Isew
komentáře u knih
O čem sním, když náhodou spím
Andrej Babiš
Škoda, že nesní o tom, jak se vrátí zpět na Slovensko. To bych pak možná dala jednu hvězdičku. Marketingový blábol Marka Prchala, pod který se podepsal trestně stíhaný premiér ČR. Fuj.
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Žádné velké okolky, od začátku vás to vtáhne do děje. Popisy omezené na nezbytné množství. Žádná vata a zbytečná výplň. Všechno je tak rychlé. Rychlé tak, že jsem byla překvapená, že to už končí. Většina postapokaliptických románů má společnou myšlenku a to, že největším nebezpečím pro lidstvo je lidstvo samo. A jestli toho využijí květiny, zvířata nebo jiný druh ...
Houbařka
Viktorie Hanišová
Velmi silná kniha. Téma není vůbec snadné. Navenek spořádaná rodina a pod povrchem naprosto nefunkční a podivné vztahy. Mužské postavy, až na jednu výjimku, naprosto na ránu. Neuvěřitelná sobeckost a sebestřednost nejen téměř všech mužů, ale i matky. Z literárního hlediska jsem ale nadšená. Měla jsem pocit, že tam nebylo snad ani jedno slovo navíc. Vše mělo svůj význam. A i když ne všechno bylo explicitně vysvětleno, dalo se to odvodit. Třeba motivace k nepochopitelnému chování matky. A konec? Otevřený mi rozhodně nepřišel. Naopak. Myslím, že se k této knize budu v myšlenkách ještě dlouho vracet.
Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Nádherný, optimistický příběh, který svým poselstvím dává naději. Dnes jsem zasadila tři stromy a dva keře. Bohužel jsem jich musela mnohem víc vykácet kvůli suchému létu a napadení kůrovcem, ale snažím se o obnovu. A víte co, když zasadím strom, mám opravdu skvělý pocit. Nemusí se všechny ujmout, ale to nevadí. Budu sázet do té doby, než se ty vykácené stromy nahradí. A pokud tím snažením udržím vodu v krajině, jedině dobře. Protože bez vody nemůže žít příroda, ani my. Mrzí mě ty chemicky ošetřené lány řepky, které vodu nezadržují a tráví půdu, kterou bychom měli chránit. Třeba si jednou zvolíme ty, kteří se budou starat o naši opravdu nádhernou zemi a ne jen o své zisky. Stejně jako hlavní hrdina této knihy, tomu věřím a začínám u sebe. Třeba jen tím, že už nepěstuji anglický trávník, ale louku se sedmikráskami, pampeliškami apod, kam mohou zalétnout včeličky a jiný hmyz.
Máj
Karel Hynek Mácha
Máj jsem měla v ruce mnohokrát. Úryvky znám nazpaměť, vím i o čem Máj je, ale nikdy jsem ho nepřečetla celý. Díky čtenářské výzvě jsem se do toho pustila a mohu si tento svůj rest odškrtnout.
S žádnou jinou básní nemám spojeno tolik příhod, jako právě s Májem. Úvodní část .. Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas... jsem se naučila už na ZŠ a pak ho odříkávala u maturity. Pasáž ... Po modrém blankytu bělavé páry hynou ... cituji vždy, když jsem v cizině a stýská se mi po domově. A poslední verše - Hynku... na malém hudebním festivalu (cca 50 lidí) někdo volal kamaráda: Hynku! Na to se nedalo reagovat jinak, než mým zvoláním Viléme! a z levé strany vpředu se ozvalo Jarmilo! Je to těžké popsat, aby to neznělo jako klišé, ale atmosféra toho místa se tímto souzněním změnila ve velmi přátelskou.
Hana
Alena Mornštajnová
Kniha o tom, že i když všechno vypadá růžově a skvěle, stačí být jen ve špatnou chvíli na špatném místě a všechny plány se sesypou jak domeček z karet. Má cenu něco plánovat? Nevím, jestli je cesta rezignovat na život a být smířený s tím, že stejně skončí, tak proč se snažit. Jak bych reagovala já, kdyby měl za sebou takovou zkušenost? Těžko soudit. Taky asi záleží na věku. Jako mladší bych asi volila jinou cestu než teď. Vlevo? Vpravo?
Všechny podobné knihy mají jedno poselství. Tohle se už nesmí stát. Bohužel lidé jsou nepoučitelní a dělají stále stejné chyby ve výběru těch, kteří jim vládnou. A když je někdo nepoučitelný, je nucený ty chyby opakovat. A toho se bojím já.
Malevil
Robert Merle
Před mnoha lety jsem se ke knize dostala poprvé. Byla jsem nadšená. Chtěla jsem si ji připomenout a nadšená jsem stále. Je vidět, že pořádná knihovna s odbornou literaturou všeho druhu, je prostě základ. Vlastně teď jsem si uvědomila, že jsem právě takovou knihovnu začala budovat po prvním setkání s Malevilem. Samozřejmě vím, že takové společenství jaké fungovalo na Malevilu, by bylo v postapokaliptické době výjimečné, spíš nereálné. Ale jak bylo i zde ukázáno, vše je o lidech. Tak proč ne. Jedna z mála knih, ke kterým se v budoucnu možná ještě vrátím.
Listopád
Alena Mornštajnová
Jde o alternativní historii, ale nedělám si iluze o tom, že kdyby v '89 byl SSSR v lepší kondici, tak by to tak dopadnout mohlo. Každý, kdo vzývá Russko a vzpomíná na "staré dobré časy" by se měl ideálně sebrat a jet se do své země vyvolené podívat. A nejlépe tam zůstat už napořád. Z Ruska nepřišlo nikdy nic dobrého. Tato kniha ve mě od počátku vyvolala pocit hnusu, kterého je těžké se zbavit. Jsem šťastná, že '89 dopadl tak jak dopadl. A to říkám s vědomím všech různých přešlapů, Ruskem ovládaných prezidentů, vzestupem slovenského nevzdělaného makaka... To je jen důsledek vlády jedné strany, která otrávila mysl lidí na dalších x let.
„Probuďte mě za 100 let a zeptejte se, co se děje v Rusku, a já okamžitě odpovím - pijí a kradou.“ — Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin
"Odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil jsem se jako Čech. Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu". - Karel Havlíček Borovský
Komunismus je svinstvo a bolševici jsou svině. - Pupendo - a pod tohle se velkým písmem podepisuji.
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Zločin a trest jsem četla kdysi na střední škole. Vzpomínám si jak jsem hltala každou stránku. Nejvíc mě tenkrát zaujala psychologie zločince a jeho chování. Už je to hezká řádka let, tak jsem si chtěla osvěžit paměť. Zajímavé je, že mě nyní zaujalo něco trochu jiného. Úvahy Raskolnikova o tom, že v rámci vyššího dobra pro lidstvo, je ospraveditelý jakýkoliv skutek. Loupež, vražda, cokoliv. Jestli jste ten vyvolený? Raskolnikov se za něho považoval. V kontextu toho se mi vybavil Stalin. Určitě také sám sebe považoval za vyšší dobro a mohl páchat cokoliv krást, týrat, vraždit.... Pokud by se někdy dostal k Dostojevskému, jako že to není velmi pravděpodobné (Stalin byl nevzdělaný primitiv), mohl si touto optikou své činy ospravedlňovat.
Karel Havlíček Borovský v roce 1844 prohlásil "Odjel jsem do Ruska jako Slovan a vrátil jsem se jako Čech. Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu". Vlastně se od té doby téměř nic nezměnilo. Jen s těmi literárními díly už to není tak slavné. V současném Rusku už nikoho jako Dostojevského, Gogola, Čechova nebo Tolstého nenajdeme. Takže zbyla jen bída, zmar a chlast.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Silný příběh. Všichni ti, kteří vykřikují, že za komunistů bylo líp, by si tuto knihu měli přečíst. Kdyby nebylo komunistů, osudy mnoha lidí v bývalém Československu by se odvíjely úplně jinak. Všudypřítomný strach, tlak StB, udavači a falešní přátelé. Nedůvěra mezi lidmi a strach, neustálý tíživý strach. Ne, tato kniha mě jen utvrdila v tom, že komunismus je zrůdná ideologie, ničící lidské životy.
Hoši od Bobří řeky
Jaroslav Foglar
Přečteno s osmiletou dcerou. Byla nadšená, stejně tak i já. Přemýšlela jsem u toho, jak hodně se změnila doba. Nevím, jak by dnes dopadl Rikitan, kdyby oslovil dva malé hochy, scházel se s nimi a pozval je na výlet. Dřív mi to nepřišlo divné, teď dost. Dcera na to sama upozornila a říkala, že je to nebezpečné. Že by sama s nikým cizím nikam nešla. Divná doba. Strach nás obstoupil a bojíme se jeden druhého. Předem čekáme od cizích špatnost. Dřív si děti hrály samy, dnes jsme dětem stále za zády a dohlížíme, jestli se jim něco špatného neděje. Tudíž asi těžko polezou na strom a rozbijí si koleno, proběhnou močůvkou a budou nelibě páchnout pár dní, vyválí se ve skelné vatě nebo polezou na stoh a bude je to všude škrábat. Mně by to chybělo, ale ony ani neví, že o něco přichází. Alespoň, že jsou tady Foglar, Seton a probouzí v nich touhu po dobrodružstvích.
Chata v Jezerní kotlině
Jaroslav Foglar
I já jsem knihu oprášila po mnoha letech. Čekala jsem, až dcery dorostou do správného věku a nemýlila jsem se. Poslouchaly s nadšením a těšily se na každou další kapitolu. Jen samozřejmě zmínily, že v celé knížce není ani jedna holka. No, Foglar, co na to říct. A protikuřácká agitka? Jsem ráda, že tam je. Myslím, že hodně lidem, včetně mě, cigarety znechutila opravdu řádně. A to je poselství, které mi vůbec nevadí. Pokud i mé dcery po cigaretě nikdy nesáhnou, budu ráda. A pokud k tomu přispěla i tato kniha, tak to je jedině dobře. Před mnoha lety jsem byla u jezera, které se jmenuje Eagle Lake. Měla jsem pocit, že jsem v Jezerní kotlině. Přesně takto, jsem si ji přestavovala. Jen chata chyběla, ale jinak to byl tak intenzivní zážitek, že ani po tolika letech jsem na něj nezapomněla. Třeba si i mé dcery někde najdou svou Jezerní kotlinu. I po tolika letech tato kniha neztratila své kouzlo a stále zůstává mou nejoblíbenější Foglarovkou.
Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
Evžen Boček
Takové panoptikum, jako v tomto díle, to se jen tak nevidí. Všichni buď pod vlivem léků, alkoholu nebo totální blbci. Je to neuvěřitelně přepálené, ale vůbec mi to nevadí. Schválně jsem přemýšlela, kdy jsem se v posledních letech u knížky smála opravdu nahlas. Vzpomínám si na pět knih. Nepohledný princ a čtyři díly aristokratky. Za ten smích odpouštím mnohé, protože vyvolat strach a napětí je mnohem jednodušší než vyvolat smích. A za ten smích dávám pět hvězdiček.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
(SPOILER) Tak nějak nevím, co si o tom příběhu mám myslet. Anna byla bezpochyby silná žena. Aby taky ne. Mít devět dětí, dva záměrné potraty, přežít bídu a ponížení a dožít se takového věku, to by nějaká sušinka asi nedala. Prožila si své, o tom žádná. Ale abych ji stavěla na piedestal? Nedokáži se do ní vcítit. Mít 21 let, pět dětí a manžela, který by plodil a plodil bez ohledu na to, že rodinu nedokáže zabezpečit? A nedokázat mu říct, že takhle ne? A u druhého manžela to samé? Pozitivní přístup? Nechat na sobě dříví štípat a vše přijímat s trpnou pokorou aniž by se člověk pokusil na svém osudu něco změnit? Nedokáže manželovi říct, že další porod už ne, místo toho si zase nechá udělat dítě, jde na potrat a ještě o tom manželovi neřekne. Aby ho asi uchránila. Ale před čím? Přece to není jen její zodpovědnost, ale i toho druhého. Ne, tahle "hrdinka" pro mě není hrdinka, ale někdo trpně přijímající rány osudu, které si svým přístupem k životu přivodila. Moje babička byla z Volyně. Přejeli zpátky do Čech po válce. Vyprávěla mi, jaké to na Volyni bylo, jaké to bylo tady v padesátých letech, jaké později. Dožila se 96 let a 4 měsíců. Přežila dvě své děti. Moje prababička 99 let a 6 měsíců. Nebyly zhýčkané, prací byly ošlehané a neměly lehký život, přesto se dokázaly ozvat, postavit se za sebe i za jiné a byly to opravdu silné osobnosti. To jsou pro mě hrdinky, ale Anna ne.
Kniha se čte pěkně, proto přidávám hvězdičku.
Myšlenky za volantem
Marek Eben
Poslouchala jsem načtené autorem a opravdu jsem se pobavila. Některé fejetony jsou vážně vtipné. A z té knihy v kroužkové vazbě bych nevytrhla jediný list.
Duch Llana Estacada
Karl May
Vzpomínám si, jak neskutečně šťastná jsem byla, když jsem kdysi ve škole přírodě v takovém malém knihkupectví objevila tuto knihu. Sehnat Mayovku u nás ve městě, byl menší zázrak. Ale tam byla. Byl to poklad. Hned jsem se začetla a vzpomínám si, jak sedím na palandě a čtu. Než jsme se vrátili ze ŠvP domů, měla jsem ji přečtenou. Je totiž vcelku krátká. Teď jsem si ji přečetla po mnoha letech znovu a zjistila jsem, že děj je poměrně jednoduchý. Ale nevadilo mi to. Ráda jsem se znovu podívala do nehostinné oblasti Llana Estacada. Stejně jako v dětství jsem si byla jistá, že když se objeví Old Shatterhand a později ještě Vinnetou, tak to dobře dopadne. Byla to jistota tenkrát i nyní. Jsem ráda, že jsem si díky čtenářské výzvě Ducha Llana Estacada po těch mnoha letech znovu oživila a znovu se na chvíli vrátila do dětství. Bylo to skvělé.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Při poslechu audioknihy se mi často vybavoval text písně Těšínská od Jarka Nohavici. "... U Larischů na zahradě trhal bych květy své nevěstě..." O Larischových jsem v této písni slyšela poprvé (popravdě jsem si myslela, že to bylo jen nějaké náhodně vybrané jméno) a až díky této knize jsem se o nich dozvěděla víc. Vůbec jsem netušila, že měli v kraji tak velký význam. Netušila jsem ani o bojích mezi Čechoslováky a Poláky kvůli určení hranice. I proto jsem ráda, že jsem se do knihy pustila, neboť jsem se dozvěděla o kraji, který téměř neznám a rozšířila si obzory.
Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
Ani nevím proč, ale na střední škole jsem se Evženu Oněginovi vyhýbala jak čert kříži. Ač jinak jsem velká milovnice ruských autorů přelomu 19. a 20. století. Dostal se mi do rukou až nyní a mrzí mě, že jsem to nedala na té střední škole. Je to ideální četba pro ten věk. Drama a láska. Možná tenkrát bych v Oněginovi našla zalíbení, možná bych mu tolerovala, že je to floutek, když pak vlastně dojde cestou k poznání. Teď už mám mnohem kritičtější oči a tak mě to nutí se ptát. SPOILER Miloval by Oněgin Taťánu, kdyby nebyla zadaná a nedostupná? Nebyla to právě ta její nedostupnost, která ho vábila? Bylo by toto dílo tak slavné a opěvované, kdyby skončilo happy endem? Všechny tyto otázky však nemění nic na tom, že až budou
dcery na střední škole, Oněgina jim doporučím. Protože vážně stojí za to ho znát.
PS: Se vší úctou musím konstatovat, že řeč, ve které Oněgin Taťáně vysvětlil, že on není nic pro ní, je vážně dokonalá. Líbí se mi dokonce i víc, než onen slavný milostný dopis Taťáně.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Mé největší knižní překvapení roku. Jsem ještě plná dojmů a kdybych mohla dát víc hvězdiček, tak neváhám. Už léta kolem knihy brousím, ale to že dostala Pullitzerovu cenu (stejně jako Spolčení hlupců), ji pro mě degradovalo. To, že se o ní nadšeně mluví v amerických školách (stejně jako o Velkém Gatsbym) tomu také moc nepřidalo. Nakonec díky ptáčku (drozdu) ve jméně a knižní výzvě jsem s k ní konečně dostala a nemám slov. Dávám do doporučených a jednou, až mé dcery budou ve vhodném věku, ji jim dám a řeknu, že je to jedna z nejlepších knih, která se mi kdy dostala do rukou. Atticus je snad jeden z nejkladnějších hrdinů, přesto uvěřitelný. Scout (Čipera), jako bych viděla sebe před mnoha lety.
Aristokratka na koni
Evžen Boček
Je mi jedno, že je to pořád stejné. Vždyť to píše jeden autor a je to jedna kniha na pokračování. Proč by to mělo být jiné? Je to vtipné. Několikrát jsem se hlasitě smála. To je pro mě důležité. Aristokratka mi zpříjemnila den, a to oceňuji plným počtem hvězdiček.
