Janina2609 komentáře u knih
“Slabost je jako dědičná choroba. Můžeš jí rozumět sebelíp, ale neuzdravíš se z ní. A už vůbec tě jen tak zničehonic nepřejde. Jenom se ustavičně zhoršuje a zhoršuje.”
Naprosto úžasná kniha, od které jsem se od začátku až do konce nemohla odtrhnout.
Strašně zvláštní a poutavý příběh, kde symbolika ovce jistě souvisí s “ovládáním mozků” a představuje japonskou historii, mne naprosto fascinoval. Popis přírody a atmosféry na ostrově Hokkaidó byl už jen třešničkou na dortu...s každou stránkou pak už jen stoupala má zvědavost, jak to celé dopadne.
Jednoznačně 5️
“Za tu dobu co se pohybuju v pozemkovej knihách jsem viděl už leccos. Po některejch věcech prostě už dál nepátráš, i když víš, že jsou to pěkný sviňárny.”
Poslední z Hájíčkovy trilogie knih o jihočeském venkovu a podle mne jednoznačně nejlepší. Poutavý příběh, melancholické popisy nálad a pocitů všech postav. Do poslední stránky čtivý děj, zkrátka skvělá knížka.
“Na názory nesmíš příliš dát, co je psáno, to nelze změnit a názory jsou často jen zoufalství nad tím.”
Hodně těžký čtení...Netroufám si knihu rozebírat, ale jsem ráda, že jsem došla až na konec. Smíšené pocity...
Možná je to odvážné tvrzení, ale zdá se mi, že autorka vychází z knihy “Není co závidět” americké novinářky Barbory Demick. Proto i mé hodnocení je tímto ovlivněno. Nepopírám kvality této knihy, ale více a lépe zpracovaná se mi líbila (kromě výše zmíněné, která u mne jasně vítězí) ještě Řeka v temnotě od Išikawy. Všechny tři knihy ale rozhodně doporučuji k přečtení.
“Všechno je jinak, než jsem si doposud myslela. Celé to je jen otázka perspektivy.”
Čtivý příběh na téma mateřství, hodnotím o něco lépe než Anežku. Otevřený konec je podle mě záměr autorky, je jen otázkou perspektivy (pohledu, názoru, zkušenosti) každého čtenáře jak si ho vyloží.
Jsem zvědavá na Houbařku.
“Často jsem od vín chtěl být chvíli obluzen,
uspat jen na čas děs, který mě podkopává - vínem zrak jasnější, sluch jemnější se stává!
I v lásce hledal jsem jen spánek, jenom sen;
však láska jehly má, aby mě poranily a aby z krve mé ty kruté sestry pily.“
Baudelaire zde vyjadřuje své zklamání ze světa rozehráváním temných tónů lidské duše, jeho poezie se snáší ze snění do ulic moderního velkoměsta, do náleven, mezi prostitutky – a nepřestává přitom v úporném hledání krásy.
Takhle nějak si představuji poezii a i když je obsahově velmi těžká, je současně nesmírně okouzlující. A to tím více, čím opakovaně ji čtete.
„Na zemi uviděla malou kovovou misku s jídlem – byla tam bílá rýže s kousky masa. (…) Až do té doby ještě kouskem srdce doufala, že poměry v Číně budou stejně špatné jako v Severní Koreji. Pořád ještě chtěla věřit, že její země je nejlepší na světě. (…) Ale teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla přímo před sebou – i čínský pes měl lepší stravu než severokorejský doktor. “
Důkladný popis patrně nejhoršího totalitního systému v moderních dějinách. Novinářka sleduje osudy šestice lidí, kteří nejprve věří v totalitní režim z důvodu naprosté nevědomosti o okolním lepším světě a totální izolace od jakýchkoli informací o něm. U některých dochází k prozření a podaří se jim uprchnout v lepším případě do Jižní Koreje nebo alespoň do sousední Číny.
Ocenila jsem i stručné shrnutí severokorejské politiky až do roku 2013 a sovětsko-americkou historii rozdělení korejského poloostrova na dva naprosto rozdílné státy.
“Vlastně je to pořád stejný, točí se to dokola jako kolotoč, duben, to jsou zvýšený teploty, a v máji horečka z lásky, pak metání trav a přejde úpal, uschne listí na stromech a nakonec zamrzne voda...Je to furt stejný, ale nesmí tě to nikdy omrzet, nebo aspoň ne na moc dlouho. Jinak jsi vyřízenej...”
Čím víc Hájíčkových knih čtu, tím víc jim přicházím na chuť. Miluju tu letní vesnickou melancholii, zdánlivou nudu a překrásné líčení všedních starostí obyčejných lidí. Do tohoto obrazu dokonale zapadla tato kniha povídek a úplně mne dostala povídka Metení trav-nevím proč, ale nádhera. Jo a taky miluju jižní Čechy...
“Hvězdy na nebesích se včelám podobají
Med láká vinice po celém širém kraji
Neb každý paprsek jenž k zemi dopadá
Paprskem medovým se v noci býti zdá...”
Tato poezie mne neoslovila až na dvě básně - Smrky a Svit luny. Nejsem odborník, ale tyto dvě se mi zkrátka líbí.
“Nejsme už sami. Celý večer čekáme na noc. Čekáme na Godota, čekáme na...Celý večer čekáme, bojujeme ze všech sil. Teď je konec. Nadešel zítřek.“
Absurdní drama, pro mě zatím neprobádaná oblast-příjemné překvapení. Přiznám se, musela jsem si trochu doplnit mezery o tomto druhu literatury a jsem mile překvapena, jak tahle útlá knížka může čtenáři tolik sdělit. Všichni vlastně čekáme...
“Ne. Nikdy, dokonce ani před spaním nebudu hrdě mumlat, že mě už nic nepřekvapí. Minul rok a mine druhý, stejně bohatý na různá překvapení, jako byl první. Z toho všeho plyne, že se musím pokorně učit”.
Mám ráda Bulgakova a Čechova, takže kniha mi naprosto sedla. Autobiograficky popsané, humorem a sebeironií okořeněné zajímavosti z carského zdravotnictví...skvělé. Připojuji se k těm, kteří byli uchváceni povídkou Morfium se skvělým popisem drogové závislosti.
“Vzhlédnu k ještě tmavému nebi, doopravdy na něm visí půlměsíc naplesnivělé barvy. To mi stačí. Vidíme oba stejný měsíc toho samého světa. Jsme doopravdy a reálně spojení tím samým vláknem. Teď stačí, když začnu tiše navíjet.”
Mám ráda Murakamiho styl, jeho lásku k hudbě prostupující každým jeho románem. Sputnik je Norské dřevo 2 s přídavkem tajemna, což příběh posunulo ještě výš. Jako stěžejní linii románu vidím hledání sebe sama u hrdinky, která absenci vztahu s matkou, nahrazuje vztahem se starší ženou. V knize je rovin samozřejmě více, každý čtenář vnímá jinou a jinak a právě v tom je nádhera této knihy. Pro mne jasné poselství: abychom našli sebe samé, je třeba vyřešit minulost a spojit ji s přítomností. Líbí se mi autorovo přirovnání s bránou, kostmi a krví...
“Z některých žen žádné dítě matku neudělá. Na to žádný paragraf neexistuje.”
Jsem ráda, že jsem knihu poměrně rychle přečetla a také ji rychle odložím. Sobecká a bezcitná Julie mně byla od začátku nesympatická a scény, které mohly zapříčinit totální odcizení matky a dcery byly pro mne velmi bolestné. Konec konců slova úřednice o adoptivní matce, popsané před závěrem knihy, to jen potvrzují.
Zkrátka malé Agnes mě bylo celou dobu líto...
Méně hvězd za horší propracování některých postav i situací. Celá kniha vyzněla tak nějak povrchně.
“Pro mnoho lidí je večer nejpříjemnější částí dne. Neměl bych se tolik utápět v minulosti a měl bych se snažit co nejvíce vytěžit ze svého soumraku dne.”
Dokonale vybroušený příběh majordoma Stevense jsem přečetla jedním dechem. Zajímavě napsaná kniha formou vzpomínek člověka, který vzal své zaměstnání až příliš vážně a vlastně i na úkor vlastního života. Díky své “důstojnosti”, jak sám nazývá absolutní oddanost, a absenci jakékoli své invence, názoru a citu se možná ochudil o spoustu krásných životních okamžiků.
“Žertování není vůbec hloupé-zejména je-li pravda, že je klíčem k vřelosti mezi lidmi”.
Pro ty, kteří dosud nečetli, rozhodně doporučuji.
“I když mi, lásko, stále unikáš, jsi moje ustavičná přítomnost, ó jistě!
Tak jako vodopád: i když jej stále opouští voda stále táž, on stále zůstává na tomtéž místě...”
Nedokážu odložit tuto sbírku básní a a čtu ji pořád dokola. A čím víc, tím hlouběji pronikám do nádherné poezie...není třeba mnoho slov...
“Není poznání...Žijeme jen a jen v přeludech. A přece jsme prochvíváni úzkostí, že ani ty nám nezůstanou-nebo že nám zůstanou navždycky.”
Tak tuhle útlou knížku jsem si přečetla dokonce třikrát (souhlasím s @plejtvák). Některé pasáže (bylo jich jen minimum), přiznám se, byly nad mé síly, ani napotřetí mne neoslovily (zřejmě vina má, dosud nepolíbená opravdovou poezií). Naopak jiné části mají obrovskou sílu, hloubku, moudrost a nad většinou jsem zůstala doslova zírat obdivem, co všechno lze říci způsobem tak vlastním panu Holanovi.
Výběr hlavní postavy naznačuje zaměření celého textu – Hamlet je znám jako postava tragická, ale také tajemná. Stejně tak tajemné i tragické je i klíčové téma - problém člověka, jeho místo ve světě, bytí a smrt s úvahou nad tím, zda je konečná nebo ne, pohrdání smrtí. Objevují se také naděje a pochybnosti, vzpomínky na dětství a matku...
Mám ráda knihy, které obohacují. Toto je jedna z nich.
“Všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, na polích, v chalupách s lidma, který už o nich třeba dávno nevědí. Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterym už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy..."
Nádherná kniha, velmi zajímavé téma. Baví mne Hájíčkův typický styl, sugestivní líčení prostředí. O dost lepší než Rybí krev.
“Pouze srdce; srdce jest drobná a zcela zbytečná věc. Lidé však umírají na zbytečné věci. – Máte píšťalu, krysaři. Co byste mohl učiniti ze své píšťaly! Mohl byste být vládcem života a smrti. Mohl byste těšiti a ubíjet. Nevěříte?”
Nádherný příběh plný hlubokých myšlenek napsaný textem s archaismy a personifikacemi, které vyvažuje poetický jazyk a to vše společně tvoří příběh srozumitelným, čtivým a poutavým. Dílo graduje a nejsilněji na mne zapůsobila předposlední kapitola, kdy krysař odvádí celé město na horu Koppel do Sedmihradské země.
Oh, moci píšťaly krysařovy! Přerodila Hammeln. Vzkřísila světy dávno odumřelé, rozpálila srdce dávno zchladlá. Lidé z Hammeln, dobrého hansovního města, nemyslili už na prodej a koupi, na zisk a ztrátu. Roztoužili se neznámými jindy touhami, rozesnili nesněnými dříve sny. Oh, moci píšťaly krysařovy!
“Pronásleduje tě smrt, Mayo”.
Perfektní detektivka s překvapivým závěrem. Příběh má spád, čte se dobře. Jestli je autor skutečně mistrem zápletek uvidím po přečtení jeho dalších knih, tahle je moje zatím první. Doporučuji k přečtení.
“Nikdo neví, jaká karta mu padne. V některých věcech neplatí ani stavovské přehrady, ba dokonce ani státní hranice.”
V knize se stejně jako vedle humoru vážná nota vyskytuje vedle magické centrifugy zcela běžný svět.
Tato symbióza neskutečného a skutečného však funguje na výbornou. Nedrhne, čtenář se nad ničím nepozastavuje a nemá ani problém přijmout dějovou linii vystřiženou z biblického apokryfu. Bulgakov navíc zvolil ten zvláštní přístup, kde příhody z dnešní Moskvy (třicátých let) píše odlehčeně, s nadhledem a humorem, rozverně, kdežto linii Piláta Pontského odehrávající se na počátku našeho kalendáře v Jeruzalémě suchým účelovým stylem.
Společnost je vylíčena chamtivě, přestože se schovává za bohulibé činnosti.
Skvělým příkladem je samotný závěr, kde dochází k vyšetřování ďábelských zločinů a všechno se vysvětluje zjednodušeně a zametá pod koberec, jen aby vyšetřovatelé k nějakému závěru došli. Nejsou s to si připustit, že přišli do kontaktu s nadpřirozenou silou, a nakonec vesměs popřou všechno, co viděla celá Moskva.
Šílená jízda plná zábavy, která si ale přesahem a obsahem nezadá s největšími díly světové literatury.
Hodnotím 10⭐️