal. Má nevysoká očekávání však byla zašlapána v prachu uliček Barcelonských, kam jsem byl vtažen a za ruku veden samotným Laínem Coubertem, nucen vše prožít s ním až do poslední strany, po níž jsem podvědomě sahal po další, která však již nepřišla.
Magická kniha přináší magický zážitek z jejího čtení, zůstane v srdci a neustále s Vámi je i poté, co ji odložíte.
Kniha o knihách, o lásce, o lidských nitrech a bolesti, která nikdy nepřebolí.
To všechno je Stín větru, a vůbec není potřeba se odvolávat na její povrchní kvality, jako je skvělý sloh, brilantní skladba vět a výběr slov, maximální čtivost, schopnost udržet přehlednost v ději i přes velký počet postav a jejich prolínání dějovými linkami Juliána a Daniela. To, že Zafón tohle všechno umí je již naprosto jasné, ale tím, že umí knize vdechnout duši, tím je výjimečný a pro mě je to teprve druhá kniha, která se dostala na metu nejvyšší, do mého srdce.