ivetka859 komentáře u knih
Když jsem knížku brala do rukou, neměla jsem tušení, do čeho jdu, ale teď můžu říct, že to rozhodně není můj šálek čaje.
Přítomný čas vyprávění se četl spíš krkolomně, děj jsem musela vyšťourávat v tuně popisů a metafor, a když už jsem se konečně ve čtvrtině knihy začala chytat, o co vlastně jde, přišlo zklamání, že nic veselého čekat nemám. A to ani coulem.
(SPOILER) Pro mě to bylo nové téma, ze začátku mi knížka hodně připomínala Plachetnici na vinětách, kterou jsem četla nedávno. Ať už jihočeským venkovem, motivem letní lásky lidí z odlišných světů, sourozenecký spor - kdo byl v dětství oblíbenější a kdo naopak udržuje rodinou tradici živobytí, jedno dítě v rozvedeném páru, město x venkov ad.
Možná pro ten obraz tradic a vesnice se mi to tak líbilo. Nutilo mě to se zamýšlet nad mezigenerační neporozuměním a lhostejností, nad tím, co je dávná a co nedávná historie, jak moc záleží na tom znát rodinné šrámy a taky na tím, co je životní kapitál a odkaz dětem.
Hned od začátku až do posledního odstavce jsem měla pocit, že mi čtení dává podněty a že mě knížka drží.
Danielu bych nejradši poslala do prdele :-D
Odpočinková knížka, dobře se mi četla. O různosti lidí a lidského chování, o tom, jak se kdo staví k životním překážkám. S nadhledem, humorem, nenuceností.
Bála jsem se, o čem může být 250 stran o jednom roce na lůžku, že to bude nuda a fňukání - ani omylem, plyne to hezky a barvitě.
Obsah převyšoval formu. Je skvělé, že téma KLDR je díky Nině Špitálníkové celkově více slyšet a zaujalo nové čtenáře. Je dobré tuhle knížku přečíst pro tu informativní funkci. Líbilo se mi i ozdrojování textu jakožto inspirace pro další četbu.
Líbil se mi postoj autorky k popisovanému. Ano, je to pro nás v mnohém absurdní a nepochopitelné, ale neodsuzujme jednotlivce, že nejsou prozíraví. Taky našla spoustu krasného a obdivuhodného. Škoda, že konec byl najednou takový odosobněný a učebnicový, ale asi co jde s výkladem historie dělat...
Čekala jsem víc srovnání těch dvou návštěv. Možná to tam bylo, ale v začátku knihy mi přišlo, že autorka skáče mezi větami jak kamzík v kopcích a prostě jsem v tom to srovnání nevyčetla.
Jako jo, ta kniha by mohla být lépe zpracovaná, ale i takhle za to fakt stojí.
P. B. Sebral klacek a začal mě s ním šťouchat do žeber. Vyšťoural že mě zvídavost, vzpomínání, poťouchlost, masochismus číst dál a dál. Usínala jsem s ním, zdálo se mi o něm, probouzela jsem se s ním. Jo, a jezdili jsme spolu tramvají.
Četlo se to moc hezky, i když si ze mě často dělal srandu a já mu to baštila i s navijákem.
Chtěla bych taky znát tolik slov a názvů. A taky bych chtěla jít do Café Fra a číst víc poezie. A chtěla bych číst další a další stránky, i když vlastně myslím, že takhle toho vlastně bylo tak akorát - od všeho něco.
Obrazy, dojmy, vzpomínky. Hodně mě to probudilo k životu.
V dnešní době, kdy internet přetéká motivačními citáty a webináři, už tenhle typ četby podle mě není takový terno.
Od Coelha se mi líbila Veronika nebo Chantal, ale tohle šlo mimo můj styl. Možná kdybych řešila nějaké životní otázky, bude mě to bavit a brát víc, ale takhle bylo spíš utrpení se textem o víře, bez děje, prokousat.
Obsah a informace jsou sice nadčasové a věcné, forma už ale ale pasé.
(SPOILER) Ze začátku jsem se bála, že to bude další český román o vztahových dramatech a čím rozervanější, "tím víc Adidas". Pak jsem ještě chvilkami cítila trochu nucenost a nepřirozené korigování děje, nastrkávání vět, které tam nepasovaly.
Od třetiny dál jsem ale začala hodně obdivovat, jak autor dokázal zachytit každodennost a všednost, "takový je život" nic víc, nic míň. Člověk mu to fakt všechno bez problému uvěří.
Dotáhl to až do konce tím, že se nesnažil zodpovědět otázky, všechno nutně vyřešit, uzavřít nebo pochopit; prostě takový je život. Takový ten chlapský nadhled. Zanechá to pak v člověku pocit smířlivosti a klidu. Je to příjemné, žádné depky po dočtení.
Myslím, že k tomuhle čtení musí člověk dozrát a sám chtít. Pak je to uklidňující, výpravné, obdivuhodné, květnaté a bohaté.
Jsem ráda, že jsem ten čtenářský deník tehdy opsala :D teď v 28letech to pro mě bylo krásné čtení.
Celá první třetina byla "obyčejný" milostný román, pro mě bez hloubky a otázek. Věřím, že právě tahle romantičnost knížce přilákala širší publikum a podnět k zfilmování.
Na jednu stranu obdivuju, jakou má knížka strukturu a co všechno dokáže na 150 stranách příběhu postihnout, že se z romance překlene v polemiku, kolika témat a oborů se dotkne, kolik slepých uliček příběhu nechá doznít do ztracena. Na druhou stranu bych uvítala větší rozmach druhé a třetí části - té, která vám pak vrtá hlavou. Když vezmeme v potaz autorům vědomostní background a anotaci, čekala jsem to jiné a prvních 60 stran byla zklamaná. Rozhodně se ale chystám dát autorovi další šanci s jeho novějšími knihami.
Prvotně je knížka něco jako rodinná kronika od prvorepublikových prodejních úspěchů, přes útrapy Židů v druhé světové válce, až po utlučení všech ambicí v komunismu. Na druhou stranu silně vzbuzuje emoce; tak jako v názvu se proplétá něco moc krásného s něčím tuze smutným, stejně tak v celém dějí se střídají ladné obrazy přírody s krutou ironií osudu. Celé se mě to hodně dotklo, ačkoli je to tak krátká knížka.
Dostojevského Zápisky pro mě byly silným čtenářským zážitkem. Až po chvíli, když jsem se uvelebila ve vypravěčském stylu, jsem začala doceňovat a objevovat, jakou psychologii v sobě knížka nese a jak barvitý jazyk užívá.
Z jazykového hlediska Dostojevskij rozhodně nešetří slovy, věty píše květnaté, používá výrazy, na které by si člověk ani nevzpomněl. V hádkách trestanců se objevuje nespočet lidových průpovídek a frází, které mají svoje kouzlo. A upřímně, jak tu dříve někdo haněl věty typu "jak jsem již dříve zmínil", pro mě to bylo spojením autora s dějem, v tu chvíli se mi připomněl jakožto moderátor vyprávění a zároveň účastník příběhu. Takže tahle stránka knížky se mi moc líbila a byla pro mě obohacující.
Jinak jsem knížku četla především jako psychologický rozbor jedince a skupiny, vztah člověka ke svobodě a přežití. Zní to epicky, ale Dostojevskij to dokázal předat s takovou lehkostí a všedností, že mi moje vlastní horlivost a emoce nepřekážely. Myslím, že člověka ta četba dohání k větší toleranci, možná i nastavení zrcadla a zamyšlení, jak sebou nechal díky krásné rétorice manipulovat.
Mám vydání z 1958, přečetla jsem ho včetně doslovu od Vladimíra Dostála o tom, jak strašlivé bylo žití v trestnicích a jak zlý osud Dostojevského potkal, jak ho ruský svět káral a kolik životů bylo promrháno... Ještě že "Přesnou a konečnou odpověď ... dal Lenin" - achjo, teď abych to četla znovu, tentokrát jako politologický rozbor
Je to silné téma a brouk v hlavě. Od prvních stránek jsem obsah často porovnávala s Orwellovým 1984 (což je s podivem, že mě to netáhlo spíš k aktuálním protiepidemiologickým opatřením a konspiracím o brzkém návratu totality u nás). Byl to pro mě velký impuls si o KLDR doplnit základní znalosti, nadchlo mě to pro četbu Mezi dvěma Kimy a kdyby byly i další podobné?
Myslím, že těch sedm rozhovorů pokrylo široké spektrum dění a myslím, že jich bylo tak akorát do syta. Profesorka, Dělník a vojna, Převaděč, Vysokoškolačka, Feministka, Řidič, Důchodkyně. Mladí a staří, lidé z lepších i okrajových rodin, město i venkov. Byla to barvitá a pečlivě vymalovaná psychologie postav.
Sice se v téhle knize těžko hodnotí literární autořina Niny Špitálníkové, když jde o přepis a zpracování rozhovorů. Na druhou stranu si uvědomme, kolik úsilí a práce za knihou stojí - ať už její cesty do Soulu a samotná režie rozhovorů, doplnění o právní informace, práce na anonymizaci a částečné cenzuře za cílem bezpečnosti druhých lidí, i to, jakou změnou vlastní osobnosti a tolerance k jiným lidem si autorka musela v průběhu těch let projít.
Určitě doporučuji podívat se i na rozhovory s Ninou Špitálníkovou, ať už ve studiu Českého rozhlasu, v Liberatuře, v DVTV, nebo ve Čtení tě mění. Když se člověk přenese přes její všudypřítomné "páč", tak to velmi pěkně zaobalí celý dojem z knihy :)
Román s velkým R. Kniha je o ženách a tedy spíš pro ženy, ale i tak v knize, a v první polovině obzvlášť, převládá hodně naučného vyprávění o tradicích rodinného života v Číně, o společenské hierarchii, o ročním cyklu a svátcích spojených s úrodou a počasím, o životních etapách podle hlavní úlohy ženy v domácnosti.
Život plný podvolení se předurčenému osudu a zvyklostem, podvazování chodidel, o smířlivosti, o upřednostňování konvencí před osobním blahem a projevem citů. Doporučuju přečíst si i autorčiny poznámky na konci, kde upevňuje a objasňuje vztah příběhu ke skutečným poměrům.
Bylo to pro mě hodně nové téma, ale styl a um autorky mě uchvátil. Snad se mi dostanou do ruky i další knihy od ní.
Myslela jsem si, že mě Fimfárum v dětství minulo, ale zjistila jsem, že to není možné. Až opadá listí z dubu jsem znala v animované verzi, Tři veterány jako film, Královna Koloběžka první je převyprávěním Chytré Horákyně a po celou dobu čtení jsem si představovala hlas Jana Wericha, který to sladil do nového kabátku. Ten hluboký hlas, někdy rozvážný, někdy lemující rychlost příběhu, hravý a drnkající slabiky pataputy pataputy.
Krásné, originální, pro děti i dospělé.
Moc pěkný náhled do světa, se kterým se člověk nesetkává běžně. Trochu mě mrzelo, že autorka se občasně snažila psát senzace a páčila a škemrala z TapTapáků za každou cenu nějaké perličky. Ale overall príma pěkná knížka, seznámení s něčím novým.
Očekávala jsem víc smíchu, ale nemůžu říct, že by mě knížka zklamala, naopak, obdivuju, kolik mi toho na 120stranách dala.
Psychologie, empatie, příhody, stereotypy, vztah k práci, výchova dětí, pochopení, a to všeobecněji, než by se z názvu mohlo zdát.
Tenhle styl psaní, trochu komentátorský, se mi čte příjemně, zlehka, nenuceně. Členitost kapitolek dá člověku prostor si je mnohem víc vychutnat, zamyslet se, nadechnout se, nebo si je očima rovnou prolétnout znova.
Těším se na druhý díl!
Nejdřív jsem přečetla Tomana a lesní pannu a první reakce byla "Cože? To je všechno, nic navíc? Tohle je dneska celá jedna otázka na maturitu??" Ale přátelé, ono to chce kontext!
Když víte, že Písně jsou součástí národního obrození, že šlo o snahu po více než 200 letech germanizace a topení se v oceánu monarchie vnést do naší společnosti kus češství, když zjistíte, že Čelakovský se věnoval svým širokým dílem především popularizaci českého jazyka, protože jazyk, to je jeden z prostředků národní identity, pak si uvědomíte, jak potřebné a jak promyšlené tyhle písně jsou. Jsou melodické, líbivé, nenáročné, nemusíte nic hledat mezi řádky.... Jde o to, aby se vám písně dobře četly, aby vás potěšily, abyste zjistili, že čeština je zpěvná a jednoduchá; F. L. Čelakovský předložil lidem češtinu na zlatém podnose. Geniální! Některé písně prý dokonce zlidověly.
Tahle poezie se dá přečíst na jeden zátah stejně jako dávkovaně před spaním na uklidnění. Prostě plyne. A mně se moc líbila.
Po dlouhé době se mi dostala do rukou knížka, která byla natolik silná, emotivní a podnětná, že jsem neměla chuť rozečíst nic dalšího, dokud se v tomhle trochu nevykoupu.
Hlavní dějová linka popisuje život Gerty, její život od války přes osvobození, poválečná léta, socialismus, až do její smrti v 90.létech.
Hodně emocí ve mě vyvolávaly kapitoly psané v ich-formě, ve kterých hodnotí Gertu lidé z jejího okolí. Ten tlak okolí a "co si o mě lidi myslí", jak může být odlišný pohled z jiné perspektivy.
Autorka skvěle vystavěla příběh na dobře nastudovaných událostech 20.století, děj plynul vlastně dost rychle, velký důraz byl na národní identitu, podřízenost, stádo, smířlivost, rodinné vazby a pocit domova, zázemí, bezpečí.
Ještě pořád mi to hlavou šrotuje a napadají mě další a další podněty k zamyšlení, o mezilidských vztazích, o vlivu velkých událostí na osobu jedince, o výchově a obětování se druhým.... Bude to ve mně rezonovat ještě dlouho.
Bylo hodně těžké se odpoutat od představy filmu. Když se to ale člověku podaří, čeká na něj příběh daleko hlubší i obsáhlejší.
Z díla se pro mě stala opravdová pohádka s přesahem o tom, jak své rodiče vnímáme a jak moc je lze znát. Co to znamená být velikánem a co po sobě chceme zanechat. Jak je důležité být hravý a mít čemu věřit.
Jednotlivé příběhy byly najednou tisíckrát milejší, přívětivější, poučenější a výpravnější, než jen obdivuhodné pro oko a kreativní.
Mýtičnost je hezky vysvětlená v závěrečných poznámkách. Knížku jsem zařadila vedle Malého prince a Tučňáka.
Tohle pro mě mělo být a bylo seznámením s Ukrajinou a válečnou situací v Donbasu. Surreálný příběh románu je položený na uvěřitelných základech života na Ukrajině a krátké povídky vložené mezi čtyři díly románu prokreslují náladu, stav společnosti ve válečné zóně. Vlivy západu, Ruska, separatisté, ukropové, vojenský arzenál, boj neznámých dvou stran, osudy jedinců vržených do anonymity války. Téma smrti, patosu, naděje a beznaděje, všednosti, bezvýchoodnosti, čekání, síla nevědomosti a zapomínání, vnímání a existence času. Spousta vodky a cigaret, jídlo jako ukazatel statusu.
V některých opileckých hovorech románu jsem se ztrácela, člověku ta myšlenka docvakla až později, když byla použitá jako praktický mechanismus příběhu (viz Vrána, Maršak a Girkavyj). Naopak preludováním Yelizavety Eleonory jsem se nechala unášet jako na vlnách řeky; mám ráda pohádky a snovost.
Trochu jsem se toulala ve jménech - jedna osoba je nazvaná svým křestním jménem, pak příjmením, a pak ještě zkráceninou, člověk si musí poskládat sám, že jde pořád o jednoho a téhož člověka.
Nebyl to lehký a přístupný styl psaní, ale jsem za tu výzvu a vytržení z komfortu ráda. Tolik nových a zapomenutých slov a pojmů! Velké bravo patří překladatelkám, stejně jako autorům obsáhlých vysvětlivek. Díky nim si člověk vytvořil základní znalost Ukrajiny i s historickým a kulturním kontextem, protože narážek na umělecká díla, místa a význačné osobnosti je v příběhu přehršel.