huhuhu komentáře u knih
Abych řekla pravdu, čekala jsem asi něco trochu jiného, ale nakonec se z knihy vyklubal psychologický thriller s detektivní zápletkou, což není tak úplně můj šálek kávy. A problematika "dárcovství" vajíček (divný termín, o žádné dárky přece nejde...) je vlastně jen jedním z mnoha témat. Dalšími jsou všudypřítomná korupce, otázky domova a migrace, život na Západě a Východě atd.
Nejvíc mi asi vadilo stereotypní vykreslení postav - skoro všichni Ukrajinci byli v podstatě zločinci (členové gangů, lidé, kteří se živí nelegální činností nebo aspoň zločincům pomáhají..). Stejně tak všem šlo jenom o peníze, moc, kariéru... Ale na druhou stranu vyzdvihuji přiblížení obchodu s umělým oplodněním, při kterém jsou těla žen degradována na pouhé zboží. Např. ukázání absurdity osudů dárkyň, které mají po světě spousty biologických potomků, o nichž nesmějí nic vědět, ale samy pak často už děti mít nemohou...
Olga Havlová byla mimořádná žena. Ovšem tato útlá kniha o jejím životě zase až tak mimořádná nebyla, přišla mi taková... průměrná. Některé věci se tam zbytečně opakovaly a astrologickou kapitolu jsem přeskočila. Ale svůj účel splnila.
Ač je první díl trilogie podle mého názoru nepřekonatelný, i toto bylo velice dobré čtení. Nepostrádá nic z toho, co od talentované a originální autorky A. Bolavé očekávám. Úžasná práce se stylem a jazykem, jedinečné vykreslení atmosféry, nejrůznější barvy, zvuky, chutě, vůně a pachy, využití nadpřirozených prvků. Právě posledně jmenované mi u jinak realistických próz obvykle vadí, ale když to autor/ka umí, může fantastično působit uvěřitelně a stát se přirozenou součástí zobrazovaného světa. A to je podle mého názoru právě případ knih A. Bolavé. Těším se na další autorčiny počiny!
Kniha je skvělá, dokud autor (lesník a velký milovník přírody) vypráví své zážitky a zkušenosti se zvířaty, ať už domácími či lesními, nebo líčí nejrůznější zajímavosti ze života zvířat. Jakmile však z těchto poznatků či vlastních pozorování začne vyvozovat závěry ohledně toho, jaké emoce zvířata cítí a co se odehrává v jejich hlavě, dostává se na tenký led a často působí dost nepřesvědčivě. Při kritickém čtení textu je snadno odhalitelné, že autor čtenářům předkládá pouze své domněnky, rozhodně se nejedná o žádnou seriózní vědeckou práci (autor ostatně není vědec), ač na mnohé vědecké výzkumy odkazuje.
Třeba když píše o psovi, který měl před příchodem do jeho rodiny s lidmi negativní zkušenosti. U Wohllebenových se o něj pochopitelně starali dobře, takže pes působil velice spokojeně. Potud ok. Jenže autor vzápětí dodává, že tento pes zcela jistě pociťoval vděčnost. To už je podle mého názoru dost odvážné a ničím nepodložené tvrzení a spíše jde jen o přání autora. Kdysi jsem četla výbornou knihu o psech, kde autor naopak zdůrazňoval, že je třeba nepřisuzovat psům lidské vlastnosti a emoce (a nemít tudíž nerealistická očekávání). Pes je pes, člověk je člověk. Tento přístup mi je mnohem bližší, myslím si, že zvířata mají spoustu schopností a vlastností, kterými nás lidi hravě strčí do kapsy, a není třeba z nich dělat lidi. Pochopitelně je možné, že v něčem (nebo mnohém?) jsou nám lidem blíž, než si myslíme, ale dokud to nevíme jistě, přijde mi férovější přiznat, že prostě nevíme.
Uspokojivé čtení. Trochu „divočina“ – spousta postav, propletenost jejich vztahů a osudů, spousta témat (nefunkční rodinné vztahy, dvojčata, drogy, život Čechů na Ukrajině a Ukrajinců v Praze, epizodka z brigády v USA…), ale orientovala jsem se bez problémů. Autorka pěkně ukázala, jak člověk své minulosti, lžím a nesprávným rozhodnutím neuteče, že není nad upřímnost a čisté svědomí, jakkoliv banálně to může znít. Zatímco trochu výstřední střídání vypravěčských forem (er-forma, du-forma a občas i ich-forma) mi nevadilo, fantazijní pasáže (obzvlášť závěrečný rozhovor paní Bůh a Smrta) na mě působily v jinak realistickém vyprávění rušivě. Ručně psaný deník z léčebny byl perfektní. Určitě si přečtu i Malinku, snad nebude vadit, že o jejím životě už vlastně leccos vím.
Milé a úsměvné odpočinkové čtivo doplněné vtipnými komiksovými stripy, při kterém se navíc dozvíte leccos ze zákulisí divadelních představení, filmů a seriálů. Obzvláště oceňuji Mariinu upřímnost, smysl pro humor, sebeironii a nadhled, s nimiž přiznává svoje nejrůznější trapasy, chyby a nedokonalosti.
Po přečtení Lapačů prachu jsem si říkala, že si nesmím nechat ujít ani další knihu L. Faulerové. Teď na ni došlo a musím říct, že autorka píše opravdu skvěle, její styl je vytříbený a kniha do detailů promyšlená. Není to ale čtení pro každého, psychicky labilní povahy by se jí radši měly vyhnout, je to dost drsné a morbidní (fuj, zelená pastelka!). Ale zároveň vtipné (rozhovory sester, new age semináře v sokolovně) a nechybí ani trocha romantiky. A rozhodně vedoucí k zamyšlení. Doporučuji, ale jen někomu. :-)
Autorka si jako obvykle vybrala silné a nelehké téma a zpracovala jej velice úsporně. Pro mě ale byla tato úspornost tentokrát spíše na překážku, rychlé plynutí příběhu mi bránilo v tom, abych se více sžila s postavami. Některé osudy byly jen tak lehce načrtnuté, třeba by mě zajímalo více podrobností ze života Theova otce, jeho vztahu s Theovou matkou před tím, než se rozvedli apod.
Medvědí příběhy jsme četly s 9letou dcerou před spaním a moc se nám líbily. Mé češtinářské srdce zaplesalo nad tím, jak krásně si autor pohrává s češtinou a nenásilnou formou děti seznamuje s nejrůznějšími rčeními a pořekadly. Není to tudíž asi kniha pro úplně nejmenší děti, které by tyto hrátky s jazykem nepochopily, ale školáci (i jejich rodiče) si to užijí.
Trochu jsem se zalekla, když jsem zjistila, že jde vlastně o takový úvod do tibetského buddhismu zabalený do příběhu o dalajlámově kočce. Ale bylo to krásné, roztomilé, laskavé a někdy i vtipné čtení. A buddhistických myšlenek jen tolik, kolik zvládne člověk, který o buddhismu nic neví, navíc podaných pochopitelně a ukázaných na názorných příkladech. Příjemné překvapení!
Vynikající zakončení celé tetralogie. Skvěle napsaný příběh, který se vám zaryje pod kůži. Vzestupy střídají pády, bouřlivé emoce se zklidní jenom proto, aby přišly nové, ještě bouřlivější. Konec vás vrátí zase na začátek, ale zanechá ve vás otázky... Prostě geniální!
Na Hrdém Budžesovi mě fascinuje, že je to vtipné, ale zároveň vlastně hrozně tragické. Ale taková to byla doba...
Neapolská jízda pokračuje. Do toho komunisti, fašisti, feministky... Líbí se mi, že žádná z postav není vyloženě kladná ani záporná, hloupá ani rozumná apod. Všechno se tam tak různě prolíná, jako v životě. I ti největší inteligenti dělají nesmyslná rozhodnutí, i ten největší kliďas a slušňák dá v rozčilení manželce facku nebo rozbíjí věci. Dostalo mě, jak Elena, která naprosto jasně předem vidí, že se její sestra řítí do maléru, udělá na konci knihy sama vlastně totéž... (Ale o čem by se pak psalo, kdyby se všichni chovali jenom rozumně, že?)
Snažila jsem se číst po troškách, aby mi kniha co nejdéle vydržela. Ale moc to nešlo, Ebenovy fejetonky se čtou samy... Je to vtipné, inteligentní, trefné, laskavé. A nechybí ani můj oblíbený text o puberťácích, který jsem už znala. Doporučuji!
Na tuhle knihu jsem byla dost zvědavá, ale nakonec musím přiznat, že mě moc neoslovila. Což o to, Anniny úvahy o Bohu a o světě byly zajímavé, zvláštní a neotřelé, mnohé mě zaujaly. Ale nějak mi nesedl celý ten příběh, do kterého byly zabaleny. Sice se tvářil realisticky, ale ve skutečnosti byl dost nerealistický a nepravděpodobný - stejně jako samotná hrdinka.
Příběh o odchytu mývala jsem četla 9leté dceři, když byla nemocná. Byla to naše první kniha ze série Nových příběhů se šťastným koncem a moc se nám líbila. Jsem ráda, že jde o práci české autorky, protože je dobrá i po jazykové stránce. Knihy ze starší série Příběhů se šťastným koncem jsou totiž překlady, které po jazykové stránce občas docela pokulhávají. Příjemnou změnou jsou i české reálie a česká jména dětí. Obzvláště nás potěšilo, že jedna ze dvou hlavních postav je - stejně jako dcera - třeťačka Eliška.
Dcera příběh o záchraně jezevce hodnotí jako nejlepší ze všech, které ze série Příběhů se šťastným koncem četla/poslouchala. Já jen dodávám, že překlad by potřeboval ještě doladit, občas to po jazykové stránce "skřípalo".
Ráda na svých dětech testuji knížky, které znám z vlastního dětství. Knihy o Aničce od E. Petišky se mi v dětství celkem líbily, ale mezi to nejlepší, co jsem četla, nepatřily. Myslím, že moje 9letá dcera to vnímá podobně.
Na rozdíl od předchozích knih Ládi Heryána jde tentokrát o výrazně kratší texty, takové jednohubky. Ale i do takto krátkých úvah dokázal LH vtělit vše, co jeho texty činí jedinečnými. Tak jako je jedinečný i sám autor. :-)