Jackjelly komentáře u knih

Kdo by měl rád anarcho punk? Přesto si troufám tvrdit, že po přečtení této knihy, a při současném poslechu hudby v ní zmiňovaných kapel, téměř každý, kdo má rád originální a pestrou hudbu. Anarchisté se přece nebudou svazovat něčím tak směšným, jako je čísi představa o tom, jak má vypadat punková hudba. Punk je postoj, životní styl a svoboda (v otroctví).
Jednoduše, nic lepšího u nás nevyšlo a asi už nikdy nevyjde. Je to punk a je to adekvátně zběsilé, stupidně intelektuální a vzteklé. Ale mám to rád.
A pár hudebních typů? Samozřejmě mimo notoricky známé Crass, Conflict nebo Oi Polloi. Zkuste třeba takové Rubella Ballet (stále hrají, stále hrají) , Flux Of Pink Indian, Subhumans, Political Asylum a nebo Thatcher On Acid.
Příjemné pogo :-)

7 15.04.2020

Osobně se domnívám, že hlavním důvodem, proč Harari napsal "Sapiens" byla tato kniha. V "Sapiens" jen proběhla "dělostřelecká příprava" na útok na základní hodnoty lidstva a prezentace názoru, že lidstvo, jak jej známe, se nachází na počátku svého konce. Milovníci dystopií i utopií, dle individuálních preferencí (mám rád oba proudy), nebudou překvapeni.
Jen asi málokdo z nich akceptuje tvrzení, že se nachází na počátku nové revoluce, která možná změní nejen mocenské paradigma, ale celý svět. A nebo také ne.
Výhodou lidského myšlení je, že nedokáže plně přijmout nepředstavitelné, ale přesto miluje fantazii.
Dle mého názoru nemá smysl číst Sapiens, aniž by čtenář následně nepokračoval ve výrazně provokativnějším pokračování. Ale to je jen můj subjektivní názor.
Ztotožňuji se s autorovým pohledem, že žijeme v době nové dramatické změny a nikdo z nás netuší, na jakou trajektorii vývoje nás vystřelí. Nás jako lidstvo, společnost, masu i jedince.
Nedokáži posoudit, jak moc dojde k destrukci lidského vnímání božství. Nedokáži posoudit, jak se s lidským pojetím božství vyrovná AI.
Každopádně, tato kniha je přinejmenším úžasná výprava do fantaskního světa, který pravděpodobně číhá hned za prvními či druhými dveřmi "do léta".
Jako doplněk k této knize bych vřele doporučil o pár let starší , optimistickou, esej francouzského filozofa Michela Serrese https://www.databazeknih.cz/knihy/palecka-esej-o-digitalni-revoluci-421136

Citace na závěr? Třeba tato:
"Zbavili jsme jsme se konečného smyslu života výměnou za úžasnou moc a myslíme si , že jsme natolik chytří, že za ni nebudeme muset platit"

14 15.04.2020

Skvělá kniha. Nikterak složitá, shrnující relativně známá fakta a balící je do místy neotřelých souvislostí.
Dávám 5 především kvůli obecné přístupnosti a eliminaci zbytečné komplikovanosti zvoleného přístupu. Dá se doporučit téměř každému zvídavému čtenáři bez rizika, že jej zavalí složitostí úvah a terorem faktů. Ideální průprava na další "pokračování" v autorově díle "Homo Deus". V tom se teprve bude čtenářské publikum dělit na chápavé, nechápavé a odmítající.
Co je dle mého názoru zásadní přínos knihy? Vše je víra! Vše co člověk činí, činí proto, že věří. Liberál věří v liberalismus, křesťan v Krista a Satanista v moc přírodního řádu. A i já, považujíc se za naprostého bezvěrce, věřím, že můj postoj ke světu je racionální. Věřím v ratio bez schopnosti ono ratio spolehlivě definovat.
Berte tuto knihu jako předmluvu k Homo Deus.

17 15.04.2020

Obvykle mám dříve přečtenou knihu, než se podívám na film. V tomto případě tomu tak nebylo a já si pak dal s četbou na čas.
Nakonec to možná ani nebylo nutné, film je přece jen trochu jiný, a především pro mne méně působivý, než literární předloha. Ta mě bavila o dost více než hvězdně obsazený film, který se zpětným pohledem otíral pouze o povrch mnohovrstevnatého děje knihy. Ale možná mi jen nesedlo vizuální pojetí filmu.
Zato knihu jsem si užíval a mohu ji jen doporučit k přečtení. Více se nemá smysl rozepisovat, v předchozích komentářích už toho bylo napsáno dost.
Na závěr jen pár nekomentovaných citací, které mne zaujaly - takových ze života.

"pravda je všechno, čemu uvěří dostatek lidí"
"každé svědomí má někde schovaný vypínač"
"Podívejte se, jsem přesvědčený, že jste rozumná žena." Můj oxymoron prošel bez povšimnutí.""
"Smích je anarchistické rouhačství. Od tyranů je moudré, že se ho bojí."
"Na počátku je nevědomost. Ta plodí strach. Strach plodí nenávist a nenávist zase násilí......."

20 15.04.2020

Už dlouho jsem nečetl něco tak zábavného a současně provokujícího mé sebevědomí.
Mám rád knihy, u kterých jsem nucen čas od času vyhledávat ve slovnících a encyklopediích a tady se mi obého dostalo požehnaně.
Mám rád knihy, které skopávají modly z piedestalu, a ani tady se autor nikterak nemírnil.
Prostě byla to parádní jízda, při které jsem si připomenul některá jména, některá pro mne byly zcela nová a některá mne provázejí neustále.
Ač nejsem ani lingvista, ani sémiotik, a obecně jazykové vědy mne při mé cestě vzdělávacím systémem zcela minuly, nepociťoval jsem zásadní handicap (wikipedia to samozřejmě pro laika jistila).
Jsem jen na vážkách, zda to byla pocta mrtvému světu intelektuálů minulého století, zda to byl výsměch a nebo zda to byla kombinace obdivu, pohrdání a nebo jen hra autora, který svým rozhledem a vzděláním patří k témuž světu.
Ano, kniha klade poměrně vysoké nároky na obecný přehled v oblasti, kde většina čtenářů bude tápat. Ano, knihu si nejvíce užijí studenti filozofických fakult a současně odpůrci humanitních věd. Ti první se budou bavit a sem tam je namíchne neuctivý obraz některého z jejich oblíbenců, pro ty druhé to bude potvrzení jejich názoru na zbytečnost hrdinů románu pro reálný svět.
Kdybych měl knihu k něčemu přirovnat, tak bych asi volil Tooleho "Spolčení hlupců". Měl jsem z něj obdobný pocit sarkastického a současně obdivného pohledu na tehdejší realitu.
No a kdyby autor chtěl jen vyjádřit pohrdání nad sebestředností intelektuálů, nikdy by nemohl překonat Daniila Charmse a jeho "Čtyři názorné příklady toho, kterak nová myšlenka dokáže ohromit člověka, který na ni není připraven."
https://1url.cz/dzxX5

16 15.04.2020

Po letech jsem si vytáhl tuhle knihu a opět se skvěle bavil. A současně žasl, jak moc jsou absurdní hříčky platné i v dnešní "pošahané" době.

"CHŮVA: Pane bože, to je konec. Už mě brzo popraví.
LÈKAŘ: Odved'te ji a raději přived'te vánoční stromek.
To je, panečku, něco lepšího. Veselejšího. Už mám služby
plné zuby. Dobrou noc.

Ze sálu připlouvají na lodce pacienti. Vesly se odrážejí od
podlahy.

LÉKAŘ: Dobré ráno, pacienti, kampak, kampak?
BLÁZNI: Na houby. Na jahody.
LÉKAŘ: A vida, vida.
ZŘÍZENEC: Pojedu se s vámi vykoupat.
LÉKAŘ: Chůvo, jdi se dát popravit. Vždyť jsi zdravá, krev
a mlíko."

Vveděnského jsem objevil kdysi díky Daniilu Charmsovi a oba jsou (vedle mnoha dalších) pro mne důkazem, že kdyby Rusové dokázali vygenerovat příčetný režim, patřili by po všech stránkách k těm nejschopnějším národům. Třeba se jim to jednou povede a jejich nejlepší umělci, vědci a vůbec elita nebudou končit v emigraci a nebo předčasnou smrtí.

5 15.04.2020

Poměrně zajímavá esej s docela optimistickým pohledem na přínos informační exploze a všeobecné dostupnosti znalostí díky digitálním technologiím. Čau ukáže, jak moc byly Serresovy úvahy vizionářské a kolik z nich skončí jako poněkud naivistické představy o schopnosti lidstva absorbovat nové možnosti.
Nicméně souhlasím s jedním - ocitli jsme se ve fázi, kdy starý svět pomalu končí, a i když kope kolem sebe, jeho konec je nevyhnutelný. Nicméně cest, po kterých se lidstvo může vydat, je mnoho a cíl, do kterého dorazí, si většina z nás nedokáže asi ani představit. Jen bude možná rychlejší, než bychom si představovali.
Každopádně vhodný doplněk k Harariho knize "Homo Deus" a jeho úvahám o konci Homo Sapiens a zrodu "nového člověka" :-) .

O tom, jak je starý svět připraven na změnu vypovídá výstižně tato citace:

"Pedagogika (paideia) se objevila ve starém Řecku v momentě, kdy bylo vynalezeno a rozšířeno písmo. Změnila se za renesance, když se objevil knihtisk, a právě tak se od základů mění s příchodem nových technologií, jejichž novost je jen jednou z deseti dvaceti proměnných, které jsem jmenoval anebo které bych mohl uvést.
Tato klíčová změna ve vzdělávání začíná pomalu rezonovat v celé globální společnosti i ve všech jejích zastaralých institucích. Netýká se zdaleka jen samotného vzdělání, ale i práce, podnikání, zdravotnictví, zákonodárství a politiky, zkrátka veškerých našich institucí. Cítíme, že ji bezodkladně potřebujeme, ale ještě se k ní ani zdaleka neblížíme.
Pravděpodobně proto, že ti, kdo uvízli v předchozích stadiích, dosud nevyklidili pole, a naopak horlivě připravují reformy podle dávno zastaralých vzorů."

6 14.04.2020

Po prvních dvou dílech pro mne osobně veliké zklamání. Asi nejsem ideální čtenář červené knihovny, zabalené do historického hávu. A při pasážích, věnovaných Nostradamovi, jinak velmi zajímavé postavě historie, jsem místy vyloženě trpěl.
Stejné období, byť z jiného pohledu, zachycuje na daleko lepší literární úrovni Robert Merle ve své historické sáze "Dědictví otců". K historické přesnosti se nemá smysl vyjadřovat, samotné události v textu knihy dle mého názoru téměř nehrály roli a líčení hypotetických citových hnutí hlavní protagonistky, pro mne postrádaly uvěřitelnost.
Nicméně věřím, že si tato kniha své čtenáře najde a bude pro ně skvělým čtením. A současně jim trochu přiblíží jedno z nejpohnutějších období francouzských dějin.
Mě styl této poslední části trilogie, věnované rodu Medicejů, zcela minul.

5 01.03.2020

"PS: Kdo doopravdy vládne téhle potrhlé zemi? Tihle kreténi určitě ne."

Kdo si nikdy nezkoušel představit, že je multimiliardář a může si dovolit vše, na co si vzpomene? Nejspíše se to každému stalo alespoň jednou. No a tohle je kniha o tom, jak to také může dopadnout.
A koho při tom napadlo, že vlastně neví, co by s ním taková situace udělala? Stal by se z něj primitivní nabob, úspěšný byznysmen či mecenáš a filantrop?
Tahle kniha vás donutí se nad takovouto situací zamyslet. Kde jsou hranice bezmezné dobročinnosti na jedné a sobeckosti na druhé straně. Obrovské bohatství sebou nese především obrovskou zodpovědnost a mám obavy, že se na to v (nejen) naší postkomunistické současnosti tak nějak zapomnělo.
Musím se přiznat, že mám pro Vonneguta slabost už od půle 80 let minulého století a ta mě nikdy nepustila. Miluji jeho sarkastický a ironický humor, který je ale současně plný lidskosti a humanistického pohledu na svět. A tady je obojího v dostatečných dávkách. A Kilgore Trout samozřejmě nesmí chybět.

"„Budu stoprocentně říkat, co mi pan Trout radí, a nezměním ani to nejmenší ze svého vzezření. Ale přece jen bych rád, kdybychom si mohli ještě jednou projít, co mi pan Trout radí."
"Vždyť je to tak prosté," ozval se Trout. Měl sytý, hluboký hlas.
„Už jste to probírali tolikrát," řekl senátor.
„Ale i tak bych si to radši poslechl ještě jednou a naposledy," žádal Eliot.
„Tak dobře," Trout si mnul ruce a upíral na ně oči, „to co jste dělal v Rosewateru, nebylo vůbec šílené. Byl to zřejmě nejvýznamnější sociální experiment současnosti, protože se v docela malém měřítku zabýval problémy, jejichž zdánlivá hrůznost nakonec díky důmyslným strojům zachvátí celý svět. Problém spočívá v tom, jak máme milovat lidi, kteří jsou naprosto zbyteční. "

9 28.02.2020

Dávám plný počet, a to především ze dvou důvodů. Ten první je lehce nostalgický, některé z fejetonů jsem měl možnost za minulého režimu číst pokoutně šířené, k dispozici 10 minut na přečtení. Tím druhým je zjištění, jak jsou po 30 letech vlastně Vaculíkovy postřehy stále aktuální. V jednom ohledu místy poněkud žertovně - naše generace už zestárla a nemalá část se s nedůvěrou dívá na změny ve společnosti, které přicházejí. Dalo by se říci, že ony výhrady jsou téměř jako přes "kopírák" - neuctivý svět, mizí "tradiční hodnoty" , svět nesměřuje správně. Prostě v době našeho mládí byly věci v pořádku, i když společnost stála za houby.
Ale většina fejetonů má, přes odstup více než 30 let, stále co říci i současnosti a rozhodně je doporučuji k přečtení.
A citace na závěr? Třeba tyhle dvě:

"Příští demokratická vláda, a já už dvacet let jinou nevolím, musí ve svém programu mít skopnutí státu zpátky do jeho služebné úlohy."

Z textu pro německý Die Zeit z r.1989, dle mého názoru přesně a vizionářsky vystihující naši současnost:

"Mám podezření, že naše diktatura se snaží vyhovět většině svých poddaných víc než leckterá západní demokratická vláda, jež je při své činnosti pořád rušena kritikou menšiny; na niž se diktatura ovšem nemusí tolik ohlížet. Dále myslím, že mnozí cestující s lidskými právy by ani nepochopili, jakou novou úzkost pocítí našinec umořený domácími poměry, když z nich vyhlédne ven: na tu úplatnost ředitelů a ministrů stejnou jako tady, na agresi dopravy a teror módy, hluku a chemie tam jako tady. Na žravost průmyslových a stavebních organizací. Na ten strach vlád z davu, a hlavně tedy na ten pořád silnější diktát lidského průměru.
Předností demokracie dávno není to, že zajišťuje vůli většiny a dává jí průchod, ale že chrání menšinu. Nám se odsud jeví tím nejcennějším to, že dává vyspělejším lidem svobodu a příležitost ovlivnit ty ostatní. Očesejte svou demokracii o náročnější a vyzrálejší jedince i skupiny – a dostanete naši diktaturu průměru, jež je k tomuto roku tím nejnápadnějším československým experimentem a pravým plodem socialistického lidu. — Co se to tedy stalo s Čechy a Slováky, ptáte-li se, říkám: s většinou vůbec nic, byla jen příliš dlouho zbavována nepříjemné menšiny."

11 27.02.2020

To se tak člověk rozhodne plnit si literární resty a vytahovat knihy, které leží v knihovně dlouho, ale nějak unikaly. První díl mám úspěšně za sebou a jsem rád, že jsem se do Churchillových "Dějin anglicky mluvících národů" pustil.
Tato část čtyřdílné série se věnuje úseku dějin, které bych označil za momentálně nejvytěžovanější období ze strany tvůrců TV seriálů. Namátkou Vikingové, The Last Kingdom, Britannia, Bílá královna - díla kolísavé kvality, ale z historického i diváckého hlediska období docela vděčné tématy a volnosti v historické přesnosti. Zahrnuje velmi široký časový úsek v historii ostrovů od nejhlubší historie až po konec "válek růží" a nástup prvního krále Tudorovské dynastie Jindřicha VII. Tudora na trůn.
Kniha se čte velice lehce, má ideální formu pro "historiky amatéry", které historie zajímá, ale nemají za jménem Ph.D. z historie. A ani nemají v plánu na tom něco měnit.
Čtenáři kniha ulehčí v orientaci v pohnutých osudech britských ostrovů a především mu může pomoci pochopit kořeny specifického vztahu Britů k pevninské Evropě.
Zajímavé bylo pro mne také zjištění, jaká směs "národů" ve finále vytvořila Anglii a kde jsou kořeny neustálého napětí mezi Angličany na straně jedné a Skoty a Iry na té druhé.
Zásadní důraz, alespoň jak jsem jej já vnímal, klade Churchill na vztah mezi mocí, vládnutím a osobními touhami a z toho vyplývající kvalitu vlády toho či onoho panovníka. V okamžiku kdy se vytratil pocit zodpovědnosti vládce za svou zemi, dochází k destrukci společnosti i státu. Pojetí ideálu vlády coby "osobní oběti" se střídavě objevuje a vytrácí s menšími či většími negativními dopady. I v tom vidím, mimo samotný zájem o historii, smysl takovýchto knih.
A jde se na další díl. :-)

12 27.02.2020

Ideální odpočinková detektivka modernějšího střihu. Jako celá série s Martinem Servazem se čte příjemně, občas trochu krkolomné konstrukce nevybočují za rámec absurdity a celkově poskytuje příjemný relax. Aspoň pro člověka který, stejně jako já, detektivkám moc nedá, Já na tuto sérii natrefil zcela náhodně jak bonus při koupi už nevím čeho na alze.

19 03.01.2020

Další, pro mě osobně zajímavá, kniha jedné z legend hardcorové scény. Rollins se běžnému prototypu zběsilého punkera poněkud vymyká, ale o to zajímavější osobnost to je. Tato kniha není až tak agresivně depresivní jako obě předchozí, vydané u nás, přesto je to pořád typický nekompromisní Rollins.
Zajímavé jsou postřehy z turné Lollapalooza 1991, pro milovníka tehdejší alternativní rockové scény a kapel, jako třeba Butthole Surfers, NIN a nebo Jane's Addiction, představují zajímavý vhled do subjektivního vnímání zákulisí "nekomerčního hudebního byznysu" té doby ( a takový Trent Reznor asi nebyl úplně nadšen).
Líbily se mi také rozhovory s legendami Jerry Lee Lewisem a Johny Lee Hookerem, zmínky o důsledcích setrvalého rasismu v US a celkově mě pojetí této knihy bavilo.
Jistě to není kniha pro každého, alespoň zběžný přehled v alternativní hudební scéně, jakož i jejich kořenů (pro mne třeba zajímavá informace o skladbě "Going up the Country" kapely Canned Heat coby nepřiznanému plagiátu skladby ¨"Bull-Doze Blues" od Henry Thomase, texaského bluesmana počátku 20 století) je základním předpokladem k tomu, aby si člověk tuto knihu opravdu užil.
A citace na závěr? Adekvátní scéně :
"...jediná správná věc je mít kuráž jít si za tím, co chcete dělat s časem, který máte. A to není zrovna bezvýznamné. Jít si vlastní cestou vyžaduje hodně síly a vůle. Hodně lidí si myslí, že dělají právě to, ale není to pravda. Kráčejí ve stopách tradice, která v první řadě není zrovna nejúžasnější."

11 03.01.2020

Při čtení těchto kouzelných povídek mi mimoděk zněla v hlavě písnička Jana Buriana "Božskej klid", známější asi v podání Petra Skoumala. (text https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/burian-jan/bozskej-klid-410211).
"A tady se nic neděje" a napětí se nachází těsně pod povrchem. Přesně takto na mne působily povídky o běžných lidech, jejich obyčejných životech, podávané s důrazem na atmosféru vyprávění.
Nedokáži posoudit, zda jsem pochopil všechny zamýšlené nuance těchto koncentrovaných črt ze života Dubliňanů, spíš ne, ale přesto mne po 30 letech od prvního přečtení opět okouzlily.
A jen tak na okraj dvě citace, které, vedle mnoha dalších pasáží, nepostrádají vtip. Obzvlášť druhá by mohla potěšit něžnější část milovníků literatury.

"Občas k ní vážně promlouval dírou uprostřed důkladných hnědých vousů."

"Před manželem měla stejnou úctu jako před hlavní poštou, vnukal jí stejný pocit velikosti, jistoty, trvalosti; věděla sice, že moc filipa nemá, ale vážila si jeho abstraktního chlapství."

10 10.12.2019

Byl jsem optimistou. I přesto, že miluji temnou hudbu, temné filmy a ponurou literaturu. I přesto, že má oblíbená barva je černá, před sluncem dávám přednost stínu a před létem zimě. Mám rád hodně hořké pivo a hořké pití. Asi proto, abych to s optimismem nepřeháněl.
Jenže nyní, po přečtení této skvělé knihy, je být optimistou o mnoho těžší.
Obsah knihy koresponduje přesně s jejím názvem. A jak že ta demokracie umírá? Často pozvolna a nepozorovaně, ale překvapivě snadno.
Osobně bych knihu doporučil k přečtení všem aktivním i pasivním politikům, kteří to myslí s demokracií vážně. ( Já mám splněno, teď už jen snažit se :-) )
Těm, pro které je obtížné (a většinou to nedokážou), i přes vědomí nutnosti, trvat na dodržování psaných i nepsaných pravidel i v situacích, kdy to pro ně není výhodné. A především těm, kteří netuší, že destrukci demokracie vlastně pomáhají akcelerovat.
Ti, co destrukci demokracie aktivně živí a ke své politické existenci potřebují, přesně vědí, že přes pohrdání zákony a nepsanými pravidly, jejich porušování a posouvání hranic dříve nepředstavitelného vede jejich vytoužená cesta k nekontrolovatelné moci. Část dříve demokratického světa se po této šikmé ploše již sune a můžeme jen doufat, že se onen sesuv k diktaturám a autoritářským režimům podaří zastavit dříve, než bude pozdě. V Maďarsku už to asi prošvihli, v Polsku snad zatím ještě úplně ne. A u nás?
Je to možná tak 50 na 50 a žádný přítel na telefonu nás z toho asi nevyseká. Je to jen na nás.

PS: Ad komentář uživatele Paulus.1987 - osobně považuji tuto knihu za ideální doplněk k oněm 4 jím zmíněným autorům. Je více tématicky sevřená a i když se věnuje primárně USA, její postřehy a východiska jdou dle mého názoru celkem snadno použít i pro poněkud odlišné evropské reálie. Ještě bych doplnil Mazowerův Temný kontinent, který je dle mého nejméně postižen subjektivními názory autora.

14 30.11.2019

Tak trochu jiné "vězeňské blues". Neurazí, nenadchne, ale přesto stojí za přečtení.

4 19.11.2019

Dobře napsané, v tom pozitivním slova smyslu, výpisky z četby "klasiků" doplněné vlastním pohledem a hodnocením.
Ideální kniha pro ty, kterým se nechce číst díla pánů Peroutky, Masaryka nebo Havla (za českou sekci) , nebo Snydera či Judta. Současně výborně shrnuté pohnuté dějiny našeho státu z hlediska pohledu demokrata, zkušeného novináře a člověka s velikým kulturním a politickým přehledem. A myslím si, že právě novinářské zkušenosti autora jsou velikou devizou této knihy. Je čtivá a nikterak komplikovaně psaná.
Současně si myslím, že je to kniha vhodná i pro lidi, kteří podlehli oné podobě současného společenského diskurzu s jeho neustálým nálepkováním. I oni, pokud zapomenou na své předsudky k "bakalovým novinářům", mohou v knize najít mnoho zajímavého. Nemyslím si totiž, že by přes jasné názorové ukotvení svého autora kniha podléhala přehnaným mentorským a vůči odlišnému pohrdlivým tónem. Tabery se nevyhýbá ani chybám, které přinesla polistopadová politika, a z mého pohledu je poměrně výstižně pojmenovává.

30 19.11.2019

Jedna z těch velmi zajímavých a poučných knih. I když název zdánlivě odkazuje na poměrně monotematický obsah, pravý opak je pravdou.
Po jejím přečtení jsem opravdu nepropadl bůhvíjakému optimismu, na druhé straně jsem se také nezačal pídit po nějaké "zlaté střele" ve snaze zabalit to dříve, než nastane peklo na zemi.
Pečlivě zpracované příčiny konfliktů dobových velmocí s důrazem na jednu základní - onu osudovou past.
Současně jsou v ní naznačeny možné cesty, které mohou zabránit uvíznutí v osudové spirále neřešitelných příčin a následků.
Tahle kniha by měla patřit do základní výbavy nejen politiků, ale každého, kdo se zajímá o politické dění a vše kolem.
Na závěr dvě citace, které dle mého názoru skvěle charakterizují ono znepokojující poselství této knihy:

"Jak nám připomíná německý filozof Friedrich Nietzsche, „nejčastější podoba lidské hlouposti spočívá v tom, že zapomeneme, co jsme vlastně měli v úmyslu“. "

"Považovat všechno za prioritu znamená být bez priorit."

12 19.11.2019

"Vždycky, když si myslím, že Rusko už dobře znám, něčím novým mě překvapí."
Tato parafráze jedné hlášky z mého oblíbeného seriálu "Big Train" mi vytanula na mysli po dočtení této knihy.
Ne že bych byl takový znalec Ruska, nicméně přece jen mám o jejich historii a chování jejich vládců něco načteno. A závěry z historických knih do značné míry korespondují s části ruské literatury. Pohrdání lidským životem, pojetí jedince jako bezvýznamné součásti organismu, sloužícímu pouze jedinému cíli - pohodlí a potvrzování moci vládnoucích elit. Od dob carského absolutismu tam nenastala žádná změna, akorát po roce 1917 ještě k výrazně horšímu. Ty šance na modernizaci ruské společnosti, které byly na počátku 20. století, krvavě zašlapala do země bolševická revoluce.
V samotné knize se autor zabývá událostmi, vedoucími k nástupu ex-důstojníka KGB a jeho kumpánu k moci. Jak už jsem v malém historickém exkurzu zmínil, tento režim pokračuje ve stejných šlépějích, jako předchozí režimy, v Rusku už tak charakteristicky bezohledně.
Události, které jsou zmíněny, ukazují současný režim stejně brutální, jako byl režim minulý. Koneckonců, není se čemu divit, vládnou tam charakterově stejní lidé.
Zda režim nechal pozabíjet stovky vlastních občanů jen proto, aby si úzká elita pojistila moc a beztrestnost, to už si musí každý posoudit sám. Dle mého názoru jsou informace v knize uvedené docela hodnověrně podložené a s autorovými závěry v podstatě souhlasím. Obzvlášť, když tak nějak zapadají do ruských krvavých dějin.
Jak už píše v komentáři Paulus.1987, ideálně doplnit Kirchickem, Snyderem a Zubovovými Dějinami Ruska. A pro kontext bych doporučil i Marčenkovo "Žij jako všichni".

Na závěr si dovolím jednu citaci, dle mého názoru hodně důležitou i pro naši společnost:

"Vzhledem k možnosti budoucí systémové krize je nezbytně nutné, aby si ruské demokratické síly uvědomily, že v ruské společnosti musí nastat morální revoluce. Frederick Douglass napsal, že jádrem otrocké mentality je přistupovat k abnormálním okolnostem, jako by byly přirozené. Právě to je charakteristické pro mnoho aspektů života v dnešním Rusku. Ve všech ruských městech je korupce natolik běžná a rozbujelá, že úplatkáři mohou sebe samé snadno přesvědčit, že nedělají nic špatného.
Ruská opozice neváhá na zkorumpovanost státu útočit. Ale korupce je symptom hlubšího neduhu, totiž nízkého oceňování jednotlivce ve srovnání s domnělými potřebami státu. Jestliže se útoky na zkorumpovanost režimu nezaměří i na onen základnější problém, jímž je podřadné postavení jednotlivce, pak hrozí, že jednu skupinu zkorumpovaných vládců pouze nahradí jiná, stejně špatná."

12 20.09.2019

Váhal jsem, jestli dát plný počet a nebo jednu hvězdičku ubrat. Nakonec jsem dal těch 100%, protože 80 by bylo málo.
Vlastně mám jedinou výhradu, která už byla v komentářích zmíněna. A tím je občasné nezdržení se poněkud expresivnějších hodnocení těch, kteří by si tuto knihu měli primárně přečíst. A které právě tyto, i když ne příliš časté, pasáže mohou naopak utvrdit v jejich pohledu na svět.
Jinak je to velmi poučený a důkladný pohled na svět, jehož vývoj se stěží odhaduje, ale jehož budoucnost nevypadá ve světle uváděných informací zrovna růžově.
Vlastně i na DK jsou paradoxně, nebo spíše ve světle uváděných faktů pochopitelně, příklady toho, že autorka přesně ví o čem píše.
Reakce kritiků, obdivujících stalinistické pohrobky a nebo druhou stranu téhož, přesně odpovídají oněm paradigmatům, kterými se autorka zabývá. Emocionální obviňování bez snahy konkrétně říci, v čem autorka lže či se mýlí, přesně odpovídá úrovni diskuzí a reakcí, kterých jsme dnes tak často svědky.
Každopádně doporučuji k přečtení.

23 15.09.2019