Ivule9 komentáře u knih

3,5* Když jsem si dohledávala význam Pábení na internetu, vyskočily na mě různé varianty vysvětlení. Zaujalo mě, že slovo "pábit" původně pochází od Jaroslava Vrchlického, který tak nazýval, když odcházel kouřit (a možná přitom i tvořit).

Pábení je volně plynoucí, bezbřehé vyprávění a pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech života.

Přesně tohle vystihuje Hrabalovu povídkovou sbírku. Postavami jsou obyčejní lidé, často z okraje společnosti, v příbězích se mísí syrovost a poetika, tragičnost s komikou. Postavy často vedou řeči páté přes deváté.

Hrabal k tomu dodává, že:" Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval, a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím."

Sbírka obsahuje jedenáct povídek: deset kratších a jednu dlouhou přes půl knížky.
Nejvíce mě zaujaly povídky Diamantové očko a Pábitelé, líbila se mi pointa podvodnické, nejdelší povídky Bambini Di Praga 1947, ale tady u této povídky jsem se chvílemi musela do čtení vyloženě nutit.

Některé skvrny
nelze vyčistit
bez porušení podstaty látky

Lísteček z chemické čistírny

"Stříkal silami, jako by se vším tím, co zažil, spíš zotavil než porazil."

"Láska je prostředníkem mezi nebem a zemí"

1 08.05.2024

Zvláštní, ale tak hezky zvláštní kniha.

S melancholickým oparem a islandským počasím. Vloni se mi od autorky líbila Matka světla, tak jsem se těšila na další knížku.

Autorčin styl vyprávění je obecně jiný v tom, že se řeší velké věci jako rozchod nebo zdravotní problémy, ale není to napsáno typicky realisticky s velkými emocemi okolo, ale naopak prostřednictvím miniaturních až absurdních situací, se zaměřením na detaily.

Hlavní hrdinka, překladatelka a korektorka, se po rozchodu vydává i se čtyřletým hluchoněmým synem své kamarádky a balíkem v loterii vyhraných peněz na road trip po Islandu. Věří, že pozná sama sebe, že se posune, a že ji cesta změní.

Příběh je doplněn o flashbacky psané kurzívou, které odkazují do minulosti, občas dětství, občas mladí nebo manželství. Flashbacky můžou působit tak halabala, ale je pravda, že ono to tak zkrátka funguje, že něco děláme a hlavou nám projede nějaká nesouvisející vzpomínka.

Knížka si mě nezískala úplně od začátku, chvilku to trvalo, trošku mě tam iritoval bývalý manžel hlavní hrdinky. Ale potom, když už byla na cestě s malým Tumim, tak příběh získával kouzlo. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla a těším se na další literaturu z Islandu. Ještě mám doma Nad propastí byla tma.

"Už nikdy nebudete stejná jako dřív, ale nakonec z toho všeho vyjdete se světlem v náručí."

"Svět není beztvarý chaos, ale sestává z mnoha vrstev, podobný kruhům na zčeřené vodě, a že teď se nacházím velmi blízko jejich středu. Budu muset ještě hodně cestovat a spoustu těch kruhů překonat."

"Každopádně vím, že na hromadách hnoje mohou růst květiny."

"Věděla jste, že bušení velrybího srdce může narušit komunikaci válečných ponorek a zabránit tak válce?"

1 21.11.2023

Velké doporučení na další knihu krásných povídek.

Amos Oz nás v 8 povídkách seznamuje s životem v izraelském kibucu. Hlavním hrdinou každé povídky je člověk, který se nějakým způsobem vymyká všeobecnému smýšlení lidí v kibucu. Právě postava, které je v jedné povídce hlavní, je v té další postavou vedlejší, takže příběhy na sebe takto hezky navazují a dotváří celkový obrázek dalšími střípky mozaiky.

Bylo to mé první setkání s autorem a dopadlo skvěle. Kromě toho, že ukazuje velkou empatii k postavám, jsem se dozvěděla, jakým způsobem fungoval život v kibucu a to jsem byla opravdu překvapená. Například všechny děti chodily na noc spát hromadně do školky a nebyly s rodiči, tak to mi připadalo jako dost nešťastný nápad. Hrdinové povídek se různým způsobem cítili svázáni pravidly kibucu.

"Čím víc knih četl, tím silněji byl přesvědčený, že většina lidí potřebuje víc něhy, než kolik jí na světě je."

"Moše s děvčaty mluvil tak, jako by jejich samotnou existenci považoval za zázrak."

"Nebývalá odvaha, jakou občas v nitru mírných lidí zažehne utrpení, propůjčila Nachumovu chraplavému hlasu hořký a ostrý tón."

"Všichni jsme se narodili svobodní, ale sami si svazujeme ruce všemi možnými provazy."

1 15.11.2023

Kdysi jsem tady psala, že povídky moc nečtu, ale právě povídkové knihy se ke mně dostávají čím dál víc. A tyhle dokonce získaly v roce 2000 Pulitzerovu cenu.

Jhumpa Lahiri je americká spisovatelka indického původu, což se odráží v celé knize. Sledujeme buď Indy, přesídlené do USA, nebo se příběhy odehrávají přímo v Indii.

Jedná se o útlou knížku, povídek je devět, moc se mi líbily obsahově i jazykově, autorka píše tak jemně a příjemně, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, jen u některých konců jsem čekala trochu větší pointu, ale takto to u povídek zkrátka občas bývá, že se rozplynou tak doztracena...

Pokud máte rádi příběhy z jiných kultur, můžu jen doporučit. Mě nejvíce zaujaly Léčba Bibi Haldárové a Tlumočník nemocí (obě se odehrávají v Indii).

"V třiatřiceti vypadala jako ženy, o kterých kdysi tvrdila, že se jim nikdy nebude podobat."

"Uši mu chránily střapečky šedivějících štětinek, které se zdály odrážet nepříjemný hlomoz života."

"Pouze hlas se na Búrí Má jevil jako trojrozměrný - byl zkřehlý zármutkem, štiplavý jako zkyslé mléko a nabroušený, že by se jím nastrouhala dužina z kokosu."

1 30.09.2023

Coelha čtu ráda, tak jsem byla zvědavá i na autobiografickou knížku Hipík. Autor v ní popisuje svůj příběh v komunitě Hippies, jejíž byl po nějakou dobu součástí. Tenkrát na přelomu 60. a 70. let se cestovalo po světě po "hippie stezkách". Na ty se vydával i Paulo.

V tomto příběhu nastoupili Paulo s dívkou Karlou a dalšími zajímavými spolucestujícími do "Kouzelného autobusu", mířícího z Amsterdamu do Nepálu. Nebyl by to Coelho, aby se nejednalo zejména o cestu k sobě a právě k tomu, že cesta je cíl.

Knížka se četla v podstatě sama, stránky ubíhaly, ani nevím jak, a já jsem si vesele lepíkovala zajímavé pasáže.

Konec mě hodně překvapil a vlastně i zarazil, čekala jsem úplně jiný :-)

Celkově se mi kniha líbila, i když v topu mám stále Alchymistu.

1 31.07.2023

Zpíváš, jako bys plakala je knížka, jejíž název ji skvěle vystihuje. Jedná se o introspektivní, hodně upřímnou prózu.

Hlavní hrdinka Andrea lká nad svým životem, je to žena, která hodně o všem přemýšlí, různě překrucuje a vytváří si spoustu domněnek, kterými se potom trápí. Teskní po mužích, neví, kterého z nich opravdu miluje, dost se v tom plácá. Nejen jako partnerka, ale i jako matka je plná pochyb. Jako záblesky se zjevují negativní pocity z dětství, zejména situace s otcem - zadluženým gamblerem. Není si jistá sama sebou a vlastně ničím.

Příběh je zajímavě napsaný, střídá se vyprávění v 1.,2. i 3. osobě, obsahuje opravdu krásně literárně vyvedené pasáže, také hodně upřímné myšlenky, se kterými se nejedná žena ztotožní, ale i trochu "hluchá místa".
Nejedná se o jednolitý příběh, spíše útržky vyprávění, které různě skáčou v čase.
Autorčin styl se mi líbí, ale asi to není knížka, kterou bych s nadšením doporučovala. Bylo tam opravdu hodně sebekritiky, kritiky a pesimismu.

1 05.05.2023

Autor musí mít za sebou neuvěřitelně mravenčí práci, do které bylo zapojeno velké množství lidí.

Drogová bitva o Rio mapuje život ve favele Rocinha (ale rovněž v celém Rio de Janeiru) od doby, kdy se v ní objevily počátky obchodu s kokainem až po současnost. Kniha přibližuje i fungování policie a všech jejich frakcí a s tím související masivní korupci ve všech patrech fungování čehokoliv. A to je právě ten problém, který činí situaci vlastně neřešitelnou.

Hlavní postavou příběhu je Antonio Lopes, zvaný Nem, který byl původně bezúhonným občanem, manželem a otcem, ale jeho novorozená dcera trpěla vážnou nemocí a Nem řešil, jak sehnat peníze na lékařskou péči a rekonstrukci bytu. A tak zašel za "donem" Rocinhy zvaným Lulu, který byl nejen hlavou drogového kartelu, ale také člověkem, zajišťujícím chudým lidem z favely potravinové balíčky, půjčky a platil jim pohřby, popřípadě se k němu mohli obracet s nejrůznějšími problémy, se kterými by jim stát nepomohl. Když poskočíme o pár let dál, samotný Nem se stane velmi úspěšným "donem" Rocinhy a hlavou jednoho z brazilských drogových kartelů také....autor s ním vedl několik rozhovorů z vězení a snažil se nám podat o Nemovi vyvážený obrázek, jeho klady i zápory.

Celý příběh je velmi komplexní a ukazuje nesmírnou složitost situace. V knížce vystupuje velké množství osob zapojených do obchodování s kokainem a ukazuje také, že nic není černobílé, protože pokud má favela rozumného dona, je to právě on, kdo zajišťuje v těchto chudinských čtvrtích stabilitu.

"Většina lidí - a zejména každý, kdo žije ve favele - ví, že když zahyne král, dvořané se záhy obrátí proti sobě a pustí se do krvavého zápasu o korunu."

"Pro Nema je postavení dona stále nesnesitelnější: neustále musí usměrňovat soupeřící ega ve své organizaci, zároveň zvládat impulzivní sklony u některých svých lidí a vypořádat se s požadavky, které na něj ve favele vznášejí jiné podnikatelské zájmy. Trpí zkrátka stresem, který je obvyklým průvodním jevem náročné práce vrcholného manažera."

1 18.04.2023

Chimamanda Ngozi Adichie patří mezi moje nejoblíbenější autory. Když jsem se dozvěděla, že vychází její další knížka, měla jsem radost! Pro mě je Chimamanda sázka na jistotu.

Co ti svírá hrdlo je soubor dvanácti povídek, některé se odehrávají v Nigérii, některé v Americe. Tématicky je to klasická autorčina tvorba: tradice vs. konzumní společnost, život Nigerijců v USA, rozdílnost chápání různých kultur, specifika života v Nigérii.

Nejvíce mě zaujala poslední povídka: Umanutá historička, ve které Nwamgba, žena tradičního kmene, z určitých důvodu pošle svého syna do křesťanské misionářské školy, a místo toho, aby toto vzdělání splnilo svůj původní účel, syn se jí začne velmi vzdalovat, protože se z něj vlivem evropských misionářů stane úplně jiný člověk.

Hodně zajímavé byly i povídky Cela číslo jedna, Duchové nebo Zprostředkovatelé sňatků.

"Ukamaka ho sledovala a hlavou se jí honilo, jak jsou v Americe katolické bohoslužby mnohem uměřenější - jak by v Nigérii svěcenou vodu vlekl v kbelíku uřícený ministrant a kněz by si do ní namáčel zářivě zelenou větvičku mangovníku, jak by si rázně vykračoval, otáčel se a cákal kolem sebe, až by svěcená voda doslova pršela a lidi byli celí promáčení, a jak by se všichni usmívali, křižovali se a cítili se požehnaní."

1 30.03.2023

Svěží, absurdní, rýpavá a rozhodně originální prvotina! Je trošku šmrnclá sci-fi a zajímavým způsobem otevírá environmentální problémy. Navíc je psaná příjemným jazykem.

Autorka do příběhu zakomponovala jako postavy i Patrika Ouředníka (autora Europeany) a Milana Kunderu (i když o něm se tam jen mluví a ne zrovna hezky, ale podstatná je jeho Agnes z Nesmrtelnosti).

Autorka má hodně narážek na dnešní dobu, místy jsem se dobře bavila, místy jsem si říkala, jestli to není až moc :-) Ale naprosto mě dostala poslední věta!

1 21.02.2023

Je sice teprve leden, ale už teď tuším, že Kočičí oko zařadím mezi top knihy roku 2023.

Tak chytře, poutavě a do detailu zpracovaný příběh malířky Elaine. Tématem je vyrovnávání se s dětským traumatem.

Elaine své životní zážitky zpracovává skrze obrazy, vrací se do rodného Toronta na svou retrospektivní výstavu. Střídají se kapitoly dospělé Elaine a Elaine holčičky. Autorka nastiňuje téměř celé její dětství, dospívání i ranou dospělost, mateřství i krach manželství.

Elaine byla v dětství po nějakou dobu šikanována třemi kamarádkami, z nichž vedoucí party byla Cordelie. S Cordelií se znovu potkala na střední, kde už se přátelily, ale zároveň si od ní Elaine držela odstup a poté ji spoustu let neviděla. Doufá, že právě Cordelii znovu uvidí po všech těch letech na výstavě, aby se jí zeptala, proč jí to všechno dělala.

Během čtení můžeme vidět, jak se dítě v různém věku pere s šikanou a jak paměť dokáže vytlačit určité momenty. Zároveň vidíme, jaké měly tyto momenty vliv na už dospělou ženu.

Kočičí oko moc doporučuji, za mě je to důležitá kniha. Obdivuju zpracování nejrůznějších detailů.

"Divoce žijící stvoření se nedají lapit, jsou prohnaná a dokážou se o sebe postarat. Já dělím lidi na ochočená a divoká stvoření."

"Byli jsme si navzájem žralokem, ale i záchranným člunem."

1 24.01.2023

(SPOILER) Velmi minimalistický příběh odehrávající se během návštěvy druhorozené dcery ve vzpomínkách staré Japonky Ecuko, žijící v Anglii. Hned na začátku se dozvídáme, že její prvorozená dcera spáchala sebevraždu.

Ecuko nás ve vzpomínkách zavádí do Japonska do města Nagasaki, když byla poprvé těhotná (na město byla několik let předtím svržena atomová bomba). Vzpomíná zejména na setkání se zvláštní sousedkou Sičiko a její malou dcerou, která se sama potuluje po okolí a kolem řeky. Sičiko má v plánu odjet do Ameriky, což jí slibuje její přítel, kterého dcera nesnáší. Další linka je Ecuko doma a její neustále pracovitý a nedůtklivý manžel a její tchán, který je u nich na návštěvě.

Tahle kniha pro mě byla hodně zvláštní a tajemná, protože pod povrchem spousty strojených dialogů doslova bublá nevyřčený depresivní příběh. Hodně mi pomohl komentář jednoho uživatele na Databázi knih. Jsou Ecuko a Sičiko jedna osoba? Dá se to pochopit více způsoby.

Dozvěděla jsem se, že tato kniha se docela liší od Ishigurovy pozdější tvorby. Beru to jako velké obohacení, jak je možné vystavět příběh, kde je téměř neznatelný děj a vše se odehrává tak nějak ve skrytu a mezi řádky. Zároveň mě baví sledovat, jak vypadala první kniha pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu.

1 12.01.2023

Normálně by mi asi zápletka milostného trojúhelníku nestačila, ale na téhle knížce jsou skvělé ty japonské reálie a zasazení celého příběhu do japonské kultury. Autorka krásně popisuje pulzující Tokyo a střet mezi japonskými a západními zvyky. Věrohodně jsou tady popsané každodenní mateřské výzvy a uvadání manželského vztahu. Sedl mi autorčin humor a hloubání, jestli teda Tacuja nebo Kijoši. Na závěr přišlo i drama a až poté jsem pochopila dvojsmyslnost názvu.

1 18.10.2022

Letošní novinka z Paseky Ostrov duchů nás zavádí na Taiwan. V šesti částech příběhu vystupují postavy, které jsou nějakým způsobem propojené a ve všech příbězích jsou spojujícím motivem duchové a pověrčivost obyvatel Taiwanu.

Krásně graficky zpracovaná a poutavě napsaná knížka. Líbilo se mi napětí i nadpřirozeno.
Jen škoda, že tak krátká (má 100 stran). Moc mě bavila, klidně bych ve čtení pokračovala Navíc příběhy z různých kultur patří mezi moje nejoblíbenější, protože se vždycky dozvím něco nového. Určitě doporučuji k přečtení.

1 25.09.2022

Největší devízou knihy je skvěle zpracovaná každodennost v rodině i zaměstnání v nemocnici právě v období protektorátu. Autorka použila i dobový jazyk (oslovování a vykání v rodině - chvilku jsem si na to musela zvykat, ale chápu, že tak mluvili ).
Příběh byl napínavý a čtivý, typ knihy, která se nedá odložit, protože potřebujete vědět, jak to dopadne. Konec se mi líbil a byl pro mě nepředvídatelný. Jménem mojí sestry byla autorčina prvotina - klobouk dolů, že hned tak vydařená!

"Nevíme, co nás ještě čeká. Mým cílem je odteď vyškolit sestry tak, aby byly schopné i samy amputovat, pokud to bude nutné."

"Špitál mi přerůstá přes hlavu. Jsem přepracovaný až na hranici vyčerpání a kokain je zdaleka ten nejlepší prostředek proti únavě a bolestem hlavy. V lékárně je k dostání za pouhých dvanáct korun."

"Jak je ten svět pokřivený. Němci jedou na pervitinu a Češi šnupou kokain."

1 06.09.2022

Milá oddechovka. Něco mezi 3 a 4 hvězdičkami :-) Láska na první pohled s malým přesahem. I když jsem si myslela, že vím, jak bude příběh probíhat, probíhal zcela jinak :-) Ke konci i téměř detektivní zápletka. Občas dobré hlášky, celkově mám z knihy dobrý pocit.

1 17.08.2022

Touto druhou přečtenou knihou se Miguel Bonnefoy zařadil mezi moje oblíbené autory. Co u něj oceňuju nejvíce, jsou ty naprosto dokonalé konce. Už u Dědictví jsem si říkala, že vymyslel skvělý konec a u Černého cukru se mi to jen potvrdilo. Černý cukr - příběh o hledání pokladu kapitána Henryho Morgana, bych klidně označila za pohádku pro dospělé. Krásně vykreslené postavy a jejich motivy k hledání pokladu. To vše na pozadí pěstování cukrové třtiny a výroby rumu. Určitě doporučuji a ráda si od něj zase v budoucnu něco přečtu.

1 05.08.2022

Oceněná próza polské spisovatelky Miry Marcinów. Není to klasický román, jedná se intimní zpověď dcery, její dojmy, pocity a vzpomínky na matku a (ne)vyrovnávání se s její smrtí.

Kniha je napsaná velmi realisticky, ničemu se nevyhýbá a jde až na dřeň některých pocitů. Ještě ve mě bude chvíli doznívat.

"V žargonu dokonce existuje slovo, které včelstvo bez matky popisuje : osiřelec. Že je úl bez matky, můžete poznat dokonce z chování včel a zvuků z úlu. Včely potom hlasitě bzučí a vysoko zvedají zadečky - píšou odborníci. Smutek ze mě udělal čtenářku včelařských fór naslouchající úlům, v nichž zemřela matka."

1 29.07.2022

Knížku jsem si namátkou vzala v knihovně, protože mě zaujal název. Tenhle román byl hodně nezvyklý, zajímavý a celý měl krásný melancholický podtón. Nejedná se o úplně klasický příběh, hlavní hrdinka se v něm snaží pochopit myšlenky své pratety. Třeba říct, že ty myšlenky jsou opravdu originální a nutí k zamyšlení.
"To, co se nestane, hraje stejně tak důležitou roli jako to, co se stane."
Děj příběhu se odehrává v prostředí porodních asistentek, které mají v rodině Dómhildúr tradici a velkou roli hraje také islandské počasí. Ne vždycky mám ráda otevřený konec, ale tady by ani jiný neseděl. Ještě týden po přečtení cítím tu melancholii a trošku s odstupem tu knihu oceňuji ještě více. A jako u všech knížek z jiného prostředí jsem ráda, že jsem se při čtení knížky mohla vydat na pár dní na Island. Zajímavě uchopené téma, doporučuji.

1 31.05.2022

Alžírské arabesky Štěpána Kučery (autora románu Největší lekce Dona Quijota) jsou směsicí jeho dojmů, útržků rozhovorů, malých ukázek z knih a zamyšlení při jeho pobytu v Alžírsku, kde také svůj román představoval.

Za mě super počin, je tam trošku cestopisu, trošku historie, trošku současnosti, místní flóry a fauny, do toho trochu autobiografie, literatury a poetiky. Autor sám přiznává, že se setkával hlavně s intelektuály, přednášel na tamní univerzitě, takže obrázek celé země není úplně komplexní, ale vlastně mi to vůbec nevadí, podívat se na Alžírsko očima člověka s otevřenou myslí a také z literárního hlediska.

Alžírské arabesky jsou zajímavou poetickou mozaikou o zemi, o které se v nějakém jiném kontextu mimo konflikty a ropu moc nemluví, takže za mě palec nahoru. :-)

"Je psaní románů něco jiného než marnivá snaha přičinit svůj zářez na futro brány věčnosti?"

"Náš dům je zelený. Je uzavřený mocí Boží a otevírá se železem. Hádej, co to je?"
"Zelená je barva islámu... Takže je to svatá válka proti nevěřícím?"
"Těsně vedle. Je to meloun."

"Myslet na environmentální témata znamená myslet na druhé, a myslet na druhé nemůže člověk, který má sám hlad."

"Cizinec vidí to, co je připravený vidět, a obraz cizího města se tak možná stává spíš cizincovým autoportrétem."

17.07.2024

Po delší době zase cestopis! A krásně inspirativní.

Z knihy Pouť k branám Orientu jde skrze stránky úžasná energie její autorky Nicollete Havlové. Ta se v jedenadvaceti letech vydala na pěší pouť z Havířova do Istanbulu.

V knize popisuje své putování, radosti a strasti poutníka, píše o lidech, které potkala, o svých myšlenkách, i postupné cestě k sobě, kterou hodně ovlivnil i pobyt ve tmě.

Nicollete šla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a Bulharsko až do Turecka. Část cesty je věnována i českým vesnicím v rumunském Banátu, pro které Nicollete společně s Člověkem v tísni pořádala sbírku.

Ke konci cesty se k ní nečekaně připojila i psí parťačka.

Knížka je krásná a upřímně napsaná, moc mě bavila! Nicollete má můj velký obdiv a přeju jí jen to nejlepší do dalších cest!

"Mým domovem je cesta."

08.05.2024