Hanka_Bohmova komentáře u knih
Od Turgeněva jsem četla Jarní vody a Asja se jim podobá. Sevřený, čistý milostný příběh o zbabělém muži.
"Ale nepřečetl jsem ani dvě stránky a Gagin jenom zbytečně počmáral papír (...) a pak už se volně linuly naše mladistvé řeči, vášnivé i dumavé, někdy nadšené, ale skoro vždy nejasné řeči, v kterých se Rus tak rád rozplývá. Když jsme se dosyta vypovídali a naplnil nás pocit zadostiučinění, jako bychom byli cosi vykonali, v něčem uspěli, vrátili jsme se domů."
Opájet se vlastními slovy, místo aby se člověk skutečně namáhal. Mudrci ze čtvrté cenové, mudrci z internetu.
Televizi nemáme, takže o dokumentu nic nevím, knížka se mi prostě zalíbila v knihovně. Později jsem si všimla vydavatele - aha, proto taková převaha obrazu, kvantitativně i kvalitativně. Texty jsou spíš... spíš jen takové komentáře, někdy docela zvláštní.
Jednoduchá naučná publikace, texty jsou stručné a jdou po tom nejpodstatnějším. V první části autor charakterizuje barokní architekturu a uvádí její typické prvky, které přibližuje na řadě fotografií. Druhá část je přehlídkou významných památek, opět s bohatým fotografickým doprovodem. Knížku dobře využijete k základní orientaci nebo třeba k plánování poznávacího výletu.
Uživatelka Nočnípták to napsala hezky, já dodávám za sebe - knížka je plná tak zajímavých vyprávění, rozhovorů a úryvků z korespondence, že vlastně pojítko Jaroslava Seiferta ani nepotřebuje k tomu, aby stála za přečtení. Osobně se mi nejvíc líbily vzpomínky z mládí (z dopisu Halasovi: "A nebreč, ty vole. Teige Tě nechá pozdravovat; máme moc práce.") a pak rozhovor o exilovém nakladatelství Index a vyprávění Vlasty Chramostové o 70. a 80. letech. K tomu spousta drobností všech odstínů. Od Werichova narozeninového dopisu: "Ale uznej... vždyť by to byla veliká sranda. Že ausgerechnet my dva jsme uprostřed osmdesáti slušných lidí." po Hrubínovu myšlenku: "Věřil jsem v životě víc na lásku než na přátelství. Když zradí láska, jednou se ta hořkost rozplyne, to nejsladší však, co z ní zbude, už v nás zůstane navěky. Když zradí přítel, to vzácné, co na přátelství je - družnost, důvěra -, rázem zmizí, ale hořkost zůstává."
"To už je můj osud, že mám takovou matku," utrousila tuhle u večeře moje téměř čtrnáctiletá dcera. A tak jsem si toho Adriana Molea přečetla taky. Dopadlo to stejně jako u ní - smála jsem se nahlas a předčítala ostatním bez ohledu na jejich názor :o)
Četla jsem pouze druhý svazek této knihy - přílohovou část. Je to pozoruhodná směsice dokumentující spisovatelský sjezd v r. 1956. Nepřednesené referáty a diskusní příspěvky, například i o tom, jak výuka literatury znechucuje mládeži čtení. Výzva královopolských dělníků (kroužek zdravotně-propagační), aby kladní hrdinové nepili a nekouřili a aby byla příslušně upravena např. Seifertova báseň Tatínkova dýmka ("kterou znečišťoval vzduch žlutošedým dýmem i organismus škodlivinami, což ovšem vyvolává otázku, jaký postoj by zaujala opravdu milující a zdravotně uvědomělá žena a matka"). Průkazky, fotografie, prezenční listina: novináři + 10 míst pro StB. Seznam tlumočníků i s telefonními čísly do práce a do bytu - dnes už bohužel neaktuální :o)
Zvukové nahrávky naneštěstí nejsou součástí knihy. Místo toho je čtenář instruován, jak je najít na CD přiloženém k druhému dílu Dějin české literatury 1945-1989. Což se mi šťastně podařilo a projev pana Seiferta jsme si poslechli. Je to úplně jiné, než ho jen číst, mnohem víc emotivní, působivé, včetně zaznamenaných potlesků.
Hledala jsem knížku, která by obsahovala co nejvíc datovaných fotografií a dokumentů ze Seifertova života. Tahle publikace mi posloužila dobře, obsahuje také hojné úryvky z rozhovorů, z cizích vzpomínek, korespondence, recenzí, novinových článků. Moc hezký (a zcela čitelný!) byl třeba dopis sedmnáctiletého Václava Havla v reakci na "konzultační" návštěvu u básníka.
Můj dědeček učil literaturu na střední škole a maminka říká, že měl Seiferta moc rád. Mám radost, když na to teď myslívám.
Knížka začíná v Mělníce, kde autor nabízí několik pohledů na "soutok Labe a Vltavy" nebo "PR Úpor-Černínovsko mezi Labem a Vltavou". Jenže na fotkách je ve skutečnosti plavební kanál (se zdymadlem, o němž se v textu píše) a místo přírodní rezervace vidíme pole mezi kanálem a Vltavou - to je také fotka na titulní straně. O kus dál jsem si přečetla, že Dolní Žleb "je nejseverněji položeným sídlem v ČR", což mě jako rodačku ze Šluknovského výběžku poněkud rozrušilo :o)
Možná jsem vychytala zrovna jediné dvě chyby v celé knize, ale důkladněji už ji číst nehodlám. Beru ji jako volnou inspiraci pro práci s internetem a pořádnou turistickou mapou, protože malé mapové výřezy v textu moc praktické nejsou.
Moc pěkně zpracovaná kniha, jejíž ústřední myšlenkou je určité Kaňkovo docenění mezi ostatními barokními architekty. Obsahuje chronologický přehled jeho díla, celkové i detailní fotografie staveb, půdorysy, informace o zadavatelích a průběhu prací, o výzdobě. Text upozorňuje na prvky, které jsou pro Kaňku typické, stejně jako různé zvláštnosti, pozdější přestavby nebo vklad dalších osob. Na závěr jsou zařazeny stavby, u nichž je Kaňkovo autorství pravděpodobné, ačkoli pro ně neexistuje písemný důkaz nebo mezi historiky nepanuje názorová shoda.
Knížka se hodí i jen tak k prohlížení a jako inspirace na výlet nebo pražskou procházku.
Polabí mám prochozené docela důkladně ještě z dob, kdy jsem vozila děti v kočárku. Přesto jsem v knížce narazila na pár zajímavostí, ke kterým jsem zatím neodbočila nebo vznikly až po mé poslední návštěvě. Letos obcházím Labe celé (českou část), a tentokrát už je neminu. Děkuju za inspiraci. Knížka je příjemného baťůžkového formátu, i jednotlivé kapitolky nejsou zbytečně přetížené a dobře se v nich orientuje - opravdu vhodná s sebou na výlet.
Tahle řada knih o středních Čechách je úžasná, člověk se v nich hrozně moc dozví a venku se pak lépe dívá.
Nekonečný vesmír obsahující nekonečné množství vesmírných těles a soustav... ovšem podkladů pro svůj "astronomický projekt" tady moc nevykutám, Bruno nevěří na matematiku (nakolik ji umí, to je taky otázka), svoje motivace a argumenty čerpá z jiných oblastí. Navíc mi připadá jako pěkný náfuka, ale čtení je to zábavné, místy až ke grotesce, takže knihu neodkládám. V druhém souboru dialogů se ukazuje, že má-li si s ním církev vyřizovat účty, nabízí se mnohem výživnější materiál než nějaká představa o uspořádání vesmírných těles. A slovní přestřelky i sebechvála pod taktovkou autora vesele pokračují. (Nejspíš by si užíval dnešní sociální sítě.) Závěrečný text je pro mě opět důležitý fyzikálně - interagují spolu světy, podléhají cizí objekty naší gravitaci a naopak? Po brunovsku, nakolik jsem pochopila, by se místo gravitace spíš mluvilo o udržování integrity planetárního/hvězdného organismu, takže působení není univerzální, podobně jako moje vůle neovládá vaše svaly. Výjimkou jsou "uvolněné" částečky, řekněme odpadní. Zajímavě vymyšleno. Bruno sice odbourává geocentrismus a hierarchii (což asi lze číst i politicky), ale podle mě stále o vesmíru přemýšlí velmi lidsky, nemá ještě smysl pro jeho cizost.
Četla jsem po kouskách jako takové domácí exercicie, texty k meditacím. V některých místech to nebylo úplně jednoduché, tam, kde se text příliš blíží teologickému "živočichopisu". Ale nakonec mě vždycky oslovila myšlenka, důraz, inspirace, osobní pohled... některé části jsou jedním slovem nádherné.
Super čtení do dějepisu! Živé zachycení společnosti kolem revolučního roku, ale samotný příběh je prostinký a uvzdychaný.
O Vánocích jsme byli v litomyšlském muzeu - bývalém piaristickém gymnáziu, kde měli své posluchárny i páni filosofové a kde Jirásek později nastoupil na své první učitelské místo. Bylo milé na tohle při čtení myslet, i na to, že knížku sepsal jako šestadvacetiletý. To mládí je v ní docela znát.
(Muzeum v Litomyšli můžu vřele doporučit dospělým i dětem, například jsem se tam převlékla za Magdalénu Dobromilu Rettigovou, o níž je v knížce také řeč.)
Impulsivní koupě, původně jsem šla pro turistickou mapu. Ale vůbec nelituju, knížka je tak pěkně napsaná, že ji hned dám přečíst i dětem. Podnětná a výchovná v tom smyslu, že vzbuzuje obdiv a zvědavost a touhu důkladně se po světě rozhlédnout.
Poslední rok zkoumáme se synem brouky snad ze všech myslitelných stran (včetně ochutnávky :o)) a tuhle pěkně ilustrovanou knížku jsem zamýšlela prostě k prolistování a prohlížení. Ale nakonec jsem ji důkladně pročetla celou, protože nejde jen o atlas nejběžnějších druhů. Je tu poutavě popsán způsob života různých brouků a přidána řada obecných kapitol o broučích zajímavostech a o autorových entomologických zážitcích (souboj o žížalu!). Moc milé čtení, až se trochu bojím, že na tu teraristickou burzu budeme muset znovu, a tentokrát nezůstane jen u koukání...
Výborná kniha. Trochu jsem se bála, jestli na mě nebude příliš těžká, ale stojí a padá s biochemií, kterou znám dostatečně. Hodně mě tohle téma zajímalo - vznik biopolymerů, kooperujících soustav, dávné podoby života a buněčných procesů. To vše je tu zpracované důkladně, naučila jsem se spoustu nového, zároveň autor dokáže zprostředkovat určitý celkový pohled a snad nejen ve mně i vzbudit úžas nad tím, jak se život... dere o život. Jasně, evoluční tlak na houževnatý elán, ale Bohu díky, že základy světa vůbec takovou úroveň elánu umožňují, je v tom pro mě krása. Tak jsem u čtení mnohokrát myslela na Teilharda de Chardin.
Mám radost, že jsem na tohle dílo narazila a následně ho nechala povalovat nápadně po bytě, aby se pro něj mohl nadchnout i manžel :o) Jediná smůla, že se kniha děsně špatně shání a dotisk se podle komunikace s autorem spíš nechystá.
S nejmladší dcerou postupně obcházíme říčku Rokytku, její prvňáčkovský výukový projekt. Knížku jsem vypůjčila, jestli bychom v ní nenašly něco pro nás užitečného. Bohužel se tu vlastivěda mísí s takovou porcí esoteriky, která už je pro mě daleko za hranicí snesitelnosti, takže jsem některé části úplně přeskakovala. Ani fotky se tak docela nehodí k prohlížení (převládají pro autora zajímavé detaily). Zklamaně vracím do knihovny, tohle je pro úplně jiný typ čtenáře.
Ale dvěma věcmi mě kniha přece jen obohatila. Jednak informací, že Praha 9 dává úklid Rokytky jako alternativní trest. A dále srovnáním, jak se za těch 17 let od vydání okolí říčky proměnilo - tam, kde autor musel po silnici, je dnes travnatá cestička v polích, poldr u Hostavic je krásně upravený a v Běchovicích se budují nové přírodní biotopy, Löwitův mlýn funguje (výborné koláčky a knihovna i v neděli), nemluvě o spoustě hřišťátek a odpočívadel po cestě.
Cronina čtu ráda, umí psychologii postav, ale v jeho dílech bývá o trošku víc černobílosti a taky sentimentality, než abych byla úplně spokojená.
První povídka je fakt nepěkná (a byla by horší, kdybych nebyla zvyklá, že autorovy příběhy končí relativně dobře) - narcistní manžel po sebezáchovném odchodu manželky pečuje o dítě. Dnes už je o takových věcech mnohem větší povědomost, takže možná nepřekvapí, jak taková "péče" vypadá a k čemu směřuje. (Ještě jsem nečetla Hrad mistra kloboučníka, ale podle názvu by to mohlo být na podobnou notu.)
U druhé povídky mi připadalo, že to podstatné se odehraje příliš narychlo.
Informace o téhle knize mě zaujala už na postgraduálu, ale teprve teď jsem se k ní dostala, mám takové období bezuzdé zvídavosti :o) Líbí se mi autorovo puzení dobrat se příčin, líbí se mi hravost a lehký tón spisku (dr. Jesenius pitvá nejmenší zvířátko na světě), mám ráda sněhové vločky, líbí se mi bezradné (ve smyslu: zde je toho ještě příliš mnoho neznámého) odbočky k botanice a chemii, což jsou obory mně nejbližší. Symetrie květů je moje oblíbené přírodovědné téma pro mrňousky, včetně otázky, jak to kytka zvládne bez rýsovacích potřeb. V duchu srovnávám s Galileem, kterého čtu souběžně a kterému by se to nejspíš zdálo antropocentrické (něco jako touha nastrkat mezi planety platónská tělesa), jeho příroda je lhostejná k lidským představám o tom, co je a není krása, řád a účel.