huhuhu komentáře u knih

Příjemná jednohubka. :-)

"Když člověk vstoupí do manželství, jeho práva klesnou na polovinu a jeho povinnosti se zdvojnásobí."

"Rozlišujme mezi bídou, chudobou a bohatstvím. Bídu má ten, kdo nemá ani to, co potřebuje. Chudobu má ten, kdo má jenom to, co potřebuje, a bohatý je ten, kdo má více, než potřebuje."

2 13.10.2020

Tato kniha rozhovorů mě příjemně překvapila, našla jsem v ní spoustu zajímavých informací i moudrých myšlenek. Daniel Herman to jakožto laicizovaný katolický kněz jistě nemá jednoduché, pro spoustu lidí, věřících i nevěřících, je automaticky tak nějak „podezřelý“. V rozhovoru vysvětluje, že jeho rozhodnutí vstoupit do semináře nebylo ani tak otázkou povolání, jako spíš touhou působit protirežimně (po pádu komunismu pak už logicky nedávalo smysl v této službě pokračovat). Zaujala mě Hermanova víra, která je zvláštním propojením judaismu s křesťanstvím (D. H. má též židovské kořeny), vzpomínky na seminář, příběh „Hanina kufříku“ a především reflexe nejrůznějších stránek naší společnosti. Škoda, že kniha vyšla už v roce 2013, takže to nejaktuálnější (např. Herman ministrem kultury) nezachycuje.

"Nemocí české společnosti je, že jsme tu systematicky opakovaně hubili elity."

"Žijeme ve střední Evropě, v podstatě každý mariánský sloup v kterékoli vesnici nebo městě je dokladem splněného proroctví Magnificat, kdy židovská dívka před dvěma tisíci lety řekla: ,Budou mě blahoslavit všechny národy.´Když to říkala, zdálo by se, že se zbláznila. Každá kaplička je však splněním Magnificat."

"Když sledujeme bolestnou cestu šesti milionů Židů do plynových komor, myslím si, aspoň podle svědectví mých příbuzných, kteří to přežili, a podle knih, které jsem o tom četl, že je důležité vědět, že toto není konečná, že se to dá zpracovat, tak jako kříž se dá zpracovat."

1 12.10.2020

Trochu zklamání. Ano, našla jsem tam několik myšlenek a poznatků, které mě zaujaly a obohatily, ale celkově mi přišla kniha tak nějak zmatená, nedotažená a zbytečně omílající věci, které by šlo říct v několika větách.

1 03.10.2020

Originální, fascinující a nezapomenutelné vyprávění o šesti generacích rodu Buendíů žijících ve fiktivním jihoamerickém městečku Macondo. V tomto románu je snad všechno: historie i mýtus, reálno i nadpřirozeno, komično a tragično, rození i umírání, válka a mír, vášeň i lhostejnost, vzestup a pád, chudoba i bohatství, banalita i exotika, čistota i mravní zkaženost, humor i melancholie. K tomu porce ironie, nadsázky a řada symbolů. A hlavně všudypřítomná samota, která je rodovým prokletím. Samota uprostřed velké rodiny, samota uprostřed davu, samota dobrovolná i vnucená. Život se točí v kruhu, osud je neúprosný, jména postav i jejich příběhy se opakují a vše - vlivem vnějších okolností (banánová společnost, přírodní katastrofy) i z vnitřních příčin (úpadek mravů) - spěje k postupnému rozkladu a nevyhnutelnému zániku.

Ano, i já jsem brzy začala mít zmatky ve jménech postav (Arcadio, Aureliano, Amaranta), příbuzenských vztazích a časové linii, ale postupem času jsem přicházela na to, že to vlastně nevadí, protože v Macondu platí trochu jiná pravidla, než na která jsme zvyklí, a jen jsem se nechávala unášet nepřetržitým proudem vyprávění.

V osudech rodu Buendíů se podle mého názoru odráží historie Kolumbie i celé Latinské Ameriky 19. a 20. st. a v obecnější rovině též osud celého lidstva (nechybějí paralely k biblickým příběhům – prvotní hřích, potopa, apokalypsa). Také lidé obecně se nedokáží poučit ze svých chyb (a z chyb svých předků) a stále je opakují, vzestup střídá pád… Autor ukazuje, kam to všechno pomalu a neúprosně spěje… Drsné!

Zkrátka kniha, kterou by žádný knihomol neměl minout.

18 30.09.2020

Mně to přišlo děsivé! A nejvíc mě mrazilo z toho, že se všichni tvářili, jako by všechno, co se děje, bylo naprosto normální. Dokonce i samotní dárci brali svůj osud jako něco, co je v naprostém pořádku.

V tom právě vidím velké nebezpečí veškerého jednání, které je v rozporu s bioetikou. Lidé si časem zvyknou na cokoliv a začnou to považovat za normální. Nebo se aspoň ty problematické aspekty snaží nevidět.

Rozhodně tenhle příběh nepovažuji za něco, co by se v reálu nikdy nemohlo stát. Naopak, téma je velice aktuální! Věda už dnes dokáže hodně věcí, ale leccos může mít hrůzné důsledky, které ani kolikrát nedokážeme předvídat. Nebo dokážeme, ale ignorujeme, protože vidíme jen jednu stránku věci.

A netýká se to jen klonování. I takovou eutanázii mnozí považují za něco dobrého, i když ve skutečnosti jde o likvidaci (starých a nemocných) lidí.

11 28.08.2020

Olive Kitteridgeová je velice zajímavá a nejednoznačná postava. Dokáže být krutá i laskavá, tvrdá i citlivá, pomáhá i škodí, miluje i nenávidí. Každopádně je to ale silná osobnost, která ovlivňuje životy mnoha lidí v městečku Crosby v americkém Maine. Její rozporuplná povaha vyniká díky formě, kterou je kniha napsána. Nejde o román, ale o soubor povídek, které jsou propojeny právě postavou Olive. Někde hraje významnou roli, jinde se jen mihne, ale postupně se dozvídáme, jak různě je lidmi vnímána a hodnocena. A to je na téhle postavě (i na celé knize) fascinující - snad proto, že takhle je to i s každým z nás.

11 27.08.2020

Máme mimořádného papeže, o tom nemůže být pochyb. Kniha představuje život Jorgeho Bergoglia před zvolením papežem, popisuje, jak probíhala volba, a líčí počátky Františkova života jakožto papeže.
Pobavilo mě, jak krátce po svém zvolení zavolal nový papež do Buenos Aires prodavači novin, aby si odhlásil předplatné. :-)

4 10.08.2020

Otec Tomáš Holub neměl (a nemá) v životě jednoduché role (vojenský kaplan v Bosně, vyjednávač církevních restitucí, biskup plzeňské diecéze), ale je vidět, že vše - s Boží pomocí - zvládá skvěle a dělá skutečně nejlépe, jak může. Kniha mohla být delší a obsažnější. :-)

3 08.08.2020

Velice zajímavé čtení o životě nejsevernějšího národa světa na počátku 20. století. Je neuvěřitelné, v jakých drsných podmínkách dokážou lidé žít! Fascinující je například strava (běžné je jedení syrového zmrzlého masa, největší pochoutkou je maso shnilé apod.). Pověsti a mýty působí trochu zvláštně, ale po poznání některých aspektů inuitského života je člověk chápe o něco víc. (Četla jsem nové vydání z roku 2018, které je moc pěkně udělané.)

"Na lovu sobů je pozoruhodné, že člověka zcela ovládne jisté napětí. Mluví jen o sobech, myslí jen na ně, zavře-li oči, aby spal, vidí soby, a když konečně usne, zdá se mu o sobech."

"Byl celkem čtyřikrát ženatý a z těchto čtyř manželství měl patnáct dětí. Jeho první žena zabloudila na ledovci a umrzla. Druhou ženu zasypala lavina, pod níž zmrzla. Třetí ženu zahubila nemoc a čtvrtá žena umrzla. Z jeho patnácti dětí zemřelo jedno hladem, čtyři umrzly a pět sklátily nemoci. Sám Qumangaapik zmrzl ve sněhové bouři."

"Když tenkrát přišla na lidi velká nouze a museli se uchýlit k tomu, že se navzájem pojídali, nedělali to nikdy ze zlé vůle, ale z hladu a zoufalství. Lidé sami o sobě nejsou zlí, ale nouze s nimi zle nakládá. Hlad a neštěstí můžou dohnat lidi k tomu, že snědí i ty, které mají rádi. Neštěstí lidi ničí."

5 03.08.2020

40 úvah Dany Němcové nad myšlenkami Matky Terezy.
Malá knížečka, vhodná na pomalé čtení.

1 23.07.2020

Milé, oddychové čtení, vhodné... třeba na cesty.
Maltský katolický kněz P. Elias již desítky let cestuje po celém světě, kde v různých zemích přednáší či vede duchovní cvičení. Tohle je sbírka jeho zážitků, zkušeností, úsměvných historek i trapasů, které na svých cestách zažil. Jde spíše o drobnosti a postřehy, jednotlivé kapitolky jsou kraťoučké (maximálně na dvě stránky). P. Elias si všímá hlavně kulturních rozdílů (např. co se týká jídla), často líčí letištní kontroly, u kterých člověk nikdy neví, jak dopadnou, zajímavá jsou jeho setkání se členy rodin mafiánů na Sicílii, nechybí ani zážitky z České republiky.
Příjemně jsem si početla a snad si někdy přečtu od P. Velly i něco duchovního.

3 23.07.2020

Téma partnerských vztahů je v knize nahlíženo ze všech možných stran. Jednak jsou zde rady, které by měl znát každý člověk žijící (nebo plánující žít) v dlouhodobém vztahu. Není to nic povrchního, je znát, že autor má spoustu odborných znalostí (nejen z psychologie) i zkušeností ze své poradenské praxe. Všechno, co tvrdí, má podložené (odborná literatura, vlastní výzkumy, statistiky,…), ale zároveň píše čtivě a zajímavě.

Hlavní myšlenkou je asi to, že vztahy mají své vlastní zákonitosti, které je třeba respektovat. Když se budete chovat tak a tak, je pravděpodobné, že se stane to a to. Když se rozvedete, pravděpodobně budete cítit to a to. A tak podobně. Oblíbeným autorovým tématem jsou tzv. přechozené vztahy a rozchody/rozvody, před obojímž v knize mnohokrát varuje (partneři se při rozvodu sice rozejdou fyzicky, ale psychicky se dokážou rozejít až po mnoha a mnoha letech, v některých případech vlastně nikdy). Řekla bych, že pohled dr. Klimeše na fungování partnerských vztahů je skutečně vyzrálý a moudrý.

Dále se kniha zabývá vztahem křesťanství a partnerských (ale i jiných) vztahů. Líbí se mi, jak autor ukazuje, že to, co tvrdí Bible o vztazích (např. desatero) dává z psychologického hlediska smysl. Cenné je, že se autor nevyhýbá ani problematickým a sporným záležitostem, v nichž je největší rozdíl mezi tím, co církev vytyčuje jako ideál, a mezi tím, co je v dnešním světě (často i mezi křesťany) běžnou praxí. Zde docela „píchá do vosího hnízda“ a každý křesťan s ním ve všem nebude souhlasit (leckdo bude pohoršen). Ale myslím si, že už jenom ta debata a nové promýšlení starých záležitostí je přínosem. A je vidět, že dr. Klimeš vše promýšlí opravdu důkladně a poctivě.

Citáty:
"Když vstupujeme do manželství, je to jako bychom dali partnerovi do ruky palcát, kterým nám může neuvěřitelně ublížit - tak, jak nám nemůže ublížit prakticky nikdo jiný na celém světě."

"U blízkých lidí je vždy útok na blízkou osobu útokem na sebe sama."

"Heslem rodičů by mělo být: Chovám se k dětem tak, aby se ke mně v dospělosti rády vracely, až já sám budu osamělý a starý."

4 10.07.2020

Pokračování bestselleru "Raději zešílet v divočině" se mi líbilo ještě o něco víc než první díl. A to se mi kniha o šumavských samotářích líbila fakt hodně! :-)

Samotáři z "Jako v nebi..." mi byli takoví bližší a lépe pochopitelní. Na rozdíl od těch šumavských mi nepřišlo, že by před něčím utíkali, ale spíš že si prostě jdou za "tím svým", ať už je to cokoliv. Mými favority jsou paní Provázková a bratr Anděl, hodně materiálu k přemýšlení mi poskytla paní Karin, u které mě omráčila její bezmezná úcta ke všemu živému (a vlastně i neživému - tedy podle většiny lidí), a to včetně myší, klíšťat nebo... kamenů.

A samozřejmě smekám před výborným Alešem Palánem i skvělými fotografiemi, které text doprovázejí.

14 29.06.2020

Tři angličtí gentlemani Jerome, Harris a George, hrdinové dnes již legendární knihy "Tři muži ve člunu", jsou zpět. Sice o něco starší (Jerome a Harris též ženatí), ale stále nadšení zažít nějaké to dobrodružství. Tentokrát se vydali na kolech na kontinent, přičemž na svých toulkách nevynechali ani Prahu a Karlovy Vary.

Volné pokračování "Tří mužů ve člunu" se mi líbilo o něco méně než první díl. JKJ je výborný, když si dělá legraci sám ze sebe a ze svých dvou kumpánů. Takové situace v knize samozřejmě nechyběly (třeba když se tři muži při výstupu na kopec pohoršovali nad tím, že mají Němci na každém kopci hospodu, ale když ji na tomto nenašli, byli hrozně zklamaní, ač si to samozřejmě nepřiznali, a okamžitě vyrazili směrem, kde nějaká měla být), ale bylo jich o dost méně než "ve člunu". Místo toho si autor utahoval spíš z Němců, což už nebylo tak vtipné, zavánělo to spíš pomlouváním a leckteré čtenáře to i pohoršilo (viz některé komentáře zde).

Mně to zase až tak urážlivé vůči Němcům nepřišlo, vnímala jsem v tom stále tu typickou Jeromovu ironii a nadsázku, se kterou si dělá legraci ze všech a ze všeho, ale vtipné to taky příliš nebylo, spíš k zamyšlení nad tím, jak Angličané tehdy vnímali Němce, co z toho pro Němce platí i dnes apod.

https://www.reflex.cz/clanek/causy/88053/jerome-klapka-jerome-v-praze-zahadny-pomnik-muze-s-chocholem-na-klobouku-a-zakerne-nemecke-pivo.html

5 18.06.2020

Od Báry Šťastné jsem už četla "Jak jsem sebrala odvahu" a musím říct, že "Dobrá tak akorát" se mi líbila ještě o chlup víc. Je pravda, že některé věci se opakovaly, ale tomu se asi nejde vyhnout, když autorka čerpá především z vlastního života.
Líbí se mi Bářina upřímnost, se kterou píše o vlastních chybách, nedostatcích a selháních, baví mě její sebeironie a nadsázka, jako třeba ve větě: "Nejhorší spolujezdec ze všech lidí na planetě - a počítám v to i všechny sériové vrahy a totalitní diktátory - je bezpochyby vlastní manžel." Ve spoustě věcí jsem se našla (viz třeba zrovna kapitolka o řízení auta), mnohokrát jsem se pobavila (třeba při čtení o tom, co jeden z partnerů říká a co ten druhý slyší), leccos pro mě bylo inspirativní.
Zkrátka příjemné oddychové čtení, vhodné i na cesty, do MHD apod. Zaručeně zlepší náladu a možná i motivuje k nějaké té drobné změně. Třeba k uvědomění si, že nemusíme být dokonalé a že stačí, když jsme dobré tak akorát.

6 16.06.2020

Moudré a filozofické... :-)

„Liberálně demokratický koncept společnosti a lidských práv je možný jen tam, kde mají lidé silně zakořeněné zásady. Tak svoboda slova je možná jen tam, kde velká většina lidí nezačne mluvit tak, že by to skončilo rvačkou. Člověk přece může i slovem udělat něco hrozného a svoboda slova předpokládá, že s ní lidé budou slušně zacházet. Svoboda shromažďování stojí a padá s tím, že se dá předpokládat, že většina shromáždění skončí bez rozbitých oken.“

„Spravedlnost je velmi mnohoznačná věc. Na přednáškách používám příklad jednoho německého právníka, který ukázal pět různých způsobů, jak spravedlivě rozdělit dědictví. Jen namátkou: můžete dát všem stejně, ale je také spravedlivé dát víc tomu, kdo se víc přičinil o rodinu, nebo naopak tomu, kdo víc potřebuje podporu.“

3 02.06.2020

Moc zajímavá knížka. Je sice útlá, ale záběr má široký – celé 20. století. Obsahuje desítky krátkých próz, které stojí někde na pomezí historie a beletrie. Jsou to situace, které se patrně přesně takhle nestaly, ale mohly. Skvěle propojují velké dějiny s těmi malými. Historické mezníky jsou zde představeny jako součást všedního, každodenního života (často jde o situace spojené s konzumací jídla, s osobní hygienou apod.). Na konci každého příběhu čtenáře čeká pointa, a to většinou v podobě odhalení jména dotyčné osoby, místa a času, kde a kdy se děj odehrál.

Příběhy po sobě následují chronologicky, ale největší prostor v knize dostává druhá světová válka, což je autorovo oblíbené období. To mě osobně trochu mrzelo, uvítala bych více příběhů z druhé poloviny 20. století.

Na knize si nejvíc cením toho, že často přináší na věci nový úhel pohledu a ukazuje nové souvislosti. 20. století bylo šíleně kruté a krvavé, což je v knížce hodně vidět. Mnoho příběhů tak vybízí k zamyšlení nad problematikou dobra a zla. Třeba člověk, který „pracuje“ v koncentráku, je představen jako milující otec a manžel. Zajímavé je také zamyslet se nad tím, které zážitky a zkušenosti z dětství mohou vést k tomu, že někdo v budoucnosti jedná jako Hitler a jiný třeba jako Palach.

Myslím, že čtení téhle knížky musí být lahůdka pro všechny znalce historie 20. století. Já se mezi ně tedy zrovna nepočítám, takže jsem si spoustu údajů (osoby, události) musela dohledávat, ale o to víc jsem se toho dozvěděla. Doporučuji nezhltnout knížku za jeden večer, ale číst jednotlivé příběhy pomalu a postupně.

7 30.05.2020

Moc zajímavá kniha rozhovorů s fyzioterapeutem Pavlem Kolářem, který je nejen velkou kapacitou ve svém oboru, ale zároveň je to i velice moudrý člověk.
Fyzioterapii a vůbec vše, co souvisí s pohybem, dokáže přiblížit i naprostému laikovi, a to zajímavě a srozumitelně, i když odborné terminologii se rozhodně nevyhýbá. Používá ale hodně názorných příkladů ze své praxe, takže i člověk, který doteď o tomto tématu nic moc nevěděl, se chytne.
Hlavní myšlenka, kterou jsem si odnesla, je asi ta, že je nutné na tělo nahlížet jako na celek, kde všechno se vším souvisí. Když nás bolí záda, nemusí být příčina vůbec v těch zádech, možných příčin je celá řada (včetně těch psychických). Zajímavé byly i náhledy do vrcholového sportu, kde záleží na každé maličkosti, a například o něco delší hokejka/jiné boty/jinak nabroušené brusle/jiné sedlo u kola může mít nejen obrovský vliv na výkon, ale třeba i dalekosáhlé zdravotní následky.
Také autorka podle mého názoru odvedla skvělou práci, před rozhovorem toho musela spoustu nastudovat a bylo vidět, že se dobře orientuje. Ráda si přečtu i její knihu rozhovorů s psychiatrem R. Honzákem.

6 18.05.2020

Doporučuji všem rodičům, kteří chtějí seznámit děti ve věku 4-7 let s nejznámějšími biblickými příběhy hravou a zábavnou formou.
Kniha přináší 21 příběhů ze Starého a 21 z Nového zákona. Jsou tam samozřejmě ty nejznámější (Stvoření světa, Noemova archa, David a Goliáš, Jonáš, Narození Ježíše apod.), ale též méně známé příběhy, např. o prorocích Eliášovi nebo Elizeovi. Každému příběhu je věnována dvoustrana, což je pro malé děti tak akorát. Každopádně je to už podrobnější než v takových těch minibibličkách pro nejmenší děti, ale zároveň ještě dost stručné na to, aby děti udržely pozornost. Ke každému příběhu patří názorný obrázek a ještě dvoustrana s úkoly (bludiště, hledání rozdílů, počítání předmětů apod.).
Naše děti knížka moc bavila, a to jak samotné příběhy, tak i obrázky a úkoly. Myslela jsem, že budeme číst vždycky jen jeden příběh, ale děti jich vyžadovaly víc a některé chtěly slyšet i opakovaně. U nás měla tahle knížka rozhodně velký úspěch.

3 13.05.2020

V roce 1990 mi bylo 10 let a rodiče mě vzali na koncert nějakého chlápka s kytarou. Vůbec jsem netušila, kdo to je, žádnou z jeho písniček jsem do té doby neslyšela, a ani pak mi, pokud vím, nikdo nic nevysvětlil. Přesto mi ten koncert nějak utkvěl v paměti. Až po mnoha letech jsem zjistila, že jsem tehdy byla na Krylovi. Toť osobní vzpomínka...

Přejdu ke knížce. Obsahuje desítky chronologicky seřazených Krylových písní a básní, které provází Krylův vlastní komentář, tak jak jej vytvořil pro Svobodnou Evropu. Zjistíme, kdy která písnička vznikla, co bylo inspirací, případně nějaké další související okolnosti. O Krylově životě se dozvíme jen různé střípky, v knize jde v první řadě o jeho tvorbu.

Tak se dozvíme třeba to, že notoricky známá píseň Anděl byla inspirována reálným stavem kostelů v pohraničí („Projížděli jsme… krajinami se zničenými, zplundrovanými kostely. Rozšlapané dřevěné varhany…, zlámané krucifixy a andělé s ulámanými křídly.“). Píseň Král a Klaun vznikla poté, co se Karel vsadil se svým otcem, že dokáže napsat beatovou písničku se závažným textem. Úsměvná je historka o tom, jak Kryl v době, kdy už přituhovalo a kontrolovalo se, co kdo bude hrát, vpašoval do jednoho koncertu píseň Bílá hora, jejíž text soudruzi neznali, a píseň s historickým tématem mu tudíž povolili. Jak se asi museli tvářit, když slyšeli text („rudý kohout na obzoru roztahuje spáry“ apod.) a obrovský potlesk diváků, kterým byla píseň odměněna.

Zajímavé bylo, jakým způsobem se režim Kryla zbavil. Úplně jednoduše a nenápadně. Prostě mu postupně přestaly chodit nabídky na vystoupení a dříve přeplněný diář najednou zel prázdnotou.

Některé písně psané v emigraci byly inspirovány dopisy posluchačů Svobodné Evropy. Třeba píseň Martině byla odpovědí na dotaz posluchačky napsaný na pohlednici s květinami ve džbánku („V obálce džbán a květina a list, v němž ptá se Martina…“). Kryl odpověděl důkladně, doslova ve všech sedmi pádech.

Ale ani s tímto Krylovým komentářem není ohromné bohatství jeho poezie vyčerpáno, je to spíš jen malá nápověda, co v kterém textu hledat, a rozhodně se není třeba bát, že čtenář/posluchač pochopí všechno. Hloubka textů tohoto geniálního básníka je obrovská a člověk v nich může stále nacházet něco nového.

9 09.05.2020