invocation11 komentáře u knih

TOTO je pro mě kniha plná emocí. Žádný Hartl nebo Třeštíková... Neobyčejné povídání o obyčejných věcech, každodenních dramatech a hledání sebe sama. Porovnám-li dokonce s toliko oceňovanou Hruškadóttir, je pro mě tento text daleko zajímavější, jímavější, bližší a další "-ší" a "-ejší". Je to myšlenkový vodopád, opírající se o reálné věci, převedený do slov - a v tom je jeho kouzlo.

Kniha je zkrátka jako její obálka - ze začátku k smíchu, ale čím déle se na ni díváte, zaplavuje vás neklid... Je tu něco rušivého, něco pod povrchem, kde to bublá a vře. A vy najednou - ne, ne, prosím, už ne! Už se toho do mě víc nevejde, už jsem toho plná! Ale i přesto chcete (čtete) dále. Myšková určitě nebude pro každého, ale mě si rozhodně získala.

2 02.04.2018

Na začátku se mi dostalo varování: „Jestli se ti nelíbil Erotikon, tak tohle ani nečti." Ok. Ale nechtěla jsem autora zavrhnout jen proto, že mi nesedla jedna jeho kniha. Takže za mě:

Dobře zvolená forma, možnost čtení příběhu z obou stran bylo osvěžující, ač také nic nového (srbský Pavić přišel s podobnou formou již před lety). Já osobně začala Veronikou a asi bych neměnila, dějové zvraty mi takto připadaly "logičtější" a lépe srozumitelné.

Co do obsahu - už vím, jak na mě "hartlovky" působí - tak nějak nereálně; jako lifestylový časopis nebo upravený obrázek ve Photoshopu, má to zkrátka takový ten nádech "amerického snu". Studujeme renomované High Schools a Universities, vaříme podle předních šéfkuchařů, vztahy pěstujeme jak v BH90210 a s celebritama chodíme běžně večer na dvě... nebo tři, ó - my se máme. Linie Veronika-Ondřej mi hodně připomínala Třeštíkové To prší moře (Hanka&Hubert), vůbec oba tito autoři mi přijdou tematicky hodně podobní. A bohužel asi opravdu nic pro mě...

3 02.04.2018

Na začátku jsem se nemohla rozhodnout, zda mi daný styl sedí nebo ne. Dlouhé popisy připomínaly literaturu 19. století (pokud byl autorův záměr napsat knihu nejen o 19. stol., ale i v duchu 19. stol., všechna čest!), na druhou stranu se autor místy na čtenáře obrátil, a tím ho z těch popisů prostředí, uliček a špíny Londýna vytrhl (jako by sám škodolibě dodával: „Dáváš pozor, člověče?") Není právě toto dokonalá kombinace?

Román jednoznačně o šílenství - šílenství doby, šílenství ducha, šílenství lásky, šílenství chtíče, šílenství zrady i nenávisti. (Jak již uvedl Nietzsche - ve mstě a lásce je žena barbarštější než muž). Hodně mě bavila i vedlejší dějová linka s Henrym a paní Foxovou. Věřím, že konec může leckteré čtenáře trochu zklamat (alespoň po té parádní předlouhé jízdě), ale Faber je zkrátka takový - namáhej si, čtenáři, taky trochu hlavu. Jak myslíš, že bylo dál...?

8 02.04.2018

Nizozemská literatura je svým způsobem specifická. Všimla jsem si toho už před lety při čtení "Po Valentýnu" - na nic si nehraje, nic pro ni není tabu, nesnaží se o nic uměleckého... Zkrátka si s ničím nedělá servítky - a v tom je její síla.

Večeře mě nadchla. Souhlasím s tím, že každé téma/problém jsou v knize "nakousnuté" jako nechtěný předkrm (ehm, no dobře..., ale jen proto, abych neurazil) a pak odsunuté na okraj stolu. Ale v tom tkví Kochova genialita - jako by společnosti zkrátka jen nastavil zrcadlo - téma imigrantů, bezdomovectví, dětského násilí, homosexuality - nakousnout, rychle požvýkat (zkritizovat či vychválit) a... dá si někdo něco k pití? (rychle od toho pryč). Podle mě vystihl Koch lidské pokrytectví a egoismus naprosto bravurně. Večeře o všech chodech a se vším všudy. Absurdní, zvrácené, nechutné? Beze sporu, stejně jako náš svět sám.

3 02.04.2018

Tak takhle vypadá snaha napsat za každou cenu bestseller pro mladé... Jazykově nevyzrálé - souhlasím s komenty níže; takto si představuji román, napsaný školákem ZŠ, a ne někým, kdo o sobě hrdě tvrdí (cituji), že je: „absolventkou Beloit Collage v oboru tvůrčí psaní a herectví." To je pro mě daleko děsivější, než celý příběh Asylum...

Obsahově s prominutím o ničem, jen pořád dokola kolotoč: Půjdem do sklepa?/Oni se mnou nemluví!/Byli jsme ve sklepě/Jupí, mluví se mnou! Cílovka 16 let? Doufám, že jde o překlep z původních dvanácti, páč v šestnácti se tomuhle člověk tak akorát vysměje: „A pak našel ještě obálku, na kterou někdo černým inkoustem napsal: 3808. Ach ne. Už zase..." Měla jsem se bát? Aha... pardon, nějak mi to nedošlo...

Dokonce ani fotografie (krom obálky) nezaujaly - i ty totiž působí prvoplánově. V Sirotčinci sl. Peregrinové byly fotky aspoň atmosférické, ale tady obsahově úplně povrchní, až to působí dojmem - hej, oblíkni si bílej plášť, vezmi kostru z kabinetu a uděláme ve škole pár hustejch fotek... Zadejte si do Googlu "fotky z psychiatrické léčebny" - TO je děsivé. Mám-li skutečně hodnotit, max 0,5* za obálku a nápad s postavou sochaře (ač taky nic nového, viz film Přicházím s deštěm).

Zcela záměrně jsem teď po sobě četla dvě tematicky velmi podobné knihy - Kočičí host a Jasno, lepo, podstín, zhyna a byla zvědavá na rozdíly (nejen co se domácích mazlíčků kočka×pes týče). Nakonec mě překvapily obě a nelze je úplně porovnávat, protože každá má v sobě něco jiného - jinou náladu, jinou atmosféru, jiný odkaz...

Tam, kde je Kočičí host typicky japonský (poetický, metaforický, pln prostých motivů), tam je Jasno, lepo, podstín, zhyna typicky irský (drsný, těžký, depresivní) jako by sám čtenář stál na písčitém pobřeží a nechal si větrem šlehat tváře, navát písek do očí - takový je to pocit.

Dvě spřízněné duše, dva vyděděnci, kteří se vzájemně (osudově?) potkali. Člověk a pes, pes a člověk - místy byl v knize cítit přesah, až prolínání, čtenář kolikrát nevěděl, kde člověk končí a pes začíná. Kapitola Podstín byla pro mě již možná trochu zdlouhavá, ale na prvotinu je to opravdu hodně silné. Ráda bych se k příběhu po čase vrátila. 3,5*

9 24.03.2018

Jak začít? Asi tím, že jsem byla natěšená jak před rozbalováním dárků... Zpočátku velké množství postav, což bylo trochu chaotické, měla jsem problém se zorientovat, nicméně zpětně hodnotím pozitivně, protože přesně to budovalo pandemickou atmosféru superchřipky - jeden velký chaos. Nakonec mě ten průběh bavil, usmívala jsem se pokaždé, když po ránu v autobuse někdo zakašlal a vyvolal tak další řetězovou reakci...

Raději dávám SPOILER: Bavily mě příběhy jednotlivců, následně skupinek a jejich vzájemné prolínání ve světě "after", zatímco společné budování Svobodné zóny (ač důležité, vím) bylo tááák zdlouhavé. Od poloviny knihy jsem se s tím začala nějak prát - střídaly se úseky, které jsem naprosto hltala (Loyd ve vězení) s těmi, kde jsem se prokousávala nudou odstavec po odstavci (Fran a Stu; jejich neustálý čas na trochu sexu, uslintaný kecy, aby na to mohli co nejdříve skočit znovu...) Mimochodem Stuovo závěrečný zranění, jen aby mohl nastat happy end, zatímco ostatní hezky pápá, mi přišel dost laciný i na mého oblíbeného pana Kinga...

Nějak jsem měla problém sžít se i s výběrem postav, proto je nakonec můj seznam trochu zvláštní - Nick Andros, Tom Cullen (ráda bych o něm věděla víc, škoda, že nedostal více prostoru; přišlo mi, že se v knize jen "míhal" podle aktuální potřeby), Harold Lauder (podle mě nejpropracovanější postava a oblíbenec, já se mu vlastně ani nedivím, společnost si přesně podobné typy časovaných bomb vytváří sama), Kojak (jako 2 000 mil jak Lassie se vrací, prostě borec, to musíte uznat!) a Popeláč (s jeho oddaností v závěru mu zkrátka musíte zatleskat).

Svědectví je vcelku dobrá kniha, ale takový dojem jako To nebo Nezbytné věci ve mně bohužel nezanechala, takže za mě lepší 3,5*

8 24.03.2018

Knihu jsem kupovala kamarádce, která je velkou fanynkou původního My děti ze stanice ZOO a po přečtení byla prý trochu zklamaná. Život Christiane "po" zajímal i mě, takže jsem se pustila do čtení.

No... co dodat? Že Christiane dospěla? (zvažovala jsem, jestli dát slovo "dospěla" to uvozovek, ale chyby děláme všichni i v dospělosti, takže...), spíše než nutně fyzicky mám na mysli dospělost názorovou/myšlenkovou (hlavně zvrat ve fázi mateřství a posun od sebestředného "já" k "my" a Phillipovi).

Svých závislostí (nejen drogy, ale i muži, bezstarostný free život) se nezbavila, ale vzhledem k tomu, že si za ně může sama, až moc dětinsky fňuká a kope kolem sebe s tím, že to není fér. Měla spoustu příležitostí a podporu nejrůznějších lidí (partneři, rodina Keelova), ale přesto si dál tvrdohlavě vedle tu "svou". Nutno dodat, že to však na mnoha místech v knize sama uznává.

Na mě kniha působila spíše než "můj druhý život" nebo "život po stanici ZOO" jako "rekapitulace mého života". Jako by Christiane spíše vzpomínala, hodnotila, loučila se... Již v úvodu zazněla zmínka, že je nemocná, její tělo nefunguje, jak má - a není se samozřejmě čemu divit, naopak - je až s podivem, že se se svou minulostí dožila tak vysokého věku. My děti ze stanice ZOO byl zkrátka kult, o tom beze sporu žádná. A Christiane F. bude mít do konce života nálepku jedné z nejmladších, zmedializovaných "obětí" (tady si uvozovky dovolím) drogového světa. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně...

7 24.03.2018

Na rozdíl od povídkové sbírky Písečníci (kde Písečníci byli skutečně TOP a bomba, kdežto zbylé povídky buď příliš nezaujaly nebo danou formu výrazně přesahovaly a zasloužily by si rozvést alespoň na úroveň novely), byla sbírka Píseň pro Lyu tak akorát vyvážená.

Bylo to tesklivé, melancholické, mnohdy existenciálně-atmosférické (Mlha padá k ránu, Druhý stupeň osamění), filozofické... zkrátka úplně jiné než sb. Písečníci. A titulní Píseň pro Lyu..., ta si mě zkrátka získala. Chtěla bych napsat - plačme pro Lyu, ale třeba Lya právě pláče pro nás, protože jsme mezi sebou tak sami, tak vzdálení, tak odcizení...

24.03.2018

Takže tu máme 2. díl s Louisou Clarkovou, protože jí prostě přejeme nějaký ten lepší závěr. Líbila se mi původní myšlenka - neužívám života tak, jak jsem (v jedničce) slíbila, že budu; ale pak to bohužel sklouzlo do původních kolejí. Vlastně se až tak moc nezměnilo, místo Willa tu máme jeho dceru (všechny vás nesnášim, ale proč mě nikdo nemá rád?!), kterou jsem nemohla vystát a kolikrát se Lou a jejím záchranným akcím až divila.

Přiznám se, že jsem v mnohém souhlasila s Louisinou sestrou Trinou - jen samé výmluvy na to, že nemám čas žít svůj život, protože přeci pomáhám druhým... Psáno sice opět poutavě, ale víceméně se opakují tatáž témata (pomoc v nouzi, city, překonat sám sebe, umění žít), která však v prvním díle fungovala daleko lépe. Kvalit jedničky to prostě nedosahuje, takže...

3 07.02.2018

Taková moderní verze "Kdo chytá v žitě" (sám Charlie ji četl) pro dnešní mládež, ale funguje dobře.

3 07.02.2018

Fíha... byla jsem ráda, když jsem konečně dočetla. Je to poměrně těžká kniha, nikoli nutně složitá, ale TĚŽKÁ, vyžaduje soustředění. Že by byl jazyk nějak extra umělecký, to ani ne (věty/přirovnání typu "měsíc jak pupík" mi tedy nijak zvlášť artové nepřijdou), to znám jazykově daleko bohatší knihy.

Co do obsahu? Popravdě mě to do poloviny knihy vůbec nebavilo. Říkala jsem si - a to má být všechno? Všechny ty nadšený americký kritiky a ovace kvůli TOMUHLE? První, Lottova část působí trochu zmatečně a nudně, ale možná, že autorka chtěla jen textově vystihnout chaotický, lehce schizofrenní život umělce (střídání výšin a pádů, úryvky z děl, nadšení, večírky, chlast a deprese, rádoby intelektuální kecy...) Zajímavé to začalo být tak první delší Lottovou odlukou od Mathildy a pak samozřejmě její vlastní částí. Mathilda... v mnoha ohledech mi připomínala Rushovu Serenu, ta však pro mě byla daleko "živočišnější", dá-li se to tak říci. Která tragická postava asi Groff pro Mathildu inspirovala? Jinak jde o vztah dvou lidí a jejich různé motivace v něm, které se objevují až postupem času, tak jako v každém manželství...

Myslím, že kniha za přečtení určitě stojí, něco v sobě má, ale člověk se jí musí prokousat, probrodit jak trnovím. A na každé stránce si zkrátka do krve rozpíchat prsty... a ne každý je nakonec takový masochista. 3,5*

2 07.02.2018

Holt i Mrs. Flynnová se někdy utne... Nulový příběh (až na celkem vtipnej hand-job), nulová gradace, plochá zápletka... zkrátka jako by Gillian vytáhla ze šuplíku věc, co napsala ve svých 13 letech... Kdybych to nečetla, vůbec by mě to nemrzelo (ještě, že to má jen 70 stran) a napsat to kdokoli jiný, má tu "odpad" jak vyšitý. Gill, všichni víme, že to umíš DALEKO líp! Max. 0,5* za atmosférickou obálku.

Na prvotinu je to dobré, ale... stejně mám pocit, že kniha měla zůstat na úrovni povídek nebo rozsáhlejšího (klidně vícesvazkového) románu. Takto tu zkrátka něco chybí. Člověk má dojem, že se všemi postavami strávil spoustu času, ale vlastně je vůbec nezná (sem tam se sice nachomýtnul k důležitým milníkům jejich životů, ale to je asi tak vše).

Chybělo mi nějaké gradování, vnitřní vývoj postav - nejen takové to ploché vykreslení "byla taková a taková...", ale PROČ? Z jakého důvodu? Co ji k tomu hnalo? Okamžiky takto vytrhané z jednotlivých životů byly až násilné, čtenář by rád věděl víc, chtěl s postavami nějak blíže soucítit, něco s nimi prožívat, což se však na tak omezeném prostoru nedalo. Prostě mi to jako celek nějak nefungovalo, škoda.

2 07.02.2018

Poprvé jsem se s Atwoodovou seznámila u jejího "Z hlubin", kterým mě vcelku dostala. Na Příběh služebnice jsem se chystala dlouho, ale vzhledem k aktuálnímu úspěšnému seriálu (nebudu sledovat, páč si nechci kazit knihu) bylo všude totálně nedostupné. Co dodat? Atwoodová je především "ženskou" spisovatelkou - záměrně nepíšu "feministickou", protože nijak bouřlivě neagituje nad ženskými právy atp., ale vychází spíše z historicko-antropologického náhledu na ženy, muže a jejich vzájemné fungování či nefungování, což dokazuje i tato kniha.

Příběh má spoustu dimenzí, je v něm nespočet myšlenek a rozhodně nepatří mezi odpočinkovou četbu. Zcela jistě bude bližší ženám, dokonce přímo rýpe do ženství jako takového a snaží se skrze hlavní hrdinku zodpovědět základní otázky na to, co je vlastně naším (ženským) údělem? Epilog mě příliš nebavil, ale v rámci závěrečného shrnutí/vysvětlení měl samozřejmě své opodstatnění. Ač si nepotrpím na přehnané emoce, tato kniha na mě opravdu silně zapůsobila (již má druhá Atwoodová), ale tak nějak niterně, intimně... Pro mě daleko depresivnější, než kolikrát klasicky pojaté sci-fi dystopie. 4,5*

„... toužím spáchat dotek..." i z těch slov mrazí...

7 07.02.2018

Snažilo se to být umělecké, hluboké a filozofické, ale mě to bohužel nepřesvědčilo. Nejlepší je 3. část, čili těch posledních asi 25 stran, ale prokousávat se kvůli tomu těmi předchozími 250? Konec nijak překvapující (upřímně, čekal to někdo jinak?)

Formálně se mi líbila kombinace vyprávění a deníkového záznamu a s tím i náhled na stejnou situaci z pohledu dvou různých aktérů (my lidé zkrátka NEROZUMÍME tomu, co druhý cítí, jak anebo co se nám snaží říct).

Hlavní hrdina na mě působil jako pan Stevens, co si odskočil ze Soumraku dne, páč se nám zabouchnul. Mirandiny pasáže pak typické mladické plácání jednoho přes druhé, vsuvky s malířem spíše nudily, ale chápu, co měla taky v tom sklepě dělat jinýho, než vracet se ke vzpomínkám? Celé to bylo spíše o jednom velkém nedorozumění/nepochopení svých vzájemných tužeb a přání.

Pro mě zklamání, čekala jsem psychologický THRILLER, ale dostala spíše psychologicko-existenciální román s thrillerovými prvky.

07.02.2018

Ok, budu první negativistkou, ale mě to nešokovalo, ba co víc, ani mě to nebavilo. Chápu, proč nejspíš autorka knihu napsala a možná, kdyby tam bylo méně té "naivní erotiky", jak hlásá obálka (vskutku jen "naivní"???) a víc nějakého náhledu do nitra postav, bylo to psané trochu záživněji (ne stylem "Thomas chtěl sex, tak jsem řekla jo"), mohl to být opravdu náhled na dívčí dospívání a střet různých kultur.

Ale autorka přeci jen psala do Playboye, tak proč trochu neokořenit i tu malou třináctku (aby to bylo jó šokující), která se prvních sto stránek jen potýká s tím, že má orgasmus nebo naopak nemá tampony... To se pak člověk nemůže divit, že se v Americe těší takové oblibě reality show Teen Mom/16 & Pregnant.

Nabokova Lolita byla snová, Kelmanovy Holky zase smutně realistické, ale u Arabky si bohužel budu pamatovat jen vyndávání různých věcí ze záchodu a kotě v mrazáku...

02.12.2017

Název není poetický, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale vskutku doslovný - téma jakuzy je v knize opravdu spíše (ve stínu) na vedlejší lince. Příběh je silný a já obdivuji, kolikrát se autorka dovedla odrazit ode dna jen proto, aby zapadla do ještě hlubšího bahna... (ano, za mnohé věci si bohužel mohla vlastní vinou).

O to víc mě ale mrzí, jak je kniha napsaná. Při čtení jsem měla pocit jako bych potkala někoho známého a po úvodním "Jak se máš?" slyšela sáhodlouhý monolog od A až do Z. Kdyby jen kniha trochu více držela nějakou formu... Možná si dovedu představit příběh spíš ve filmové podobě, třeba v rukou T. Nakašima.

Ale jak autorka sama pokorně dodává v doslovu: „Obávám se, že pro vás nebude jednoduché přenést se přes to, jak špatně je chvílemi kniha napsaná, a já se za to omlouvám. Jednou bych se hrozně ráda stala spisovatelkou, která dokáže vás, svoje čtenáře, proměnit v hlavní hrdiny a přenést vás na místa, kde jste nikdy nebyli, popsat krajinu jak živě, že se budete cítit, jako byste ji měli před očima, a vaše srdce začnou bít o něco rychleji.“ Autorka si prošla opravdu dlouhou, bolestnou cestou, a proto jí fandím a držím palce, ať pro nás nějakou tu svou "vysněnou" knihu napíše.

02.12.2017

Mornštajnová (jak já jí jen závidím to super příjmení;) zůstala věrná své tematice osudů na pozadí dramatických historických událostí a silných ženských hrdinek (chlapi jsou tu většinou ti "lačnící" - ať už po těle nebo majetku, nesmělí nebo zkrátka a jednoduše bezcharakterní). V mnoha ohledech mi Hana připomínala předchozí autorčinu Slepou mapu (chování postav, provázanost vztahů, prvotní naděje i následné zklamání, jen jména hrdinů byla nová).

Na válečnou tematiku byla napsaná už spousta knih, takže pro mě sice pěkné, ale průměrné čtení. Třeba Zvuk slunečních hodin od Andronikové na mě zapůsobil mnohem více, a to i jazykově.

8 02.12.2017

Zajímavě zvolená forma - prolínání jednotlivých příběhů v první, druhé i třetí osobě bylo fajn, osvěžující a zároveň dynamické. Nicméně tím, jak do původního tria ke konci vstupovaly další a další vypravěči, začalo být vše mírně chaotické.

První dva příběhy mě celkem bavily (za vším hledej jednoduchý motiv) a možná i vzdáleně připomínaly Hájíčkovo Selský baroko. Příběh ze současnosti však bohužel hodnotím jako nejslabší. Jazykově se autor snažil přiblížit dnešní mládeži, což se mu vcelku i povedlo, ale jinak na mě příběh působil jaksi naivně. Xnáctiletá dívka, mstící se jak česká Lisbeth Salanderová všem dosud žijícím komančům a všechno jí navíc tak skvěle vychází (i ty vzorky DNA má téměř na počkání jak Horatio Caine). Konec knihy je tak nějak očekávaný spíše než "nečekaný" a závěrečná pointa proto bohužel příliš nevyzní, škoda.

3 02.12.2017