Jackjelly komentáře u knih

Vrátil jsem se k románu díky filmu, na který se chystám jít. Četl jsem jej před léty a vnímal jsem jediný rozdíl mezi knihami typu "Nabarvené ptáče" a ostatními s touto tématikou v jediném - Kosiński se nebál explicitního popisu hrůz, které se tehdy děly. Tehdy jsem neznal díla Timothy Snydera, Anne Applebaum a dalších, kteří se po pádu bolševického Mordoru dostali k části Ruských archívů, ale samozřejmě jsem znal část díla Solženicynova, knihy úžasného Arnošta Lustiga a dalších spisovatelů, kteří se věnovali holokaustu a masovému šílenství, které přináší skupinová nenávist.
Absolutně nepochybuji o tom, že realita byla daleko šílenější, než je popsáno v románu. Jsem velice rád, že toto téma někdo uchopil právě v této době a že, dle všech signálů, které se ke mne dostaly stran momentálně tak medializovaného filmu, jej uchopil nadčasově. Ale to se ještě nechám překvapit, zda ten pocit budu mít i po shlédnutí filmu.
Nicméně tady jsme na "Databázi knih". Takže čtěte.
Čtěte o šílenství, co je skryto v hodných, slušných lidech, ve kterých se podaří vybudit nekontrolovatelný animální strach z neznámého, cizího.
Čtěte o omezenosti, divných tradicích, adoraci násilí coby důkazu, že muž je muž a žena je pouhá žena. Čtěte knihu, která mluví o strachu. Nepohrdá tradicemi, ukazuje, jak bezbranný může být uzavřený svět vůči z vnějšku vnesenému pocitu ohrožení, vůči vnějšímu násilí, které ono ohrožení uvede v život. Nikdo z nás neví, co se v něm skrývá a co nemusí nikdy vyjít na povrch, a nebo exploduje jako sopka, tlumící svou sílu a agresivitu, dokud to je možné.
A položte si otázku, zda je to ten svět, ve kterém byste chtěli žít. Kdo si s oním strachem a následnou nenávistí zahrává dnes.
V té otázce mám já jasno.

22 15.09.2019

Hodně jmen. Hodně potencionálně skvělých příběhů, které bohužel pravděpodobně nikdo nerozpracuje, i když by za to některé opravdu stály. Ale nakonec jsem se začetl a nemohu říci, že bych byl zklamán.
Maximálně tím, že jako náhrada očekávaného pokračování "Písně ledu a ohně" prostě nemůže uspokojit nedočkavého fanouška.
Za přečtení to stojí, pokud vám nevadí, že si občas budete plést (jako já) jména, která se od sebe až tak moc zase neliší.

4 27.08.2019

Pro mne poslední kniha z mnou definované dočasné trilogie, věnované "zániku civilizace", kterou jsem si svévolně stanovil. Civilizace, která se vyznačuje tolerancí k individualitě, která odmítá "ponižování" menšin ve jménu vyvolené většiny. Civilizace, kterou pro mne představuje "liberální demokracie".
Kniha asi nejpesimističtější, současně nejlepší a nejvíce přispívající k poznání, jak pádu této společnosti zabránit. I když je asi pozdě.
Snyderova "Cesta k nesvobodě" je bohužel až příliš poznamenána jeho subjektivním pohledem na "příčiny a následky", a i když poměrně kvalitně, dle mého názoru, definuje onu cestu do pekel, po které se současná západní společnost vydala. Chybí jí bohužel ona analytická část, která by zmapovala chyby, kterých se liberální demokracie dopustila. A svou "didaktičností" nedokáže asi oslovit lidi, kteří by to potřebovali.
Mazowerův "Temný kontinent" ony chyby mapuje, nicméně shrnutí a náznak cesty ven představuje podle mne až tato kniha. Méně politologická, nicméně jdoucí celkem přímou cestou k zásadním problémům a jejich možnému řešení. Které je už na nás.
Žijeme v Evropě, pro mne je to součást mé osobnosti a mého "nacionalismu". Vlastně se cítím více Evropanem, než Čechem. A více patriotem z Beskyd, než Evropanem. A úplně nejvíce se cítím člověkem. S předsudky bojuji a proto si na závěr dovolím odcitovat z knihy vtip, který dle mého názoru vypovídá o našich současných problémech více, než desítky učených rozborů.

Nebe je místo, kde:
- Policisté jsou Britové
- Kuchäři jsou Italové
- Mechanici jsou Němci
- Milenci jsou Francouzi
A všechno organizují Švýcaři

Peklo je místo, kde:
-Policisté jsou Němci
- Kuchaři jsou Britové
- Mechanici jsou Francouzi
- Milenci jsou Švýcaři
A všechno organizují Italové

Pokud tohle vše pochopíme a dokážeme s tím žít, může být pořád Evropa celkem slušné místo pro život.

16 21.08.2019

Je to už let, co jsem tuto dokonalou knihu četl. Je to už let, co jsem vzal své tehdy malé děti na její filmové zpracování. Dodnes ale vím, že úřady fungují stále stejně pitomě a mezitím na to přišly i mé děti.
Je to kniha, kterou buď milujete, a nebo odzívnete.
Já se přiznám, že patřím do té první kategorie. I proto jsem si koupil nové, kouzelně ilustrované vydání a jsem tomu rád. I když občas na cesty zapomínám vzíti si ručník.
Jo, a pořád mám rád delfíny, nepropadám panice a čekám, že jednou pochopím, proč právě 42.

29 21.08.2019

Příjemná oddechová kniha, příběh místy trochu přitažený za vlasy, ale neurazí. Na dovolenou nebo víkend na chatě jako relaxační čtení docela dobrý.
Co mne zaujalo více než samotný příběh byla informace o existenci slona jaku daru Karlu Velikému. Neměl jsem o této skutečnosti tušení a je to taková poměrně zajímavá historická perlička.

3 12.08.2019

Zachycení náhlé inspirace, nádech temnoty nad lyrikou nevyzpytatelného života.

"Nikdy jsem své rodiče nepoznala. Odvezli je z Estonska uprostřed jara do pracovního tábora na Sibiři.
Z jakého důvodu?
Žádný důvod není třeba, když chceš nahnat lidi jako ovce."

A návštěva Camusova domu a možnost listovat jeho rukopisem musí být hodně silný zážitek.
Příjemné čtení někde mezi poezií a zábleskem osudu.

Edit: Tak jsem shlédl film Risttuules, který se stal pro Patti jedním z inspiračních podnětů pro toto dílko. Mohu jen doporučit.
https://www.csfd.cz/film/372036-ve-vetru/komentare/

6 09.08.2019

Dlouho jsem přemýšlel, jak se k této knize postavit. Jak mnoho dalších mám rád severskou mytologii a kniha se četla více než dobře, na druhé straně se mi zdálo, že nějak osciluje mezi onou temnotou severské mystiky a veselým vyprávěním pro děti. S trochou nadsázky taková anglosaská varianta Petiškova převyprávění "Staré řecké báje a pověsti" :-) .
Ale v každém případě stojí za přečtení a nudit nebude.

8 17.07.2019

Jak tak ubývá milostných rošád a dvorních intrik, stává se pro mne opět sága čitelnější. Ne že by ony části, které zajímaly spíše onu tajemnou "spanilou čtenářku" byly úplně nezajímavé, ale přece jen jsou mi bližší ony více historizující pasáže.
Milovník Dumasových Třech mušketýrů bude možná trochu zklamán, nicméně mi tato forma historických románů vyhovuje výrazně více. Takže mě baví mít při čtení po ruce "Dějiny Francie" a občas si nalistovat nějaké to historické období a ověřit si, jak moc se autor odchyluje od historických fakt. A je třeba říci, že docela málo.
Mimo jiné mě tento díl ságy konečně donutil vytáhnout z knihovny Huxleyho "Šedou eminenci", abych se něco dozvěděl o jedné z postav, kapucínovi Josefovi. Už jsem se na to nějakou dobu chystal a toto byl ten správný katalyzátor.

6 02.07.2019

Jedna z těch důležitých knih, pro které je typická následující, zkratkovitá, charakteristika: číst ji budou ti, co to nepotřebují a ne ti, kteří by potřebovali.
I přes spíše americké reálie jsou ony "přikázání" celkem obecně platné.
Každopádně doporučuji k přečtení i těm, co si myslí, že demokracie je "buržoazní přežitek" a že ji k životu nepotřebují.

16 17.06.2019

Další pokračování ságy je stále spíše takovou trochu odpočinkovou četbou, která je asi nutnou předehrou před nástupem historicky barvitějších událostí francouzských, a potažmo evropských dějin.

6 17.06.2019

Přidávám se ke Gatesovi. Kniha patří k těm nejdůležitějším, které jsem přečetl. Ne kvůli faktům, ne kvůli čtivosti a už vůbec ne kvůli zábavnosti. I když všechny tyto náležitosti kniha v nějaké míře obsahuje.
Je to kvůli tomu, že mne lehce "propleskla" přes mé naduté ego, i když jsem si nikdy nemyslel, že jej mám bůhvíjak velké.
Že jsem se domníval, že patřím k těm, kteří si fakta ověřují, než začnou dělat nějaké závěry. Rosling se mi vysmál a donutil si přiznat - málo.
Tahle kniha by měla být povinnou četbou ve všech sociálních bublinách a možná by bylo na světě ještě o něco lépe.
Kdo by si ji měl přečíst především? Každý! Akademik, inženýr, skladník ze šroubárny. A především by měla být vedle nočního stolku každého politika či aktivisty, ať už mu jde o životní prostředí, lidská práva a nebo cokoliv dalšího.
Doporučil bych ji i bojovníkům proti islámu, EU, neomarxistům, homosexuálům, feministkám a já nevím čemu všemu ještě. Myslím, že k částečnému pochopení stačí i ona slavná VŠŽ. A věřím, při všech těch nenávistech, které v sobě část těchto lidí chová, jim zbylo ještě nějaké to místo na vstřebání této navýsost zajímavé knihy.

12 28.05.2019

Výborná kniha, která mi udělala trochu jasněji v náhledu na rozdíly a podobnosti dvou nejšílenějších a nejkrvavějších společenských systémů moderní doby. Srovnává oba režimy ve všech možných oblastech a výsledky tohoto zkoumání jsou pro mne, jako obyčejného zájemce o moderní dějiny, hodně přínosné.

Dílo je rozděleno do 4 sekcí:
I. Vládnutí
II. Násilí
III. Socializace
IV. Transnacionální historie

Vzájemný vztah obou režimů, definovatelný zjednodušeně jako vzájemný obdiv a nenávist na život a na smrt, mi částečně osvětluje současné "padnutí si do náruče" pravicových extrémistů, ultranacionalistů a komunistických pohrobků. Stejně jako oba posuzované režimy nenávidí liberální demokracii a touží po jednoduchém světě, který se vyznačuje černobílým viděním přítel/nepřítel. Nic mezi tím. A nepřítele je třeba mít na očích neustále. Dokud se tento problém týká pouze extrémních okrajů politické scény, nic dramatického se neděje.
Velmi zajímavá byla část, srovnávající využívání teroru a násilí k usazení společenského řádu. Také rozbor válečného násilí, nárůst jeho extrémních projevů a příčiny tohoto nárůstu, odlišné na obou stranách, je velmi poučný.
Pokud Vás zajímají totalitní režimy, příčiny a mechanismy jejich vzniku, je to kniha pro Vás. Samozřejmě, že základní historický přehled je nutný, nicméně kniha je napsána poměrně čtivě a ne přehnaně odborně.
Vadou na kráse pro mne bylo, na tak prestižní vydavatelství, několik zbytečných překlepů a pravopisných chyb.

7 06.04.2019

"Nenávist je nakažlivé šílenství. A čím jsou její lži nehoráznější, tím větší mají vyhlídky, že jim bude uvěřeno."
Úvodní díl druhé řady byl stále kvalitním čtivem, nicméně ve srovnání s předchozími díly byl pro mne osobně poněkud nudnější. Možná to bylo tím, že až tak neocením pletky u dvora a spíše mě zajímají historické a dějinné souvislosti příběhu. Rozhodně mě to neodradilo od pokračování.
A citát na úvod - v pozadí popisovaných událostí stále prolíná ono vytváření nepřítele a tento citát má obecnou platnost. Stačí se občas podívat v současnosti kolem sebe.

9 04.04.2019

"Samozvané nadřazené rasy, zpité Darwinovým učením a nacionalistickou propagandou, zmámené eugenikou a svedené mýtem, již promazávaly kolečka vražedných strojů, které se brzy vrhnou na svět, už tak do morku kostí unavený nekonečnou pitomostí a opovrženíhodnou nadutostí." (str.27-28)

Je fascinující, jak se věci dějí stále dokola, snad jen jména vůdců se mění. A stejně tak se opakuje onen syndrom vařené žáby. Lidé tak dlouho nevěří, že může dojít k nejhoršímu, až již není cesty zpět a jsou donuceni projít přes peklo války a krvavých událostí.

Tahle kniha měla u mne poněkud pohnutý osud. V jistém období jsem hltal téměř každou knihu autora, jihoamerická trilogie mě nadchla a "Ptáci bez křídel" je pro mě osobně vrchol jeho tvorby. A nějak jsem kapitána Corelliho odkládal, až jsem jej definitivně odložil poté, co jsem viděl film. Už je to docela dost let a já , díky letošní výzvě, knihu vytáhl a přečetl. Film už jsem pozapomněl, což bylo dobře, jen mi stále před očima naskakoval ten Cageův psí výraz.
Nicméně kniha je skvělá, při jejím čtení si člověk uvědomí absurdnost válečného běsnění hodně intenzivně. Typický Bernières. Ptáci bez křídel jsou v mém hodnocení o něco výše, nicméně i zde volím plný počet.

26 07.03.2019

Po několika doporučeních jsem se konečně dostal k přečtení této vysoce hodnocené knihy. A musím říci, že jsem dobře udělal.
I když jsem již četl poměrně hodně knih s tématikou holokaustu, absurdních spirál nepochopitelného násilí a temných lidských osudů, tato patří k těm nejlepším. Možná proto, že je psána "ženským" pohledem, možná proto, že není příliš dlouhá a současně je emocionálně nabitá.

Komentář doplním jednou citací z knihy, která tak nějak charakterizuje onu marnost lidského snažení učinit svět trochu lepším. Přesto je důležité se pokoušet stále znovu a znovu. Jednou to snad vyjde.

"Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."

63 06.03.2019

Dlouho jsem měl v plánu si tuto knihu přečíst. Věděl jsem, že mě Ian McEwan pravděpodobně nezklame. A nezklamal, opět skvělé čtení. Kniha, která člověka donutí se zamyslet, jak tenká může být hranice tím, kterým směrem se jeho život pohne a co může způsobit rozdílné vnímání stejné události.
Takže teď už se v klidu mohu podívat na film, jehož zhlédnutí jsem odkládal do doby, než budu mít za sebou onu literární předlohu. A nechám se překvapit, zda bude alespoň z půlky tak dobrý, jak dobrá byla kniha.

13 16.02.2019

Mám rád knihy, které kladou otázky a odpovědi nechají na čtenáři. Tato kniha jich pokládá hned několik a musím říci, že po dočtení si nejsem úplně jist správnými odpověďmi. Kniha zanechává, alespoň v mém případě, mnoho námětů k přemýšlení. Osobně se domnívám, že jediná správná odpověď neexistuje a každý si musí přebrat sám v sobě, jestli upřednostní svůj "světonázor", a nebo se bude snažit pochopit argumentaci druhé strany. Bohužel žijeme v realitě, kdy je tato snaha dehonestována jako slabost a je oceňován "jediný správný pohled".
P.S.: Nemohu tak docela souhlasit s textem doslovu. Nedomnívám se, že by vyznění knihy nějak intenzivně nutilo akceptovat pohled autora na položené otázky. Myslím si, že ponechává zcela na čtenáři, jak si na ně odpoví. Přiznávám se, že jsem zatím, pár hodin po dočtení, odpovědi nenašel. Ale vím, že nad nimi budu dlouhou dobu přemýšlet.

12 31.01.2019

Jsou knihy, které nelze přečíst. Jsou knihy, které člověk čte celý život. A tohle je jedna z nich.

14 25.12.2018

Třetí kniha, narozdíl od předchozích dvou, již není souborem samostatných povídek, ale víceméně souvislým příběhem o několika paralelních dějových liniích.
Nějak nedokáži posoudit, která koncepce "Divokých karet" mi vyhovovala více, to si musí každý přebrat sám. Každopádně 3 svazek změnou získal na kompaktnosti a méně nápadné změny stylu usnadňují přečtení celé knihy. Na druhé straně pestrost "povídkové" koncepce mi přišla osvěžující.
Svět Divokých karet mě osobně baví a připadá velice originální.

7 14.08.2018

Pro mne jedna ze zásadních knih mého života. Když v roce 85 vyšla, chvíli trvalo, než se z ní stal v kruzích, ve kterých jsem se pohyboval, takový malý kult. Ironie a výsměch snad všemu, na čem si ta či ona skupina "ideově" jednotná zakládala, bylo něco, co jsem v těch podivně zatuchlých 80 letech asi potřeboval.
Koupil jsem si ji vlastně celkem 3x. První, vydání z Odeonu z roku 85 jsem půjčil spolužákovi na VŠ a on ji půjčil dále a ztratila se mi z očí. Koupil jsem si v 89 další vydání, o které jsem přišel někdy v půli 90 let. Kamarádka ji o5 půjčila dále a další putování knihy zůstalo zahaleno tajemstvím. Nakonec mám doma vydání z Arga a chystám se na její nové čtení. Starší, "zkušenější" a snad stále otevřené mysli.
Myslím si, že to není čtení pro každého a že vyžaduje správné "momentální naladění". Pak si ji čtenář vychutná.
Znamenala pro mne hodně, četl jsem ji po Beckettově románu "Murphy" a po ní jsem četl Kesseyho "Vyhoďme ho z kola ven". Mohu říci, že to byla docela švihlá kombinace :-). Ale stojí za to.

30 30.07.2018