janha komentáře u knih
"Večer byl ohromně úspěšný až na to, že čas od času někdo omdlel."
Dobrý úvod do Nietzscheho myšlení, který je podán hravou formou. Inspiruje k dalšími studiu.
Já a Kaminski je lehce napsaný román o průměrném kulturním žurnalistovi v konkurenčním světě (mediálních) vychcánků. Zábavné i poučné.
Člověk se s touto trilogií moc nevyspí. Ráno pak přemýšlí, zdá to není ztráta času. Trochu rozvleklé a na můj vkus trochu podbízivé, ale zábavné. Pěkná pohádka pro dospělé o dobru a zlu. V rámci žánru špičkové, poslední díl nejlepší.
Povídky Bjarte Breiteiga mi připomněly tvorbu J. Balabána. Jsou jemné, smutné, existenciální, propracované a skvěle pracují s náznaky.
Divadelní hra v ostravském Divadle P. Bezruče byla výborná, povedená. Text samotný jsem nečetl. http://bezruci.cz/hra/bezruc/
Je sympaticky upřímná. Přesto, že je určena dětem, je trochu smutná. Děti to ale zvládají.
Příjemné stripy nejen o absurditách života. Barevné vizuálně i tématicky, obyčejné i zvláštní. Pro dobrou náladu!
Přehledně, čtivě a srozumitelně o akcelerující společnosti.
Hned v úvodu asi nejvíce překvapí a zaujme fantaskní zápletka celého příběhu: hlavní postava Max se narodí jako stařec a jeho tělo během života postupně mládne, na rozdíl od jeho mysli, která se řídí přirozeným vývoje, tedy postupně stárne. V závěru života je proto Max dítětem, ovšem s duší starce. Greer skvělým a literárně vyzrálým jazykem líčí Maxovi osudy (či lépe Max sám je líčí coby své memoáry). Hlavní roli zde sehrává nenaplněná láska nejrůznějšího druhu, včetně homosexuální. Proti ní v jakési opozici stojí čas, který je také nejdůležitějším hybatelem děje. Čtenář jistě ocení autorův styl, který lze nazvat strhujícím a zároveň jazykově vybroušeným (Greer je dokonce přirovnáván k Nabokovovi). Zároveň je to ale značně skeptická metafora lidského života a jeho tragických kontur. Spolu s hrdinou můžeme konstatovat, že čas opravdu není na naší straně.
Knížka Judith Hermannové Letní dům, později obsahuje devět povídek, v nichž se autorka zabývá životními pocity mladé generace, tedy lidí, kteří žijí v hmotném blahobytu a přesto se – aspoň čtenář postupně získá takový pocit – v životě potácejí bez většího směřování či výraznějších životních ambicí. Povídky upoutají pozvolným tempem a celkovou melancholií až smutkem. Hermannová vypráví příběhy bez snahy šokovat. Její jazyk je jemný, kultivovaný a zároveň bez příkras. Někdy je čtenář překvapen nečekaným koncem – pointou, jindy příběh skončí v jistém bezčasí. Jakoby se rozplynul ve svém plynutí. Hrdinové jednotlivých povídek jsou přitom velmi citliví a zajímaví lidé, kteří žijí bohatým vnitřním životem. Ovšem zároveň jsou možná trochu rezignovaní, bez větších snů a tužeb, o kterých by hovořili nahlas. Asi proto, že ví, že jsou to jen sny, které nemohou realizovat, možná na ně nemají sílu, anebo je vlastně ani nehledají. Jsou to povídky o složitosti života, o dobrovolných outsiderech. Letní dům, později je výborná knížka pro podzimní dny, jež přinášejí podobné - v jednotlivých povídkách popisované – pocity, třeba melancholii z toho, že něco příjemného odchází (např. bezstarostnost léta) a zároveň se blíží něco tíživého (mrazivé dny plné tmy). A my to přitom nemůžeme nikterak změnit.
Přináší temnou vizi světa (téměř antiutopii), který se pominul, zešílel, světa, kde se v jednom záběru kamery splétá nespravedlivé a bezcitné zabíjení ve velkém a masově konzumuje reklamní kýč zároveň. Gunzig popisuje blíže neurčenou zemi zmítanou podivuhodnou občanskou válkou, která připomíná obří reality show. Hlavním cílem je zbohatnout, válečné operace jsou aranžovány tak, aby přilákaly k obrazovkám co nejvíce diváků – konzumentů, kteří s bojovými akcemi sledují zároveň například reklamu připevněnou na zádech vojáků. Knížka je až k prasknutí nacpaná ironií, sarkasmem, krutostmi a drsnými vizemi světa. Bez většího filozofování se společně s na lůžku ležícím a téměř nehybným hrdinou noříme do jeho příběhu, který je plný absurdit a paradoxů. Ty ovšem v čtenářově mysli rezonují o to více, čím více se blíží naší prožívané přítomnosti a odhalují například možné skryté tváře všech současných či nedávných válečných konfliktů nebo organizovaných bojů proti terorismu. Možná bychom mohli hovořit o nespravedlnosti, která se děje ve jménu jakýchsi velkých ideálů, touze po zbohatnutí či snaze zalíbit se voličům. Anebo se třeba můžeme, po přečtení této knihy, pustit do úvah o procesu tzv. fikcionalizace světa, kdy stará dobrá realita mizí a místo ní nastupuje hyperrealita, tedy svět bujících znaků, jež odkazují samy na sebe. Nepočítají tak například se skutečnou bolestí konkrétních lidí, s jejich osudy či jejich prožíváním. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jeden článek z časopisu Respekt (z března 1995), kde jeho autor Teodor Marjanovič popisuje „sarajevský smysl pro černý humor" místních umělců. Za vše pak mluví grafická parafráze na logo slavné limonády, ve které je název Coca-Cola nahrazen slovem Sarajevo a tvoří tak ironický slogan „Enjoy Your Sara-Jevo" (jako pohlednici z války si ji můžete stáhnout na http://sarajevo.byethost10.com/trio/sa-coke.gif). Možná také o tom Gunzigova kniha byla.
Povedená kniha nejen o finských mužích a jejich depresích. Doporučuji číst spíše za slunných dnů, ať si neprohloubíte případnou špatnou náladu.
Zábavné, děsivé a kritické zároveň. Milovníci tohoto poděse si příjdou na své!
Tentokrát mě Palahniuk nepřesvědčil, i přesto, že je to velmi obratně sepsáno. Že by únava z Palahniuka?
Setkání se Stasiukem je pro mě příjemné, prodchnuté jemnou melancholí. Jeho cestovatelské eseje se nečtou rychle, spíše se o nich přemýšlí…
Mile potrhlé road-movie. S dcerkou jsme se pěkně pobavili. Loe opět nezklamal. Výborné jsou i ilustrace Kima Hiorthøye.
Velmi hravá kniha, ovšem ne ve smyslu srandy. Lindgren si hraje se čtenáři, vrství významy, téměř filozofující úvahy prokládá banalitami. Podobně třeba jako v jeho Přerušeném příběhu si můžete číst a zároveň interpretovat různé jinotaje.