hetzerjoke komentáře u knih
Mlhavé povědomí o kultovní dystopii, Orwellovu mistrovskému dílu a vizionářském ději, které jsem si o 1984 nesl ze školy, se ukázalo být příliš chladným. Kniha svou surovostí, živelnými dialogy i brutalitou vtáhne čtenáře do krutého světa Oceánie, roztrhají jeho mysl, zbaví jej iluzí i nadějí. Málokterá kniha dokáže takto probrat romantikya idealisty, možná právě proto, protože nemluví v alegoriích ani podobenstvích a beznaděj servíruje reálnou a (nepíšu to rád) aktuální. Orwellova vize se zpočátku zdá být přehnaná a nereálná, ale velmi rychle zevšední a musím se přiznat, že když jsem s hlavním hrdinou čekal v cele na výslech v místnosti 101, třásl jsem se hrůzou v jistotě, že Velký bratr nebude mít slitování.
Jedna z nejsurovějších a nejdepresivnějších děl, jaké jsem četl. Nad jiným počtem hvězd než plnou palbou jsem nepřemýšlel.
Poutavě napsaná kniha, která z atraktivního tématu ztracené polární výpravy dokázala vytěžit vše zajímavé - strach, nejistotu, omrzliny, hlad, boj s přírodou i se sebou samotným. Autor jako by neměl s hrdiny příběhu ani špetku soucitu a s každou kapitolou na jejich záda nakládá další a další nesnáze, přičemž opakovaně natahuje struny napětí a zkouší, kolik námořníci dokáží snést. A čtenář, který si dokáže k postavám vypěstovat sympatie, pomyslně trpí s nimi (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu). Ačkoliv je kniha stránkově velmi rozsáhlá, udržuje čtenáře ve stálem napětí díky krátkým kapitolám a faktu, že nová hrůza se skrývá za každou pátou řádkou. Terror jednoduše zcela odpovídá svému jménu.
"Celý život se mi zdálo, že jsem žil jindy a jinde..."
Zkušeně napsaná kniha o naději, síle vůle a touze po svobodě, která je silnější než temné zdi samotky. Hlavní hrdina každým svým slovem inspiruje čtenáře, dává jim na obdiv cenu lidské duše a zcela překopává systém současných hodnot. Jeho myšlenky jsou skutečně velmi uvěřitelné a příjemně pošetilé, takže na jednu stranu o síle jeho mysli pochybujete, ale v dalším okmažiku si uvědomíte, kolik krásy se skrvá v jeho světě. Toulat se po hvězdách vyžaduje pevnou vůli, a tu Jack London rozhodně v době psaní této knihy měl.
Stopařův průvodce galaxií je odlehčená absurdní humoreska, o které jsem nevěděl, jak moc jí jako čtenář Asimova a Herberta potřebuji. Sází na parodickou a šílenou atmosféru životem přeplněné galaxie, ve které se čtenář v kůži rozmrzelého pozemšťana bude většinu času snažit marně rozkoukávat a přihlouple aplikovat na děj pozemskou logiku, jen aby zjistil, že lidstvo je až třetí nejinteligentnější druh na zemi a Země spadá pod právní okruh Alfa Centauri, kde také už padesát let visí vyhláška o jejím plánované demolici na úkor vesmírné dálnice. V každé kapitole se krom převrácení fyzikálních zákonů a rozšiřování obzorů lze dočkat také výborných živelných dialogů s klasickým anglickým humorem (ve kterém znalci rozeznají Monty Pythony a jejich divadelní břink). Autor si dělá legraci z většiny Sci-fi klišé a s neneucenou ironií komentuje lidskou nadutost a aroganci. Kvalitní český překlad s vytříbenou jazykovou úpravou (Vogonské verše se asi překládaly dost těžko) je pak už jen třešničkou na dortu. Stopařův průvodce galaxií je vtipné a zároveň dospělé čtení, do kterého se nejlépe začtou ti, kdo jsou praštění pavlačí a nebojí se šíleností. Nedejte se zmást často nízkým hodnocením zdejších čtenářů!
Půvabné. Finovi Waltarimu se nějakým způsobem podařilo v polovině minulého století napsat román, který se nejen dostal do České maturitní četby (což je úloha dosti nevděčná a pro mnohá díla sebezničující), ale který je také stále aktuální a čtivý. A to neberte jen jako obligátní hemzy z přebalu každé druhé knížky - tady to s tou čtivostí pro jednou platí doslova a nezdráhám se napsat, že od skoro sto let starého Sinuheta by se mohli mnozí moderní autoři dost co učit. Knížka je dějově časosběrná a má hodně velký rozmach (jak jinak ovšem popsat lidský život než takhle?), přesto se připojím k mnoha zdejším recenzím a prohlásím, že stovky stran uběhnou jako voda v Nilu. Vážně.
Děj starověkého eposu o lékaři z Vesetu je velmi zajímavý a má hned několik rovin; užil jsem si všechny. Jako první mě zaujaly skvělé popisy světů doby bronzové - v náboženském fundamentalismu se babrající Egypt, militantní Chatti, mysteriózní Babylón nebo dekadentní Kréta, všechno plasticky stvořené vesmíry s vlastní mystikou a mentalitou, popisované s Guliverovskou fantastikou. Vše podkresleno drsným realismem ve světě plném násilí, orgií, úchylek a šílenství. Druhá rovina je na snadě: autor zažil WW2 a jeho Chetité jsou nacisté, Egypťané ostrovani a jejich politické klíčky i hlavní postavy jsou obrazem nedávné historie. Hezká paralela, souznící s hlavní myšlenkou knihy o neměnném světě. A nejniternější vrstva střetu idealismu a realismu - jak na úrovni osobní, tak náboženské a státní. Sinuhet vs. Kaptah. Haremheb vs. Achnaton. Autor se nebojí kontrastů, ale jednání všech postav jsou odůvodněná jejich povahou či logikou, takže děj je přehledný a děsivě aktuální. Už se ale začínám opakovat, stejně jako historie.
Na každé dvojstraně citát jak z mramoru, v každé kapitole napětí, humor i cit. Jedinečná záležitost, plný počet hvězd. Záporné recenze jsou jako bzučení much kolem mé hlavy.
(SPOILER) "Kdo uměl žít, ten musí umět umřít."
Quo Vadis je knížka stará více jak sto dvacet let, ale přesto si do dnešních dnů zachovala atraktivitu nejen pro, řekněme, zainteresovaného čtenáře (křesťané, milovníci starověku), ale i pro běžného, nijak vyhraněného člověka, který dokáže po vzoru Arbitera elegantiara poznat krásu, ocenit krásu a vyhledávat krásu. Po formální stránce rozhodně nelze touto přes pět set stran dlouhému eposu překvapivě vytknout nedynamičnost nebo natahování popisných částí; pokud jsem se někdy lehce nudil, bylo to spíše při popisech dojmů hlavních postav. Děj je zajímavý, napínavý a dnešní čtenáře (stejně jako v době svého prvního vyjití) jistě zaujme svou syrovostí a líčením událostí bez příkras. Neronův starověký Řím byl krvavé, špinavé a dekadentní místo a autor zde tuto skutečnost dokázal beze zbytku prodat.
Těm, kdož se chystají číst, dobře radím: všímejte si práce s postavami a jejich jednáním - Sienkiewicz zde totiž rozehrává skutečnou symfonii a rozhýbává mnoha aktéry napěchovanou tragédii, ve které každou dějovou linku promýšlí, každé slovo dokonale nasadí k charakteru a životní osudy svých postav nechává plynout nenuceně a velmi přirozeně. Je jedno, jestli vám bude imponovat naivita a nezkaženost Lygie, Petroniova bohémská výřečnost, Chilónovo plebejské chytračení, Neronovo narcistické veršování, Tigellinovo přízemní politikaření nebo vnitřní přerod Marka Vinicia. Všechny tyto motivy jsou zde dokonale provázány v příběhu, který se točí kolem nástupu nového světového náboženství - Křesťanstvví.
Quo Vadis je pro mě knížkou velmi optimistickou. Přestože se dočkáme poprav, promarněných nadějí a mnohokrát jsme svědky toho, jak lidské zlo zvítězí nad dobrem; láska a odpuštění jsou silnější. A stejně jako válka, mor nebo bouře, i Nero je nakonec poražen a čeká jej nízká a nešťastná smrt, zatímco ti, kteří alespoň na okamžik viděli světlo na konci tunelu a věřili v něco víc než člověka a svět, umírají s úsměvem na rtech. Velmi mě překvapilo, že se během čtení o smrti dokážu usmívat a mít hřejivý pocit.
Musel sem se krotit, abych ji nevzal prostě "jedním vrzem", tak moc byl děj odehrávající se v post-apokaliptické Anglii vyprávěný biologem Billem poutavý.
„Já jsem padlej člověk, ale kdybych se byl narodil dřív, možná bych přišel do ráje jako dobrej křesťan. A nebyl bych odpadlík, kterym všichni opovrhujou. A jenom proto, že jsem se narodil v době, kdy je křesťanství zakázaný!“
Mlčení má dvojnásobnou hodnotu pro každého křesťana, ale myslím, že i ostatní náboženství (ba i ateisté) se dokáží ztotožnit s filozofickými otázkami, které autor na poměrně malém stránkovém rozsahu stihne precizně nakousnout, převálet jejich chuť na patře a poté je vyplivnout čtenáři v natráveném stavu s výzvou, aby poslední verdikt učinil každý sám za sebe. A mně to přijde sympatické a oduševnělé, předávat jasné poselství a přitom dbát na to, aby si každý během čtení sáhl do nitra a část knihy ohodnotil podle svého. Je tedy tak trochu na vás, jak pohlédnete na dvě roviny vyprávění úvahovou (Co znamená víra? Co znamená mučednictví? Co znamená boží mlčení?) a historickou (Byli Portugalci vyslanci vyšší moci nebo předvoj politického vlivu v Japonsku? Šlo novou víru potlačit s lidštějším přístupem? Kdo byl v právu?) Čtenář je stavěn před mnoho nelehkých otázek a musím napsat, že je to přesně ten typ čtení, který mám rád, protože si po poslední stránce rád říkám, že moje pochopení knihy bylo jen mé, originální a osobní.
„Přál jsem si, aby moje mučednictví bylo požehnáním. Doufám, že nebude prokletím.“
Chválou mohu ověnčit i jazykovou stránku (byl to můj první kontakt s orientálním autorem). Endó má rád přírodu a strohé líčení jejích krás; expozice často popisuje s citovým zabarvením a využívá všech smyslů poprvé jsem ze stránky cítil pach hnoje, bzukot cikád a slanou pachuť mořského břehu, aniž bych se dočkal půlstránkového květnatého popisu každého kamínku a větvičky. Vše je osekáno na potřebné minimum a čtenář nemá čas se začít nudit, obzvláště pokud kapitola svou expozicí zabrousí k japonské kultuře, do které se člověk příliš často nepodívá.
Mlčení je pětihvězdičková novela s dobře zvládnutou hlavní postavou, napínavým dějem a filozofickým přesahem, kterou rozhodně doporučuji jako dospělé a oduševnělé čtení, které si na rozdíl od mnohých klasik uchovalo čtivost a spád. Závěrem ještě dodám, že jsem křesťan, takže mé nadšení (asi) můžete brát s menší rezervou.
Naturalisticky drsná a pod kůži se zažírající exkurze českým protinacistickým odbojem, kterým vás za hřmění palby z kulometů a praskání kostí provede ústředí trio tří hrdinů. Rozvážný ale uvnitř nejistý Balabán, tvrďák s chutí po boji Mašín a neohrožený pistolník Morávek jsou charakterově tak dobře vykresleni, že jim jednoduše nejde nedržet palce, zatímco v protektorátní Praze uskutečňují nemožné a bojují s větrnými mlýny Gestapa a Abwehru. Přestože se dočkáme také vypravení do složitého světa konspirací, odbojových organizací a vzájemně si nedůvěřujících agentů, M+B+M je v samotném základu příjemně přímočará adrenalinová jízda, ve které krátké věty dokreslují dynamiku a často nepřehledné ubíhání okamžiků skvěle imitují zmatek boje.
Autor mě také potěšil tím, že se věnoval i řekněme bočním větvím českého odboje a, vybaven dobovými prameny, uvedl na scénu i méně známá jména jako jsou Ferry Peltán, André Regenermelnebo docent Krajina, všechny funkčně zapojené do napínavého děje s velmi temnou atmosférou a nekompromisním závěrem. Verdikt? Plný počet hvězd a touha si od autora si přečíst ještě nějaký jiný masterpiece.
(SPOILER) Velmi dojemný hybrid mezi psychologickým thrillerem a konverzačním románem, že kterého sice není vůbec poznat Sci-fi žánr, které však má tak nesporně kvality, že mu dozajista každý odpustí, že vlastně žánrově nezapadá nikam. Příběh postupného zmoudření retardovaného Charlieho Gordona je realistickou sondou jak do světa prostých dělníků a plebsu, tak kritickou analýzou pokryteckého vesmíru akademiků. Hlavní hrdina na své cestě po stoupající křivce IQ objevuje dvojakost lidské povahy, napadá čtenářovo svědomí a nutí jej se zamýšlet nad tím, co dělá z člověka člověka. Rozum, nebo cit? A je vůbec možné mít jedno bez druhého? A co víc, je možné mít oboje? Dějová stránka knihy rovněž skvěle zvládnutá, postavy jednají přirozeně, lidsky. Díky krátkým deníkovým zápiskům navíc Růžím pro Algernon neschází ani dynamika, což způsobí, že je patrně přečtěte rychleji, než plánujete. Za srdceryvný konec nemůžu hodnotit jinak, než plným počtem.
(SPOILER) Příjemná detektivka s velmi napínavým dějem i přes skutečnost, že již od zhruba poloviny knihy nám autor sám prozradí pachatele a dokonce sleduje jeho činy, motivace i plánování, čímž nás ochuzuje o některá překvapení. Vyšetřování Kate a Tristana je nicméně zaměřené spíše na odkrývání minulosti a rekonstrukci bývalého zločinu, takže vstupování fanouškova řádění do jejich dějové linky je dlouhou dobu minimální. Jinak než pozitivně nelze hodnotit také vykreslení vězení chronického kanibala v psychiatrické léčebně, které je protkáno nejen občasnou akcí a napětím, ale také nenucenou analýzou zločincova svědomí a psychiky. Všeobecně je v knize patrná dobrá práce s charaktery, každá postava má jasně definovanou roli, ze které se však čas od času odkloní. Díky bohu, neboť jinak bych považoval kladné hrdiny bez záporných vlastností za milionkrát ohrané klišé všech detektivek.
Hvězdičku strhávám jen za lehce podprůměrné finále, kdy se ukáže, že veškerá kriminalistická snaha byla k ničemu a Kate nakonec dopadne pachatele víceméně sama. I tak se ale kanibal z Nine Elms četl velmi dobře, po jazykové stránce byl příjemně svižný a i přes vyšší stránkový rozsah nenudil.
Od knihy s puncem světového bestselleru jsem pochopitelně čekal nadprůměrnou kvalitu, a trochu mě tedy zklamalo, když jsem v Šifře Mistra Leonarda nalezl čtivou, strhující a napínavou... oddechovku. Snad jsem si po shlédnutí filmu představoval něco velkolepějšího, méně lehkou autorovu ruku. Nicméně k napsání slova "zklamání" by mne nedonutilo ani Opus Dei a všichni jeho albíni. Kniha má spád, neustále se zamotává a rozmotává, s očekáváním čtenáře si hraje stejně jako si Sauniere hraje s luštiteli svých šifer. Patetické citové výlevy slečny Sophie a distancovanou linku biskupa Aringarosy jsem ochoten omluvit, protože konečný "aha" moment mne i přes znalost filmu ohromil.
"Chudák Idiot. Co toho asi čeká... "
Za cenu více jak sedmi stovek stran monologů, dialogů a úvah se Dostojevskij dokázal přiblížit komplikovanosti lidské povahy, a to způsobem, který sám popsal jako realismus - nesnaží se pojmenovávat emoce a hrát si na psychologa; jen staví své postavy do různých situací, přesně vystihuje jejich motivace a myšlení a postupně formuje jejich povahu. Je to běh na dlouhou trať a (nebudu si na nic hrát) často se tato táhlá studie do duší postav zcela minula mé pozornosti a já si naříkal, že zatímco Dostojevskij na sto stránkách stihne shrnout dva rozhovory mezi nanejvýš čtyřmi lidmi, Verne potopil loď, přepochodoval Amazonii a zastřelil padoucha. Utahané rozmluvy a proslovy naštěstí z větší části zachraňuje moderní slovosled, zajímavá nářečí, nespisovnost a inu-ehm proložky. Jazyk knihy je tedy živý a, inu, díky tomu je Idiot se všemi svými stránkami stavitelný i pro jakž takž inteligentního čtenáře. Ehm.
Jestli jsem byl trochu kritický vůči klasice po stránce formy, v souvislosti s dějem a myšlenkou si to rozhodně nedovolím! Idiot je půvabný svou komplexností témat a zároveň sympatický nedoslovností, apelací na vnímavost při čtení, vyvozování vlastních závěrů. Kaleidoskop postav spolu interaguje v zajímavých okolnostech (večírky, dýchánky, náhodná setkání) a na ta nejrůznější témata, jako je etika, náboženství, láska či politika. Charaktery na různorodé podněty reagují zcela uvěřitelně a vévodí jim nevinný idiot Myškin, ve kterém se zhmotňuje krása neposkvrněného. Kontrast jeho svatozáře a maloměšťáctví většiny ostatních, toť pouze jeden z motivů knihy, na kterou vytrvale i po letech nesedá prach, protože tíhne k zcela zasloužené nehynoucí aktuálnosti.
Příjemné, napínavé, úderné jak pravý hák od Holea. Nemesis je drsnou severskou kriminálkou, ve které jsou opět zpočátku jednoduché případy (bankovní lupič a sebevražda umělkyně) postupně mnohavrstevně promíchány zajímavými postavami a zvraty, dotknou se osobního prostoru samotného vyšetřovatele a nakonec vyústí pomalu, s napětím, do grandiózního finále. Po trochu rozpačité Července je Nemesis výborným pokračováním, ubylo zde historie a citových horských dráh; Harry je opět drsňák, jemuž po krku jdou i jeho vlastní kolegové a který je oproti předchozí části více uprostřed všeho dění. Velmi dobrá detektivka, osobně jsem si jí užil více než tři předchozí...
Crichton v nejlepší formě vás skrze tuto poutavou knížku opět poučí z historie, pobaví nápaditým dějem a napne dynamickým vypravováním. Příběh velké vlakové loupeže je plný zajímavých a dobře vykreslených charakterů, zdaleka nejlépe se však autorovi podařilo prodat atmosféru samotného viktoriánského Londýna; města špinavého a plného kontrastů chudina kontra boháči. Nehledejte zde žádnou (pro dnešní dobrodružné knihy typickou) polovičatou pointu či vyšší poselství - jak sám řekne hlavní postava, Pierce - tady jde jen o peníze.
A když se Crichton nemusí obtáčet kolem dospělého vyznění, umí být neskutečně hravý a sofistikovaný.
Závěrem dodávám, že český překlad je prostě famózní; Londýnské podsvětí díky němu získává krutou poetiku Pražské galerky...
Lemova stěžejní kniha a zároveň dílo nejvíce abstraktní a nedějové; Solaris se zpočátku profiluje jako sci-fi psychologické drama, ale s přibývajícími stránkami vyvolané napětí zjemní a začne více řešit vnitřní pochody člověka, konfrontovaného s entitou, do které není možné proniknout rozumem, silou ani smysly. Živý oceán Solaris je dozajista nejdůležitějším z Lemových fantastických charakterů, přestože (či možná pávě proto) že vlastně není vůbec jasné, je-li vůbec nadán vědomím či rozumem. Knížka má příjemně nejasné vyznění, do kterého si čtenář musí přinést kapku osobní rozvahy - pointa je zde amorfní a nespoléhejte na to, že až si přečtete na wikipedii, co chtěl autor vlastně říct, že praštíte hlavou do stolu a provoláte: "No ovšem, vždyť to tam bylo celou dobu naznačováno." Spíš budete v rozpacích. Četli jste správně?
Ale Solaris nejde hodnotit jen pro neobyčejnou ideu, ale také z formálního hlediska. A tady Lem pokulhává na můj vkus až příliš. Děj je občas zmatený, text nezáživný a celé stránky často popisují city či skutečnosti, které by šli shrnout do pěti vět. Kdo namítne, že takové dospělé čtení prostě musí být, ať si trhne nohou. I učebnici politologie jde napsat čtivě.
Vynikající, propracované a zejména snadno stravitelné a stručné! Asimovova síla není v opulentních Sci-fi ságách typu Nadace, ale ukrývá se v několika stránkových povídkách, ve kterých figurují tři, maximálně pět protagonistů. A samozřejmě také vy, protože detektivní nádech každého z příběhů vás dříve či později donutí k tomu stát se robotikem samoukem a začít po boku knižních hrdinů vytvářet teorie a klást otázky. Jedním slovem brilantní, dost možná to nejlepší, co se dá od Asimova přečíst...
(SPOILER) Velice poctivý Sci-fi mindfuck, na kterém lze v plné kráse obdivovat Asimovova vědecko-fantastického génia, kterého bravurně používá v tématu, u kterého si většina filmařů i spisovatelů vyláme zuby. Cestování časem...asi nikdo si s touto úžasnou myšlenkou nepohrál tolik jako Asimov, který ji nejen funkčně využil při budování napínavého dobrodružství, ale zároveň se nebál se zamyslet a čtenáři předložit uvěřitelnou teorii o jejím principu. Jakmile jsem se tak dovtípil hlavních zásad a principu Věčnosti, mohl jsem si naplno vychutnat všechny ty paradoxy, zvraty a absurdní situace, o kterých jsem si nejednou říkal: "Ale to přeci popírá všechny zákony, to není možné!" A Asimov se na mně hned vzápětí uvnitř další kapitoly usmál a odvětil: "Všechno je možné."
Po jazykové stránce jednoduchá a nijak obtážně stravitelná záležitost, autor neplýtvá odbornými termíny a nepoužívá je, pokud nemusí. Děj je svižný, má spád a ucelenost. Ze začátku jsem měl problém z postavou Nöys, ve které jsem viděl samoúčelný, uměle naroubovaný ženský prvek, ale s odstupem... po přečtení závěru pochopíte. Román je sice tak trochu one-man show, ale hlavní hrdina Harlan má naštěstí dost sympatií, aby celou knihu utáhl a nenudil.
Konec Věčnosti ale zejména funguje jako filozofický román. Asimov, vzdor svému údělu a zainteresování do robotiky opět představuje jednoduchý vzkaz, glorifikující změnu, riziko, upřednostnění nejistoty před jistotou, přírody před technikou.
Ach, jaký smutek, jaké hoře obestoupili mé srdce s koncem této knihy. Rajjs Efendimá, můj hrdina a nejbližší spolubojovník Kary ben Nemsiho, ten přísný a nemilosrdný vykonavatel vůle místokrálovy! Jak se změnil, jak odsoudil dobrosrdečnost Kary ben Nemsiho!
Avšak, kniha ve mě vyvolala emoce, jaké žádná jiná. A zato ji patří mé vřelé díky. Tato kniha jest dalším diamantem do sbírky čtenářů karla Maye.
Audiokniha. Je to takové jednoduché fantasy podle ohraného mustru, které je sice tak trochu zanesené žánrovým klišé, ale zároveň si na nic nehraje a plně se soustřeďuje na svou cílovku - dospívající. Tam, kde Pán Prstenů nabízí podobenství boje dobra proti pokušení zla, vystačuje si Hraničář s analogií na výběr střední školy a dospíváním. Nebabrá se v květnaté mluvě, dialogy spíše jen tak odbývá a svět buduje jen do nezbytné hloubky, lépe řečeno mělčiny. Nebudu to této knížce vyčítat, ale pochválit ji za to také nemohu.