Janamed komentáře u knih
Joan Samson předvedla hrůznou jízdu bezmoci. Potvrzuji, že se velmi přibližuje k tvorbě Shirley Jacksonové, kdy všednost nebo chcete-li obyčejnost dokáže přetvořit v neuvěřitelnou hrůzostrašnost a liknavost, kdy jako čtenář/ka pouze pozorujete dění, nicméně tak moc si přejete zasáhnout! A to všechno vás doprovází až do samého konce příběhu, kdy vlastně až na posledních stránkách konečně dosáhnete nějakého, byť částečného uspokojení. Klobouk dolů!
Pokud máte rádi horory, kde nemusí téct hektolitry krve, ale který spíše vyniká psychologickou rafinovaností, Joan Samson je tou pravou volbou. A proto jsem smutná, že svět přišel tak moc brzo o tak výtečnou, nicméně čtenáři nedoceněnou autorku (hlavně proto, že Joan nedostala možnost svou knihu do světa uvést). Joan se totiž vydání se první a vlastně i poslední knihy nedožila. A je nejen velká škoda tak mladého života, ale i toho, že je čtenářům vesměs skryt příběh, a to ještě prvotina, s tak vizionářským kontextem, při jehož četbě vám vysloveně přebíhá mráz po zádech. Tady to je další kniha, která patří do TOP knih, které jsem zatím v tomto roce přečetla. A to už je vyznamenání.
Upřímně, co do způsobu vyprávění autorky, jsem čekala trochu jiný příběh, ale nic na tom nemění fakt, že jsem příběh o egocentrickém manipulátorovi dočetla do konce. Impulsů, proč jsem si knížku koupila bylo hned několik. Jednak proto, že knihu napsala česká autorka, potom mne zaujala obálka (název) a anotace, kterou jsem si přečetla, a v neposlední řadě, že se nedá sehnat v místní knihovně. Kancelářské pracovní prostředí mi je velmi dobře známé a taková ta zadání úloh typu nemožné hned, zázraky do tří (nebo i méně) dnů velmi dobře znám. Zatím jsem však měla štěstí na férové nadřízené. Ale k věci. Autorka, samozřejmě vzhledem k tématu píše peprnou češtinou a velmi otevřeně. Příběh se čte rychle a vzhledem k tématu je jistě i přitažlivý. Paradoxně se mi asi nejlépe četla až od druhé poloviny. Mám ráda příběhy, kde se do popředí dostávají záporné postavy, většinou s nimi i sympatizuji, Viktor je ale deb
Suma sumárum, chválím autorku za zvolené téma, rozhodně ve mne vyvolala jednu z variant, kterou po přečtení knihy slibuje. Příběh není nijak náročný a v podstatě nabízí to, co si přečtete v anotaci. Kvituji, že papírový drak má v příběhu své místo. V porovnání s jinými autory současné české literatury, autorka předvedla bratelnou show!
Zdá se vám název až moc fantaskní? Tak to vás název velmi klame. Příběh, který nám zde Nora předkládá není až tak kouzelný jako spíše okouzlující a ve své podstatě i velmi dramatický. A i když je postavený na rivalitě dvou konkurentů, nese si v sobě prvky tak typické pro 19. století, kdy čest jako morální kredit nebo chcete-li dobré jméno vítězí nad nepoctivými praktikami, což nemusí být pravidlem současné doby. Je úžasné sledovat, jak jsou oba muži rozdílní. Každý z nich do příběhu přináší něco jiného. Alfred je velmi konzervativní muž ve středních letech, kdežto Bartoloměj sálá vysokým sebevědomím a je opředen určitou mladistvou svěžestí. Autorka předvádí skvělý výkon, o své čtenáře pečuje, v příběhu nechybí náhlé zvraty a překvapení. Kdybych měla hádat autora, určitě bych zrovna netipovala českou autorku. Za mne obrovské ano, stojí za to!
Druhého dílu knižní trilogie Leïly Slimani Země těch druhých s podtitulem Koukejte, jak tančíme jsem se nemohla dočkat. Upřímně, Leïlinu tvorbu miluji. Trochu jsem se bála tohoto překladu, protože se ho zhostil jiný překladatel, v tomto případě Michal Zahálka, ale dopadlo to na jedničku. Kdybych nevěděla, že se tato změna udála, ani bych si toho nevšimla. Příběh rodiny Belhadžů pokračuje, a to je podstatné. Kvituji, že „budoucí“ trilogii není nutné číst od první knihy, každou lze číst jako samostatný román, což možná uvítají ti čtenáři, kterým se právě první díl nedostal do ruky. A protože já ji čtu po roce, od té první, neměla jsem vůbec problém se začíst, poznat hlavní postavy a vztahy, které mezi sebou mají. Leïla se opět pustila do složitých politických témat, které však plynou na pozadí příběhu a do popředí se dostávají ta podstatná rodinná dramata. Jestli je druhý díl, jako že je, lepší než ten první, tak ten třetí bude muset být úplně “nejlepčejší“!
Leïlu doporučuji všemi deseti a určitě doporučuji i její psychologické romány Lidožroutovu zahradu a Něžnou píseň
Upřímně mohu říct, že jsem si Červotoče oblíbila hned od první strany. Chladnokrevný příběh o ženách, které jsou oklamany osudem, plný zloby, předsudků a odporu ke kapitalismu. Já jsem ho prostě hltala. Nedá se číst dlouho, což je škoda, protože je to relativně útlounká knížka. Autorka však podává skvělý výkon co do způsobu chladného vyjadřování, a co víc, asi nejděsivější je zjištění, které přichází záhy po přečtení příběhu, v oddílu Poděkování autorky. Něco na tom pravdy bude. Takže ano, normy hororu určitě splňuje, i když by se mnou možná někdo nesouhlasil, ale za mne ano.
Červotoč je jasný favorit na jednu z nejlepších knih, které jsem v tomto roce přečetla, nebo ještě budu číst.
První připomínka, a důležitá: Pokud jste u knížky zvyklí něco zobat, tak tady to nedělejte.
Hnízda jsem se nemohla dočkat. Já edici Old school horror od @goldendogbooks miluji. Asi proto, že se nejedná o nijak sofistikované příběhy, mají takový ten nádech osmdesátek (ač se v nich odehrávat vyloženě nemusí) a jednoduše si u nich odpočinete. No, a někdy se vám může obrátit žaludek vzhůru nohama, jako v tomto případě. Tady těmi odpuzujícími konzumačními orgiemi autor vůbec nešetří. Hnízdo nabízí jednoduchý příběh, plný nechutných detailů broučích hostin, čtivý text a určitě i napínavou (a v kontextu s dětmi bolestnou) atmosféru. Postavy jsou v zásadě sympatické a disponují heroickými vlastnostmi. Za mne super! Vzpomněla jsem si i na Hvězdnou pěchotu. Někdy je síla v jednoduchosti, a tady to určitě platí. Hnízdo si své místo vedle Croty a Když nás temnota miluje určitě zaslouží. A já se budu těšit na další přírůstek do této edice.
Jiskra je skličující, intimní zpověď Lindy Boström, která se po svém zhroucení po ukončeném manželství s norským autorem Karlem Ove Knausgårdem, ocitá v psychiatrickém ústavu. Popisuje tak brutální terapii elektrickými šoky, která ji byla vnucena. Prý je to jako restartování počítače, vedlejšími účinky jsou drobné ztráty paměti, ale co jsou to vlastně pro lékaře “drobné ztráty paměti. Autorka tak odkrývá své nejhlubší obavy, a to nejen ze ztráty vzpomínek, které jsou pro roli spisovatelky klíčové, ale rovněž ze selhání jako matky. Lindě byla totiž diagnostikována bipolární duševní porucha, kterou zdědila po svém problematickém otci a která včetně jejího života byla nedílnou součástí autobiografické tvorby jejího bývalého manžela, jehož tvorba byla kritiky oceňována za literární události 21. století
Pokud se s Lindou seznámíte skrze Jiskru, určitě doporučuji tuto útlou, obsahem místy strohou knihu číst v klidném, nikým a ničím nerušeném prostředí. Rovněž pomůže, když si o autorce seženete více informací i z jiných zdrojů. Žádnou autobiografickou zpověď není snadné číst, a u té Lindiny to platí dvojnásob. Hodnocení zde proto není zcela relevantní, ale tak dávám 4/5*. Zamýšlím se i nad tím, seznámit se s tvorbou jejího bývalého “slavnějšího manžela a získat tak náhled na obě strany. No, nechám si to projít hlavou
Sérioví vrazi Petera Vronského jsou především o pátrání. Investigativní historik tak objasňuje vznik termínu “sériový vrah a hledá souvislosti s tím, co nebo kdo sériové vrahy ve společnosti formuje, a to napříč staletími. Analyzuje zlatý věk sériových vrahů v USA a definuje klíčové události, které přispěly k jejich hrůzným aktivitám. Autor tak sází na populisticky přitažlivé téma, které zpracovává beletristickou formou a zvyšuje jeho validitu svými osobními zkušenostmi. Pokud se zajímáte o tato témata, Vronsky je pro vás jako dělaný. Prologu ke knize se zhostil náš přední psychoterapeut Andrej Drbohlav, autor dvou českých odborných publikací o sériových a masových vrazích, které nemají v našem prostředí obdoby. Prostě, pusťte se do Vronského, je to dokonalá procházka zvraceným peklem. A já jdu Vronského Sériové vrahy zařadit do knihovny hezky vedle Drbohlava
Autor věcně, žurnalisticky a poutavou beletrizovanou formou předkládá tragický obraz jedné z celosvětově nejbohatších indiánských komunit na počátku 20. století ve vztahu k podílům na nerostném bohatsví na Osedžském území. Popisuje způsoby asimilace indiánského lidu s cílem vymýtit “barbarské zvyky a tradice a převzít kontrolu nad jejich jměním prostřednictvím opatrovnictví a jejich následným vykořisťování. Postupně se autor dostává k první neobjasněné vraždě, další potom na sebe nedají dlouho čekat, začíná systematické vyvražďování. K čtenáři se tak dostává úplná smršť těch nejpodstatnějších informací o neuvěřitelném zločineckém spiknutí s jejich následným potíráním nejen federálními agenty a závěrečným autorovým bádáním v mrazivé historii. Pokud máte rádi skutečné kriminální případy, tento, další z řady neuvěřitelně bezcitných, chladnokrevných a chamtivých dějin jihozápadní Ameriky, byste rozhodně neměli propásnout. Film už mám totiž v hledáčku také.
Jenom, jedna výtka by se našla, ale ta nepatří autorovi. Bože, někdy ty překlady názvů knih fakt nejsou gůd. Vrahové měsíce květů by bylo “poetičtější a přitažlivější
Feministická kniha Proč jsme tak naštvané? podniká sondu do české společnosti s cílem objasnit čtenářům/kám jak si vedeme v oblasti genderové rovnosti. Jak je v samotném úvodu záslužně poznamenáno, rovnoprávná společnost nutně neznamená, že je rovnoprávnosti ve společnosti reálně dosahováno. Stereotypy, bohužel, ve společnosti stále převažují a pokud jde o rovnocenné podmínky mužů a žen, stále je co zlepšovat. Autorka tak pečlivě a čtivě analyzuje jednotlivé oblasti veřejné, ale i soukromé sféry, ve kterých dochází k nedoceněnému ženského potenciálu a nebo objektivizaci. Své závěry opírá o statistické údaje citovaných studií.
Ano, uvízla jsem ve spárech stereotypů, a nevím, jestli jsem po přečtení knihy naštvaná, ale rozhodně jsem vyděšená. Za mne má jednoznačné doporučení.
Burgesse mám, ač je jeho román plný brutality, obzvláště ráda. Vytvořil sice šokující dílo, které v minulosti vyvolávalo a možná stále vyvolává rozporuplné ohlasy, především strach konzervativní společnosti z možného nárůstu kriminality mezi mládeží. V současné době se však těší oblibě. Vypravěčem je sám Alex, kterému autor vytvořil zcela nový jazyk, tzv. slang náctiletých který vám, než se začtete, nepůjde přes *ubu. Rychle se však adaptujete. Útlá kniha je přehledně rozdělena do třech částí. Hlavní interakci zde zastávají mladistvý Alex a Stát, který aby vyřešil otázku vysoké kriminality ve městě, navrhne řešení formou převýchovy drastickou léčebnou metodou, která však v opozici vyvolává otázky etické povahy. Re-reading to má za jasných 5/5*.
Kniha Bílá voda vzbuzuje nespočet emocí. Zlovolnost, se kterou se totalitní režim zaměřil na řeholní řády, aby je zapojil do civilního života je obludná. Byly jim upírány úkony, které se s jejich rolí v církvi pojily. Vzepřít zlu se zdá být nadlidský úkol, natož pro řeholnice. A jako reakce na totalitní režim a jeho snaze vyhladit ženské řády došlo k prvnímu vysvěcení ženy na římskokatolického kněze pod záštitou tajné Organizace podzemní církve vedené otcem Felixem Davídkem, kterou tímto považuji za velmi pokrokovou. Dochází ke střetu tradice a postavení žen v církvi a společnosti.
Za mne to je kniha, která z řady jiných, které autorka napsala, rozhodně nevybočuje. Autorka tím dokazuje svůj zápal, s jakým umí pracovat s historickými prameny společně s uměním beletristického zpracování do románu, který určitě v české literatuře zanechává nesmazatelnou stopu. A protože o románu bylo řečeno už hodně, netřeba dalších slov.
3,5*
Abych byla hned na začátku upřímná, po obsahové, té příběhové, stránce mi zřejmě více sedla Evelyn. V případě Daisy a spol. se ji však musí nechat, že forma, kterou k vyprávění příběhu o vzniku a příčinách rozpadu slavné fiktivní kapely formou rozhovorů s jejími členy (i nečleny), působila přirozeně realisticky! Jako kdybych místo četby sledovala dokumentární film, a jeho jednotlivé aktéry viděla rovnou gestikulovat. Tak to bylo výborný. Ba co víc, troufla bych si na ni i v originálním jazyce. Oproti výše zmíněnému mne však nezaujalo prostředí (ale do toho jsem s tím už šla), kterého se rozhovory týkají. Ladění, riffy, nahrávání, zpívání (koks jako droga celebrit mi tolik asi ani nevadila), tohle není nic pro mne. Rozhovory osobnější povahy byly poutavější. Velké překvapení pro mne bylo, že songy této fiktivní kapely existují! Nakonec se z příběhu z muzikantského světa vyklubala svižná jednohubka, kterou ráda pošlu dál. K autorce se však do budoucna určitě ještě vrátím. Nevnímám ji tedy jako úplně wau, ale pozornost si zaslouží.
Magický realismus k japonské kultuře neodmyslitelně patří a Anna to ví! Po její prvotině Probudím se na Šibuji, jsem se na Vzpomínky na úhoře, multižánrovou, pěkně buclatou knihu s mystickou obálkou, velmi těšila. Tajuplný, investigativní příběh je příběhem o přátelství, nekonečném moři vzpomínek, ale i pochopení, to vše protkáno oduševnělou šintoistickou mytologií. Životy hlavních hrdinů se vyznačují určitou houževnatostí a navzájem se rafinovanou účelností propojují. Kompozice knihy je poutavě dělena do odstavců stejně jako autorčina prvotina. Rázovitá kniha o více jak sedmi set stranách se tak čte s velkým zaujetím, místy i napětím, každá strana se doslova hltá. Rozhodně se jedná o pozoruhodný čtenářský zážitek. Anna Cima je přesně ten typ autorky, který zbožňuji. Za mne má obrovitánské doporučení!
Debutový román britské autorky Coco Mellors, Kleopatra a Frankenstein, mne k sobě už od první kapitoly přímo přišpendlil a nepustil mne, dokud jsem se nedostala k Poděkování. Měla jsem před sebou neuvěřitelně poutavý, moderní příběh zrcadlící celou řadu závažných témat od alkoholismu, deprese, sebepoškozování, traumatického dětství, nevěry či drogové závislosti. Přesto všechno je však protkaný nitkami humorných dialogů.
Fíha, tohle je za mne první kniha toho roku, která má mezi mými oblíbenci rozhodně své místo. Lépe jsem nový rok nemohla začít. Je těžké určit, zda je příběh dojemný nebo překypuje domýšlivostí, ale mně je to v zásadě jedno, já jeho svižné, působivé dialogy, Eleanor a její mámu, ale i všechny ostatní příběhy, které formují Frankům a Cleyn život miluju. Byla to (nejen kokainová) jízda, svět, který se čtenářům otvírá má dalekosáhlé důsledky. Postupně jsou odstraňovány všechny líbivé filtry až zbyde to jediné, realita. Je těžké uvěřit, že se jedná o prvotinu, protože Coco tímto počinem dokazuje svůj neotřesitelný autorský talent. Kleopatra a Frankenstein jsou famózní.
Collins rozhodně nezapře svůj rukopis. Nejenom tato povídka, ale třeba i právě román Žena v bílém, obě díla spojuje prostředí viktoriánské Anglie a vynikají nejenom atmosférou doby, ale i způsobem vyjadřování, chováním postav, a tím, že svým způsobem v době svého vydání působí senzacechtivě. Collinsova díla, a platí to i v případě této povídky vzbuzují napětí/vzrušení, ale hlavně zvědavost. Nechybí jim ani poutavost. Čtenář by samozřejmě měl brát v patrnost dobu jejich vydání, protože míra senzační literatury v současné době dosahuje jiných rozměrů. V každém případě, Strašidelný hotel hodnotím jako oddechovou četbu, která však nedosahuje formátu Ženy v bílém. Rozhodně ale nejsem zklamaná a náhodou mi přišlo vhod otevřít dalšího Collinse. On má totiž zvláštní talent čtenáře zaujmout.
Ohodnotila bych asi na krásných 3,5, ale tady to nejde, tak volím slabší 4.
Knižní debut Anny mne neuvěřitelně vtáhl do děje. Kniha se díky své koncepci čte velmi dobře. Každou kapitolu jsem si opravdu užila. Autorka vyniká skvělou znalostí prostředí a rozhodně jí nechybí zaujetí pro téma. Však sama vystudovala japonská studia. A i zde (po Někrasovové Kůži) se setkávám s magickým realismem, který v tomto případě tkví v určitém rozdvojení hlavní hrdinky, jejíž spirituální entita je “uvězněna v japonské čtvrti Šibuja, a fyzická část se nachází v Praze. A víte co? Ono to propojení (nebo odpojení?) obou Jan výborně funguje. Postupné rozkrývání života pozapomenutého japonského spisovatele vnáší do příběhu jisté napětí a zvědavost, ale i lítost nad jeho smutným osudem, jež přetrvávají až do samého konce. Celý román na mne působil mladicky, svěže a svižně. Svým prostředím velmi přitažlivě. Tohle bylo prostě famózní!
Jevgenija Někrasovová zvolila kůži jako hlavní atribut nesvobody. Extraordinární příběh zasadila do dvou zemí, které samy o sobě organizovaně omezovaly svobodu lidu, ať se jednalo o ruské nevolnictví nebo jihoamerické otroctví. Kombinací
realistických a magických prvků tak spojila dvě ženy, dva životní příběhy a umožnila jim prostřednictvím kůže jim vlastní získat to, po čem (ne)toužily. Přiznám se, že zpočátku jsem měla s magickým realismem trošku potíže, odlišit to, co je reálné (nikoliv pouze symbolické) v kontextu toho, že příběh(y) probíhají na pozadí skutečné historie. Ale zaplať pánbůh si to sedlo a já si z četby odnáším mimořádný zážitek. Tituba je Tituba, o tom žádná, ale propojení dvou zcela odlišných žen, které spojuje obdobná forma organizovaného útlaku a touha po svobodě realizovaná tak neokázalým způsobem je opravdu nevšední. Kniha slibuje těžké téma oproštěné od emocionálního vypětí s věcným a plochým vyprávěním téměř zcela postrádající přímou řeč. Všechno to do sebe pasuje!
Beletrie, založená na rasové segregaci probíhající ve Spojených státech je jednoznačně stále silné, tristní, přesto přitažlivé téma, které citlivé čtenáře nenechává chladným. Je zvláštní srovnávat 60. léta 20. století v Americe s totožným léty v Evropě, potažmo u nás. Mentalita bílých zaměstnavatelek je nepochopitelná. Místo, aby se samy podílely na výchově svých dětí, tuto roli přenechávají ženám, které jsou podle nich špinavé a plné nemocí. Jedí jejich jídla příbory, které leští černé ruce, a přitom jim zřizují oddělené toalety. Zvláštní. Já jsem si Aibileen, Minny i slečnu Skeeter velmi oblíbila a těšila jsem se na jejich vyprávění. A tak jako u filmu, jsem brečela i tady. Oběti, které tyto odvážné ženy podstupují jsou obdivuhodné. Román, ač má velmi drobný text, je neuvěřitelně čtivý. Rozebírá složitá společenská témata, boj za rovnoprávnost a svobodu černošského obyvatelstva, ale i hlubokou lásku. Tady není o čem polemizovat, jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších příběhů.
Knihu Smrt mezi řádky jsem nechtěla minout, a rozhodně mne neodradily ani vlažné ba negativní recenze/komentáře. Tu její jedovatou, uhrančivou obálku jsem jednoduše mít musela a víte co? Mne Alice Slaterová přesvědčila! Mne její obsesivně drzý příběh se silně nesympatickými hlavními hrdinkami, od Roach, ujetý alternativní šmucky po povýšenou, přecitlivělou notoričku Lauru, která si však prošla jistou traumatizující událostí, bavil! Autorka vsadila na fenomén současné literatury v podobě true crime příběhů, a tak se v knize střetávají dva různé pohledy na problematiku sériových vrahů a jejich obětí. Nebezpečná posedlost se tak stává alfou omegou tohoto psychopatologického thrilleru z prostředí knihkupectví. Až na mé občasné mírné protočení panenek, především při hospodských dýchánkách se takhle jedovatá kniha špatně odkládala. Autorka zvolila čtivou koncepci, příběh je vyprávěn vlastně ze dvou pohledů a skvěle se doplňují. Může se trochu jednat o takové klišé alá Spolubydlící, ale proč ne. Určitě si míň jak 4* nezaslouží.
Za mne má vřelé doporučení.