Isew komentáře u knih
Tento díl byl slušná vata. Moc se mi líbí, jak Martin ze Stvolna někoho zrovna miluje a chce mu být věrný, ale zkrátka se mu ty děvy vrhají k nohám a do lůžka tak, že je nemůže odmítnout. Další erotický roadtrip šmrncnutý permanentní hrozbou popravy našeho středověkého Adonise, kterému žádná dívka neodolá. No, ani nevím, proč se mi tomu nechce věřit. Tak ještě poslední díl a snad to bude lepší.
Taky máte pocit, když v TV sledujete nějaký film, že jde hlavně o reklamu, která je čas od času přerušena filmem? Tak tady jsem měla pocit, že jde hlavně o soulože hlavního hrdiny, které byly čas od času přerušeny jiným dějem, který ale zase vedl k souloži. No, zkusím další díl, ale zatím to vypadá na nejslabší Vodruškův počin.
Překlad Martina Hilského.
Angelo: "Když jednou svou čest ztratíme, tak snadno, ať chcem či nechcem, klesneme až na dno."
Oko za oko nepatří k nejlepším Shakespearovým dílům. Jednoduchá moralitka o korupci mocí. Nebyl by to ale Shakespeare, aby z této látky neudělal něco víc. A výše uvedený citát je toho důkazem.
Maisie, šestiletá holčička, která se ocitla mezi svými rozhádanými rozvedenými rodiči. Nefunkční střídavá péče odhaluje, že ani jeden z jejích sebestředných rodičů o Maisie nestojí a slouží jim jen jako nástroj pomsty, pomluv a intrik. Maisie je zpočátku pozorovatelem, který vidí a slyší mnohé. Aniž by si to uvědomovala, přebírá chování svého okolí. Velmi silný příběh, který rozhodně stojí za pozornost.
Útulná benátská kavárnička pana Ridolfa poskytla zázemí k další komedii Carla Goldoniho. Setkávají se v ní šlechtic, který si libuje v drbech a pomluvách, kupec, který propadl hazardu a jeho nešťastná žena, půvabná tanečnice a falešný hrabě, a to pod vlídným dohledem poctivého kavárníka Ridolfa. Goldoniho hry jsou si velmi podobné. Často se odehrávají v Benátkách, postavy jsou zaměnitelné (často mají stejná jména) a zápletky také. Prý, když propadla jedna z jeho her, zavázal se, že každý týden napíše novou hru. Tady bych asi hledala důvod, proč jsou si některé hry tak moc podobné. Kavárnička nepatří mezi moje nejoblíbenější Goldoniho hry, ale rozhodně za pozornost stojí.
Židovská víra byla po staletí zahalena tajemstvím. Všechny ty rituály, obřady a odlišný způsob slavení svátků vyvolávaly v mnohých lidech nedůvěru. Z nedůvěry se stával strach a ze strachu nenávist. Pogromy na sebe nenechaly dlouho čekat. Jsem opravdu ráda, že nás tato kniha nechává nahlédnout za oponu toho tajemství. Samozřejmě v dnešní době není problém si mnohé najít, ale kvituji to, že v této knize je popsáno vše od narození až po smrt. Mnohé mi bylo objasněno.
Magor stalkuje magora, což vyústí v prapodivný výlet. Oba hlavní hrdinové jdou odpudivé existence, kteří vyvolávají konstantní pocit znechucení.
Téma se mi hodilo do čtenářské výzvy, ale musím upřímně přiznat, že období první světové války mi moc blízké není. Samozřejmě až na výjimky jako je Švejk a Na západní frontě klid. Ač mám knihy pana Niedla ráda, tato se mi líbila zatím nejméně. Zdá se mi, že autor sklouzává u svých hlavních hrdinů k určité šabloně. Tas z Boru, Wolfram z Olšové i Viktor Koutecký z Lichovic jsou si povahově podobní jako vejce vejci. Jen období se mění. Konec knihy mi nevadil, ale ta italská anabáze mi přišla trochu odbytá.
Podle mého názoru je takto kniha nejlepší ze série. Dověděla jsem se pár zajímavých informací. Kniha nedosahuje kvality seriálu, ale za pozornost určitě stojí.
Oficiálně začalo dobývání Divokého západu založením osady Saint Luis. Začalo osidlování, vraždění, loupení, zlatá horečka, dostavníky, Pony express, stavba železnice a genocida indiánů... Romantické představy o dobývání Divokého západu, legendy s ním spojené ovlivňují vnímání historie. Takto kniha zmiňuje nejen romantický duch Divokého západu, ale také náročné podmínky, kterým čelili první osadníci v honbě za vysněnou budoucností. Velmi silná byla zmínka o tom, jak bizony, které si indiáni chránili jako zdroj potravy a nezabíjeli nikdy zbytečně, bílí osadníci pro svou zábavu vyhubili. Kontroverzní historie, která je popsána nejen z aspektů vítězů, ale i s ohledem na poražené.
Začátek byl velmi slibný. Dát po patnácti letech dohromady garážovou kapelu ... to mohlo být zajímavé. A bylo. Nebylo to třeskutě vtipné, spíš chvílemi k pousmání. Ale prima. Pak byla část na fesťáku. A tohle bylo co? Psychedelické peklo pod taktovkou tereminu. Konec už to příliš nezachránil. Byl předpokládatelný. Za mě velká škoda, že autor přidal k poměrně slušně rozjetému příběhu, který v sobě obsahoval neco navíc, ještě naprosto neskutečný twist v podobě... no zjistěte si to sami, ale za mě velké šlápnutí vedle. Škoda.
Zaujala mě obálka. I název nebyl špatný. Natěšeně jsem knihu otevřela, začetla jsem se, přečetla několik desítek stránek, u každé jsem si říkala, třeba to na další stránce bude lepší. No, nebylo a když jsem začala přemýšlet, jaké druhy cukroví letos upeču (a to normálně cukroví nepeču - jen vosí úly beru na milost), knihu jsem zavřela a už ji neotevřu. Toporný styl a obsahově nijaké. Zbytečná ztráta času.
Tři knihy Agathy Christie adaptované autorkou na divadelní prkna. Je znát datum vzniku. Pokud by se někdo rozhodl uvést tuto adaptaci v současnosti, určitě by to chtělo jazykovou korekci. Některé obraty jsou malinko kostrbaté. Dva konce u mé nejoblíbenější knihy Deset malých černoušků byly jako příjemný bonus. Asi si budu muset přečíst životopis Agathy Christie, možná tam bude, z jakého důvodu se rozhodla k alternativnímu konci. Jsem zastáncem původního konce, který mi dával mnohem větší smysl.
Od autora Hrobníka, který se mi velmi líbil, jsem čekala víc. Trvalo mi dlouho, než jsem knihu dočetla. Scény z deníku mě nezaujaly, nudily. Spousta balastu. Akční antikvář a historička umění jezdí z místa na místo a rozlouskávají jednu šifru za druhou. Neuvěřitelné bylo už to, jak vždy téměř okamžitě přišli na řešení dalšího kousku skládačky. Ludvík II. mě nikdy nezajímal a načančané hrady, které nechal postavit mě k návštěvě také nikdy nenalákaly. Dokonce jsem ani nikde ve světě neviděla trička nebo hrnečky s jeho podobou, jak se nám autor v knize snaží namluvit, protože Ludvík II. je prý přece nejznámější král na světě. No, není. Celá akční zápletka mi přišla podivná.
Taková poměrně obyčejná detektivka. Neurazí, nenadchne. Kdyby ji nenapsala Agatha Christie, byla by pravděpodobně úspěšně zapomenuta.
Je to příběh pro děti, měla bych být shovívavější, ale nejde to. Jazyk je kostrbatý. Cestování časem bylo jeden čas velmi populární. Nevadí mi, naopak, pokud je autor dobrý, mohou to být výlety zábavné a poučné. Ale tady byste poučení ani zábavu hledali marně. Proč bylo nutné, aby děti vyřešily staletí starou vraždu? Ovlivnilo to nějak budoucnost? Tak zjistili se kdysi dávno stalo, že měl mrtvý milou, otce a jakou dělal práci. Našli vraha no a? Přesah vůbec žádný, motiv žádný, jen se děti podívaly ke břehům Rýna o pár století dřív a zjistily nepodstatné věci. Což je docela málo v záplavě mnohem lepších knih na podobné téma.
Hrabě Almaviva s manželkou, Figaro se Zuzanou a revoluční Francie, kdy si můžete odpravit svého oblíbeného šlechtice a nic se vám nestane. Původní námět Figarovy svatby mě nezaujal, ale toto Horváthovo pokračování mám velmi ráda. A vždy s k němu ráda vrátím.
(SPOILER) Jeppe z kopečku, opilec, budižkničemu, který se bojí své ženy a jejího biče, se stane hračkou v rukou barona a jeho sloužících. Stalo se vám někdy, že se vám zdál sen, který byl tak reálný, že vám chvíli trvalo, než jste se dostali znovu do reality? Co když ta realita bude pořád jiná? To se stalo Jeppemu. Zajímavý byl jeho přerod, když si myslel, že je pán. Stal se z něho tyran. Škoda, že Jeppemu byla vyjevena pravda. Mnohem větší trest by byl, kdyby byl znovu pohozen na hnůj, ale bez jakéhokoli vysvětlení. Na této drobné epizodě se neukázala pouze pravá podoba Jeppeho, ale i barona a jeho pomocníků.
Mám ráda Bubáky pro všední den. Pohodové a příjemné povídky. Gypsová dáma byla diametrálně odlišná. Kdo má větší morální integritu, zlodějíček - recidivista, soukromý detektiv nebo renomovaný právník? Konec velmi nečekaný a hodný k zamyšlení.
Od H. P. Lovecrafta jsem čekala trochu něco jiného. Je mistrem hororových povídek. Možná jsem ke knize přistupovala s příliš velkým očekáváním. V horách šílenství mě nezaujalo. Nedostavil se pocit napětí a strachu. Co všechno výzkumníci vyčetli z reliéfů je nepravděpodobné. Vyčetli z nich vše o pravěké civilizaci s návazností na dnešek. Často jsem se přistihla, že mi to připomíná výklad na hradě... a támhle vidíte gotické okno, v olověných lištách je zakotvena skleněná mozaika... tak asi takto to na mě působilo.