HTO komentáře u knih

Četl jsem od autorky zatím jen pár detektivních knížek, ale díky povídce Podivný žert, kde je předmětem pátrání odkaz svérázného strýčka – podobně jako v jedné povídce s Jirkou, postrachem rodiny – jsem poprvé naplno zažil kouzlo milované staré Anglie, které znám z jiných knížek, i skrze A. Ch. Ach, padlo na mě jako tuna cihel! Jedna z nejpříjemnějších tun, které znám. Báječná knížka.

13 28.09.2013

Knížka je napsaná skvěle tak samozřejmým způsobem, až člověk vrtí hlavou – jako když kytarový virtuos předvádí něco neuvěřitelného. Starý Mistr prostě umí; v době napsání téhle knihy mu bylo přes osmdesát. Věta „Cítil jsem prudkou radost při pomyšlení, že jsem ty květiny zasadil tam, kde předtím, než jsem vystavěl zídky a navezl dobrou zeminu, nebylo nic než vyprahlý svah, neživý kámen, plocha k ničemu.“ mě minulé noci nejen rozechvěla prudkou touhou po lese, ale také touhou sázet a oživovat neživou krajinu...

Potěšilo mne i: „Naproti tomu mi vždycky byly naprosto lhostejné pocty, tituly a vyznamenání. A jsem samozřejmě v tomto ohledu domýšlivý na svůj nedostatek domýšlivosti.“

Jediné, co mě mrzelo – ačkoliv autor na to výslovně upozorňuje už v předmluvě – že na rozdíl od románu Až delfín promluví nenechal tuto knihu vyústit až do science fiction. K problematice, o níž píše, je i v češtině přeložena bohatá literatura (Goodallová, Terrace atd.) a bylo by fascinující sledovat, kam by fantazie Merleho zavedla. V románu totiž k tomu, co kolega eraserhead cituje z předmluvy, zmiňuje Vercorse, jehož skvělá kniha na toto téma, Nepřirozená zvířata, rovněž vyšla dvakrát česky, a Vercors tu dělící čáru prostřednictvím svých hrdinů ve svém románu našel. Nebudu ale prozrazovat kde, to si přečtěte!

13 21.03.2013

Pořád doufám, že se Karel May mýlil v poslední větě tohoto románu... Scény, kdy Vinnetou konvertuje ke křesťanství a kdy tuší, že zemře, jsou naprosto nezapomenutelné, a opláču je teď stejně jako před třiceti lety. A k tomu mi pořád nejde z hlavy jedna věta (ta poslední ve výpisku), kterou v rozmluvě s Old Shatterhandem, přivázaném ke stromu smrti, vede Jedno pero. Má jistě pravdu, ale myslím, že přes to, jak je to nebezpečné, je to také nezbytné...

„Vinnetou byl náš nepřítel!"
„Ne, ne — vy jste z něho UDĚLALI svého nepřítele, to je rozdíl! Tak jak miloval své Apače, tak měl rád i bojovníky všech ostatních kmenů. Velmi ho rmoutilo, že rudí muži mezi sebou bojují a prolévají navzájem svou krev, místo aby žili jako bratři. A tak jak to cítil on, tak jsem to cítil a cítím i já."
Snažil jsem se mluvit tak důstojně jako Sus-homaša. Pomalu, se slavnostním důrazem, jako bych přednášel báseň. Na Kiowu to zapůsobilo. Když jsem domluvil, svěsil hlavu a hezkou chvíli zůstal sedět mlčky. Pak zvedl pohled:
„Old Shatterhand promluvil správně. Sus-homaša je spravedlivý bojovník, on přizná i nepříteli, že má pravdu. Kdyby všichni rudí a bílí muži smýšleli jako Vinnetou, bojovníci všech kmenů by odhodili zbraně, poněvadž by se milovali a pro všechny by bylo dost lesů a savan. Ale je nebezpečné, když muž dává příklad, kterého nikdo nechce následovat. ...“

13 30.10.2012

To je tak krásná knížka! Doslova líbezná a kouzelná. Jako ostatně všechny s Gabrou a Málinkou. – Jak jsem rád, že jsem díky mamince vyrůstal na takovýchto knihách! – Moje nejoblíbenější postava je rázovitý kostelník Struhař.

Tetky chtěly vykládat své rozumy, ale Struhař je nepustil ani ke slovu. On přece, důležitá osoba daleko široko, musí začít rozprávku.
»Abych, stakra, nezapomněl! Tetky! Dneska sa cosi dovíte! Honem vyvalujte oči! Papež sa oženil!«
»Oh, jejdanenku, toto není možné, takového neco!« a tetky zůstávají jako omráčené.
Jedna starší přec jen nevěří a říká, aby nevěřily, že kostelník je chce nabalamutit. Ale Struhař se zaklíná:
»Ať je ze mňa tu chvíli mastný flek, esli cigáním. Já a pan páter mosíme jít v pravdivosti příkladem napřed!«
»Ale přisahat byste, kmocháčku, na to nemohl,« povídá ta nedůvěřivá kmotřenka.
»Od hodiny — esli chcete,« praví kostelník. A to tetky raději už věří.
Pro pána Jána, taková věc v církvi! Tetkám se zdá, že to nepřežijí. Otírají si čela a Struhař vykládá:
»A víte, že byl na svatbě aj náš panáček? Mňa takej zvali, ale ten den sa mňa nehodil — telila sa nám kráva . . .«
Tetky hledí vyjeveně. Jedna se ptá:
»A to byla svatba v Římě?«
»Ale co by,« mávne Struhař rukou, »toť vedle Štítnéj — v Popově!« a pokračuje:
»Znáte přecaj Lojzka Papežového, no to je ten istý a bral si Francku Halánkovu. . .« A to tetky vyprskly a začaly bušit do kostelníka.

13 29.09.2012

V celé řadě kapesních atlasů nevyšla špatná knížka, takže i tato je samozřejmě velmi dobrá. Informativní a se skvělými ilustracemi. Navíc pod jménem každé houby najdete informaci o její poživatelnosti, přičemž ty jedlé jsou odstupňovány tak báječně, jako bylo báječné chodit kdysi s rodiči na houby: jedlá, jedlá a chutná, jedlá a výtečná (na rozdíl od autora bych do té poslední kapitoly ovšem dal i milovaný suchohřib). – Jako malému se mi hrozně líbila jména autorů (vlastně se mi líbí pořád). A můj výtisk má navíc na hřbetě oprýsknutou barvu v písmeně B, takže mám Kapesní atlas hup, pročež vždy, když jdu kolem něj, radostně poposkočím, jako blahé paměti, když se mi poštěstilo najít na Vysočině hříbek.

Jak to May dělal, že z bedekrů nasál místní kolority a dal je do svých knih? Nejspíš ho políbil anděl... Tohle je mistrovská kniha z Jižní Ameriky, jedna z Mayových nejlepších knih vůbec. Nabitá barvami, dobrodružným dějem, humorem, a skvělými postavami okolo Old Shatterhanda, z nichž vynikají bratr Jaguár (opět ta typicky mayovská schopnost propůjčit postavě v knize mýtické kvality) a fríský kormidelník Hans Larsen, který i v pamperu stojí jako skála v moři – přečtěte si sami, kdo všechno se ho při té bouři drží.

13 08.04.2012

Už drahně let se bavím faktem, že já jsem synovec lovce medvědů – jakkoliv lov pro zábavu nesnáším. Ačkoliv – s výjimkou geniálního Vinnetoua – dávám přednost mayovkám z Orientu, tohle je úžasná kniha. Ať už v úpravě Vítězslava Kocourka, která je maličko delší a má některá indiánská jména jiná, nebo v překladu Věry Houbové, tahle kniha je téměř archetypální dobrodružný příběh z Divokého Západu, a má všechny vlastnosti mýtu: téměř neskutečné prostředí yellowstoneského národního parku, z nějž lovci přinášejí zvěsti o zkamenělé zvěři a zkamenělých Indiánech, nepřemožitelnou ústřední dvojici, která ovšem vůbec nepůsobí nepřirozeně, ba naopak; množství příběhů, které doprovázejí příběh hlavní – jako na maličkého na mne Old Shatterhand, který několik let před dějem popsaným v této knize zabil pěstí v souboji mu vlastně vnuceném tři nejsilnější bojovníky Siouxů, kteří byli ozbrojeni tomahavky, zapůsobil jako nějaká pohádková postava; vymyšlené kmeny, všudypřítomnou úctu k lidem, nesmrtelné vedlejší postavy... a jako mýtus ta kniha působí dodnes. Nezestárla ani o den, a myslím, že ani nezestárne, především pro svou atmosféru a hlavně své silné humanistické a láskyplné poselství.

Poznámka k aktuálnosti knihy, 23. března 2012: ČT4 vysílá přímý přenos golfového turnaje v Bay Hill na Floridě. Z vodní překážky vylézá na dráhu aligátor a sluní se. Jaromír Bosák k Čeňku Lorencovi: „Tam jestli skončí nějaký míček, kdo si pro něj půjde? To je otázka... Třeba syn lovce medvědů?"

Opravdu hloupá kniha s ještě hloupějším pokračováním: dokonce tolik, že když jsem Šifru mistra Leonarda četl, litoval jsem, že jejích 511 stran není jen rozvedením posledních dvou vět téhle knihy: „Vittoria vyklouzla ze županu. „Tys asi ještě nikdy nebyl v posteli s mistrem jógy, není-liž pravda?““

13 21.02.2012

Co se dá napsat k této mnohakilové, veliké radosti? To není kniha, to je extáze. A nejen díky vynikajícím obrazům a kvalitě reprodukcí, ale i díky lásce a vědomostem sestry Wendy Beckettové. Jen prolistovat vám bude trvat několik dní – a troufám si říct, že kdo si ji koupí, má provždycky zdroj krásy a poučení a vůbec. – A jistě si vychutnáte nečekaná setkání: malíři jsou totiž řazeni abecedně, takže se vedle sebe scházejí skutečně hodně odlišné styly.

13 13.11.2011

Nezapomenu na odpoledne, v němž jsem četl první část Duhy – Lydie a Tom a jejich vztah, v němž se mysticky spojují jejich city, jejich těla, a jejich domov: v tom popisu byla syrová – a o to něžnější – pulsace toho, čeho málokdo dosáhne. Číst tuto knihu skvěle přeloženou Kateřinou Hilskou není jen jako dívat se na oblouk duhy – je to jako jít podle duhy až k hrnci duchovního zlata.

13 13.11.2011

Tohle je tak krásná kniha, že jsem si ji koupil i finsky, ačkoliv finsky umím říct jen báseň, sebevražda a obchodník s louhem.

13 01.11.2011

Přijde smrt a bude mít tvé oči,
ta smrt, která nás doprovází,
od rána do večera, bezesná,
hluchá jak stará výčitka
či nesmyslná neřest. A tvé oči
budou jen prázdným,
smlčeným výkřikem, tichem.
Tak je vídáš každé ráno,
když sama nad sebou se skloníš
v zrcadle. Naděje sladká,
onoho dne i my budeme vědět,
že jsi život a že jsi nic.

Pro každého má smrt pohled.
Přijde smrt a bude mít tvé oči.
Bude to jako zlozvyku si odnavykat,
jako v zrcadle zřít
vynořující se mrtvou tvář,
jako naslouchat rtům semknutým.
Do jícnu sestoupíme němí.

(22. března 1950)

13 08.03.2011

Buď má Paul Johnson paměť jako slon, nebo si vede podrobné deníky. Viděl jsem s ním ovšem zcela nedávný rozhovor a myslí mu to stále skvěle, třeba to má opravdu v archivu v hlavě.

Překvapily mne dvě věci. Dosud jsem četl pouze jeho knihy o umění a historii a udivilo mne proto, jak moc se neshodujeme v názorech – on po odborářských nepokojích v 60. letech přešel k toryům a psal dokonce proslovy Margaret Thatcherové, a v katolicismu je tvrdě proti Druhému vatikánskému koncilu (hned po jeho knize jsem četl Hanse Künga, který má na Jana Pavla II. a Benedikta XVI. úplně opačný názor). A potom to, že kniha je místy trochu drbárna (a ještě semtam vcelku jedovatá). Na druhou stranu, jsem rád, že jsem se díky tomu dozvěděl terminus technicus pro to, čím paní Simpsonová okouzlila krále, totiž „baltimorský svěrák“.

Kniha je oproti anglickému originálu zkrácena; byly vynechány portréty u nás neznámých lidí. To je myslím škoda, protože jsme se mohli poučit. Tak či tak, strávil jsem s ní, i díky tradičně vynikajícímu překladu Petry Diestlerové, báječný večer.

12 07.11.2016

Pavla Horáková je skvělá! Kosmas měl v bazaru (ano, Kosmas má bazar) jinak už vyprodanou knížku Hrobaříci a Hrobaři, tak jsem si ji hned zakoupil, protože předchozí díl mne nadchl (četl jsem ho v lednu, tenhle v říjnu, měsíci, kdy se Hrobaříci seznámili). A tento díl je ještě lepší. Ecovsky promyšlená, výborně zkonstruovaná a báječně napsaná kniha, protkaná nejen důležitými myšlenkami – sám se už dlouho domnívám, že světelný smog znemožňující vidět hvězdy je hřích páchaný civilizací na lidstvu a že kritický rozum, exaktní definice a opakovatelné pokusy na spletitost světa občas nestačí –, ale také mimořádně dobře vybranými motty, jejichž záběr dokazuje, že autorka by byla oním příslovečným polyhistorickým předsedou maturitní komise: domnívám se nicméně, že je tak laskavá, že by nad křečkem vydávaným za krysu pižmovou přimhouřila oko. Až bude mít někdo dost rozumu, aby Hrobaříky zfilmoval, narazí ovšem možná na problém: jednoho hrdinu (neprozradím: autorka ví, vy si to přečtěte) bude muset hrát někdo z rodiny Šaljapinů. A pokud byste chtěli i vy nějakou náhodu (?) na závěr této „náhodami“ (ještě jednou, Pavlo, hlubokosklon a uctivé koření!) protkané knihy: poslední kapitola má motto z knihy Pan Pip, k níž jsem si dal nevědomky stát hrnek s vodou, kterou jsem čtení zapíjel.

Celou trilogii o Hrobařících právě znovu vydává Argo, takže neváhejte!

„Z budovy chrámu musí být zřejmé, že oslavuje Boha. Z každého detailu, z každého úhlu stěny, rámu okna i okapu, z každé kliky. Divadlo zase musí každým stavebním prvkem vzdávat hod múzám. Jinak magie umění nefunguje a budova neplní svůj účel tak, jak má. Proto tyhle stavby nelze provádět mechanicky, čistě pragmaticky, jako obyčejnou zakázku. Můžou vám štymovat všechny parametry, ale výsledné dílo nebude dobře sloužit, když není prodchnuté myšlenkou.“

12 26.10.2016

Další výborný a záslužný výbor z geniálního G. M. Hopkinse, doplněný třemi vynikajícími studiemi.

Nemohu si ale odpustit jednu výtku směrem k překladateli, Jeho Excelenci biskupu Josefu Hrdličkovi. Byl jsem skutečně překvapen jeho větou v Poznámce k překladům, „V této básni [Zkáza lodi Deutschland] jsem záměrně vynechal jednu sloku (č. 20) z ekumenických důvodů.“ To je skutečně až tragikomické. Ostatně jako politická korektnost vůbec.

Tahle sloka tedy neprošla, zřejmě jako příliš urážlivá pro protestanty (překlad Ivan Slavík a Rio Preisner, in: Zánik Eurydiky):

První z pětice byla a od
sestřiček s čepcem pocházela.
(Ó Německo, dvakrát prokletý rod!)
Zemi, z dober svých osiřelá!
Lilie Certruda a Luther – z jednoho města jsou však,
Kristova lilie a hovado z lesního šera.
Už z života úsvitu uznáno tak,
Ábel a Kain jsou bratři, jeden prs napájel dvojí plod.

12 27.05.2016

Skvělá, skvělá knížka.

„Milý hochu, já jsem přesvědčen, že s relikviemi je to jako s mečem krále Artuše. Takovou vzácnost nemůže získat ten, kdo jí není hoden. Vím, že to zní jako pohádka, ale život mě naučil, že s tím nejcennějším to na světě takhle chodí.“

12 02.02.2016

Musím, opravdu musím přepsat sem jeho báseň Poštolka:

POŠTOLKA

(Ježíši Kristu, našemu Pánu)


Dóféna říše úsvitu, miláčka rána přistih jsem –
poštolku jitrem grošovanou – právě jak projížděla
na plynoucí ploše vzdutého větru, jak vyrážela
tam vzhůru, kroužíc na uzdě bijících křídel v svém

nadšení. Pak sem a tam kmitem se převracela
tak zcela jak ostří brusle svým hladkým obloukem,
výpad i skluz vstříc vichru. – Mé srdce v skrytu svém
nadchlo se zvládnutím, mistrovstvím, které v sobě měla.

Čin, odvaha, krása – oh pýcho a větře zarputilý,
pero, tady se spojte! Co teprv oheň, tisíc-
krát více krásný a krutý, sršící z tebe, rytíři!

Nediv se: postačí strmý nápor – brázdou syčíc,
radlice křísne, uhlíky se zamodrají, milý,
sprchnou a samy se odřou, růžovým zlatem zažíří.

12 30.04.2015

Výpisek: „V okamžiku, kdy pracuji na krajině, začínám milovat onou láskou, která je synem pozvolného porozumění. Pomalého porozumění velkému bohatství odstínů — koncentrovanému bohatství, které dává slunce. Štěstí dospět v krajině porozumění stéblu trávy — proč jím pohrdat. Je stejně krásné jako strom nebo pohoří. S výjimkou primitivů a Japonců se opravdu nikdo nesklonil nad takovou božskou věcí. Hledají a malují se jen velké masy stromů nebo hor, aniž se přeje sluchu hudbě, která vane z nepatrných květů, stébel trávy a malých kaménků.“ Joan Miró

12 24.07.2014

„Chispas!" zaklel generál. „Slyšel už někdo něco takového? Ten mizera mi tyká!"
„To není ani zdaleka tak neuvěřitelné, jako že generál tyká mizerovi," odpověděl jsem.

Asi jsem ji na rozdíl od přítele nightlybirda četl v správném rozpoložení, protože mně se hrozně líbila, jak z důvodů osobních, tak třeba pro tuto perlu:

„A pak se mne ptali, jaký je podle mne nejkrásnější citát z mé vlasti... a já jsem řekl, že pan profesor Borkovský nás po tom roce šedesát osm prováděl triforiem ve Svatovítském chrámu a tam ve výši šedesáti metrů jsou sošné portréty všech Lucemburků, dokonce i autora katedrály pana Matyáše z Arrasu, který tehdejšího času musel být nejen dobrý architekt, ale i sochař ... a tak jsme se dostali až nad kapli svatého Václava a pan Borkovský nám řekl, že tady je nejlepší akustika, tady zpívá dětský sbor ... a tím naše cesta triforiem končí, ale že nás činí pozorna, až půjdeme z Hradu ke Kocourovi do Nerudovky, tak tam v zatáčce pod Schwarzenberským palácem je štětkou vápnem psaný tento nápis: Rusové, jděte už do prdele, mně dochází vápno! A tu zespoda katedrály se ozval hlas průvodce ... Pánové, proboha, mírněte se, doba je vážná, tady je slyšet všecko, mám tady poutníky z Humpolce! A pan profesor Borkovský ukázal do hlubiny chrámu a řekl suše ... To je akustika, co? ... A to je krásný citát ve dvacátém století... Rusové, jděte do prdele!... A jak vidíte, přátelé, je to anonymní projev lidu zrovna tak jako anekdota, jako lidová píseň, všechno, co za něco stojí v té mé vlasti, je anonymní, všechno vymysleli obyčejní lidé, a tak já chodím po hospodách a jen sbírám všechno to, co podstatného řekli obyčejní lidé a pak to dávám do literatury, takže já jsem spíš zapisovatel než spisovatel... A pak se mne ještě ptali mí univerzitní hostitelé a hosté, kterého považuji za nejlepšího současného spisovatele v tom srdci Evropy, v Praze... a já jsem řekl bez váhání, že to je Egon Bondy, za svobodna filozof Fišer. A ptali se mi, jestli bych přednesl nějakou krásnou jeho básničku ... Odkašlal jsem, vzpomenul si na Dylana Thomase, a přednesl jsem ... Dnes včera v neděli, všechno je v prdeli, jedině ty filmy sovětský jsou vědecký ...“

12 28.08.2013