hladko komentáře u knih

Jsem rozpouštěn ve slovech básníka prozaika. Při samotném čtení o sobě často nevím a v niterných pocitech znovu prožívám okamžik, který před sto lety mohl trvat pouhou vteřinu a prožíval jej neznámý voják v neznámé zemi. Jsem uhranut Šrámkovou schopností zachytit detail prožitku, který je tak složité sdělit někomu, kdo žije ve zcela jiné době a o koho se megera válka ani pohledem neotřela. Chtěl bych, aby se Žasnoucí voják dostal do rukou Terrenci Malickovi. Chtěl bych, aby Šrámek mnohem více rezonoval současnou českou společností. Ale to bych toho chtěl asi moc.

"...Ona věc, již trapně očekáváš, podobá se tmě, jež do tebe vnikne kdesi otvorem těla a rozprostře se všade. Obáváš se, aby tma nepostupovala příliš rychle; chtěl bys míti na cosi ještě trochu času, ač nyní ještě dobře nevíš, na co; nepochybně si chce člověk v takovém okamžiku ještě na něco vzpomenout, snad i zašeptat dvě tři slova, a snad ta slova doletí a budou slyšána; snad v tomto okamžiku vstoupíš ještě jednou do svého domu, žena pocítí, že ji někdo drží za ruku, a nikoho nevidí..."

5 05.06.2017

Rudý přebal vydání z roku 1977 vlastně vůbec není od věci, zvláště završí-li naše myšlenky z četby epilog dr. Jiřího Gojdy, ve kterém je dotažena krvavá linie historie indiánského národa až do třetí čtvrtiny 19. století a často se v něm skloňuje slovo genocida. Pokud však v knize popsaná válečnická vášeň skutečně v indiánském životě hrála tak zásadní roli, snad je krvavý osud indiánských válečníků tou správnou cestou jejich odchodu na Druhou Stranu, protože takto tam snad mohou být šťastni. Před každým myšlenkovým závěrem se však vtírá otázka: Jak hluboko do indiánské duše Thomas Berger skutečně viděl? Kdo ví? Takže nám k posouzení opět zbývá pouhá beletrická kniha….“pouhá“.
V hlavě mě tlačí mrcha paralela s Eskymo Welzlem. Crabbova a Welzlova rozpolcenost v obou případech pramenila z možnosti porovnávání dvou odlišných kultur. Té bílé – civilizované a expanzivní a té domorodé – žijících v drsných principech přírodních a tou první kulturou postupně utlačované. Zároveň oba dobroruzi jsou podobní svou svérázností, nadhledem, optimismem, humorem, daleci idealizovanému pohledu na svět, oba tlačení vnitřním principem svobody. Nebýt malého nedostatku – fikce – věřím, že se tito dva museli potkat a sami sebe zaznamenat. V každém případě jsem za oba rád. Tyto knihy totiž člověku odhalují to velmi podstatně, totiž vnější pohled na sebe sama coby zástupce jedné z popisovaných kultur. A chceme-li být kulatí, musíme naslouchat sami sobě i těm okolo. Takže čtverec, úsečka, nebo kruh? Pan Born to má v knize vyřešené ;)
P.S. právě jsem dokoukal film a je mi z něj poněkud smutno. Je až obdivuhodné, jak se chlapcům od filmu podařilo zprasit většinu klíčových charakterů. Vskutku dílo hodné velmistra.

5 16.10.2015

Krakatit patří mezi Čapkovi utopické romány dvacátých let, při jehož čtení mám často pocit, že se nad nade mnou, jako nad zrnkem společnosti, vznáší Čapkův obrovský, vztyčený a výhružně se kývající ukazováček. Oproti pozdějším Čapkovým románům Krakatit však nepůsobí až tak bezútěšně a tak za každou Prokopovou peripetií svítí světélko naděje, že se všechno vyjasní, a že vynálezce má stále šanci zpravit vše, co dosud svou emoční prudkostí a vnitřní roztěkaností stihl zprasit.
Předpokládám, že v době psaní Krakatitu Čapek prožíval nějaké vztahově, nebo milostně komplikované období, protože román je poměrně naplněn Prokopovými milostnými a erotickými představami, myšlenkami, sny i patáliemi. A tak vynálezce v rámci relativně subtilního románu stihne hořečnatě vzplanout k druhému pohlaví celkem třikrát. Role ženy je v tomto románu nasměrována k jedinému cíli - zahořet prudkou láskou k Prokopovi, jež sice svým zjevem budí spíše lítost, musí však pravděpodobně emitovat obrovské množství charismatu, protože všem ženám v jeho blízkosti se pod jeho pohledem nebezpečně podlamují kolena. Nevím do jaké míry byl úspěchům u žen vystaven sám autor a zda-li tak čerpal ze zkušeností svého života, nebo si naopak sporé zkušenosti kompenzoval psaním. Na můj vkus však román obsahuje milostného dusna více, než je potřeba.
Silnou stránkou románu je jeho dynamika, schopnost překvapit a sedí mi i ne úplně jednoznačné vyznění konce. Za zmínku určitě stojí také Prokopovy hořečnaté stavy plynule přecházející z nemocí prosáklé reality do rejů zběsilých a obskurních snů, na kterých by si mohli smlsnou nejenom fanoušci Freuda a jeho psychoanalýzy. V každém případě musím uznat, že s panem Čapkem jsem se zatím nikdy zásadně nenudil.

5 21.04.2015

Nedávno jsem se zúčastnil vernisáže výstavy obrazů Jaromíra 99 v Opavě. Šlo převážně o černobílé, velkoformátové portréty tváří, stejným způsobem zpracované fantaskní situační vize, nebo krajiny Jesenicka. Bílé plochy papíru, na něž jsou nalepeny plochy vystřižené z papíru černého. Uhrančivé ve své dvoubarevné jednoduchosti a v představě, jak složité musí být vyjádřit pocit ve tváři člověka pomocí dvou kontrastních barev. Jaromíru 99 se to přesto daří velmi dobře a kniha A.N. je toho důkazem. Černá a bílá jsou symbolicky také barvy, jež výtečně znázorňují podstatu samotného příběhu. Černá, pocitově temná, jsou místa, do kterých je A.N. zasazován – psychiatrická léčebna v Bílé Vodě, podsvětí hlavního nádraží v Praze, temná a izolovaná krajina Jesenicka s jejím sychravem - a temné jsou také postavy, jež z oněch míst vystupují. Bílý je naopak Nebl, který svým jednoduchým, ajznboňáckým pohledem na svět dokáže hutnost prostředí a ostatních postav prosvětlit a švejkovským způsobem vnímat temnotu světa spíše jako nutnou osudovost, nad kterou nemá smysl se podivovat, natož se jí zatěžovat. Nebl prosvěcuje, odlehčuje, povznáší a spojuje. A bílá je také mlha, nebo pára, která Nebla zahaluje do jeho vizí.
Samozřejmě se nás vždy budou více dotýkat knihy, jejichž kontexty kříží námi prožívanou realitu. Z Opavy to máme do Jeseníků cca stejně daleko, jako do Beskyd. Obě pohoří jsou jiná, specifická. K místům si vytváříme vazbu pomocí prožitků. V době nedávné zazněla otázka, které jsou víc ty tvoje? (...pohraničí není ničí...) Kterými jsi TY více? ...Má vnitřní střelka se pomalu natáčí k severu. A krásná komiksová kniha i film Alois Nebel na tom mají také svůj podíl.

5 01.10.2014

Je to pár minut, co jsem "Pěnu" zaklapl za její poslední stránkou a jednou z mála věcí, kterou mohu s klidným srdcem konstatovat je, že jsem nic podobného nikdy nečetl. Do knihy jsem se nořil jen stěží a jedním z důvodů asi byl i masivní příděl surreálna, který jsem, nikým předem nevarován, opravdu nečekal. Nyní však už ale nemůžu tvrdit, že bych byl do té neznámé vody hozen nerad, jen jsem se prostě ve fantaskní Paříži plné charakterních myší a živoucí architektury nějak dlouho rozkoukával.
Druhá část knihy však ve mně přeci jenom vyvolala zvídavost nad osudy Colina, Chloé a dalších postav, žijících v jejich pitoreskním světě a čím dále jsem knihou postupoval, tím více jsem nacházel paralel se skutečným světem, kterým jsem sám obklopen. A právě ona přehnaná potrhlost Vianova světa možná nejlépe poukazuje na podivnosti našich životů a na zvrácenosti skutečného světa, které už často ani nevnímáme jako nějaké negativní aspekty, možná právě proto, že už je máme příliš zažité. A ve chvílích objevování těchto paralel pro mě surreálný svět Pěny dní získával na opravdovosti. Ale možná to už zase beru příliš vážně...v každém případě teď už se můžu, opět s klidným srdcem, těšit na film.

5 19.10.2013

Na začátek mi přijde příhodné přiznat můj velmi pozitivní vztah k alkoholu, na němž, zdá se, nic moc nezmění ani Zolův výborný naturalistický román Zabiják. Přesto mě propracovaná psychologie jednotlivých postav a bravurně popsané prostředí nižší a střední společenské třídy obyvatel Paříže druhé poloviny devatenáctého století do románu okamžitě vtáhly. Několik románových let strávených po boku do hloubky vykreslené postavy ve mě k pradleně Gervaise přirozeně vytvořilo emoční pouto. Bylo už pak nasnadě, že jsem tak nějak celou dobu věřil ve znovunalezení Gervaisiny vnitřní síly, která jí dopomůže nejdříve do dalšího průseru nespadnout, poté se z něj ještě jednou vylízat, a to i přese všechno vnitřní tušení, že se od Zoly žádného konfetového happy endu nedočkám. A tato víra v uzdravení je Zolou pomaloučku a nekompromisně, stránku po stránce, zadupávána do prachu cesty Zlatnické ulice, jejíž neustálý klokot jako kulisa lhostejně plyne pod srdcervoucím úpadkem pradlenina života.
Čím to, že dramata, krize a utrpení lidských životů jsou čtenářsky tak přitažlivé? Je to proto, že vnitřně tušíme, že nikdy nejsme těmto osudům natolik vzdáleni, aby se nám nemohly přihodit? Je to strach z nás samých?

5 10.01.2013

Knihu jsem četl v zahraničí. Svou jsem dočetl a v naší cestovatelsko-čtenářské skupině na mě tato tak trochu zbyla. A je to škoda. Ženská superinteligentní hyperhrdinka ovládající 22 jazyků a se kterou není záhodno si ani vyměnit pohled, protože by to mohlo znamenat, že se jí "odstíny barev změní v šedou a v hrudi ji začnou bušit válečné bubny" - ne děkuji. Nejde o žánr, jde o to, jakým způsobem je kniha psaná - a v tu chvíli vidím jen povrchnost hned vedle klišé...dle mého názoru brak.

5 09.09.2012

Vrchovatá míra cynismu, sarkasmu a vygradované sexuální pudovosti je asi více než potřebná k překlenutí množství beznaděje, kterou je schopna nemocnice, Dům páně, vyprodukovat. Nicméně tenhle drsnější způsob prožívání mi vyhovuje - nebo lépe řečeno - se mi dobře čte. Hlavní hrdina, čerstvý doktor Roy Basch, však do citové pustiny sklouzává jen nerad a tak se, především sám před sebou, snaží tíži své roční stáže vyvážit morálním sebezpytem, protlačovaným nadhledem a právě sarkastickým humorem. A právě proto se kniha neutápí v bezvýchodné "Caveovské" beznaději, ze které už není cesta ven. Vynikající román, který budu doporučovat jen těm, kteří zrovna neřeší své akutní zdravotní potíže se svým, doposud důvěru-budícím, lékařem.

5 27.01.2012

Stručný souhr základních informací o nejrozšířenějších světových náboženstvích. Přečtením člověk získá povrchní povědomí, které je ale zcela dostatečné na průměrnou hospodskou diskuzi...tedy alespoň pokavaď se rádi neopíjíte a následně nepřete s historiky nebo religionisty.

Svého partnera prý nejlépe poznáme v nemoci, bez peněz a na cestě. Autorka vlastně postupuje podobně při seznamování se se zcela odlišnou mentalitou, kulturou a národností. Definici jiného národa hledá v extrémních, kritických a smrt přinášejících situacích. Odpovědi na kulturní odlišnosti ve výpovědích lidí vystavených silnému radioaktivnímu záření, ve výpovědích evakuovaných obyvatel, kterým život odnesla vlna tsunami, v otevřených zpovědích směřujících k neznámé Polce, cizince pocházející ze zcela jiného kulturního prostředí. Poznávání japonské kultury a smýšlení skrze trojí katastrofickou a smrt přinášející zkušenost tamějších obyvatel. Trojitá tragická posloupnost neustále prohlubuje dno lidského utrpení. Zemětřesení – tsunami – výbuch jaderné elektrárny. Kompilace desítek reportáží spojuje kataklyzmatický oblouk, jednotlivě však nenavazují. Postup notně asociuje nobelistku Světlanu Alexejevičovou, publicistický styl zase Mariusze Szczygiela. Kniha je silná a její síla čerpá především z tragických osudů. Dobře zpracovává široké spektrum japonských specifik. Katastrofickým prizmatem pohlíží na krizovou a sociální politiku, kulturně podmíněné sociální a psychologické vzorce, kulturní a historické souvislosti, enviromentální aspekty, a na mystické a duchovní přesahy vyplývající nejen ze ztráty nejbližších. A kniha obsahuje smrt. A smrt je moje téma.

4 03.05.2024

Během letní dovolené jsem chtěl prcikovi v autě zpestřit realitu návštěvy města Tábora malou historickou přednáškou. Nicméně jsme se ženou zjistili, že toho o Táboru a husitských revolucích víme celkem prdlajs. Po návratu domů tedy nastalo hledání optimální knihy, ideálně historického románu, který by dané období popisoval. A podařilo se. Kaplický naplnil má očekávání v podstatě několikanásobně. A Kladivo v minulosti potvrdilo, že se jedná o ověřeného autora. Jistou překážkou se mi však stal rozsah knihy, kdy jsem dobral závěru až čtyři měsíce po začtení se do ní. A v mém sporadickém přístupu ke čtení se mi také stalo osudným množství postav v románu popsaných. A tak jsem se více topil, než že bych s radostí plaval. Nicméně černá díra mých historických neznalostí byla částečně zalepena a já musím smeknout před osvíceným zarputilým odhodláním tehdejších lidí, kterým se podařilo vytvořit malou nezávislou republiku městského typu, jejíž vliv nakonec dokázal několik let odolávat tlaku největších organizovaných společností, jako byla křesťanská církev, nebo Svatá říše římská.

4 18.10.2019

Kniha, která se tváří, že je napsána podle skutečných událostí, je sice čtenářsky přitažlivější, protože vědomí skutečnosti čtenáři přináší větší míru vzrušení, zároveň však na sebe bere i závazek pravdomluvnosti, tedy aspoň tehdy, nepřizná-li se autor k částečné fabulaci. Tu jsem však nikde nezaznamenal. Ačkoliv pro obyčejného, urckých poměrů neznalého čtenáře je jen těžko rozpoznatelné, že autor nepřehrává, nebo že čtenáře zcela nemystifikuje, čtenář nabývá různých subjektivních dojmů. V mém případě mi vypravěč i hlavní hrdina Kolyma připomínal kolegu z práce, jehož příběhy z uběhnuvšího víkendu jsou sice postaveny na pravdě, působí na mě však, že jsou často zatíženy určitým patosem spasitelské autostyzace. Zdá se tedy, že většina Kolymových přátel má obrovské štěstí už jenom z toho důvodu, že se pohybují v jeho přítomnosti. Bez jeho rétorických schopností, vražedného instinktu i břitkého intelektu by totiž z většiny zločineckých dobrodružství nevyšli živí. Jsem ctitelem pokory a jakákoliv forma jájínkovství je pro mě aspektem rušivým a jen těžce stravitelným. Kniha, film, umělecké dílo, nebo možná vlastně cokoliv co ve mně probouzí nedůvěřivost, mi brání se do díla dostatečně vcítit, to nejdůležitější jakoby protéká kolem, požitek se nedostavuje.
A chce se mi vytýkat i nadále, ale záhodno je také kompenzovat mou umrčenost. Sibiřská výchova je kniha nebývale brutální, jednoduše napsaná, ale také dobrodružná, napínavá a čtivá. Hledal jsem knihu oddychovou, prázdninovou a mohu říci, že jsem ji našel. Bohužel mám zas o něco méně ideálů o bývalé SSSR. Vlastně musím popřemýšlet o tom, zda mi ještě vůbec nějaké zbyly.

4 15.07.2015

Krysaře, coby povinnou četbu, jsem poslouchal v audio formě. Ač se jedná o „pouhé“ přečtení knihy vypravěčem, pocit z knihy je zásadně ovlivněn jeho projevem. Nejedná se o přímý kontakt autor - čtenář, který je sám o sobě fascinující (např. říci si: "včera ke mě promlouval Dostojevskij"), ale přibývá další informaci zprostředkovávající uzel, který má přímý vliv na pocit z díla. Čím více uzlů mezi autorem a čtenářem, tím zásadněji může dojít k ohnutí autorova prvotního záměru. (např. kniha - scénář - film a desítky individualit mající vliv na jeho konečný výsledek - kritika...). Tedy je pravděpodobné, že by můj pocit z Krysaře byl jiný, kdyby jej načetl třeba Eduard Cupák, Josef Somr, nebo nejlépe kdybych si knihu přečetl sám. Na druhou stranu, my sami máme na závěrečný pocit z knihy vliv, a v tomto případě se ani nemusí jednat o audio knihu, a to tím v jakém rozpoložení, věku, ročním období a místě ji budeme číst, vstřebávat. Přesto je kniha nádherný formát, který se většinou dokáže rozkročit nad více vnitřními polohami čtenáře. Tedy alespoň u mě to tak je, protože nejsem hltoun, který spolkne knihu za noc.
Krysař mě ale nezaujal, snad tedy také proto, že mě nezaujal projev Jiřího Dvořáka. Ale aspoň mě donutil zapřemýšlet nad formou, což je při ranní cestě vlakem do práce činnost docela příjemná. A omlouvám se všem, kteří za tímto příspěvkem hledali více informací o knize. Za trest mi nedejte palec a nechejte mě mluvit do prázdna až tam úplně dole, pod hromadou komentářového smetí. Zasloužím si to.

4 01.04.2015

Základní orientace ve spisovatelích a literární historii dvacátého století Latinské Ameriky a by mi jistě přidala na prožitku. Bohužel mé znalosti jihoamerické literatury se pohybují lehce nad hodnotou nula a s poezií tohoto světakraje jsem na tom ještě hůře. Jak si potom užít knihu, která se reálnými jmény latinskoamerických básníků jenom hemží a jež je celá utkána z přediva života básníků žijících převážně v Mexiku? Těžko si pak vychutnávat mlhavé hranice mezi realitou a fikcí, těžko nacházet střípky reálií skutečného Bolañova života. Ale i tak pro mě Detektivové byli něčím netradičním, novým, přínosným a mám pocit, že se mi na nějakou tu dobrou chvíli usadí v hlavě. Nicméně je zvláštní si uvědomit a těžké si připustit, že nebýt doslovu překladatelky Anežky Charvátové, ani bych pořádně nevěděl, o čem ta kniha, kterou jsem právě dočetl, vlastně byla. A to asi není čtenářsky to pravé ořechové a také to může vypovídat o mé čtenářské nevyzrálosti.

4 10.04.2013

Po Novákově skvělé knize "Zatím dobrý" popisující nerovný boj bratří Mašínů s totalitním systémem je Binetova HHhH dalším zvučným brnknutím na strunu československého vlastenectví. Myslím, že je záhodno si připomínat důležité momenty světové historie, ve kterých svou obdivuhodnou úlohu sehrávají čechoslováci v roli hrdých, nepoddajných tvorů schopných uštědřit tvrdou ránu perverznímu režimu v dobách v české historii nejtemnějších. Z Binetova přístupu není těžké rozeznat lásku, kterou cítí k Československu, obdiv kterým zahaluje postavy Kubiše, Gabčíka a jiných účastníků operace Anthropoid i stud za "svou" Francii, která spolu s ostatními velmocemi obětovala v Mnichově "bezbranné" Československo Hitlerovi.
Binetovo lpění na prokazatelných skutečnostech a nevole vymýšlet si nedoložené rozhovory zmiňovaných postav posouvá jeho beletristickou prvotinu spíše k žánru literatury faktu, ale neubírá ji na čtivosti románu. Navíc nám kniha dává možnost nahlédnout do soukromé kuchyně spisovatele, jež se celou svou duší snaží nepřekrucovat historickou pravdu, a jež v něm tímto nutně vzbuzuje pochyby nad možnostmi beletrie striktně se držet doložených pravd. Proto jsou v knize standardní románové "smyšlenky" nahrazovány autorovými soukromými úvahami, zážitky nebo prožívanými emocemi, které se během psaní jednotlivých částí autorovi vyjevovaly. A právě tyto konsekvence činní zážitek z knihy ještě silnějším.

4 22.11.2011

Velmi odlehčené čtení, ke kterému jsem se dostal především proto, že jsem v danou chvíli neměl po ruce nic, do čeho bych se opřel raději. Ale tuto knihu považuju téměř za povinnou národní četbu - ale možná právě ono slovíčko "povinná" ve mě celou dobu udržovalo lehkou natěšenost na pomalu se přibližující konec - tedy aspoň prvního knižního dílu a pro mě pravděpodobně také posledního. Nicméně za 1.republiky to jistě mohlo být právě to počtení, které na českého republikového človíčka, co se popisů nesystémovosti vojenské mašinérie až celé monarchie týče, mohlo působit jako příjemné vlastenecké škrabkání po zádech. V každém případě se s odkazy na Haška a Švejka setkávám poměrně často a přečtením jsem konečně vyplnil onu častou černou díru, kterou jsem před tím býval nucen zaplácnout svým nenázorem.

4 03.12.2010

Dříve než si na FB pod profilovku vyvěsím vlajku Izraele, chci se pokusit komplikovaný a letitý konflikt mezi Araby a Židy lépe pochopit. A není to poprvé a zřejmě ani naposled. V minulosti mi pod rukama prošly komiksy Joe Sacca, dlouhodobě se mnou cestovala útlá knížečka Yehudy Lahava popisující izraelsko-palestinské vztahy.
Agresivní útok Hamásu na Izrael v říjnu 2023 pozvedl obecný zájem o tematiku. Na procházce po Jesenících zjišťuju, že mnozí turisté, které míjím, řeší stejné téma nezávisle na sobě. Popis situace pana Turečka mě oslovuje v poněkud starším rozhovoru v Českém rozhlase. A zaujímá mě v našich končinách poněkud vyváženější pohled na konflikt, kdy se není nutno k Izraeli stavět pouze výhradně jako k oběti násilného jednání ze strany palestinských teroristických skupin, ale lze i kritizovat jeho politiku nebo posluchačům nastínit podmínky Palestinců žijících na území Izraele, nebo na územích Izraelem okupovaných. Poptávka po knize z druhé ruky byla odeslána ještě dříve než jsem rozhovor doposlouchal.
V knize Nesvatá válka se pan Tureček snaží o nestranný pohled na konflikt a publicistickým stylem se v mnoha tematicky různorodých kapitolách dotýká nejdůležitějších historických a politických událostí, konkrétních osudů obyvatel, cituje mnohé angažované odborníky, historiky, politiky i teroristy a fundamentalisty stojící na obou stranách konfliktu a samozřejmě silně čerpá ze své dlouhodobé zkušenosti zpravodaje Českého Rozhlasu na Blízkém východě. V důsledku právě tematická různorodost jednotlivých kapitol a mnohost názorů a úhlů pohledu nám danou problematiku popisují z mnoha perspektiv a vyjevují asi nejkomplexnější pohled na nábožensko-národnostní konflikt, který mi zatím prošel pod rukama.
Politika Českého státu je od jeho demokratizace v mnoha ohledech proizraelská. V rámci pospolitosti demokratických států a podpory významného blízkovýchodního spojence je toto politické směřování vcelku logické. Jenomže obyčejní lidé žijící v Izraeli nejsou pouze Židé, ale celá jedna pětina jsou Arabové, tedy občané druhé kategorie často žijící v nesrovnatelně nuznějších podmínkách. Zajímavou výpovědní hodnotu mají některá statistická srovnání:

Do roku 2005 žilo v Gaze asi 8.000 izraelských kolonistů. Zatímco osadníků žilo na čtverečním kilometru 144, Palestinců na stejné ploše 3.950

Ve válce Hamásu s Izraelem v roce 2008/2009 zahynulo asi 1.400 Palestinců a 14 Izraelců

V roce 2004 židovskou část Jeruzaléma křižuje 2.400 popelářských aut, arabskou část obstarává 49 aut. V židovské části se o jednu popelnici dělí 39 lidí, v arabské části je to 5.641 lidí (Východní Jeruzalém je pod zprávou Izraele od roku 1967)

Současná čísla obětí války Izraele proti Hamásu jsou cca 1.200 obětí na straně Izraele a odhaduje se že více než 30.000 na straně Palestinců. Z toho údajně více než 13.000 obětí jsou děti a okolo 9.000 ženy.

3 17.04.2024

Při večerním předčítání je záhodno, aby se kniha líbila hlavně předčítajícímu rodiči. Tak jsem rád, že jsem konečně objevil pohádky, které mě baví. Chleboš pozná, že je táta nadšený a trpělivě poslouchá ten intonační koncert plný dynamiky a variabilních promluv. Čeká, až se začnu řehnit, aby se vzápětí mohl přidat. Také už tuší, že po pohádce se nepůjde hned spát, ale že proběhne interpretace a analýza přečtené pohádky. Prostě metoda win-win.
Taky si začínám uvědomovat, že kde jsou děti, tam je Macourek. A kde je Macourek, tam je sranda.

3 20.01.2022

Je záhodno si čtenáře přidržet hned na začátku. A proto je tu první povídka s názvem Babylónská věž, kterou Ted Chiang okamžitě nabourává čtenářovo očekávání, se kterým do rukou bere knihu označovanou jako sbírku sci-fi povídek. Jen těžko lze totiž do škatulky vědecké fikce začlenit starozákonní téma o stavbě Babylónské věže, na jejíž vrchol jen samotná cesta zabere měsíce času. Právě překračování žánrových hranic je To, co dělá tuto literaturu přitažlivou.
Povídka o obětování života „božskému“ cíli se však nevyhýbá přemítání, zda-li je toto opravdu ona správná cesta, kterou od nás Bůh očekává. A ačkoliv téma v mnoha kontextech jasně definuje existenci Boha jako stvořitele, ten i se svým míněním zůstává po celou dobu ukryt kdesi za stěnou pevné nebeské klenby, kterou se lidská touha po poznání snaží prolomit, aby se tak dostala do Jeho bezprostřední přítomnosti.
Ale i povídky, které jednoznačně naplňují podmínky žánru science fiction, velmi pečlivě a vědecky zpracovávají neotřelá témata, která se však vždy silně dotýkají reality, kterou je snadné si představit v této době, nebo nejbližší budoucnosti. Přirozená uvěřitelnost a představitelnost smazávají žánrové hranice a nutí čtenáře zapomínat na to, že se jedná o smyšlený svět.
Mou zvídavou povahu obšťastnila i poslední kapitola – Poznámky o povídkách – která nechává nakouknout do kuchyně mistra tohoto žánru. Jak vlastně vzniká dokonalá sci-fi povídka? To co lze při čtení tušit, tedy že se nejedná o extatický gejzír nočního proudu vědomí, ale o hluboce a dlouhodobě zpracovávaná témata, jež do své finální kompozice mohou dozrávat třeba i roky, je právě v této kapitole potvrzováno.

První setkání s Anatolem na festivalu Hradecký Slunovrat bylo jako zjevení. Hned po vystoupení jsem si byl koupit knížku spíše z důvodu přímé podpory umělce, který mě nečekaně dokázal rozsvítit. A osobní kontakt je koneckonců také prohlubující zážitek. Ačkoliv na pódiu je Anatol zcela suverénní a nekompromisní, v zákulisí působí velmi příjemně a pokorně. Vlastně jsem si koupil jeho knihu bez předpokladu, že by text měl nějak zásadně fungovat oddělen od Anatolova živelného projevu. Jenomže od té doby jsem Anatola ještě několikrát nakoukával a tak se mi dnes při čtení jeho knihy v hlavě automaticky rozezní Svahilcův hlas se všemi jeho modulacemi. Přesto jeho středočeské geokulturní exkurze, groteskní autobiografické eskapády nebo politické apely budou vždy mít ten správně ohnivý účinek pouze v provedení živého slam poetry.
Myslel jsem česká politická a společenská satira je v česku vybrakovaná a mrtvá škatulka. Spletl jsem se. Objevil se Blaník…a přichází také Anatol Svahilec a s ním společensko-politický apel v nové, silné, inteligentní a nebývale vtipné formě obdivuhodné slovní akrobacie. Fandím mladým slammerům, protože věřím, že humorem by se dala vyřešit většina problémů světa.

3 13.11.2018