hladko komentáře u knih

Jak jsem se posléze dočetl, Hugo byl ve Francii devatenáctého století velkým propagátorem komunismu a svůj pohled na tíživý svět obyčejných chudých lidí přelomu sedmnáctého a osmnáctého století tak projektuje i do knihy Muž, který se směje. Z knihy je tedy patrné Hugovo silné sociální cítění, republikánský a ostře antiroyalistický pohled na svět. Dílo je jakousi přímou kritikou šlechty a obhajobou vykořisťovaných v Anglii za vlády královny Anny Stuartovny. Hugo se ale neomezuje pouze na období přelomu století na území království Anglického, ale v rozmáchlých statích popisujících šlechtické vykořisťovatelské metody, extravagantní výsady, morální poklesky a dekadentní manýry, pokládá vedle té hříšné anglické vrchnosti plnohodnotnou francouzskou paralelu. Pod tím vším se odehrává velký osudový příběh Čtyř, jež svými životy nastavují zpupné dekadentní šlechtě ušlechtilý kontrast. A nebyli bychom zabředli do díla předního romantického romanopisce, kdyby se nad celý příběhem, jako duha nad nepoddajným, temným, bouřícím a osud znázorňujícím mořem, neklenula nadevše povznesená a jako andělská peruť čistá láska.
Ale protože Hugo byl slovem básník, rozumem politik a duší filozof, kniha toho mezi řádky nabízí mnoho. Je sice poněkud náročné nenechat se uklimbat jeho květnatou, rozsochatou mluvou, ale dokážeme-li udržet pozornost, odměnou nám bude množství velkých filozofických úvah a myšlenek vycizelovaných takovým slohem, že si o něm současní spisovatelé mohou nechat pouze zdát.

14 23.02.2015

Na to, že se v románu neodehrává nic moc víc, než co se odehraje v životě obyčejného člověka kdekoliv na světě, je Norské dřevo napsáno tak, že se opravdu dobře čte. A to i přesto, že nejsem fanouškem eroticky lazené literatury, spíše naopak, v těchto ohledech jsem poněkud "konzerva", kterou detailní popisy různého vlhnutí, pronikání a sekretů ve čtenářském prožitku často ruší. (z tohoto a mnoha jiných důvodu se ani nehodlám pouštět do žádného z Odstínů čehokoliv) V tomto případě jsem se však dokázal inkriminovanými pasážemi bez větších problémů pročíst, aniž by se mi ironicky přizvedávalo obočí, nebo posměšně křivily koutky úst. V následujících chvílích jsem si totiž musel přiznat, že nahlédl by mi někdo do hlavy v mých dvaceti letech, podobně jako to udělal Murakami mladému Tóruovi, asi by tam našel jeden jediný vachrlatý pilíř, jež podpírá celý zbylý myšlenkový svět a na němž by velkým červeným písmem bylo napsáno slovo jediné: "ŠUKAČKA!". Takže v ohledu hledání autenticity každodenního prožitku lidí stojících teprve na prahu objevování sebe sama zcela chápu důležitost sexuálního fluida, které prostupuje celým románem. A na základě výše uvedených poznatků naopak oceňuju Murakamiho umění z mála vypreparovat mnoho a předpokládám, že se v budoucnu ještě potkáme.

13 26.07.2013

Tuhle knížku bych chtěl po kapitolách předčítat svým dětem, možná právě proto, že se jedná více o "pohádku", než o autobiografii autora F.Cartera, který svého času knihu takto prezentoval. Bohužel se zdá, že Carter jeho život žil paradoxně v silném kontrastu s hodnotami vyznávanými v jeho knize (politik a propagátor segregace černochů, zakladatel militantní skupiny odštěpené od Ku Klux Klanu), což u mě notně vzbuzovalo otázku důvěryhodnosti a opravdovosti obsahu knihy, tedy předkládaných základních principů indiánského života a jejich soužití s Mon-o-lá. Nicméně nahlížím-li na knihu trochu jako třeba na Mayovku a pokusím-li se odprostit od názoru na autora (koneckonců jako vím jen málo co o tom, jakým je člověkem kterýkoliv jiný autor, jehož kniha mě zasáhla) je třeba zmínit, že se mě kniha vnitřně dotkla a velmi mě zahřála. Snad s tím má co do činění i to, že si s sebou už asi napořád nesu kousek indiánské duše ze svých dětských let ;)

13 20.07.2012

Život probíhá spíše v kolotoči paradoxů, než že by naplňoval očekávatelná klišé. Příběhy mnohdy nikam nesměřují, nebo se aspoň ocitají tam, kde bychom je jen stěží očekávali. Takto čtu život z knihy, která názvem evokuje spíše silně romantizovaný rodokapsový titul. Osamělým jezdec vířící prach prérie do zapadajícího slunce na přebalu knihy na pocitu, že do ruky beru kvalitní literaturu, věru nepřidá. Kniha však mate tělem.

Trpím hltavým čtením, přesto jsem neustále nedožraný.

Čtu dekadentní naturalistický western plný kurev, chlastu, pachu krve a kolem neustále kroužící smrti. Zároveň však čtu epický román plný lásky, naděje, hlubokých prožitků a nadnášejícího sarkastického humoru, který pomáhá překonávat vyčerpávající hrůzu a nouzi každodenní skutečnosti. Čtu román právem oceněný Pulitzerovou cenou.

To co mě ke knihám silně váže je míra autenticity, nebo spíše subjektivního přesvědčení, že takto skutečně mohlo popisované prostředí a doba vypadat.
Většina postav tohoto románu je skutečně intelektuálně notně omezená, nevzdělaná, v životě často tápající a charakterově rozporuplná a přesně takto si sociální prostředí divokého západu představuji. Tato skutečnost mě však neomezuje v tom, abych k postavám zahořel osobní sympatií.

Vyděděnci osidlují Nový svět.

Román-epos fantasticky vykresluje širokou paletu lidských charakterů ve své komplexnosti. Každá postava, tak jako každý člověk, strádá pod vahou vlastních démonů a strachů. Charaktery věčně se točící ve smyčkách vlastních chyb, postavy neschopné překročit svůj stín a vyhnout se tak nevyhnutelné, předem prohrané bitvě sama se sebou. Lidé se nemění a většina z nich nakonec sejde na své s věkem se prohlubující nedostatky. Přežití v silně nehostinném prostředí je snad ještě více o včasném přijetí vlastního údělu. Honba za třepotajícím se štěstím většinou vysuší a pohodí opuštěnce do nekonečné, liduprázdného prérie a nakrmí supy a kojoty.

Jak hluboký vhled do lidské podstaty musí mít autor, je-li schopen vykreslit takto široké spektrum postav ve své komplexnosti?

Každá popisovaná skutečnost v románu jakoby měla své opodstatněné místo, ke každému okamžiku jakoby bylo možné se zpětně vztáhnout, protože teprve součet těchto popisovaných událostí tvoří širokoúhlý obraz knižního westernu. K tomu kompozice nádherně vystavěná na charakterovém kontrastu hlavních Dvou, jejich neslučitelnosti a zároveň celoživotní nerozlučitelnosti.

Život je kulatý jak hrábě a naše sny se naplňují jen málo podle toho, jak si je vykreslujeme.

Přál bych si, aby tuto knihu přetvořil v minisérii citlivý režisér. Přál bych si aby její hudební atmosféru společně vybrnkali a vyvrzali Warren Ellis a Nick Cave, tak jak tomu bylo ve filmech Zabití Jesseho Jamese, Wind River nebo Proposition. Koneckonců jsem je při čtení slyšel.

12 22.08.2024

Asi to bude znít poněkud zvrhle, ale McCartyho příběhy plné násilí jsou pro mě čtenářským odpočinkem. Možná je to dáno strohostí textu, který se ani náznakem nesnaží vymanit ze své jednoduchosti a který přesto svižně zalézá pod kůži a snadno strhává mou pozornost, což v důsledku znamená, že se za několik hodin neprobudím knihou pouze přikrytý.
Ačkoliv Dítě boží obsahuje základní prvky thrilleru, nedá se říci, že by ve mě evokovala pocity úzkosti, nebo tísnivého napětí. To vše zůstává přikryto syrovostí popisu, který jakoby s sebou nesl i dokumentární odstup. Občas mi však přeběhl mráz po zádech a to když jsem si uvědomil, s jakým podivným klidem a empatií přistupuju na Bellardova pravidla hry a jak snadno se s ním nechávám strhávat do temných hlubin člověčenství. A že je to díra skutečně hluboká a děsivě tmavá, o tom vás Lester Bellard bez většího úsilí opravdu přesvědčí.

12 03.07.2013

Většina knih na nás má nějaký vliv, ale jen některé mají takový přesah, že nás donutí změnit, nebo udělat něco, co bychom možná nikdy v životě neudělali, kdybychom onu knihu nečetli. Já si pořídil mandolínu. A na zbytek jsem sám zvědavý...v každém případě děkuji pane Bernières.

12 09.10.2012

Tato kniha mě bolela. Fakta o lži, manipulaci, zneužívání, korupci, vyhrožování, nenávisti a všech lidských obětech padnoucích za oběť bezohlednému snu tyranů člověka nasírají a vhání do duše neklid - podnětný neklid.
Knihu jsem si půjčil od Karla, který ji zfoukl za tři dny. Já jsem podstatně pomalejší čtenář. Navíc nezbytná výbava ke čtení Snyderových knih jsou tužka na poznámky a telefon s připojením k internetu pro dohledávání souvislostí. Po přečtení padesáti stránek bylo jasno, že kniha s enormním množstvím čerstvě vepsaných poznámek, podtrhaná na každé druhé straně, se zabydlí u nás v knihovně a Karlovi budu muset koupit knihu novou, voňavou.
Kniha byla vydána v roce 2018, ale s otevřeným vpádem ruských okupačních vojsk na Ukrajinu v roce 2022 je definitivně potvrzena její platnost. Děsivé, tragické a smutné informace, které na nás dennodenně tryskají ze všech médií jsou jakoby pouze logickým vyústěním Snyderovy knihy. Smutný, na druhou stranu ideální čas pro čtení historické literatury faktu, díky které dochází ke křížení informací plynoucích z éteru s knižními fakty, které jsou zde důsledně ozdrojované – seznam zdrojů a poznámky k textu zabírají úctyhodných posledních sedmdesát stran knihy.
Snyder poctivě prošlapává cestičku historickými kontexty napříč kontinenty. Provází historického a politického lajka za ruku a ukazuje věci ukryté za politickým děním doby nedávné, z paměti ještě nevyvanulé. To že v knize dojde i na zmínku o Zemanovi a jeho vazbách na Rusko už ani nepřekvapí. Zmínka pouze potvrzuje Snyderovu schopnost důsledně nacházet důkazy o ruském loutkoherectví také v naší bezprostřední blízkosti.

11 10.11.2022

„Pak jsem mu řekla, že už budu, on zavřel oči a řekl ach.“

Nějak se mi tu rozmáhá nešvar nedočtených knih. V minulosti jsem se raději těmto čtenářským praktikám vyhýbal. Jednak proto, že nemám v posledních letech problém s výběrem knih, které mě čtenářsky uspokojují, ale také protože v několika případech se mi potvrdilo, že vyčkat se soudem až do poslední stránky se vyplatí (např. Hlava 22). Před Rozhovory jsem, ač nerad, vzdal dočtení Sestry od Jáchyma Topola. Tomu však jistou kvalitu knihy nemůžu upřít. A to jsem ještě nevěděl, že ten pravý důvod „zřeknout se knihy v pravý čas“ teprve nastane.

V případě Rozhovorů jsem ke knize už předem přistupoval s očekáváním, které snad prožívá literární kritik, na kterého čeká nemilá povinnost pročíst se něčím, co by z vlastního rozhodnutí raději nechal pouze výlohám knihkupectví. V našem kamarádském Literárním klubu, ve kterém diskutujeme o prožitcích nad společně vybranou a právě dočtenou knihou, došlo zřejmě k výběrovému přehmatu. Ale není se čemu divit. Rozum mě/nám zůstává stát nad množstvím pozitivních kritik této knihy a snad úplnou absencí těch, které by na knihu nahlíželi opravdu kriticky. A je mi líto, že se k adorování této knihy se přidává i časopis Respekt, což mě (a nejen mě) nutí k zamyšlení, zda se literární kritiky v časopisech v některých případech pouze odněkud nepřebírají a zda autor pod kritikou podepsaný má šanci množství knih v k tomu dostatečném čase skutečně přečíst, prožít, prozkoumat, vstřebat a napsat takovou kritiku, která by byla přínosná a odrážela pouze jeho pohled na věc. Je mi líto, ale při pozitivní kritice této knihy nutně zapochybuju o sečtělosti a myšlenkovém potenciálu jejího autora. Po přehodnocení fráze, „První román Sally Rooneyové je vtipný, osobní, čtivý, nekonvenční a na debut nezvykle sebevědomý.“ z perexu jedné kritik mi zůstává pouze torzo tohoto tvrzení: „První román Sally Rooneyové je nezvykle sebevědomý“

K výhradám. Konstrukce vět je natolik jednoduchá, že ve mně evokovala pocit, že se pročítám deníkem 17leté dívky. Dějová struktura neobsahuje v důsledku nic, co by stálo za zaznamenání. Jedná se o příběh, jež si snadno dokážu představit, že prožívají mnozí mladí vysokoškoláci. V kritikách avizované intelektuální rozhovory možná probíhají mezi přáteli, ale čtenáři není dovoleno se jich zúčastnit. Vypravěčka nám sděluje, že se probíral multikulturalismus, nebo kulturní relativismus, ale nenechá k nám probublat ani zblo myšlenek, které by byly pro debatu zásadní. Pokud v příběhu absentuje silnější dějová linka, očekával bych hlubší aspoň rovinu psychologickou, popř. stylistickou. V knize se nepraktikuje ani jedna. Všechno klouže po povrchu, je zde minimální prostor pro přemýšlení o obsahu knihy a vzniká enormní prostor pro přemýšlení o tom, jak asi funguje reklamní kampaň u současných úspěšných debutů.

A možná stačí. Myslím, že už jsem věnoval zbytečně mnoho energie knize, která za to nestojí. A generační výpověď Mileniálů bude muset napsat někdo jiný než Sally Rooney. Byla by škoda si myslet, že jsou to všichni sebestřední, povrchní blbečci s narušenou emoční inteligencí.

11 12.02.2021

Těžké je se začíst a naladit na proud myšlenek Virginie Woolfové, ale vydrží-li člověk a nenechá se odradit prvními dojmy neuspořádanosti, může dojít naplnění. Nicméně…nemusí.
Virginia W. je absolutně silná ve schopnosti zprostředkovat pocit, který doprovází životní okamžiky (životamžiky), jež jsou možná samy o sobě definovány několika zdánlivě spolu nesouvisejícími detaily, kolem nichž by nepoetická duše prošla bez povšimnutí. To se ale netýká V.W., která ve Vlnách projevuje zásadní schopnost tyto detaily spatřit a básnickými prostředky je nechat knihou znít.
Právě v tomto jsou nejsilnější pravidelná impresionistická interludia, připodobňující životní etapu člověka konkrétnímu dennímu okamžiku při ustáleném pohledu do krajiny a jednoho pokoje. Perspektiva, krajina i pokoj jsou sice veskrze statické, přesto neustále dotvářeny a měněny rozličným přírodním pohybem. Tyto pasáže navozují atmosféru a korespondují s nastanuvší kapitolou, jež šestici hlavních postav pokaždé posune o několik let života vpřed.
Šest postav, mezi jejímiž myšlenkami a prožitky autorka neustále přepíná, tvoří širokou paletu lidských charakterů, nebo snad také rozdílných poloh citlivé a hluboké duše V.W., do níž nás autorka skrz tyto postavy nechává nahlédnout. Jistou čtenářskou trpělivost sice zabere, než se z „rozmazaných“ postav stanou postavy lépe uchopitelné, ale čím hlouběji se člověk v „nepříběhu“ lyrického světa Vln ocitá, tím více provázaností a retrospektiv naše „nehrdiny“ obklopuje a ti se tak stávají stránku od stránky plastičtější, celistvější a jejich prožívání a životní náhledy (spolu s knihou) čitelnější.
Proudem vědomí V.W. jsem se však ne vždy dokázal nechat unést. Často jsem se v něm také brodil, čachtal, nebo plácal. Na správnou vlnu se mi občas podařilo naskočit až díky souvislejšímu čtení. Jenomže právě množství obyčejným smrtelníkem nezachytitelných detailů, jež sice autorka lapá do sítě slov s takovou lehkostí a poetickou grandiozitou, až s toho mrazí, mi paradoxně v onom souvislejším čtení bránilo. Nechtělo se mi nádhernou poetikou Vln neobratně klopýtat, ale pokoušel jsem se jí vystavit natolik, aby procházela skrz mne do posledního písmenka. Jenomže tyto mé pokusy o exponování se u mě vyžadovaly nemalé množství energie vynaložené na koncentraci. Z tohoto důvodu se jednalo o jednu, ne-li nejtěžší, z knih, se kterou jsem měl co do činění. Nicméně, jak mi život často našeptává, s těmi nejtěžšími výstupy se pojí nejsilnější prožitky. A pokavaď lze měřit kvalitu hudby podle síly projevu jejího interpreta, jsou Vlny v síle autorčina projevu na vrcholu toho, co jsem do této doby přečetl.

11 10.11.2020

Jsem nedočkavec . A tak jsem obtěžoval své okolí výkřiky nadšení a to jsem měl za sebou jen něco málo přes stovku stránek. Počet těch nepřečtených, které na mě v tu chvíli teprve čekaly, ve mně vyvolával příjemný euforický pocit podobný tomu, který prožívá klučina, když v prvním týdnu prázdnin dorazí k babičce na venkov. Vidina a předpoklad krásných silných příběhů je spolu se senem, třešněmi a psy, cítit ve vzduchu a konec prázdnin je tak daleko a je tak nepatrný, že není vidět a tudíž nemá smysl se jím trápit. Navíc hned první den narazíte na takového compañera o kterém po první výměně pohledů víte, že tohle nebudou obyčejné prázdniny a že kamarádství, které sice teprve zapouští kořeny, dalece přesáhne horizont jednoho léta. Jako když potkáte svého staršího indiánského bratra, spolubojovníka na válečné stezce, svého průvodce mystikou života a morálního gurua. Jako když potkáte svého Howarda Roarka.
Život se se ke mně natáčí tou stránkou, kterou se právě zaobírám. A pokavaď jsem právě unešen knihou, jejíž leitmotivem je složité prosazování a nepochopení nadprůměrné architektury, pak už je jenom otázkou času, kdy narazím na nějakou současnou paralelu. A tak jsem se televizí dopřepínal až k dokumentu o Janu Kaplickém a jeho nepostaveném Blobu, o snahách a úspěších tehdejších elit o ovlivňování obecného vkusu, o využívání médií k prosazování vlastních názorů a dalších kontextech jakoby obtištěných z fantastické nadčasové knihy napsané ve čtyřicátých letech, které bych snad jen zachoval její originální název – Fountainhead. Uděluju osm hvězd z pěti.

11 02.09.2014

Knihu jsem si půjčil z knihovny, a než jsem ji stihl dočíst, koupil jsem si v knihkupectví svou vlastní. Jsem nepokrytě nadšen a poslední dobou je téměř nemožné vést se mnou rozhovor a vyhnout se tématu běhu, nebo knize samotné. Born to run má všechno. Silný příběh, výjimečné charaktery, krásný humor, obrovskou informativní hodnotu, filozofickou hloubku, humanistické poslání, dobrodružné i dojemné pasáže a je výborně napsaná. Obdivuju ultramaratonce. Jejich vůli, odvahu a bojovnost stavím výše než u bojovníka v ringu. Chci běhat bosý. Přátelé, čtěte a vězte, že bez pohybu není života.

Mj. víte, že lidé jsou jediní savci, kteří jsou schopni udělat při běhu více kroků na jeden nádech? A víte, že je to člověku umožněno pocením? Víte, že počet běžeckých úrazu se přímo úměrně zvyšuje s cenou bežeckých bot? Víte, že v běhu na ultradlouhé vzdálenosti mohou mužům konkurovat ženy? Víte, že Tarahumarové jsou schopni na jeden zátah uběhnout kolem pětiset km? A víte, že jeden z nejlepších ultramaratonců na světe je vegan?

11 05.08.2013

Mám ve zvyku si z knih vypisovat krátké myšlenky, které mě zaujmou, a které bych si chtěl zapamatovat. U této knihy se ale vyskytl problém a to v opravdu vydatném množství takových perel, které by si zasloužili zaznamenat. Ale nemám pocit, že má smysl přepisovat celou knihu. Přitom se jedná o poměrně jednoduchý příběh, jenž je ale popisován pohledem dvou vskutku výjimečně inteligentních postav, jejichž chronickou zálibou je právě přemýšlení. V důsledku se jedná o poměrně hutnou filozofickou nálož, ale napsanou takovým vytříbeným a krásným způsobem, že se z toho opětovaně tají dech a nejednou vlhne oko. Z knihy je cítit autorčino nadšení pro japonskou kulturu a s ní spojený obdivuhodný cit pro krásu a to nejen okamžiku.
Ze současné beletrie mám pocit, že nadprůměrně inteligentní a abnormálně nadaná žena je více než v kurzu. Asi vzniká jakási logická protiváha éry Supermanů a Indiana Jonesů, ale pokavaď budou vznikat díla podobného kalibru jako kniha S elegancí ježka, nemám proti této tendenci ani zblo výtek.

11 16.04.2013

Ideální kniha by měla mít tu moc, že pozmění pohled na svět svého čtenáře. Měla by se pravidelně zjevovat ve čtenářově hlavě, prolínat se s reálným životem, evokovat nové myšlenky, postupy, náhledy, pocity. Měla by se stát součástí čtenářova subjektivního vnímání světa. A bude-li počet následných vytanutí dostatečný, stane se navždy čtenářem samým.
A tak si zase o trochu více užívám samotu a ticho. A tak zkouším zpomalit a nalézt více krásy v ukrytém detailu. A tak více zaznamenávám stejné věci v různých ročních obdobích. A tak častěji vnímám prostředí skrze pachy a vůně. A stejně jako ve změti chutí hledám ve vůních jejich kombinace a pokouším se provádět jejich dekompozici. A nutí mě to zpomalit. Ztišit. Zastavit. Nastražit.
Je asi normální, že časem jsme schopni pohlížet na svět i partnerovýma očima. Je tedy zřejmě také normální, že jedná-li se o mezidruhovou lásku, získáme časem také částečnou schopnost vnímat svět jeho nejvyvinutějšími smysly. Získáme superschopnost.
Zajímavé je, že kniha se mě mnohem více dotýkala v situacích, kdy jsem ji zrovna bezprostředně nečetl. Sahala si na mě později. Intenzivněji doznívala, než bezprostředně zněla. Přesah hutnější, než samotný aktuální knižní prožitek. Zvláštní. Nové. Dobré.

10 13.11.2024

Autobiografický román vydaný v 60. letech, mezi jehož leitmotivy patří jeden z elementárních mužských úkolů, tedy sebevymezení a sebeidentifikace, které jsou definovány především ve vztazích a postojích k osobě otce. Snad právě proto se v románu střídají nejvýznamněji dvě vypravěčské roviny, a to vyprávění otce hlavního hrdiny v dopisech z Persie, kam odjel za prací v 30. letech a druhá rovina z pohledu jeho syna, pražského novináře, který se jen těžko smiřuje s politickými nátlaky let 50.
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu. Autor je schopen během jedné věty odskočit o několik let a propojit tak narativní síť informací napříč časem. Tato forma retrospektivních odboček rozhodně čtenáři prožitek nezjednoduší, nicméně prohloubí. To má mj. za efekt, že Vaculíkem na přeskáčku budovaná skládačka osudů a charakterů dává čím dál většího smyslu s každou otočenou stranou, s každou další kapitolou. Na čtenářském komfortu nepřidá ani skutečnost, že většina postav v románu není pojmenována přímo, ale rodinným vztahem k dvěma hlavním hrdinům příběhu. Vzhledem k tomu, že není vždy jasné, kdo zrovna danou pasáž vypráví, je třeba si dávat pozor na stylistiku, jež nám pomáhá rozlišit jednotlivé charaktery. A že v románu bylo identifikováno na šest stylistických vrstev, nás už ve finále nepřekvapí ;)
Ne, nejedná se o jednoduchou četbu, ale síla prožitku přichází, když ne přímo s komplikovaností, tak alespoň s nejednoznačností, protože taková je snad i podstata člověka. A potvrzování této skutečnosti mu zřejmě dělá dobře, tedy aspoň v mém případě tomu tak skutečně je.
Sekyra je jedinečným pohledem do komplikované duše člověka a zároveň výstižnou retrospekcí do složité doby lidí.

10 02.08.2018

Výčet negativních vlastností intelektuálního tlustoprda Ignácia J. Reillyho by jistě pokryl roli hajzlpapíru a jak už zde někdo napsal, skutečně se jedná o postavu, ze které se vám nejednou během čtení zvedne kufr. Román je vlastně zvláštní v tom, že je velmi skoupý na kladné hrdiny. Jediná postava, ve které jsem během čtení téměř našel zalíbení byl černošský chain-smoker Jones, jež jako jediný hleděl zpoza svých černých brejlí na svět s relativně zdravým životním ajvaj nadhledem a jeho komentáře vnášely trochu světla do jinak na pohled spíše smutného hlupeckého spolčení. Zbytek postav je opravdu výčtem pokřivených charakterů, o jejichž společnost věru moc nestojím a to ani v této beletrické podobě - tak nějak mi zde asi chyběla jakási kladná charakterová kompenzace. Ale satira je výsměch, karikatura a ironie, jejímž motorem je humor. Ten mne bohužel v tomto případě obešel obloukem a v tu chvíli mi jaksi nezbývá pro slizkého Ignácia a okolní lidský propletenec pochopení. Možná kdybych býval prožil dobu 60ých let v New Orleans, vypadal by tento komentář úplně jinak. A nebo taky ne ;)

10 13.11.2012

Za stížnost sám sobě, že trpím neznalostí poezie, dostal jsem darem Smuténku. Knihu mám neustále při sobě, má své čestné místo v tašce přes rameno a jezdí se mnou vlakem do práce a zpět. Trpělivě čeká na mé duševní rozpoložení a čas od času na mě zavolá a vezme mě s sebou do krajiny poezie, do země tajemné a mnou dosud neprobádané. Do země, ve které ještě asi dlouho budu cizincem, ale jako cizinec v každé nové zemi budu chodit se smysly nastraženými a připravenými vstřebat příliv nových podnětů. A ty přicházejí ve stále větších dávkách...ale hodnotit ještě nemůžu.

Kniha je velmi čtivá, je velmi příjemné nechat se obtékat myšlenkovými pochody hlavní hrdinky Ady. Myslím že v subjektivní percepci myšlenkové sympatie bych Adě udělil osm bodů z deseti. Věřím, že bychom byli kompatibilní dvojka, protože inklinuji k osobám s hravým, odlehčeným a kreativním způsobem myšlení. A Ada je celkem fajná baba.
Při čtení jsem se několikrát neubránil dojmu, že román je vlastně kompilátem autorčiných postřehů, snů a novinových zpráv, které si autorka v průběhu svého života svědomitě poznamenávala a zakládala. V těch chvílích se mi na chvíli román zjevil jako konstrukt a ne jako příběh, kterému chcete věřit, aby jste se jím mohli nechat unést. Navíc podivné události kumulující se v šumperském, jesenickém a bruntálském regionu mi nepřipadly v zásadě výrazně bizarní. Každá z těchto oblastí spadá do mého životního perimetru. Popisované události se mi nejevily ani tak kuriózní, jako spíše pro dané regiony docela typické, definující, až s výpovědní hodnotou. Jenže…co když mi divné věci nepřijdou divné?
V každém případě dobře zvolená témata jsou základem úspěchu a nejširší cestou ke čtenáři a k jeho identifikaci s příběhem. Krize nastupujícího středního věku, profesní krize, hledání sebe sama ve vztahu k partnerovi a ve vztahu k nejužší rodině, objevování vlastní svobody, to jsou všední příběhy obyčejných lidí. Přidej milostnou, detektivní, filozofickou a faktografickou linku, dokořeň mysterióznem a hle - máme tu naservírovaný nekomplikovaný, chutný, dobře vypadající a dobře stravitelný duševní pokrm.

9 28.06.2024

Mark Lanegan je zcela jistě ten nejhorší ze všech grázlů, jehož autobiografii jsem měl možnost číst. Sám sebe definuje jako nepřetržitého lháře, patologického podvodníka a agresivního bitkaře, který hudbu prospěchářsky využíval k naplnění svých sobeckých cílů – k získání sexu, drog, peněz a místa, kde by mohl přespat. Mark Lanegan se popisuje jako smutný kus lidské zdechliny přejeté na silnici. Mark prožil a napsal Zólův naturalistický román současnosti. Alkoholika Coupeaua nahradil feťákem Laneganem. Na čtivou autobiografii je tedy zaděláno. Šanci protnutí má každý, kdo se rád klacíkem šťourá v páchnoucích mršinách pokročilého stádia rozkladu. Každý, pro něhož je nihilismus a patologické chování lákavým předmětem osobního výzkumu. Hlavně ale každý, kterému samotné slovo „Seattle“ uvnitř hlavy rozezní charakteristický kytarový zvuk.
Je zajímavé, že přese všechnu popisovanou zlovolnost jsem si k antihrdinovi Laneganovi nenápadně vytvořil vcelku pozitivní čtenářskou vazbu. Možná je to dáno oním poeticko-humpoláckým stylem psaní, který jeví znaky kvality a dělá čtení strhujícím. Možná je to silnou dávkou citlivosti a náruživosti, kterou Lanegan projevuje především k hudbě. Tedy především k hudbě těch ostatních. Tak nějak si myslím, že schopnost rozeznat a prožít silné, křehké písně je projev vázaný k té kladné stránce osobnosti. Nebo je to možná tím, že si Lanegan uvědomoval svou příslušnost k temné straně světa a že se ke svému zmrdství, ne hrdě, ale otevřeně přiznával.
Knihu beru do ruky s jasným cílem. Posvítit si na Seattlovské reálie devasátých let. Přeci jenom je tato hudební revoluce dodnes pulsujícím a živoucím jádrem mého dnes už obsáhlejšího hudebního vkusu. Přeci jenom si ten Kurtův červeno-černě pruhovaný svetr ze života neodpářu. Taky proč bych, když mě nabíjel pocitem všeobjímající kamarádské a fanouškovské pospolitosti, která námi vybrovala a přidržovala nás na tepu Cobainových strun. Přeci jenom kapely Nirvana, Pearl Jam, Mad Season, Temple of the Dog, Soundgarden a Alice in Chains nesčetněkrát probodly mé vnitřnosti skrz naskrz a svou nezadržitelnou energií mi uvnitř těla kvedlaly dostatečně dlouho na to, abych se z té hudby už nikdy neuzdravil a abych už nikdy nemohl být stejný jako předtím. A tato kniha je plna známých jmen, povědomých událostí a hudebních inspirací z prostředí, které se mi po letech jeví jako domácí. A tak hltavě čtu se sluchátky na uších a podkresluju hudbou, na kterou Lanegan zrovna odkazuje. Občas vyvanu a občas je mi na blití.
Věřím tomu, že hudební expozice má výrazný formativní vliv na to, kým se člověk stává. V tu chvíli mi přijde logické, že ve městě Seattle mám i já zapuštěný svůj životní kořínek, že je to i mé domácí město, ačkoliv jsem toto místo nikdy fyzicky nenavštívil. A Laneganovo syrové a brutální svědectví mi můj hudbou profilovaný svět dokresluje plastickou literární vrstvou. Takže já prostě musím dát pět, chápeš. Protože tohle je můj svět. I když ta jeho temná strana. Bez které to ale nefunguje ani v pohádkách.

9 25.01.2024

Velmi zajímavé nakouknutí pod pokličku života imigrantů východního bloku v Paříži 60. let. Klub nenapravitelných optimistů, je společenstvím lidí rozdílného naturelu, které spojuje především to, že je tehdejší francouzská společnost není ochotna plnohodnotně přijmout, ačkoliv ve svých domovinách se často jednalo o vzdělané a vysoce postavené lidi. Michel Marini si díky své předčasné vyspělosti nachází přátele mezi o generaci staršími členy, a čím více je poznává, tím více jsou mu poodhalovány jejich osobními tragédiemi nabyté životy, na jejichž základě je postavena základní dramatická složka knihy. Michel je také bibliofil, takže román je naplněn odkazy na jiná literární díla, což určitě potěší jiné bibliofily z řad čtenářů románu. Ostatně je nasnadě, že normální člověk se šestisetstránkovému románu vyhne obloukem.
Přirozená řada událostí románu je ohýbána také politickými událostmi 60. let, mezi které patří Francouzsko-alžírská válka a následný návrat Francouzů z kolonizovaného území, nebo rozdělení mapy světa na Východní a Západní blok. Výčet postav v románu se blíží padesátce, a tak mi byl velkou pomocí systém poznámek vedený na signetové stránce knihy, do kterého jsem zapisoval jména postav a jejich velmi stručnou charakteristiku. S mou rychlostí četby a kvalitou paměti bych byl bez tohoto seznamu v prdeli, respektive bych se v knize rychle utopil.

9 29.03.2019

Krásný knižní start do nového roku mi přinesl Ježíšek a myslím, že ani nebylo jeho cílem oslavit kulatých sto let, které zrovna uplynuly od vzniku tohoto historického románu. Sto let, které neubraly ani zblo na platnosti leitmotivu, který se lyne celou knihou, jako vůně dobrého burgundského. Leitmotivu, který rezonuje pohledem člověka, jenž je milovníkem života a jak nejlépe vystihuje sám autor: „člověka nedémonického, umělce, který jest umělcem jen svou věrností, pílí a vášní, který vyrůstá z řemesla, z denního občanského povolání, a jehož povznáší k vysokému umění jen jeho lidskost, vážnost a poctivá čistota.“ A tento dobrý člověk je vzhledem ke svým vlastnostem a ve svém optimismu plně kvalifikován v umění nejvyšším, tedy v umění žít.
Rád bych viděl svět očima Colase Breugnona, bohužel se domnívám, že tomuto stupni osvícenosti se člověk může celý život pouze přibližovat, když už se tedy nenarodí s jistou obdařeností, která mu umožňuje pozorovat svět za jakýchkoliv okolností z piedestalu moudrých, tedy s nadhledem. Ale pro pochopení samotného principu je možná důležité vzít do rukou německý výkladový slovník, ve kterém má základní instance Rollandova románu svou krásnou definici: Humor je schopnost dívat se povzneseně na nedostatky člověka, jeho každodenní problémy i složité situace.

9 11.01.2019