invocation11 komentáře u knih
Jo, tomu říkám PŘÍBĚH! Po všech těch detektivkách a thrillerech, které jsem měla možnost v poslední době číst, je tohle skutečně pecka! A to ani nemá přeceňovanou nálepku „bestseller“. Děj je dobře vyvážený/dávkovaný, na správných místech zpomaluje, na správných naopak zrychluje, zároveň ale nikam nepospíchá, nepřestává udržovat napětí. Příběh čtenáře opravdu pohltí, původní zápletky se mění, vyvíjejí, gradují... je doslova těžké se od knihy odtrhnout.
Postavy výborné – Dante je opět něco nového, originálního a neokoukaného. Dokonce mi ani nevadilo trochu kritizované (neurvalé) chování Colomby. Vzhledem k tomu, čím si Danteho postava prošla, chápu, že musel být v tomto vztahu tím na pohled slabším (nicméně vnitřně odolnějším), zatímco jeho ženský protějšek to musel dotáhnout silou na první pohled fyzickou. I výběr jmen hlavních postav je vcelku zajímavý – Dante a Colomba. Zajímalo by mě, zda to byl nějaký autorův skrytý žert.
Konec, ať už závěrečné rozuzlení nebo finální odstavec, jsou perfektní! Spousta detektivek bohužel chybuje v tom, že po dlouhém napínání na čtenáře najednou všechno vybalí a v nějakém prostém doslovu sdělí sem tam nějaký ten závěr, aby se neřeklo; ale tady pocit z příběhu trvá, má opravdu dloooouhý dozvuk a nutí k zamyšlení. Dokonce přimhouřím oko i nad častými překlepy v rodě (řekl/řekla). Já jsem opravdu spokojená a mohu pouze doporučit!
PS: Kdykoli cestou někde vidím silo nebo vodárnu, představuju si v ní člověka... brrr...
No, taková soft verze hororů Zatímco spíš a The Boy, ale mnohem mnohem slabší. Nemám ráda, když se autoři strašně moc snaží dát dohromady co nejvíce témat a žánrů, co teď zrovna letí – sociální drama a domácí násilí, osmělost, šikana, vúdú a nadpřirozené jevy, k tomu nějaká ta vraždička, aby to mělo jó grády... celé to potom působí jako slátanina a paskvil. Co to vlastně mělo být? Drama? Detektivka? Thriller...?
Dozvídáme se hafo informací o nájemnících, kteří v příběhu vlastně nijak dále nefigurují a snad by i nakonec bylo lepší, kdyby zůstali anonymní (TO by mělo tu pravou tísnivou atmosféru). Naopak nějaké další pochody, činy a vnitřní motivace hlavních postav chybí, nebo jsou jen naznačené a dále nerozpracované. Za mě je tam moc do očí bijících náhod, bez kterých by příběh sám o sobě pokulhával. Závěrečná stránka, dvě jsou aspoň konečně něčím víc, poentu to má, ale jako celek mi přijde téma naprosto nevyužité. Kniha slibuje, že nás všechny stopro vyděsí, ale mě tedy ani náhodou...
Hm... ne. Podle anotace jsem byla natěšená na nějaký hluboký psychologický příběh plný zvratů a šokujících odhalení, ale nedostala jsem ani jedno. Prvních 200 stran je jen popis vyhořelé, leč sebestředné psycholožky a jejích excesů, s Richardem se nějaká ta akce konečně rozjede až pak a to úžasné překvapivé odhalení jsem odhadla hned vzápětí... Čte se to sice poměrně rychle, ale forma je mimo přímé řeči tak nějak nezáživná a k uzívání popisná: „Zvonek mě vyleká tak, že lahvičku laku, do které se v tu chvíli zrovna dobývám, upustím na koberec. Vazká šedá tekutina vychlístne z hrdla na nohu stolku. Klopýtám k domovnímu telefonu a srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi,“ jako z osobního teen-deníčku.
Neupírám Bradyové nápad, ve svém oboru se jistě vyzná, ale provedení není nic moc. V podobných psycho-thrillerech za mě jednoznačně vede německý Wulf Dorn, který taktéž pracuje na psychiatrické klinice, ale psát skutečně UMÍ. 1,5*
Zpočátku jsem byla nadšená, ale čím déle jsem četla, tím mé nadšení bohužel upadalo. Nějak mi chyběl kontext – měl to být postmoderní román/ženská literatura/pokus o magický realismus? Nevím. V tom konci jsem se trochu ztrácela.
Jazykově samozřejmě výborné – bavily mě slovní hříčky, atypická témata, nejrůznější asociace (vrátný „Bezruč“, podivnosti z čarodějnictvím ovlivněného Šumperska apod.) Jako celek to mnou ale nijak extra „nezatřáslo“ (Ve skříni od Semotamové mi asi sedlo víc), takže za mě průměr.
No, měl to být takový pokus o Jméno růže s ženským osazením, který ale nevyšel. Střídání vypravěčů (vševědoucí vypravěč, X různých sester, dokonce i zavražděná tu má své vlastní proslovy) bylo dost zmatečné, dialogy k uzívání a popisy prostředí až biedermeierovsky nudné. Překvapivé odhalení je vše jiné, než PŘEKVAPIVÉ a „řešení případu“ mi trochu připomínalo čínskou televizní pohádku Svědectví čarovného zvonu. Dostalo mě, že knihu vydalo Argo, o kterém mám celkem dost vysoké mínění, ale holt i mistr tesař se někdy utne. Kniha prý v rodném Španělsku posbírala několik cen, ale popravdě netuším, za co...
Vlastně to nebylo až tak špatné, ač inspirace Kingem je tu očividná (parta kluků + holka, ještě navíc zrzavá a se zlým otcem, děj prolínající se dětstvím i dospělostí, ta hutná atmosféra přímo jako vycucaná z městečka Derry, v neposlední řadě i scéna stavění domečku/bunkru a napadení partou starších kluků – jako bych četla TO).
Na druhé straně mám ráda příběhy o přátelství a společných tajemstvích. Četlo se to vcelku samo – zde bych ráda poděkovala Janě Kunové za skvělý překlad i teen-slang! Postava Kříďáka byla zajímavá (stála by za rozpracování), hlavní hrdina budil sympatie, atmosféru to mělo, našlo se i dost podnětných myšlenek. Konec naopak trochu pokulhává, je jakoby „zrychlený“ (honem, honem všechno čtenáři najednou odhalit!) a snaží se překvapivě šokovat (ač to se mine účinkem, protože těch „šokujících“ zvratů/postav/činů je tam najednou tolik, že jsou spíš úsměvné, až nudné). Za mě průměr. Až autorka opustí své literární idoly i modly a ponoří se skutečně do sebe, věřím, že překvapí mnoha úžasnými příběhy, protože talent na to má.
PS: A nedá mi si nerýpnout – nejsem žádnej starej rocker, ale Alice Cooper fakt NENÍ zpěvačka, ale zpěvák... Možná by to příště chtělo i nějakou tu věcnou korekturu ;)
Z téhle knihy jsem na rozpacích. Myšlenka dobrá, nutila mě zavzpomínat si na vlastní zkušenost z norských hor (ta chatička z obálky jako by té naší z oka vypadla), takže si živě dokážu představit problémy, se kterými se autorka musela zničehonic potýkat (samota, svět bez elektřiny, koupání v jezeře apod.) Na druhou stranu mi některé počínání této rodiny přišlo naprosto naivní a zcestné. Souhlasím s tím, že do divočiny vyrazili naprosto nepřipravení, jen s hezkou vizí (Rychle, rychle, ať už jsme pryč, aby už na nás ta fuj-škaredá civilizace neměla žádnej vliv! Pak hurá, už jsme tady, ale co si teď, my chudáčci, počneme?)
Nemůžu si pomoct, ale autorčin „útěk“ na mě bohužel působí dost „pozérsky“. Když už si za něčím stojím, tak se vším všudy. Nehaním společnost, z níž v konečném důsledku sama těžím, to je dost pokrytecký přístup. A čím déle jsem četla, tím víc na mě autorka takto působila. Ano, měla odvahu udělat něco naprosto šíleného a šla si za svými sny (potud v pohodě, chválím a držím jí palce – postavit vlastnoručně srub?! Tleskám!), nicméně ta hnusná civilizace, ze které utekla a na níž si tak stěžuje, ji a její rodinu živí (sponzorské dary, dary čtenářů jejího blogu, příspěvky na děti!!!) Autorka se ráda vrací do ticha lesa, páč velkoměsto ji dusí, ale POTÉ, co si dosyta užije teplé sprchy, jídla atp.
Možná bych daleko radši četla o lidech, co skutečně ŽIJÍ na bohem zapomenutých místech a na nic si nehrají, berou svůj život takový, jaký je, se vším všudy. Náš velký útěk je pro mě bohužel jen takovým „experimentem“. Literárně dobré jako blogerské zápisky, jako kniha však už méně (navíc s vědomím, že vyšla právě proto, aby rodina získala nějaké další finance).
(SPOILER) Knihu jsem dočetla až do konce, ale nadšená z ní nijak nejsem. Přišla mi zdlouhavá, užívající spoustu rádoby vzletných slov, myšlenkou také zas až tak originální není a s odstupem času mohu říct, že kromě jediného příběhu ve mně nic nezanechala. Nejzajímavější pro mě byla postava Šlomith-Škiny – její provokativní performance i pomsta ortodoxní židovské obci, život v kibucu i souvislost mezi židovskou vírou a poruchami příjmu potravy. Daleko raději bych četla knihu pouze o Šlomith, ač význam jejích představení byl také popsán spíše stroze, vágně, obecně (daleko lépe je téma zpracované např. v Následcích od N. Weijers). Oceňuji (i graficky) závěrečné krátké zprávy o jednotlivých postavách, ale jak říkám, za měsíc si kromě Šlomith z knihy na nic nevzpomenu…
Myslím, že je důležité, ba přímo nutné, číst knihu v určitém rozpoložení. Nejde o žádnou odpočinkovou četbu ani jednoduchý/jednoznačný příběh. Je to jako jízda po hlavní, kde je však nespočet rohů, uliček a zákoutí, kam člověk jen krátce nahlédne. Stejně jako tolik zmiňovaná skříň. Skříň jako metafora, jako zázemí a jediná jistota, kterou hlavní hrdinka skutečně má či vlastní, jakkoli šíleně to snad zní.
Autorčin styl mi trochu připomínal Myškovou a její Nícení, ale přeci jen si jela svou vlastní, osobitou lajnu – psaní lehké, vtipné, komické, až ironické. Líbilo se mi střídání jazyků (čeština, němčina, angličtina), neologismy spojené s hovorovou řečí, odkazy na díla jiných autorů i myslitelů apod. Mně kniha zkrátka sedla a nominaci na Magnesii Literu si podle mě právem zaslouží.
Soukupová je má oblíbená česká autorka. Mám ráda její styl i témata, která si vybírá. Na tuto knihu jsem se hodně těšila a zřejmě jsem nebyla jediná, o čemž svědčí dlouhá čekací lhůta hned v několika místních pobočkách knihovny. Tentokrát mě však na rozdíl od starších knih příběh „nedostal“. Místy mi přišel jakoby schválně až moc „vyhrocený“, takže na mě některé situace nepůsobily vůbec reálně, jen vykonstruovaně. Navíc si nemohu pomoci, ale obsahově mi hodně připomínal předchozí román Pod sněhem, který však pro mě osobně byl daleko lepší, bližší i důvěrnější. Moc však děkuji za perfektní konec – ono vybočení z rutinního vyprávění, které čtenáře celou knihou provází, tím u mě kniha alespoň v závěru stoupla.
Rozhodně však doporučuji začít nejprve knihou Kdo zabil Snížka?, aby se čtenář nepřipravil o dobrodružné pátrání Viktorovy kamarádky Martiny a nepřečetl si zde rovnou odpověď.
Když se mě během čtení knihy někdo zeptal: „A jaké to je?“ odpověděla jsem, že „typicky japonské“, a je tomu vskutku tak. Příběh má pomalé tempo, nikam nespěchá, nemá to nijak zapotřebí - zkrátka typický asijský přístup. Manipulace na pozadí policejního ředitelství a jeho vztah k tisku poměrně složité záležitosti, na české poměry možná až nepochopitelné, ale mají svůj význam a vyžadují plné soustředění.
U knihy nelze čekat dynamický děj, tak jak ho známe z jiných detektivek a thrillerů, vše má svůj čas a vše bude řečeno, až nadejde ta správná chvíle, o čemž se přesvědčí nejen čtenář, ale i sám Mikami. Závěr perfektní. Domnívám se, že žádný anglosaský autor by s podobným nápadem nikdy nepřišel, v čemž opět tkví zvláštnost japonského chápání a pohledu na svět.
Doporučuji všem lidem, kteří mají rádi japonskou kulturu i literaturu a ví, co od ní očekávat. Čtenářům běžných detektivek a thrillerů (a že jich všude kolem je) bych však doporučila raději se knize vyhnout, pokud je neodradí už samotný počet stránek.
Tak tomu říkám skutečný (romantický) upírský příběh! Kam se hrabe Svítání nebo Interview s upírem (které mě nezaujalo v knižní ani filmové podobě). Žádná země zaslíbená, ale Švédsko ve své téměř animální formě - pochmurná betonová sídliště, feťáci i ochlastové, zlodějíčci, šikanující děti… a upíři. Bezvadně rozehrané, skvělý výběr místa i postav. Hlavní hrdina - věčný outsider se svými temnými myšlenkami a choutkami, proč ne? Líbilo se mi i vykreslení Eli – postava ne zcela jednoznačná, nezařaditelná a v podstatě i originální a neokoukaná. Lindqvist si opravdu na nic nehraje a servíruje čtenáři humus bez ladu a skladu. Skvělý závěr, jsem ráda, že se vezl na své „brutální“ vlně až do samého konce a nenechal se rozhodit. Jen tak dál!
(Jediným mínusem pro mě byla velká podobnost některých jmen (Lacke/Jocke atd.), která mě při čtení mátla, ač normálně s něčím podobným problém nemívám).
Kniha nejen o ženách, ale i o lidském „škatulkování“ a kategorizování (kasta, práce, zdraví). Ženy jsou tu silné, aktivní, nebojí se vzít svůj život do vlastních rukou. Nejzajímavější je beze sporu příběh z Indie, sicilská linka naopak nejslabší, ale v příběhu má holt své opodstatnění. Kapitoly krátké, střídání jednotlivých příběhů dynamické až do společného finále (copu). Konec, pravda, trochu patetický, ale jako celek dobré.
Oukej, překvapilo mě, že jsem si v knihovně půjčila slovenský originál. Pár knih už jsem ve slovenštině četla, takže mi to nevadí, ale věřím, že spousta jiných (českých) čtenářů s tím může mít trochu problém, o čemž svědčila i podtrhaná slova jako garád, hmla nebo clivota (mimochodem super slovo) :D
Zastávám názor, že tím nejlepším od Kariky je Trhlina a další díla se na její úspěch marně snaží navázat. Tma je zpočátku zajímavá, neokoukaná, ústřední motiv bezvadně funguje... ovšem do chvíle, než se na něj začnou nabalovat další a další „zákeřnosti“ a rádoby dějové zvraty. Příběh pak působí (alespoň na mě) jako přeplácaná obložená houska (šunku nebo sýr? Ále, dáme oboje... a k tomu vejce, na ty mám zrovna chuť, okurku i rajčata, trochu špeku a nezapomenout ani na dresink, jó, to bude mít grády!) Prvotní nadšení pak každou stránkou upadá, čtenář už se nediví ničemu, co se v knize stane, místy se dokonce nudí... což je vážně škoda.
SPOILER: Myslím, že kdyby se víc rozpracoval ústřední motiv slepoty v horské chatě daleko od civilizace a pozbyl i těch „nadpřirozených“ věcí, mohl by to být setsakra napínavý survival trhiller, který by až připomínal Kingovu Geraltovu hru. Nicméně takto to na mě působí hodně přehnaně (jako snaha šokovat za každou cenu) a ani závěr mě nijak nenadchl.
Žánrově jsem čekala něco úplně jiného, spíš detektivku nebo trhiller, což slibuje i anotace. Ale jde vlastně o hodně psychologické drama o vině, trestu i odpuštění, o tom, co všechno se v nás skrývá a co jsme ochotni "obětovat" (pro sebe či pro druhé). Vcelku mi vadil i styl, kterým je kniha psaná – takový neosobní, odtažitý, chladný. Vím, že v rámci příběhu i samotných aktérů měl svůj význam (a v podstatě by to bez něho nebylo ono), ale i já jakožto čtenář jsem ke knize zaujala stejný postoj (odtažitý, chladný). Nejsilnější je beze sporu závěr, a teď nemyslím jen závěrečnou větu, ale posledních cca 40-50 stran. Pokud se člověk nezabývá pouze (děsivou) dějovou linií, ale všímá si i náznaků a pohnutek jednotlivých postav, je kniha skutečně náhledem do lidského (temnějšího) nitra člověka.
Do půlky jsem byla napnutá jak struna a hltala každou stránku, bohužel v polovině knihy se to také lámalo. Hlavní pointa byla prozrazena a já si najednou říkala – fajn, co jako dál? I přesun do Prahy a vedlejší dějová linka se Zo už mě moc nebavila, naopak – přišla mi nadbytečná a překombinovaná. Nápad skvělý, oceňuji originalitu i parádní rozjezd, naopak „dojezd“ už byl pro mě trochu těžkopádný. 2,5*
Fabera mám opravdu ráda (aspiruje na mého oblíbence) jako autora románů (Kvítek karmínový a bílý), povídkáře (Fahrenheitova dvojčata), dokonce i moderního básníka (Neskonalá), proto jsem se na knihu nesmírně těšila. Na stránkách rozehrává příběh o (vzdálenostně) skutečně velmi těžkém manželském odloučení. Sejde z očí, sejde z mysli jak se tak říká, hlavně v Peterově podání je toto rčení téměř doslovné, opakuje se v jeho myšlenkách, výčitkách i dopisech Bee. Při čtení jsem si vzpomněla na povídku G. R. R. Martina Píseň pro Lyu, která řeší velmi podobné téma.
S každou další stránkou jsem však na něco čekala. A ono to bohužel nepřicházelo. Stejně jako spojení mezi Beou a Peterem, měla jsem i já pocit, že ke mně příběh letí z dálky milionů světelných let a při své cestě toho spoustu poztrácí. Nijak to ke mně nedoléhalo, jen jsem četla, zůstala vůči příběhu chladná. Myslela jsem, že se to překlene Beinými dopisy a rozvratem na Zemi (což mi jako jediné přišlo zajímavé a vytrhlo mě z letargie), ale byly to jen pouhé vsuvky. Peterův pobyt na základně ještě šel, ale pasáže s Oázany mě příliš nebavily, místy až nudily... Pro mě tentokrát bohužel zklamání.
Tyto typy příběhů jsou vždy děsivé. Člověk vlastně ani neví, zda je má či nemá číst, zvláště když ví, že to není jen „nějaký“ příběh, ale že se skutečně stal. O knize jsem četla (tuším někdy v roce 2017), ještě než u nás vyšla v českém překladu a obdivuji autorku za to, že se i přes takovéto ne-dětství dokázala přizpůsobit a normálně žít. Trochu mě napadá šílená myšlenka, že z ní otec skutečně vychoval jakýsi typ „nadčlověka“, protože ne každý by něco takového zvládl, zkousl, přežil... ba co víc, našel navíc sílu k tomu pomáhat lidem s podobným osudem.
Jediným mínusem je, že bych ráda věděla, co bylo dál? Jaké vztahy měla autorka s rodiči poté, co se vdala, jak to dopadlo s její matkou (v podstatě jen dalším otcovým „vězněm“) ale chápu, že kniha měla končit tím optimističtějším „koncem“.
Mám ráda ty školské/internátní příběhy, ať už filmové (Trhliny, Like minds, Pod hladinou) nebo knižní (Hráči), jsou něčím vnitřně děsivé, až zvrácené... To uzavřené prostředí přímo láká k nějakému tajemství, zakázanému spolku, paktování či zločinu...
Bavilo mě, jak Tarttová vykreslila Bunnyho. V kontextu celého příběhu měl čtenář až chuť sám něco udělat, nějak ostatním pomoci... záměrně tak čtenáře stylizovala do pozice, kdy až „ospravedlňoval“ jednání a činy zbytku skupiny. Ovšem na to, jak je kniha detailní a popisná (Camilla a její téměř neviditelné mateřské znaméno pod okem), místy až zdlouhavá, postrádá spád a detaily na tam, kde by je čtenář uvítal, ba přímo po nich prahne (bakchanálie, rokle). Alespoň já jsem se pořád těšila a doufala, že se k nim vypravěč jednou vrátí, poví nám víc... Tyto dva celkem stěžejní okamžiky se „jakoby“ zrychleně přeskočily a po nich se děj opět vrátil k normálu, tj. k popisnosti a detailům, líně se plazícímu ději. Cítila jsem se proto trochu „podvedená“, že se tak nestalo.
Šindelkova Mapa Anny mi učarovala a rozhodla jsem se pustit do některé z jeho dalších knih. Mám ráda jeho úhel pohledu – je to jako zírat na krychli ze všech stran a pak ji teprve pomalu rozříznout, když se člověk vynadívá dostatečně. Líbí se mi jeho jazyk plný metafor a odkazů i jednoznačnosti a stručnosti tam, kde je třeba. Líbí se mi, jak obyčejnou věc dovede vykreslit hned několika barvami...
Ale u této sbírky nevím... myslím, že je znát, že jde o autorovu ranou tvorbu, protože ač jazykově vytříbené, člověk má trochu pocit, že se ztrácí, že je tam zkrátka moc všeho najednou. MOC vytříbený jazyk společně s MOC velkou snahou o tematicky silný příběh s MOC velkou snahou o pointu. Člověk je zmatený, zkrátka neví, na co se vlastně soustředit a tak povídky kolem něho jen proletí. Škoda...