huhuhu
komentáře u knih
Gabra a Málinka 1. a 2. díl
Amálie Kutinová
Kniha mého dětství. Teď po letech jsem ji četla s 9letou dcerou, která si valašské dcerky také oblíbila. Sice už (při pohledu dospěláckýma očima) vidím, že po literární stránce tohle dílko není nic světoborného, a zub času také zapracoval, ale pořád tam je (stejně jako třeba v Kájovi Maříkovi) přítomná ta úžasná pohoda, bezstarostnost, naivita..., prostě všechno to, co patří k idylickému dětství.
Poslední soud
Jindřich Šimon Baar
Komu se líbila chodská trilogie, toho určitě potěší i tento méně známý Baarův román, který se taktéž odehrává v jeho rodném Klenčí. Opět tvrdý život (nejen sedláků) na Chodsku v 19. st., krásná příroda, chodské nářečí, vyhrocené sousedské spory - tentokrát v rámci jedné rodiny (bratři Martin a Hadam Porazilovi) a nechybí ani postava kněze (Martin Porazil ml.).
Deník farářky
Martina Viktorie Kopecká
Zápisky sympatické farářky Církve československé husitské, která podle mého názoru dokáže oslovit a inspirovat i lidi mimo (jakoukoliv) církev. Moc jí fandím.
"Pro mě je moje církevní působení především důkazem toho, že Bůh má skvělý smysl pro humor, když si zrovna mě zavolal do služby. Na druhé straně si říkám, že čím pestřejší je spektrum duchovních, tím širší veřejnost můžeme oslovit."
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Čtivý román o vztahu otce a dcery, hledání rodinného tajemství a nefungující komunikaci. Velice zajímavá byla postava "záporáka" Svatopluka - autorka skvěle ukázala, proč byl takový, jaký byl, co ho formovalo, co ho ovlivnilo apod. Zaujal mě i jeho vztah k oběma manželkám a jejich vztah k němu (ani jedna z nich si ho nevzala čistě z lásky, Eva kvůli své kariéře, Běla kvůli Bohdaně). Od Mornštajnové jsem četla zatím jen Hanu a musím přiznat, že na mě zapůsobila víc, ale i Tiché roky jsou zajímavé a uspokojivé čtení.
Gottland
Mariusz Szczygieł
Rozhodně užitečný počin. Čtení o Češích z pohledu Poláka nastavuje zrcadlo, které není vždy lichotivé. Vlastně je hodně nelichotivé... Něco jsem znala, ale dost toho pro mě bylo nového (např. historie Stalinova pomníku). A mnohé vede k zamyšlení (třeba proč si ateističtí Češi udělali boha z Gotta).
Lovec draků
Khaled Hosseini
Moje třetí kniha od Hosseiniho. Líbí se mi, jak dokáže lidem ze Západu přiblížit poměry v Afghánistánu - prokleté zemi, která zřejmě nikdy nepozná klid a mír. V knize mě zaujaly obrovské kontrasty: na jednu stranu nepochopitelná a nepředstavitelná krutost (kamenování a jiné vraždění, znásilňování...), na druhou bezmezná oddanost, pohostinnost a ryzí city. Taky zde bylo hezky vidět pokrytectví zástupců Talibánu, kteří trestají sebemenší přestoupení pravidel, pro ně samotné však žádná pravidla neplatí. Samotný příběh mi přišel občas trochu předvídatelný, ale rozhodně stálo za to si jej přečíst.
Afterdark
Haruki Murakami
Typicky murakamovský příběh, napsaný tentokrát stylem filmového scénáře, který se odehrává během jedné noci v Tokiu. Kniha je poměrně krátká, dobře se čte, takže ji zvládnete... asi i za méně než jednu noc.
Za zvířátky do pohádky
Michal Černík
Krátké, jednoduché pohádky o zvířátkách pro nejmenší děti. Náš 4letý syn si knížku velmi oblíbil, nadchly ho jak pohádky, tak roztomilé obrázky H. Zmatlíkové. Favoritem je první příběh o tom, jak pejsek a kočička snědli lakomému medvědovi kaši.
Matka světla
Auður Ava Ólafsdóttir
Jak už někteří psali, je to hodně zvláštní kniha. Dlouho se mi nedařilo do ní začíst, už jsem ji chtěla odložit. Ale postupně jsem jí začala přicházet na chuť a poslední kapitoly jsem přečetla jedním dechem. Skoro bych si ji přečetla znovu, mám pocit, že mi spousta věcí unikla.
Můj rodný blázinec
Radkin Honzák
Pan psychiatr Honzák je skutečně svérázný člověk, zároveň moudrý, má nadhled a skvělý smysl pro humor. U jeho přednášek se člověk nenudí. Tohle je ale psaný text, tak jeho "upovídanost" občas působila trochu rušivě, často se od původní otázky dostal někam úplně jinam apod. Pro tazatelku muselo být obtížné rozhovor řídit a někam směrovat. Některé pasáže mi přišly vcelku zbytečné, např. podrobné povídání o různých "psycholidech", o kterých jsem v životě neslyšela (ale je možné, že lidé z oboru je ocení). Překvapilo mě, že s panem Honzákem existuje ještě jedna kniha rozhovorů, dlouho jsem si myslela, že čtu tu druhou. :-)
"Caesar se svým vojskem vyrazil do Galie... Jeho vojáci mu ohlásili, že po třech dnech pochodu dorazí k mostu, kde je však mohou ze zálohy napadnout Galové. Vystrašeně se ho ptali: "Co budeme dělat, až k tomu mostu dojdeme?" Caesar v tu chvíli praštil pěstí do stolu a řekl: "Až k tomu mostu dojdeme, tak ho přejdeme." A přesně o tom to je. Až tam dojdeme, tak tam budeme a uvidíme, jak jednat. Všechny ty anticipační strachy a úzkosti z očekávání, co bude, až to nastane, a veškeré podobné sebepodrazy, nás blokují ještě dříve, než se vůbec může něco stát."
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Fascinující jízda vlakem po zemích bývalého Rakouska-Uherska podle bedekru z roku 1913 v doprovodu téměř stoletého staříka Winterberga, který trpí záchvaty historie. Není to kniha pro každého, spíš pro literární fajnšmekry a pro ty, kteří „se umějí dívat skrz historii“. Čtenář si během této nevšední cesty po „the beautiful landscape od battlefields, cemeteries and ruins“ (jak by řekl Angličan) vzpomene tu na Hrabala, tu na Švejka, tu na Spalovače mrtvol. A hlavně - Winterberg je svérázná a hodně originální postava, na jakou jsem v literatuře už dlouho nenarazila. Občas mi, stejně jako panu Krausovi, svou mnohomluvností a opakováním téhož (ano, ano, příliš mnoho historek, příliš mnoho historie) lezl na nervy, ale vždycky jsem se k němu zase ráda vrátila. Bitva u Hradce Králové v roce 1866, žároviště v Reichenbergu, hřbitovy, mrtvoly, železnice, překolejení Alp, Cornus sanguinea… Pěkné, pěkné!
Mazl tov
Margot Vanderstraeten
Na knihu jsem se moc těšila, protože slibuje, že se čtenář dozví něco o životě moderně ortodoxní židovské rodiny. Ano, leccos jsem se dozvěděla, ale v mnohém mě kniha zklamala.
Za prvé mě zklamal styl, kterým je napsána. Ač je autorkou spisovatelka a novinářka, text na mě působil dojmem, jako by ho psal naprostý laik. Také dialogy byly nepřirozené a toporné. Něco lze zřejmě přičíst na vrub překladu, který je též nedotažený, ale všechno určitě ne.
Nejvíc mě ale štvala vypravěčka/hlavní postava, která se prezentovala jako šíleně tolerantní a respektující osoba, protože žila s íránským přítelem a docházela do židovské rodiny, ale respekt k jiné kultuře si představuji jinak. Ano, byla tolerantnější než někteří její otevřeně antisemitští spoluobčané, ale to je tak všechno. Navíc mi přišla hrozně povrchní, tudíž vůbec nebyla schopná nahlédnout židovskou kulturu více do hloubky. Což je škoda nejen pro ni, ale i pro čtenáře této knihy.
Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech
Miloň Čepelka
Rozhovor dvou sympatických pánů nejen o Divadle Járy Cimrmana. Miloně Čepelku v knize poznáme nejen jako herce a cimrmanologa, ale též v roli básníka a spisovatele, učitele v Novém Kníně, autora písňových textů..., a především jako moudrého, vtipného a skromného člověka. A dojde i na jednu temnou stránku jeho osobnosti. :-)
"Mnohá změna, která vypadá, že směřuje k horšímu, se nakonec ukáže být užitečná. Nedostal bych se k divadlu, kdybych byl nevzdal původní plán se k divadlu dostat."
Konec dobrý
Irena Dousková
Devět povídek o "obyčejných lidech", které tvoří průřez obdobím od 60. let (příjezd tanků v době hospitalizace malého Emila) až po nedávnou pandemii koronaviru. Zatímco dobu dávno minulou charakterizuje všudypřítomný smrad a špína, dobu nedávnou spíše samota a izolace. Ale lidi jsou vlastně pořád stejní...
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Ufff... Jak už je u A. Palána zvykem, opět jde o výborně vedené rozhovory se zajímavými lidmi (tentokrát jen ženami), přesto jsem se knihou prokousávala dlouho. Prostě to na mě bylo moc drsné a vůbec se mi nechtělo pokračovat ve čtení. A to šlo jen o ČTENÍ, ty ženy to ŽIJÍ... Naděje tam byla, to ano, ale na mě asi víc působila ta tragická a depresivní stránka... Člověk tak nějak teoreticky ví, že mezi námi žijí lidé i s takovými osudy, ale obvykle nemáme možnost tak zblízka poznat jejich život, názory, myšlenky, pocity. Většina z nás (včetně mě) by se měla stydět za to, na jaké malichernosti si dennodenně stěžujeme.
Tajemství proutěného košíku
Markéta Zinnerová
Jedna z knih mého dětství. Teď jsem ji četla s 9letou dcerou, která by si ji sama asi nepřečetla, ale takhle ji zaujala - možná stejně jako kdysi mě. Já jsem teď asi víc sledovala vztahy mezi dospělými, které byly podobně komplikované jako ty mezi dětmi.
Modlitba argentinských nocí
Marek Vácha
Na knize mě toho zaujalo spoustu, takže nevím, co vyzdvihnout dřív. Namátkou: Upřímnost a opravdovost, s jakou autor píše. Různorodost témat souvisejících s křesťanstvím i lidským životem obecně. Hloubka myšlenek a jejich inspirativnost jak pro věřící, tak pro nevěřící. Atd. Škoda, že kniha byla z knihovny, stálo by za to mít ji doma, ráda bych se k ní ještě někdy vrátila.
"Nejsme racionální bytosti, které občas užívají emoce. Jsme emocionální bytosti, které občas užívají rozum."
"Seznam hříchů, které bych určitě a nikdy neudělal, se s věkem začíná povážlivě ztenčovat."
Dědina
Petra Dvořáková
Jako lingvisticky zaměřený člověk oceňuji především autorčinu práci s nářečím, pomocí kterého skvěle charakterizovala jednotlivé postavy generačně i sociálně. Jazyk jsem si prostě užívala. Co se týče obsahu, bylo to někdy až úmorné čtení, zvlášť nejdelší kapitola (o rodině prodavačky Maruny), která se dost vlekla. Při jejím čtení jsem v některých chvílích měla pocit, že čtu vlastně jen samé vesnické drby, které mě vůbec nezajímají.
Celkově to je hodně negativně zaměřený text, do této nejmenované "dědiny" na Vysočině se koncentrovaly všechny nešvary, které na venkově bezesporu najdeme (závist, pomlouvání, hamižnost...), přičemž pozitivní vlastnosti a vztahy byly v podstatě opomenuty. Jednotlivosti jsou rozhodně skvěle odpozorované a působí realisticky, jako celek to je trochu přehnané, ale asi to byl autorčin záměr, protože jinak by ty špatnosti tak nevynikly.
Každpádně zajímavý počin a jsem zvědavá na další knihy P. Dvořákové.
Jestli chceš
Helle Helle (p)
Mně se to líbilo. Rozsahem drobná próza, kterou přečtete za jedno odpoledne, ale jak je u autorky zvykem, to podstatné se odehrává mezi řádky... Bloudění muže a ženy v (dánském!) lese je metaforou jejich životů, které jsou podobně zmatené, marné a osamělé a každá banální příhoda může v jejich očích přerůst v děsivý horor, ve kterém jde o život.
