Gweny komentáře u knih

Věděla jsem od kolegyně, že část knihy se odehrává v koncentračním táboře. Recenze ani obsah jsem nečetla, stejně jako jsem se dosud nikdy nesetkala s dílem paní Mornštajnové.
Knihu jsem přečetla za jediný den a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Nevadily mi skoky v čase. Styl, jakým je kniha napsána, mě dostal do kolen a když jsem ke konci uronila slzu, došlo mi, jak moc silný je příběh Hany.
Nedostává se mi slov, tak moc se mnou kniha zacloumala. Skláním se ale v úctě znovu a znovu před těmi, kteří prošli hrůzou téhle části lidské historie a dokázali v sobě najít důvod žít dál.

Když nad tím teď tak přemýšlím, o den déle, co jsem knihu dočetla, připomíná mi příběh Hany Sophiinu volbu. Hana, stejně jako Sophie svými rozhodnutími jistě ovlivnila osud nejen svůj, ale i svých blízkých. Stejně jako Sophie prošla a přežila Osvětim. Vím, odlišuje se příběh obou žen téměř ve všem. Ale to podstatné - tedy VOLBA - zůstává.

127 16.10.2019

Když jsem tuhle obsáhlou knihu v pátek ráno poprvé otevírala, ani ve snu jsem si nedovedla představit, že ji v sobotu před půlnocí zavřu po tom, co mé oči dočtou poslední řádky. Dlouho, dlouho se na mě dívala z knihovny, než jsem se odvážila vzít ji do rukou. A ač nemám nyní lehké období, čtení jsem zvládla, i když počet posmrkaných kapesníků raději nepočítám.

"Jenomže člověk musí hrát s těmi kartami, které dostane. Nemůže je složit na stůl a představovat si, o kolik líp by se mu hrálo, kdyby dostal nekalé lepší." (s. 130)

Na příběhu jedné rodiny nám autorka mistrně předkládá dobové události tak, jak se udály. Nevzpomínam si, že bychom se v rámci dějepisu na základní nebo střední škole dozvídali o tom, co se dělo na východ od Prahy. A přitom tenhle kraj má mnoho co vyprávět.
Pro mě osobně je to část naší země velmi vzdálená. Jen dvakrát jsem projížděla vlakem Ostravou a mohla si krk vykroutit při pohledu na těžební věže, pokud to tedy byly ony. Teď, po dočtení srdceryvného příběhu toužím po cestě do Karviné, na Těšínsko. Toužím se procházet místy, která v sobě nesou tak bohatou historii, do které nám autorka nabídla vstoupit.

Z úhlu několika lidí nám Karin Lednická ukazuje, jak těžký byl život obyčejných lidí na česko-polské hranici i mimo ni. Člověk nemůže schvalovat jednání ani jedné strany. Ani o to se knížka nesnaží. Nechci porovnávat, nechci soudit, toužím pochopit pohnutky, které vedly naše předky k tomu, že jednali tak, jak jednali.

Děkuji autorce za její odvahu pustit se do zpracování nelehkého tématu. Děkuji za mnoho informací, o kterých jsem netušila i za možnost přenést se díky detailnímu popisu prostředí i psychologie osobností do rodin Barky i Fanky a prožívat s nimi veškeré strasti a možná i nečekaná setkání.

115 13.02.2022

Tuhle všemi opěvovanou knihu jsem si schovávala pro dlouhé podzimní a zimní večery, ale nevydržela mi ani týden. Tak moc jsem se sžila s vyprávěním, že jsem často zapomínala na čas a četla do pozdních nočních hodin. Čekala jsem jednoduchý román ze Slezského prostředí, ale dostala jsem mnohem více. Nebyla jsem líná a dohledala si některé osobnosti, které vystupují v knize (Fridolína Šlachtu, Antonína Pernicu apod.).
Příběhu se nedá upřít čtivost. Dobro i zlo jsou jaksi vyváženy i když záleží na úhlu pohledu. Tenhle kraj naší republiky je pro mě zatím záhadou. Nikdy jsem tak daleko od domova nebyla a o Šikmém kostelu jsem nikdy neslyšela.
Není snad nic, co bych autorce vytkla. Má u mě nesmírnou porci uznání za to, jak nám předložila dobové události a dokázala je zakomponovat do osobních příběhů Barbory, Barky, Ludwika, Moniky, Tomka, Fanky a ostatních. Nesmírně se cením i toho, jak nás autorka dostala do hlavy a myšlení některých postav. Co je vlastně správné - slepě věřit v Boha (jako Barbora) nebo jít naproti svému štěstí sama (jako Julka)? A kdo je v právu - Čechoslováci nebo Poláci? Nejhorší je, že opravdu každý z nich měl z části pravdu.
Autorce se povedlo neskutečné dílo. Držela mě celou dobu v napětí nejen tím, jak na konci některých kapitol prozradila, co naše hrdiny a hrdinky potká v budoucnu. Jsem nesmírně zvědavá na druhý díl a už teď vím, že ho přečtu jedním dechem, stejně jako tenhle.

111 29.11.2020

Všechno se ve mně vzpouzí a volá "Ne a ne a ještě jednou, ne!" O tom, že válka byla krutá pro všechny lidi, nejen pro Židy, není nutné pochybovat. Ale vykreslit krutost války na příběhu dospívající dívky?! To je na mou dušičku opravdu silná káva.
Netušila jsem, o čem kniha je. V 99% se snažím nečíst si anotace nebo recenze. Možná jsem to měla v tomhle případě udělat a přečíst si, co mě čeká. A vyvstává otázka... Byla bych na to opravdu připravená? Dokázala bych celý děj a především jeho závěr vstřebat jinak, lépe? To už teď asi nezjistím.
Zlodějka knih byla první knihou v mém životě, kdy jsem pro slzy pořádně neviděla na posledních několik stránek. Množství kapesníků raději nepočítám.
Zusakovi se povedlo něco neuvěřitelného. S mou psychikou si hrál jako kočka s myší. Byla jsem jeho slovy polapena. Ne na chvíli, ale na každý večer, který jsem s knihou trávila. Slova... A zase ta slova. Co všechno s člověkem dokáží udělat slova. Pozvednout ho nebo naopak zcela zadupat do země. Ne nadarmo, a ne z čiré hlouposti, kdosi kdysi prohlásil, že "Zlé slovo poraní více, než ostrý meč."
Mé oči se již uklidňují, ale srdce pláče pořád.
Děkuji za tak hluboký čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenu.
Doslechla jsem se před časem i o existenci filmu, ale na jeho shlédnutí mě opustila veškerá odvaha. Vím, že by mé oči a především srdce plakaly znovu.

102 11.01.2020

"Ale tak to asi je, že člověk touží po štěstí, a teprve při pohledu zpátky si uvědomí, že šťastný vlastně byl." (s. 23)

Čekala jsem všechno, ale tohle opravdu ne. Takhle silný příběh dvou žen, který se nakonec protne. Kde zvítězí lidskost nad systémem. Kde ze všeho nejvíc záleží na zachování si vlastního sebe-vědomí. Protože pokud i to ztratíte, stanete se jen bezduchou loutkou na největším divadelním jevišti světa.
A vlastně to není nic těžkého. Stačí zasít do lidských srdcí strach. Tak moc mi to připomíná uplynulé dva roky - a strach, který ovládl 99% společnosti. To 1%, které od začátku chápalo situaci, bylo vnímáno jakožto smyslů zbavené. A pak se to procento začalo zvětšovat.

"Z popela už dům znovu neuplácáš. Pevné zdi postavíš jen z nových cihel." (s. 229)

To, že se společnost mění, vyvíjí, tomu nelze zabránit, i když žije v domnělé svobodě. Smutný fakt je ale ten, že se ze svých chyb jen málokdy dokáže poučit. Jak lehko zapomínáme a užíváme stav, jaký je nyní...

Tahle kniha člověka donutí se zamyslet. Nad tím, co se mohlo stát, a někde ve světě třeba i stalo nebo stane... Přečtěte si ji, nebudete se od ní moci odtrhnout, protože vás svými ostrými a dlouhými drápy stáhne a už nepustí.

91 04.10.2022

Lahůdka a mistrovská práce královny detektivek. Už i já jsem se konečně dostala k tomuhle slavnému dílu a musím smeknout klobouk. Napětí by se dalo krájet, dech je sotva slyšitelný a vše kolem mě je v mlze. Jsou jen písmenka v knize a strhující příběh. Tady nám Agatha nedala absolutně žádnou šanci odhalit vraha dříve než... Ale to už si přečtěte sami.

85 13.11.2020

Malého prince jsem za svůj život četla vícekrát a nedávno, během povinné karantény jsem na youtube našla i autodio verzi a ta mě snad ještě víc zasáhla, než čtení samotné knihy. Přeci jen, když dáte slovům jakoukoliv vibraci, jejich obsah vzroste. I proto jsem pochopila, proč jsem jako malá holka, když mi mamka četla pohádky, jsem u většiny z nich brečela.
Když člověk ten příběh slyší, má více příležitostí i času na to si vše představovat - může zavřít oči a přenést se do té chvíle, do toho prostředí, mezi ty, jichž se příběh týká. A tohle mi v mnohém otevřelo oči a vedlo mě k uvědomění. Nemyslím si, že bych dlouhodobě propadla audio knihám, ale jednou za čas si nějakou ráda poslechnu, zavřu oči a nechám se unášet hlasem člověka, který knihu čte a ponořím se zcela do jiného světa.
Malý princ je sám o sobě knihou s nesmírnou hloubkou. Jsou tam přímo citace, ve kterých lze životní filosofii vidět na první pohled, ale člověk, který dokáže číst (slyšet) i to, co je mezi řádky, najde v knize mnohem, mnohem víc. A takových knih, jako je tahle, jsem za svůj dosavadní život tolik nečetla. Je to unikát a pro mě už navždy unikátem zůstane.

80 13.11.2020

Více než milion slov, 3.488 stránek, přesně 199 kapitol, 772 postav, 8 filmů, 7 knih a JEDEN JEDINÝ PŘÍBĚH.
S Harrym a jeho přáteli jsem strávila posledních 45 dnů. Někdy celých dnů, jindy "jen" večerů, ale v součtu to jsou hodiny a hodiny, kdy jsem zcela fascinována hleděla na písmenka v knize a přitom se mi ve fantazii odehrávaly všechny momenty, ať už byly stěžejní či nikoli.
Je ovšem pravda, že byly díly, které mě bavily méně a jiné více, ale v konečném důsledku nebylo nic, co by v knihách bylo zbytečné. Každý krok měl své perfektní načasování, každý okamžik měl svůj smysl.
Kde je dobro a kde je zlo, ptám se? Nikdy neznáme celý příběh života lidí, kteří jsou v našem blízkém i vzdáleném okolí. Myslíme si, že je známe a že je můžeme soudit za jejich skutky, jenže opak je pravdou. Dokázaly nám to mnozí hrdinové, jejichž pravá povaha došla konečně odhalení a u mnohých snad i pochopení a že jsme si opravdu museli počkat pěknou řádku let.
Joanne věděla, co dělá. Kdesi jsem četla, že při natáčení filmu chtěl po druhém díle v roli Severuse Snapea skončit s hraním Alan Rickman. Neskončil jen proto, že mu Rowling prozradila skutečnou povahu jeho pocitů, jež choval vůči Harrymu. Pocitů, o nichž jsme se dozvěděli až téměř na samotném konci celé ságy.
Ne, nelze nikoho soudit za jeho skutky. Své odměny nebo trestu dojde dříve či později sám. Kingsley řekl, že "Jsme přeci všichni lidé, ne? Každý lidský život má stejnou cenu a stojí za záchranu." A podle toho se právě Harry zachoval v mnoha okamžicích svého života. Byl Vyvolený, i když věštba nikdy nevyslovila jeho jméno. Tím Vyvoleným ho udělal ten, který byl jeho největším nepřítelem ale zároveň největším přítelem. Bez Voldemorta by Harry ani ostatní nedostali do života tolik zkušeností a dovedností. Takže co je dobré a co je zlé? Dokážete, stejně jako já, vidět to dobro i ve Voldemortovi?
Brumbál tvrdil, že láska je nejmocnější magií a věřím, že měl pravdu. Když jsem v knize narazila na jeho památnou větu "Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především lituj ty, kdo žijí bez lásky.", vytryskly mi slzy z očí. Láska je tou magií, která ale prostupuje celý svět, není určená jen vyvoleným mágům a čarodějkám. Je tu pro všechny a je jí dostatek. A to je to, co si odnáším z celé ságy HP jako poselství.

69 25.06.2020

Pro naprosté laiky, kteří nejsou silní v chemii, fyzice a všech těhle vědách, je čtení některých kapitol opravdu oříšek a přiznám se, ty technické detaily jsem úplně nezvládla a jednou za čas jsem si dohledávala sama nějaká vysvětlení na webu.
Že začátku mi dělalo problém se začíst a ke konci už zase mělo tak rychlý spád, že mi bylo líto, že příběh končí. Že začátku se příběh odvíjel pomalu, ale čím víc je konci, kapitoly byly kratší a vyprávění už bylo jen i technických detailech a mělo to moc rychlý spád, jakoby už autor chtěl mít vyprávění za sebou.
Četbu mi trochu kazily i chyby a překlepy v textu. Tohle by si zasloužilo opravdu ještě jednu korekci, než knihu nakladatel pustí do tisku.
Určitě si někdy ráda pustím film. Zajímá mě, jak si s tím tématem filmoví tvůrci poradí.

68 24.03.2024

Tohle není jen tak ledajaká povídka. Tohle je příběh jakoby z jiného světa, který se ale odehrává v tom našem světě, v naší historii. Je o nezdolné práci člověka, jejíž přínos pocítí o několik desetiletí později část lidstva.
Muž, který sázel stromy je pro nás všechny určitým vzorem. Každý můžeme svět kolem sebe měnit tak, aby z toho měly naše děti a vnoučata prospěch. Jde jen o to mít dostatek trpělivosti a nečekat vděk, uznání nebo snad slávu. Dělat to, co umíme nejlépe, svědomitě, vědomě a s plným nasazením.
Sama sebe jsem si představila jako člověka, který odejde z práce, z domu někam do ústraní, do hor a započne tam s podobným způsobem života. Ta představa mi nedala vůbec tolik práce, abych ji jednoho dne třeba nedokázala uskutečnit.

67 27.04.2020

"Nejzákeřnější podstatou zla je, že mívá často tvar tak laskavou či blízkou, že člověka nenapadne z něčeho ji podezřívat." (s. 93)

Klobouk dolů před tím, jakou si autorka musela dát práci při shánění veškerých pramenů pro vytvoření tak obsáhlého románu, pokud chtěla, aby vycházel z pravdivého základu.
Často jsem mívala husí kůži a zažívala pocit vděčnosti za to, že jsem se narodila až po změně režimu. I díky téhle knize se mezi mnou a otcem poprvé otevřelo téma omezeného života v komunistickém světě. Ano, ta debata byla velmi plodná, stejně jako čas strávený na mnohasetstránkovým příběhem Bílé Vody.

Kniha je zároveň plná různých mouder, která v člověku v tu pravou chvíli zažehnou nové myšlenky.. "Aby se člověk osvobodil, aby mu narostla křídla, musí se nejdřív octnout na samém okraji propasti." (s. 429) což dává smysl. Nejen tenhle výňatek, ale i mnohé další.

Nyní jen doufám, že osud Mariahilf nepostihne stejná turistická mánie, jaká postihla Žítkovou po předchozím autorčině románu.

65 16.06.2022

Kniha je sice adresovaná pro děti a mládež, ale domnívám se, že by si ji měl přečíst i každý dospělý. A proč? Protože se v ní skrývají neskutečné myšlenky a pokud člověk dokáže číst mezi řádky, najde tam mnoho míst, která vás donutí se zamyslet nad svým dosavadním životem a možná i některé věci změnit.

65 07.09.2018

(SPOILER) Krutý příběh kruté doby, která je pro mě stále nepochopitelná a neuchopitelná. Lidé jsou zvířata a v davu jednají bez rozumu, jen na základě toho, co se jim, nám, zrovna hodí do krámu.
Člověk by si myslel, že se lidstvo z historie poučí, ale zatím to tak nevypadá. Vždyť lehko zapomínáme na klamy, které nám podsouvali před pár lety. Nejprve lidi vystrašit a pak jim vzít jejich svobodu a schopnost uvažovat a pak se z nich stanou loutky. Zažili jsme to všichni a nemusela být ani válka. Naopak. Svět se zastavil...

Pan autor má ode mne úctu a obdiv, že se pustil do tak nelehkého tématu. Příběh se četl dobře, jen té krutosti v něm na můj vkus bylo až příliš. Ale chápu. Proč na očích držet růžové brýle...

64 07.04.2023

Nelze hodnotit jinak. Četla jsem ji za život vícekrát. Poprvé už někdy z kraje druhého stupně na základní škole. Potom na střední a teď jsem se k ní dostala v její audio podobě a znovu jsem příběhům propadla. Některé bych mohla poslouchat pořád dokola a dokonce si je pouštím před spaním, když mám náladu.
Je to klasika, kterou jsem šťastná, že znám. Některé příběhy jsou poutavé více, některé méně. Všechny dohromady ale tvoří báječný celek.
Říká se, že každá báje i pověst mají pravdivé jádro a mě se chce věřit, že některé milníky v našich dějinách opravdu proběhly tak, jak je autor popisuje.

64 13.03.2021

Úžasné počtení pro dětičky. Neznám člověka, který by nemiloval pohádky o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort. :-)
V mé knihovničce s knihami z dětství má své právoplatné místo.

62 17.09.2018

"Nestačí jen prodlévat ve snách a zapomenout žít."
Právě to je jedno z moudrých rčení, které má na svědomí jeden z největších čarodějů všech dob. Moudro, které je tak hluboké, jako nejhlubší Bradavické sklepení, kam se jistě ani Harry ještě nestihl dostat. A jakože toho za první rok svého kouzelnického vzdělávání stihl opravdu mnoho.

Tohle je jedna z mála knih, kterou jsem po mnoha a mnoha letech otevřela znovu. A jsem rozhodnutá přečíst opět celou sérii.
Jen už jsem tak nějak zhýčkaná z jiného druhu a kvality literatury, že mě tady některé momenty obrazně řečeno trhaly za uši. Buď to bude překladem, nebo prostě tím, že první díl je psaný hlavně pro dětské čtenáře, takže je jazyk jednodušší a hodně částí je popisných. Ale jsem ráda, že jsem si osvěžila některé momenty, které třebas nejsou ve filmu.
Ovšem, ani ve snu bych si nedokázala představit, že na konci budou mé tváře smáčet slzy a to ve chvíli, kdy Brumbál promlouvá k Nevillovi a pronáší tu úžasnou větu: "Je třeba mnoho statečnosti, abychom se postavili svým nepřátelům. O mnoho ale víc, abychom se postavili do cesty svým přátelům."
Takže díky Joanne, v osmadvaceti jsi mě dokázala rozbrečet.

Knížka, kterou přečtěte klidně za hodinu, ale vaše srdce bude plakat dojetím i smutkem ještě delší čas.
Příběh jednoho psího kluka, který změnil svět lidem kolem sebe ale zároveň nenechal svět, aby změnil jeho a zůstal tím věrným a laskavým společníkem.
Kdo měl kdy nějakého domácího mazlíčka, tak pochopí. Psí láska je opravdu bezedná.

58 24.11.2023

Ach Severusi... Brumbále... Harry...
Který z Vás se více obává smrti a temnoty. Který z Vás má strach z neznámého? Který z Vás jde neochvějně cestou, která je pro něho vykoupením i záhubou dohromady?
Pro mě zatím druhý nejvíce emotivní díl hned po Vězni z Azkabanu. Ale ne pro ten konec, ale pro úplně jiné, možná nicotné záchvěvy v ději, které se na jednu stranu ani tak závažné být nezdají a přesto se cítím, jakoby i má duše byla rozervaná na několik kousků. Je tak jednoduché zcela se vžít do příběhu, který...
Který co? Je plný smutku ale zároveň naděje?! Ano, asi tak bych to řekla. Temné časy jsou stále na vzestupu a čeká nás rozhodující rok. Rok, ve kterém se ukáže, zda Sibyla opravdu zdědila věštecké schopnosti po své prababičce, aniž by o nich sama měla sebemenší potuchu. Rok, který kouzelnický svět spasí nebo přivede do záhuby.
Je na čase se po sedmé vydat po stopách Harryho, Rona, Hermiony a ostatních a objevit pravdu skrytou za oponou. Pravdu, kterou máme ukrytou ve svém vlastním srdci. Jen ji nejsme schopni mnohdy za celý život najít.
"Jenže nic z toho, co jsem ve světě viděl, nepotvrzuje vaši slavnou teorii, že láska je mocnější než magie, kterou vyznávám já, Brumbále."
"Možná jsi nehledal na správných místech, Tome." (s. 365)

58 20.06.2020

Dnes mám pohádkový večer - tohle už je druhá pohádka z pera Boženy Němcové. Marně přemýšlím, zda ji znám ve filmové podobě. Odpověď nepřichází a jediný obraz, který mi zůstává nyní v mysli, je krev novorozence... jakkoliv jinak bych si dokázala představit oživení poutníka, jen ne takto.

56 13.02.2022

Smích, slzy, radost, smutek, vztek, zrychlený dech nebo naopak žádný dech. Přesně takové emoce ve mně vzbudily Kroniky prachu. Je to román, který když začnete číst, nedokážete se od něho odtrhnout a tak jeho 538 stran doslova zhltnete za víkend.
I když už na začátku víte, jak příběh skončí, ještě 5 stran před koncem doufáte, že se tak opravdu stane a snažíte se číst o to rychleji a usilovněji, aby se Vaše ohromné přání šťastného konce opravdu vyplnilo. Kdybych to měla přirovnat k maratónskému běhu, v posledních kilometrech nacházíte zbytky sil a zrychlujete, protože už vidíte cíl. Prostě se můžete přetrhnout, abyste tam už byli a byli šťastní.
Musím říci, že jsem se do knihy zamilovala. Koupila jsem si ji proto, protože mne uchvátila její obálka. Ovšem netušila jsem nic o tom, jaký v sobě skrývá příběh a říkala si, že ať už bude jakýkoliv, ta obálka je nejkrásnější, jakou jsem kdy viděla. Jenže já se zamilovala i do samotného příběhu. Do svéhlavé Animant, volnomyšlenkářské Elisy, i nabubřelého Thomase... Často jsem se u knihy smála, viděla v ní chvílemi sama sebe a svůj život. Ten vzdor ke svému okolí, který je mi v posledních měsících vlastní.
Příběh byl tak lehce vyprávěn, že mi bylo líto, že už končí. Za těch více než 500 stran jsem se ani na chvilku nenudila. Všechny povinnosti šly stranou. Pro mě má realita vůbec neexistovala. Byla jsem ve staré Anglii s po uši zamilovou Animant a užívala si její dialogy s Thommasem i Elisou. Líbila se mi její sebereflexe, přehodnocení vztahu s matkou i otevřenost tetičky Lilian.
Ano, o lásce toho můžeme přečíst spoustu, ale když přijde, zastihne nás nepřipravené a my najednou nevíme, co se to uvnitř nás odehrává. Vše je nové, svět se zbarví do růžova a naše logické uvažování je v naprosto dezolátním stavu. Srdce bije jako o závod, v břiše máme motýli a nerozumíme sami sobě. A přitom je to tak krásný a povznášející pocit. Je těžké zůstat nohama na pevné zemi. Stejně tak je těžké zůstat nohama na zemi, když čtete tenhle krásný román.
Nemám, co bych knize vytkla. Snad jen chvilkami mi přišla trošku kostrbatá větná stavba, ale to je spíš problém překladu, který ale v konečném výsledku nepůsobil nijak extra rušivě.
Myslím, že tohle bude opravdu jedna z mála knih, kterou si budu chtít přečíst opakovaně.

56 22.03.2020