hladko komentáře u knih

Démon alkohol je kniha, která může být velmi dobrou vstupní branou do světa literatury Jacka Londona, protože se jedná o hloubkovou a dlouhodobou sondu do autorova myšlení, které bylo silně formováno zásadními okamžiky jeho života, jež jsou v knize často mezi řádky nastiňovány. Samozřejmě alkohol v tomto ohledu také nechává silný zářez v autorově mozkovém závitu a definuje jak Jackův život, tak pravděpodobně i jeho smrt, ke které dochází 22. listopadu 1916, kdy se London při snaze zahnat bolesti způsobené urémií předávkuje morfiem.
Jack v názorovém shrnutí poslední 39. kapitoly kritizuje systém, ve kterém je všudypřítomný alkohol všem dostupný a ponouká ke striktní alkoholové prohibici, která snad jako jediná může spasit mladé a dosud suché lidské duše. Prohibici autor obhajuje také tím, že s abstinencí všech ostatních bez problému dokáže abstinovat i on samotný. Zároveň je patrná i Londonova snaha uzavřít s poslední kapitolou i koketování s alkoholem, což se však úplně nedaří a autor si do budoucna vytyčuje možnost příležitostného pití, protože se poněkud alibisticky popisuje jako zkušený piják, který už dobře ví, jak neprobudit své vnitřní démony. Ve výše nastíněných názorových tendencích je kniha opravdu poctivým náhledem do pijákovy duše a pijákovi jiného času i kultury (mně), může mnohé skutečnosti osvětlit dříve, než se k nim propije sám.
Z Jackova popisu mám pocit, že s alkoholem je všechno něco za něco a jestli alkohol v životě člověku něco dává, nastane den, kdy si začne vybírat své pohledávky i s lichvářskými úroky. V tom případě se může stát, že se na stará kolena nedobrovolně stanu asketou, protože mnohému ve svém životě vděčím právě alkoholu. Nicméně, jestli jsem si díky knize něco uvědomil, tak to, že cesta ke skutečně devastující formě alkoholismu může být zdlouhavá a přechod do této fáze nenápadný. A o mých tehdejších výkřicích do světa, že se alkoholikem nikdy nestanu, si dnes trochu myslím, že mohou být naopak závdavkem průběhu zcela opačného a že se můj pijácký osud může ve vzdálenější budoucnosti naplnit, podobně jako vychlazená sklenice hladinkovým ležákem. Jacku, tvoje literatura mě trochu znervózňuje.

6 12.11.2017

Do nejstarší generace pražských německých autorů řadíme Gustava Meyrinka a R. M. Rilkeho. Tito autoři, jenž byli vrstevníky autorů tzv. České moderny, se hlásili především k novoromantismu, tedy směru, který v německé literatuře představoval obdobu symbolismu a dekadence. A právě prvky těchto dvou směrů jsou vydatně zastoupeny v románu Anděl západního okna, který v sobě nezapře Meyrinkovu vášeň v okultních vědách a spiritistických naukách. Autor navíc využívá motiv příběhů reálných postav alchymistické historie rudolfínské Prahy. Dodatečné dohledávání informací o Edwardu Kellym a Johnu Dee, což jsou v románu postavy ústřední, bylo pro mne příjemným rozšiřováním kontextového povědomí, jež zároveň umocňuje přesah, který kniha ve čtenáři evokuje. Příběh románu je rozpuštěn v mnoha rovinách, které není snadné vždy jasně oddělit a určit. Postupně dochází k prolínání těchto rovin a jejich konečnému splynutí v rovinu jednu v závěrečné části knihy. Jak už zde bylo zmíněno, stojí zato nevynechat doslov Bohuslava Blažka.
Jsem rád, že jsem si o střípek rozšířil portfolio pražských německých autorů, nicméně stále je co doplňovat, protože na přelomu století jich v Praze působilo na čtyři desítky. Nicméně těch co se zapsali do dějin světové literatury je šest, což samo o sobě také není málo. Je dobré vědět, že pražský Němec není jenom Kafka.

6 06.10.2017

Anna Politkovská byla zastřelena ve výtahu svého domu dne 7. října 2006, tedy v den Putinových narozenin. Náhoda? Možná. Po přečtení knihy Ruský deník mě tenhle typ náhod vlastně ani nepřekvapuje.
Při čtení na mě pravidelně padala tíseň, kterou střídal pocit absurdity, když se mi vybavovali tendence několika známých obhajovat politický systém Ruska a do jisté míry jej vnímat jako ideál, nebo minimálně jako pozitivní protipól USA. Tyto tendence jsou pro mne bohužel znamením nepokryté nevědomosti a nevhledu do vnitřních poměrů Ruska. Stát, ve kterém je na denním pořádku, že se ztrácí nepohodlní lidé, kde se mučení používá k dosažení potřeb Kremlu, kde neexistuje nezávislá justice, nebo média, kde, když padnete na sociální dno, rozhodně se nedočkáte pomoci od státu, kde se zabíjejí protikremelští novináři, politici, podnikatelé aj., kde neexistuje funkční politická opozice, kde jsou potlačovány neziskové organizace, občanská společnost nebo inteligence, kde jsou stále pro zbavení se nepohodlných používány politické procesy, kdy stát využívá fotbalové rowdies k bití a zastrašování obyvatel, tak to je podle mě stát, ve kterém by chtěl žít jenom....eee....člověk neznalý poměrů.

Témata, s nimiž se mj. v knize setkáte:
antisociální zákon 122, virtuální strana Jednotné Rusko, prokremelská televize, zrušení přímých voleb gubernátorů (gubernátory dosazuje Putin), Beslanský masakr, masakr v divadle na Dubrovce, Čečenská válka, dopady na Čečence i Rusy, únosy čečenských občanů, zrušení odkladu voj. služby pro vysokoškoláky, zkorumpovaný a zpolitizovaný soudní systém, mučení, politické procesy, vojenský systém – tristní podmínky, úmrtí, šikana aj.

6 09.09.2017

Forma, nebo obsah? Dlouho jsem si myslel, že to musí být obsah, který je nosnou částí všeho. Včera, při čtení P., jsem se přistihl, že je to právě forma románu, která do mě vstupuje jako stoletá stařena při výstupu do svého bytu ve druhém patře. A do rukou jí ještě můžeme vmyslit uhláky. Přestože obsahově mi P. přijde celkem naplněn, možná lépe řečeno téma a motivy jsou zde základní hnací silou, uspával mě. Podvědomé senzory ve mě pro nečinnost spouštěly režim hibernace. Vnitřní, vůlí neovladatelný proces, který nejsem sto oklamat, měří bez skrupulí. Podobně jako u hudebního zážitku, kdy mi na tváři buď samovolně vyskočí, nebo nevyskočí rohlík a já tak poznám, jestli se né že baví má hlava, ale má duše.
Ale jsem za P. rád. Kvalita se zpochybňuje z neporozumnění. Dílo a autor jsou kontextem doby, doba je kontextem díla a autora. Je to další kousek skládanky důležitý pro pochopení mnohého. A parafrází na Kafku je všude plno a bez základního pochopení základního, nelze důsledně pochopit nic.

6 03.03.2015

Má to něco do sebe, když si můžu říct, že čtu přes sto let starou knihu a ona není poplatná jen své době, má co říct, a snad se mohu osmělit tvrdit, že vypovídá více, než většina knih současných. A Dorian Grey mě navíc přesvědčil o tom, že román jehož dějovou linku na svých bedrech nese antihrdina, mě také může čtenářsky uspokojit, aniž mě k neúnostnosti dráždí antihrdinova povaha, jak se mi stalo např. u knihy Spolčení hlupců, nebo u filmu Vlk z Wallstreet. A pravděpodobně vědět předem, že se po celých 250 stran budu muset opět potýkat s člověkem, resp. hned dvěma postavami, jejichž necharakterovost ve mě opětovně rozvlní obsah žlučníku, asi bych se do Wilda nikdy nepustil. Musí se však nechat, že postavy, tak jak to ve správném románu chodí, mají svůj charakterový vývoj, nebo je jejich skutečné nitro čtenáři postupně odhalováno, takže vždy se v dálce leskne světélko naděje o nápravě, nebo nám onu vizi člověka dobrého, kterou nabudeme hned na začátku, autor postupně ukrajuje. No jo, dynamika je k nezaplacení (i obecně). Nevěděl jsem však, co mě v románu čeká a tak jsem skočil do čtenářské temné tůně po hlavě, rukama pohladil dno lidské ješitnosti, abych se následně mohl vynořit a nadechnout se čerstvého vzduchu Wildova epického slohu a rozmazaným pohledem se nechat oslňovat zářivými aforismy lorda Henryho.
Jsem také rád tomu, že Wild v románu vykreslil téma, které už pozoruji delší dobu na lidech kolem sebe, ale především na lidech mediálně propíraných, tedy jak se křivý způsob život a především necharakterovost skutečně promítá do tváře člověka. A nepochybuju o tom, že tomu tak skutečně je. A buďme rádi za tuto zákonitost, protože budeme-li citliví, už jim nepomůže ani drahý oblek, ani nás neobalamutí sofistikovanou mluvou. Oscare díky, že jsi tento poznatek stvrdil svým skvělým románem.

Ospalý zimní den je pokradmu přemáhán šerem a stopy Holek se pomalu ztrácí ve špinavém sněhu. Nad koncem světa, na česko-polském pomezí, se vznáší duch Williama Blakea - tak nějak sem patří.
Jsi-li zapáleným nimrodem, budeš pravděpodobně mít problém se ztotožněním se s myšlenkovými pochody hlavní postavy tohoto víceúrovňového románu. Budeš pravděpodobně nesouhlasit s označením z anotace "morální thriller" s argumentem, že na zabíjení zvířat není nic nemorálního, ba naopak - jedná se o čin přirozený, zakotvený v historických kontextech. Jsi-li však nimrodem citlivým a vybaveným silnými empatickými sklony (protimluv?), může se v tobě při čtení probudit zásadní ideové schisma. Ale jak jedna ze současných, nejčtenějších polských autorek zmiňuje: "bez rozporu není pokroku".

6 09.08.2012

Obšírné znalosti vody v jakékoliv formě, jen když se její teplota pohybuje pod bodem mrazu, to je cit Petera Høega pro sníh a je obdivuhodný. A Peter Høeg nám zprostředkovává vyprávění pomocí nadprůměrně inteligentní Smilly Jaspersonové, dcery grónské Inuitky a dánského úspěšného lékaře, která se, coby dítko násilně vykořeněné z Grónska, jen špatně adaptuje v moderní dánské společnosti. Smille se totiž nejlépe prožívá svět v kamikách kdesi v ledovo-sněhovém pustém království, které asi nejvíce koresponduje s jejím vnitřním emočním světem, a které je naopak na druhém konci tepelného spektra vnímání průměrného západoevropana. Navíc Smilla nepatří mezi bezproblémové a jednostranně kladné postavy a jeden z jejích největších problémů je ona sama v konfrontaci s dánskou společností, jež je v knize vystavena intenzivní kritice a to za její vztah a přístup ke Gróňanům, jejichž asimilaci doprovázela a doprovází řada problémů.
Vše víše zmíněné je zde zasazeno do čtivého hávu detektivního příběhu, který však svou hloubkou, informační hodnotou i onou kritikou aktuálních sociálních problémů přesahuje standardní roviny tohoto žánru.

6 02.04.2012

Židle pro Štefana, je poslední román autora Martina Šmause, který v roce 2006 vyhrál Megnesii Literu za knihu Děvčátko, rozdělej ohníček. Autorův výjimečný rozmáchlý styl využívající krásná připodobnění zůstává a je snadno dle něj identifikovat jeho rukopis. Často jsem se však musel na slovní obraty a připodobnění soustředit, abych se v nich neutopil, kdežto u "Děvčátka" jsem po Šmausových stylistických vlnkách ladně klouzal vpřed, přičemž do plachet mého čtenářského nadšení foukal silný příběh, který v Židli pro Štefana malinko postrádám. Román se pak na můj vkus malinko ztrácí v sice krásném a propracovaném, ale přílišném myšlenkovém balastu. Přesto pro mě pan Šmaus zůstává autorem z kategorie výjimečných.

6 11.01.2011

Korespondence dvou, kteří slovem i myšlenkou dokázali obsáhnout svět (a to nejen divadelní a filmový) takový, jaký byl a svou nadčasovostí i svět, takový jaký je. V+W jakoby tvořili jeden myšlenkový organismus, který se dokáže i nadále rozvíjet, přestože jsou obě hemisféry nenávratně odděleny železnou oponou. Stylistický majstrštyk od Osobností, které by bývaly (veřím tomu), narodit se ve 'správné' zemi, dobyly svět.

"...Demokracie je jediné (blbé) zřízení, jež jednak odpovídá proporcionálně lidské blbosti, za druhé pak dovoluje menšině - která má patrně pravdu - existovat a projevovat se..." - Jiří Voskovec

6 30.11.-0001

Petr Sís nakreslil komiksovou knihu především pro své děti, které se mu, jako českému emigrantovi, již narodiliy v Americe. Komiks je přeci jenom forma, kterou lze sdělovat kruté a chmurné věci odlehčenou a zábavnou formou. Nechceme přece děti traumatizovat a přitom jim potřebujeme vysvětlit, že svobodu do které se narodili, mnozí museli vydobít krví a utrpením.
Na knihu jsem poprvé narazil u kamarádky ve Finsku a to v anglickém jazyce. Anglická verze se v tomto případě jistě hodí pro zapujčení zahraničním kámarádům, aby také mohli skřípnout svou bulvu mezi stránky naší novodobé historie. Českou verzi mám doma nachystanou pro své budoucí děti.
Definitivních pět z pěti hvězdiček a velké poděkování panu Sísovi za bohulibý nápad a krásné grafické i obsahové zpracování.

6 30.11.-0001

Honolulu napsal komentář adekvátní kvalitě knihy, proto nezbývá než mlčet, přitakávat, knihu půjčovat a doporučovat. ...možná snad jen o tom, že určité pasáže v knize pro mne byly opravdu tak silné, že jsem se k nim (podobně jako u silné hudební pasáže) vrátil a i opakovaně ve mě iniciovaly hluboké duševní prožitky s povrchovým slaným výstupem.

6 30.11.-0001

Na horolezeckou tematiku jsem minulý týden naskočil spolu s výborným filmem The Alpinist (2020). A Peklo blízko nebe bylo logickým pokračováním načatého vysokohorského dobrodružství. Kniha mě velmi, byť neočekávaně, pohltila. To, že se jedná o autora, podle jehož předlohy vznikl pro mou bublinku kultovní film s kultovním soundtrackem - Into the Wild - jsem zjistil, až když jsem knihu držel v ruce. Věci propojující se vždy přidají body na škále nadšení. A tak jsem ihned po dočtení ještě zkoukl film Everest (2015). Jen ať je ten prožitek kulatej.
Jon Krakauer dokáže sám na sebe pohlédnout střízlivýma očima, vidět sám sebe ve vlastní nedokonalosti a být si vědom vlastních chyb a špatných rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Je silně zatížen váhou vlastního svědomí, což knize dodává na emotivnosti a za vyprávěním je cítit člověk nedokonalý. A to příběhu velmi prospívá, protože si za sebou netáhne neduh v autobiografiích tak častý, tedy autorské sebevelebení .
Jon Krakauer se snaží na běh událostí nahlížet nehodnotícíma očima, k souvislostem přistupuje popisně, snaží se události zahlédnout mnoha perspektivami jednotlivých zúčastněných, přesto jej často přistihneme v zamýšlejícím se rozpoložení, ke kterému je sveden vlastními emocemi, zřejmě jen těžko potlačitelnými. Zvláště ve chvílích, kdy jsou evokovány tak silnou a osobně prožitou lidskou tragédií. Lidskost je přítomna i v ambivalentním smýšlení, kdy na jednu stranu Krakauer jako horolezec plně rozumí pohnutkám, které člověka přivádějí do míst, ve kterých prakticky nemá co dělat, na stranu druhou spolu s horolezci prožívá a přiznává pocity strachu, nejistoty pramenící z nezodpovědnosti, se kterými směřujíce nahoru, nechává své nejbližší dole, taktéž ve strachu a nejistotách. Není divu, že mnohé rodiny osmitisícovkařů už samy postupně zerodovaly a rozpadly se pod vlivem nejistot, strachů a dlouhodobých absencí. Osmitisícovky nejsou prostředím vhodným pro život jako takový. A ani pro ten rodinný. Cítit se býti součástí silného proudu prožívání ale zřejmě také silně souvisí s podstupováním smrtonosných rizik a také se sebemrskačským pokáním, ke kterému autor výstup na Chomolungmu připodobnil a to z důvodu vysokého poměru okamžiků prožívaného utrpení ku v podstatě nepřítomným katarzistickým okamžikům uspokojení.
V této podivné touze, která se jen částečně slučuje se životem, se však míra rizika jeví jako neúnosná. A to především z důvodu, že veškerá tíže potenciální tragédie ve své dlouhodobosti nedopadne na zmrzlé lidské schránky lemující cestu na vrchol, ale právě na všechny jejich nejbližší přeživší.

5 05.03.2024

Jestliže někteří tvrdili, že lidé v Donbasu stáli o připojení k Rusku, je to jen jeden malý střípek vytržený z množství informací, které je nutno poznat, abychom byli schopni prohlédnout a zanalyzovat situaci v dané lokalitě.
Vyvodit zodpovědnost za daný status quo až tak složité už není. Složitější však je vyhodnotit, z čeho pramení nevraživost, nenávist a strach Ukrajinců z vlastního národu, strach lidí žijících v Donbasu. A v tu chvíli Tomáš Forró předkládá jednotlivé příběhy utrpení, které dohromady postupně skládají onu mozaiku pochopení konfliktu jednoho národu, vnitřního konfliktu který sice nakonec skutečně existuje, ale je intenzivně a cíleně podporován a zveličován za pomoci masových propagandistických nástrojů sousedního státu. Tedy jak píše Forró: Ázerbájdžánský Náhorní Karabach, Moldavské Podněstří, Gruzínská Abcházie a Jižní Osetie, Ukrajinský Krym a Donbas - Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí."

5 02.03.2023

S Josefovou tvorbou jsem se prvně potkal velmi brzy, snad již v předškolním věku a to díky jeho ilustracím, které si po přečtení knihy paní Borské jasně vybavuju. Knihy Devatero pohádek a Povídání o pejskovi a kočičce byly a jsou součástí dětských knihoven ve všech mých zásadních životních působištích. Jeho malířský styl je natolik specifický, že i jako laik jsem schopen některá jeho díla přiřadit jeho osobě. Tak tomu je i s obálkou knihy Klapzubova jedenáctka, která mi vytanula po zmínkách o vztahu a vazbě mezi Josefem a Eduardem Bassem. V dospělém věku mě Josef uhranul na ostravské výstavě Černá slunce: Odvrácená strana modernity a jeho modř se mi vryla do srdce.
Kniha Příběh staršího bratra je rodinným dědictvím mé ženy a je na ní notně podepsán zub času, protože se mi stránky při čtení pravidelně vysypávají z knihy ven. Ale vydobyla si čestné místo v naší knihovně, o které se čím dál tím více musí bojovat a knihy, které si nás nezískaly nebo nás neobohacují jasnou vzpomínkou či emocí, jsou opět vypouštěny do knižního koloběhu. Tuhle však nechám znovu svázat. Navždy pro mě zůstane knihou o rodinných křivdách a na nich postaveném bratrství ústící v životní citovou vazbu a vzájemnou expozici, která se notně stala motorem pro umělecké působení obou. Také o síle pracovitosti, tvrdošíjnosti a vytrvalosti v cestě za svým potenciálem nebo životním vztahem. O potřebě objevovat svět a s ním nacházet opravdovost. Ale také o tragice války, která válcuje malé i velké osudy a bratry pojí i ve smrti.

5 02.03.2023

Jsem nucen vyvinout zvýšenou koncentraci v důsledku častého vypadávání z proudu autorových myšlenek. Snažím se zuby nehty udržet v knize a stejně mě tok vyprávění a myšlenkových procesů s minimem členění textu do logických celků a množstvím nekonečných souvětí pravidelně vyplivne do klidnějších zátočin vlastních, méně hlubokých myšlenek. Nicméně nutno brát v potaz - hodnotím-li knihu, hudbu, film, jeden z nejdůležitějších parametrů, které mají vliv na finální pocit z prožitého, je čtenářův/posluchačův/divákův proměnný stav duševního rozpoložení a to ve vzájemné interakci s dílem jako takovým. Sloučenina dvojího, nad níž člověk nemá kontrolu. Navíc se domnívám, že jsou mi blízké postavy emočně nestálé, nicméně Austerlitzův vnitřní nesoulad na základě absence historického sebe sama měl jen minimum styčných bodů s mým současným vnitřním nastavením. Jsou bezpochyby díla, která jsme měli vstřebávat v jiných etapách nestejnoměrně plynoucího času našeho života. Jenomže jak bezchybně ovládnout umění sáhnout po správné knize ve správnou chvíli?

5 15.12.2022

Je to složité. Jatka č. 5 ve mně zůstávají, myslím na ně, ale nejsem příliš schopen vylíčit proč. Jedna z věcí, který mě zaujala byla nečekaná konstrukce tohoto románu. Originalita vyplývající z mixu sci-fi, protiválečného románu, absurdní satiry a autobiografie. Pravdou je, že jsem v minulosti s podobně bláznivým konceptem nesetkal a tak, jako s čímkoliv novým se i s nastoleným literárním žánrovým mixem hlava nejdříve musí srovnat, přijmout jej a teprve po té, ať už je popisovaný příběh výplodem zraněné mysli, nebo skutečně se odehrávajícím sci-fi příběhem s meziplanetárním i časovým cestováním, lze příběh přijmout a vstřebávat. Vonnegut nepopisuje svět spravedlivý a logický, stejně jako mnoho situací, které vyplývají z války. A tak přežívají ti, co si to nezaslouží a předčasně umírají nevinní. Množství těchto dramatických událostí doprovází Vonnegutova mantra „tak to chodí“. Podle wiki se v románu tato věta zopakuje 106x.

Podtitulu „Příběhy ze života“ jsem si všiml až při psaní tohoto komentáře. A mnohé je mi nyní zřejmější. Jedná se o skutečné příběhy afgánské rodinné pospolitosti, tak jak je život umí vyskládat - tedy bez ladu a skladu. A já do závěrečné stránky věřil, že se autorce podaří alespoň poslední kapitolou jednotlivé příběhy nějak propojit. Doufal jsem v katarzi. Marně. Po dočtení epilogu jsem pochopil, že jednotlivé příběhy sice spojuje předivo rodinných vztahů, ale to je vše. Každá kapitola je v podstatě slepou uličkou se dveřmi ústícími do zcela jiného příběhu. A autorka dává sporadickou možnost se do již navštívených míst vrátit. Což mi bylo líto.
Pokud však člověk na román nahlíží jako na literaturu faktu a pomine tedy beletristickou stránku věci, je nutno přiznat že výpovědní a informační hodnotu tato kniha má. Relativně obyčejná rodina, ve které autorce bylo dovoleno žít a s jejími členy soužít, je snad to nejlepší prostředí, které nám dovoluje lépe pochopit, jak složitý a dramatický je život v Afghánistánu. A člověk jsa přesvědčován, že je nutno přijímat nedostatky našich životů s ohledem na tíži života jinde, snad opět nabývá více pokory.
V mysli mi hodně ulpěla burka, kterou autorka využila coby symbol nesvobody většiny afgánských žen. Burka jako osobní vězení se všemi jejími omezeními, které na mnoha úrovních ztrpčují život ženám v nich uvězněných. Ale také jako symbol mužské touhy ženu ovládat na všech jejích životních úrovních. A burka je v tomto ohledu velmi funkční prostředek a vynález.
Kniha mě donutila nahlížet na muslimské ženy jako na oběti. Což si myslím, že byl záměr, který autorka do malého knižního formátu dokázala úspěšně vtěsnat. Ve výsledku se tedy román dá zařadit do obecné kategorie knih, které prohlubují osobní světonázor a rozmělňují tendenci vidět svět černobíle. A takových by se prostě mělo číst víc.

5 08.08.2021

Autor do syžetového středu umístil pomalu umírající dítě. Proto je zcela logické, že se bude jednat o příběh, který bude atakovat čtenářovy nejhlubší emoce. Nad dítětem trpícím snad – neustrne se jen psychopat. Kdybych konstruoval knihu, která by se měla číst a prodávat, přemýšlel bych stejně jako Edo Jaganjac. Teď jsem ale nespravedlivý – Edo nekonstruoval, konstruoval život. Prožívání příběhu u českého čtenáře navíc umocňuje to, že autora je možné občas zaregistrovat v médiích, protože od roku 1993 působí jako lékař v pražském Motole.
Jedná se o bezesporu silný příběh, na němž jsou nejstrašidelnější především geografická i časová blízkost, při kterých si člověk plně uvědomuje relativnost a dočasnost svých státem garantovaných jistot, ale také rigidita a z toho plynoucí nekompetence, s jakou působila OSN ve válce v bývalé Jugoslávii. Tímto tématem se v méně či více odlehčené formě zabývají i filmy Země nikoho (2001), nebo Válečníci (1999), které mohou doplnit mozaiku o působení modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Takže příběh by byl. Bohužel ze stylistické kvality lze poznat, že autor je především lékařem. Budeme-li ale na knihu nahlížet spíše jako na dokumentární román, umělecké jazykové prostředky nám v knize snad už tolik scházet nebudou.
To, co je mi na lidském charakteru blízké, je skromnost. A možná není úplně snadné, aby hrdina osobně napsal autobiografickou knihu, ve které se vykreslí nebývale skromně. Ono je to vlastně docela průšvih psát o sobě, když disponujete výraznými osobnostními kvalitami, protože asi horko těžko z popisu sama sebe vyjdete jako člověk pokorný. Jenomže popisovat sám sebe jako hrdinu mi přese všechno trochu smrdí, s tím si bohužel nijak nemůžu pomoci.
Přesto kniha dobrá a čtivá je a za přečtení dozajista stojí. Hlavní pozitivním výstupem pro mě po jejím přečtení tedy zůstává její silná výpovědní hodnota.

5 19.12.2018

V létě jsem na Ondru Nezbedu narazil v Rumunsku a po přečtení jeho článku, ve kterém sugestivně a zároveň citlivě popsal rumunsko-českou atmosféru festivalu v Banátu, jsem měl chuť se ho dodatečně zeptat, zdali by nechtěl svou jazykovou kulturu vložit do nějaké knihy. Nevěděl jsem totiž, že už to udělal a nevěděl jsem ani to, že za svou knihu dostal Magnesii Literu. Taky jsem nevěděl, že napsal knihu o smrti, což je pro mě dlouhodobě oblíbené téma k diskuzi, snad právě proto, že pro mnohé je tématem tabuizovaným. Takže když jsem se o knize dozvěděl, trochu mě zamrzelo, že jsme si o smrti s Ondrou pěkně nepopovídali u píva.
Až když jsem knihu četl, zjistil jsem, že se jedná v podstatě o kompilační práci prokládanou prožitky a zkušenostmi osob, jichž se témata jednotlivých kapitol lidsky, nebo profesně dotýkají, nebo také osobními zkušenostmi autora se smrtí v jeho rodině, či pracovními zkušenostmi z mobilního hospice Cesta domů, kde působil jako pečovatel a redaktor. A zjistil jsem také, že Ondrovi se daří psát citlivě a lehce o citlivých a těžkých věcech. Nebo také to, že má osobní sensitivita na témata dotýkajících se dětí se u mě rapidně zvýšila bezprostředně po malém přírůstku do mé nukleární rodiny, a tak mě kapitola „Když umírají děti“ mohla emočně podseknout tak zásadně, jako už dlouho nic. Nicméně podstatná věc mi dochází postupně až nyní, tedy asi hodinu po dočtení knihy. Dochází mi to, jak zásadní společenský dopad by mohla mít tato kniha, která nutně kultivuje čtenářův pohled na eventuální prožívání smrti obecně, má vliv na čtenářovo prožívání smrti v jeho bezprostředním okolí a v důsledku i na osobní prožívání nastanuvší smrti vlastní. Proto si ji prostě přečtěte.

5 24.10.2018

Fulghum v Opavě? Že by pošetilý stařík na stará kolena zbloudil? Bylo tomu tak a tak jsme 11. 6. 2016 svému tenkrát ještě nenarozenému potomku pořídili knihu a protože jsem neznal jeho budoucí pohlavní parametr, Fulghum do knihy zapsal to nejstručnější věnovaní ever, tedy: „to ?“ a přidal datum a podpis. Něž Prcik vyroste a pustí se do Poprasku, tak to ještě nějaký čas zabere a abychom jej s mamkou nepopouštěli nesprávným literárním směrem, považovali jsme za vhodné knihu předem prověřit a v případě nevhodnosti spálit. Ale Fulghum měl štěstí, respektive svým lehkým, hravým a hloubavým stylem rozehrává tatíkovy vnitřní struny a tak u nás v knihovně získal své pevné místo a já, literární rodič, ačkoliv jsem předem nevěděl do čeho že to přesně uvrtávám svého čtenářského pokračovatele, jsem nakonec se spontánním výběrem více než spokojen, protože vzal-li by si Prcik do svého života ono podstatné, co Fulghum ve své knize hlásá, byla by to nekonečná hravost, hloubavá radost ze života a smysl pro detail, což jsou vlastně parametry dětství, díky kterým, jestliže si je udržíme až do našeho stáří, budeme mít docela vyhráno.

5 18.05.2018