Hovnex komentáře u knih
Jako fanoušek filmového Pána prstenů jsem zašel do knihkupectví, že bych se tedy vzdělal i z knižní předlohy. Paní prodavačka mi však doporučila knihu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky a tak jsem se s radostí do ní ponořil (do té knihy ovšem). První přečtení mi zabralo několik měsíců, kdy jsem knihu několikrát odložil a pomalu jsem ztrácel naději na to, že bych jí snad někdy mohl dočíst. Nakonec se ale povedlo, knihu jsem dočetl a byl jsem mírně zklamaný. Po několika letech jsem na ní však dostal chuť (zase na tu knihu), nejspíš kvůli právě v kinech promítanému filmovému zpracovaní, a tentokrát jsem měl po dočtení velmi dobrou náladu. Kniha je to krásně výpravná a pohádková, kdy mi to snad kazí jen rozvláčné popisování krajin a dalších míst (spíše chyba mé nedokonalé schopnosti si něco představit). Je hezké zjistit, co se vlastně před událostmi Pána prstenů dělo.
Kniha je plná skvělých nápadů, takových akorát pro Terryho, ale jejich potenciál tam není dost dobře využitý. Cech vrahů, jenž zabírá větší část první poloviny knížky, se z toho všeho jeví jako nejzábavnější, i když jsou jednotlivé cechy zmiňované snad ve většině zeměplošských knížek, tak zde se aspoň podíváme na vyškolení budoucí menšiny vrahů. Ankh-Morpork jako město miluju, takže odcestování na písčitou zem Starého království jsem nesl dosti těžce. Nikdy jsem se nezajímal o Egyptskou historii a ani pyramidy se mi nezamlouvají, možná proto mě prostředí Mžilibaby a okolí ani trochu nesedlo.
Postavy jsou vtipné a originální a historické narážky jsou zde snad na každé druhé stránce (mnoho mi jich určitě uniklo, už jen kvůli mému nezajímání se o danou oblast).
Nejvíce se mi líbil Těpicův dialog se sfingou a samozřejmě největší matematik v historii Zeměplochy!
„Bylo to tak. Bylo to psáno. Co je psáno, to je dáno. On sám to napsal. Kdysi dávno.“
Velmi zábavná a dobře čtivá kniha. Pan Pratchett se předvedl a stejně tak i pan Kantůrek za výtečný překlad a zábavné doplnění informací.
Kvůli tomu, že na hladinu vystoupí nový/starý kus pevniny, se začnou o ono místo přít dva národy (nutno podotknout, že znepřátelené národy). Klač, písečná země, sázejíc na početnost svého vojska a Ankh-Morpork, který nad válkou spíše teoretizuje a jeho (ne)vytříbená strategie je k popukání. I když je určitě důležité otáčet se do historie a zkoumat dřívější bitvy a důvody výher a proher, tak způsob jakým Morporčané o tom smýšlejí a taktizují, se nedá brát vůbec vážně a já nedoufal ani v nejmenší možnost, aby zvítězili. To by tu však nemohla být Hlídka (v čele s Elániem), která se to bude pokoušet vyřešit a Vetinari (spolu se zeměplošským géniem), kteří zase budou mít svůj vlastní plán na to, jak vlastně celou tu nepříjemnou situaci ukončit.
Hned tři napínavé příběhy, které jsou výstižně dlouhé tak, aby nenudily, a díky Sherlockovu popichování do Watsona, ještě i pobavily.
Žena všech žen nemá chybu...