ivetka859
komentáře u knih
Povídky izraelského vyznání
Karel Poláček
Je to jedna z četeb, které kdybych neuskutečnila, můj život není o nic chudší. Tohle si představuji jako oddychovku.
Byly to krátké příběhy z židovské komunity, takové milé, komické. Líbilo se mi onikání, utahování si z chamtivosti a pokrytectví i nedržení se vlastních slov, taková typizace lidských charakterů.
Ačkoli jsem to dnes už 100 let stará díla, moc mě čtení od Karla Poláčka baví.
Dusím se ve vlastní šťávě
Betty MacDonald
Poslední, čtvrtý díl autorčiny životopisné série. Byl ze všech asi nejslabší. Měla jsem pocit, jak kdyby byla autorka nucená ho napsat, dotáhnout vypravování o svém mateřství, a tak plnila stránky a odstavce, hlavně aby to bylo. Chyběl tomu sled, chronologie, a tak mi to vůbec neutíkalo.
Na druhou stranu styl B. MacD. je úderný, rázný a sympatický. Zároveň to je náhled do běžné domácnosti 40. a 50.let, ačkoli dnešním jazykem.
Oněgin byl Rusák
Irena Dousková
Možná to bylo velkým očekáváním po Hrdém Budžesovi, možná pokračování prostě nikdy nejsou taková, možná mi k tomu chyběla ta vizualizace divadelního představení.
Musím uznat, že knížka skvěle mapuje náladu společnosti zralé na převrat a konec režimu, zvlášť z pohledu maturantů, kteří mají nejširší znalostní záběr. Taky je to jedna z mála knížek, kterou jsem dočítala s pocitem, že ještě můžu hodně vytěžit z opětovného čtení, to se mi nestává.
Ale chybí tomu ten šmrnc, vtip, možná ta dětská naivita a prostota. Nějakou větší emoci to ve mně nezanechalo.
Malá lesní škola
Andreas Kieling
Přišlo mi, že jsem četla dvě knížky za sebou. Prvních padesát stran znělo naléhavě, hotový ekologický manifest. Zbylé 3/4 knihy byly naopak vlídné, opravdu lesní škola od pana hajného, nauka o zvířatech a jejich životě v lese.
Možná to bylo množstvím informací na jednu kapitolu, možná množstvím informací, které jsem zrovna ne-/znala.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Nevím, proč jsem čekala spíš pohádku, epiku o ďábelském kouzlu s obrazem, kterou vlastně znám z filmu o Lize výjimečných. Většinu obsahu knihy ale tvoří polemika. Samozřejmě o lidské duši a lidském chování, o následcích našeho počínání, o kráse, lásce, neřesti a čistotě. Poprvé a rovnou tolikrát jsem o povaze četla, že by byla "mělká" a ani po dočtení knížky si nejsem jistá, jak přesně si to vyložit.
Další dvě hlavní postavy, Henry a Basile hrají v ději alegorické role ďábla a anděla sedících každý na jednom rameni Doriana Graye. Díky nim je pro úvahy spojka k cnostem a neřestem, k umění jakožto krásnu nebo filosofii anebo k veřejnému vs. tichému životu.
Ostrov duchů
Klára Wang Tyl
Asi jsem měla větší očekávání, a tak mě čtení nechalo chladnou. Ačkoli knížka není špatná!
První, co mě zarazilo, byl rozsah. 100 stran a velikost písma, která člověka nutí k podezření, že to potřebovali protáhnout alespoň o třetinu. Taky hned první povídka mě ničím nenadchla, její námět mi nepřipadal nijak nápaditý. A do třetice, styl psaní je dost primitivní, jak s kamarádkou u kafe.
Smysl to začalo dávat od druhé povídky, která už byla víc o Tchaj-wanu, a pak ještě víc, když se příběh začaly propojovat.
Bez poslechu rozhovoru s autorkou by mi to asi nic nedalo. Prostě takové krátké a nemastné čtení na oddych.
Příběhy soudce Paoa
Jü-kchun Š´
Je to taková pohádková sbírka pro dospělé. Nechybí nadpřirozené jevy jako promlouvání duší mrtvých nebo kouzelné předměty. Ale hlavně je každá kapitola protkaná morálním ponaučením, správností jednání, spravedlností, šlechetností a dalšími cnostmi. Dítěti bych to ale asi číst nedala, v Číně je až moc běžná poprava, mučení, krvelačnost.
Líbil se mi i doslov: že příběhy vznikaly živým vypravěčstvím a rozdělení kapitol vycházelo z přerušení vyprávění v napínavém okamžiku, aby vypravěč vybral peníze. Příběhy jsou situované do 11.století, ale vznikly až v 50.-70.letech, aby kritizovaly zkorumpovanost úředníků a státní moci.
Podobizna
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Rok vydání (1835) mě překvapil: nejdřív mi přišel děj chabý, ohraný, ale pak jsem zjistila, kniha vyšla o půlstoletí dřív než Obraz Doriana Graye (1890).
Co mě ale fascinovalo, byla barvitost jazyka a bohatost a sytost vyjadřování. A asi ze všeho nejvíc schopnost uhodit hřebíček na hlavičku a vybarvit naprosto živě pocit, situaci, emoci. Ruská literatura mě znovu uchvátila.
Samozřejmě znovu vyvstává otázka, jak by vyzněl moderní překlad. Je až s podivem, že tohle dílo u nás vyšlo jen 2x (1960 a 1972).
Život na míru
Marek Rabij
Vlastně nevím, co si odnést, protože sám autor několikrát zmiňuje, že není řešením vzít tamním lidem práci - přestat kupovat oblečení šité v Bangladéši. Řešení by mělo přijít od velkých zadavatelů zakázek, anebo od státního zřízení, ale o tom a dalších geografických údajích se autor vůbec nezmiňuje - to mi přišlo škoda.
A tak knížka slouží spíš jako soubor životních příběhů a osudů z druhého konce světa. Aby si člověk uvědomil, že se má vlastně dobře (tuhle frázi/srovnání nesnáším).
Asi jsem čekala větší rozsah, když jde o knižní vydání novinařiny, hlubší a bytelnější faktografii. Ale jakožto zpopularizování problému je to skvělý počin.
Andělé a démoni
Dan Brown
(SPOILER) Kdybych měla najít plusové body, určitě jich Dan Brown několik dostane:
-čtivost: stránky ubíhaly jedna za druhou a díky krátkým kapitolám se čtenář snadno zapomene.
-prostředí děje: je neuvěřitelné, jakou znalost Říma a Vatikánu, stejně jako historických postav a dějů autor má. Tedy, pokud opravdu existují/existovaly. Je jich tolik, že si neumím představit jejich ověřování a dohledávání. Takže plusy i za protkání knížky tolika fakty.
-knížka ve mně probudila touhu se znovu rozletět do Itálie a zkoumat to bohaté umění.
Ale...
Natáhnout necelý den na 500 stran bylo útrpné, tolik oddalování, uf.
Co každých pár stran jsem kroutila hlavou, jestli to už s těmi náhodami autor nepřehání, "tohle nemůže myslet vážně, to má čtenáře za takové primitivy?". Tolikrát přitažené za vlasy, až to bolelo. Že se v několika případech objeví kolemjdoucí, který vysype z rukávu klíčovou informaci? Nebo kolikrát za jediný večer Langdona zachrání poslední pokus před vyčerpáním? Nebo kolik "domnělých" zrádců autor nabízí, až je to ten jediný, který na rozdíl od ostatních postav působí celou dobu čistě? O závěru ani nemluvě, ale to už mi fakt bylo hloupé knihu nedočíst. Konci se nedá ani říct "plný zvratů", byl prostě překombinovaný kotrmelci, nechápu, v jakém rauši musel Dan Brown být, aby tohle vyplodil.
Po dočtení jsem váhala, jestli se prostě na té knize neodrazilo to čtvrtstoletí věku. Možná byla mentalita kolem technologií dřív opravdu jinde. Informovanost taky nebyla taková a příběh tedy mohl fungovat... Tím spíš ale nechápu to množství nadšených hodnocení z posledních let.
Ztracený rok
Katherine Marsh
(SPOILER) S knížkou mám po dočtení vnitřní problém a trvalo mi pár dní rozklíčovat, co to bylo. Od začátku:
Před čtením jsem měla obavy z těžení senzačnosti tématu covidu a Ukrajiny. To se mi nepotvrdilo, kdo taky váháte, můžete být klidní. Covid autorka použila pro nastavení omezených možností v naší "přepychové" době. Takže se můžeme lépe vcítit do kritických životních situací, lépe vyhmátneme svoje pocity ohledně té ukrajinské dějové linky. A Ukrajina jako země sužovaná Stalinem není nijak srovnávaná s dnešním válečným děním.
Ta knížka je vlastně perfektní. Je v ní přehršel vážných a silných témat od těch historických událostí holodomoru, pro úskalí novinařiny. Autorka zvládla do jednoho pytle zabalit "dnešní mládež", globalizaci, totalitní režim, ústavní péči, psychologii v médiích a další, aniž by to působilo jako pěst na oko a aniž by plýtvala slovy. A je to neskutečně čtivé!
A ano, hýbalo to se mnou silně. Ale uvědomila jsem si, že se mnou nehýbe kniha, její slova, její forma, ale události samotné. Prostě když vám někdo řekne, že mu hladem umřela maminka v náručí, tak vás to dostane, ať už to sdělí sebeprostěji nebo kostrbatě. A to stejné jsem cítila z knihy celkově. Styl autorky bych už nikde jinde nerozeznala. Ona nás s věcmi seznámí, ale autorčinu duši v knížce nenajdete. Proto jí nechci ani připisovat ten kredit za to, že mě knížka dojala.
Dracula
Bram Stoker
Klasický román. Viktoriánská doba, šlechetnost a chrabrost mužů a něžnost a křehkost žen. V některých situacích mi konání a dialogy hrdinů přišly překvapivé - muži byli často velmi sdílní o svých citech a ženy bez jakéhokoli opodstatnění svoji sdílnost střídaly, jindy tak, jindy onak. Stejně tak z pohledu dnešní byrokracie jsem se zadrhávala v momentech, které by dnes byly neprůchozí - jako když Van Helsing sám sepsal a kamsi odevzdal úmrtní list chovance ústavu. Uvěřila bych upírům, síle hostie a ovladatelnosti vlků, ale v tomhle jsem se zasekávala.
Až na pár zdlouhavých momentů to ale byla knížka neuvěřitelně čtivá a napínavá, ačkoli spíš pohádková, než nadčasová.
Robinsonka
Marie Majerová
Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst hlavně pro doplnění přehledu, jak vypadala povinná četba pro generaci nade mnou. A když jsem jí našla v knihobudce, tak jsem po ní bez tlaku sáhla. A stejně tak bez tlaku jsem jí tam před koncem dovolené odložila, ačkoli jsem nestihla přečíst posledních 30 stran.
Je to čtení pro dopívající, ale jazykem vlastně dost vznešené a krkolomné. Každým coulem je knížka silně prorežimní, Marie Majerová je kapitolou sama o sobě. Nechybí výrazy jako pokroková a reformovaná instituce, stejně tak chápání ženy jako tvůrce domácnosti pro pracující lid je v dnešní době úsměvná, úcta především k práci, apod...
Autorka byla prodloužená ruka strany, takže řekněme, že jako spisovatelka a novinářka své doby (a režimu) odvedla dobrou práci.
Tchaj-pan
James Clavell
Ačkoli je těch 750 stran asi nejvíc, co jsem za svoje čtenářství absolvovala, ani jednou jsem se nenudila, nepotřebovala kontrolovat, kolik mi ještě zbývá nebo nechtěla přeskakovat. Tak skvěle čtivý, srozumitelný a napínavý román člověk jen tak nepozná.
Autor vedl děj na vícero frontách, vždy napínavě, držel osobitost a výrazné charaktery postav. I přes jazykovou bariéru člověk chápal každou zápletku díky kontextu a vysvětlivkám.
Dějiny tu nepíší panovníci, ale obchodníci, tedy běžný lid. I proto je asi tenhle román o Hongkongu na začátku 19.století tak poutavý.
Tajemství Viléma Storitze
Jules Verne
(SPOILER) Je to pohádka s velkou dávkou dramatičnosti, napětí a zášti. Vážnost dodává ději i doba samotného příběhu a akurátnost Verneova jazyka, jeho zevrubné popisné pasáže i smysl pro detail.
Byť se jedná o román z přelomu 19. a 20.století, našly by se i některé otázky přenosné do dnešní doby - napr. jak se změní společnost, pokud lidé přijdou o svoje soukromí, pokud budou žít s pocitem, že je může kdykoli někdo sledovat?
Také mě zaujal cit pro město a jeho tradice, vnímání svého okolí s pýchou a poznáním.
Spousta komentářů knížkum odsuzuje jako chabý pokus o detektivku, jako nejslabší Verneovku nebo jako primitivní počin, v němž výsledek znáte hned v úvodu. Mně se ale jako příjemná oddychovka líbila. Krátké kapitoly, bohatý slovník a pro tu dobu velmi zajímavá zápletka.
Z Izrastiny s láskou
Jakub Szántó
Autor působí jako neskutečně inteligentní a průbojná persona s nadhledem a velkou mírou respektu. Z jeho pohledu tak můžeme pochopit historii území Palestiny a Izraele a současně nahlednout na praktické soužití tak roztříštěné společnosti.
V prvních 60-70 stranách jsem se nejdřív ztrácela, pak jsem ale zjistila, že autor omílá tytéž historické body z perspektivy různých osobních prožitků stále dokola a dokola.
Byla to výzva, asi jsem z ní nevytěžila maximum, ale určitě mi i tak rozšířila obzory.
Fialový poustevník
Ota Pavel
Styl Oty Pavla je takový plynulý, bez tlaků, o hezkém i nehezkém, nepřekombinovává... A tím, že je to o přírodě, mi jednotlivé povídky jedna za druhou pomáhaly se uvolnit - byly to takové 5-10minutové čtecí terapie.
Překvapilo mě, že příběhy Jak jsem potkal ryby vznikly jako přepis mluveného slova - O. Pavel se léčil s maniodepresivní poruchou a texty zachytila zdravotní sestra, zatímco on byl ve svěrací kazajce.
Tradičně jsem hledala režimní korekturu v doslovu ze 70.let, ale prakticky se věnuje jenom sportovní novinařině, a tak nestihl nic zkazit.
Had a hůl
Barbara Wood
(SPOILER) Příběh je zajímavý tak prvních 100 stran. K tomu autorka vměstnává nutné zajímavosti, které si nastudovala, třeba že celer máme od Egypťanů. Pak se to ale zvrtne, děj začne absurdně kličkovat a protahovat se, jeno aby bylo o čem psát, čím vyplnit rozsah knížky.
Kýč, za který by se styděla i Esmeralda, hysterické scény a proslovy,
"tak řekni, že mě miluješ", růžová lovestory a srdcervoucí happyend.
Kdyby text nebyl psán čtivě a neutíkalo to, asi bych těch 450 stran nedala. Podle seznamu tvorby sype autorka kalibry stejného rázu co 3 roky. Je s podivem, že i ve věku 75let.
Krakatit
Karel Čapek
Kdybych to měla popsat zkráceně, tak "psychologická hra". Autor hlavní postavu často zasouvá do bezvýchodné role, do role vydíraného, bez možnosti dovolání nebo ho vede k Sophiině volbě. Na mě to bylo možná až moc silné a četné, stresující.
Nejenom tím, ale i dalšími hlubokými úvahami duše je knížka v detailu a v každém odstavci skvělá a vede neustále k zamyšlení.
O to větší zklamání je ale z celku. Děj se nepohybuje vpřed, obrazy a traumata se opakují bez východiska. Ve 2/3 knihy už se to celé vleče a člověk zoufale vyčkává to velké rozuzlení, ke kterému tenhle kolotoč směřuje. Je to celkově děsně plytké. Jak to dopadlo? 10 ani 100 dní po přečtení to nevím.
Manon Lescautová
Antoine François Prévost
Rytíř Des Grieux byl tak zoufale tupý, iracionálně konající a zoufalý jedinec, až mě to drásalo. Ještě bych dokázala pochopit, že v té době byly jiné cnosti, řád, jiný pohled na zločiny, provinění nebo lásku. Manon byla oproti svému milenci vlastně pochopitelná, prostě lehká, krásná a vypočítavá zlatokopka.
Četla jsem staré vydání z r. 1921, jazyk mi pomohl navracet se do vznešenější doby. První tři strany se četly trochu krkolomně, pak už to šlo zlehka.
Potřebovala bych pro srovnání najít knížku z podobné doby, který by mi některé poměry z příběhu Manon uvedla do dobového kontextu, možná bych to pak lépe zkousla.
