Janina2609 komentáře u knih
"Protože být muzikantem v Čechách je jeden z nejtěžších údělů. Neustálý strach, co bude zítra, a přitom tak velká a neuchopitelná láska, která se nedá jen tak opustit. Hořké břemeno, ale nejhezčí ze všech. Svět, kde hrdost ustupuje potřebě přežít."
Tak trochu smutná road movie, která zdařile staví proti sobě světový věhlas filharmoniků, v Čechách nedoceněný, a v důsledku a proti tomu jejich mnohdy existenční potíže a nejistotu.
Čtivé, příjemné.
„Tolik neděl již celý kraj leží v hluboké tmě. Husté mraky zakrývají měsíc i slunce, neboť co je inkvizice než takový mrak? Jistě to však není na věčnost, jednou zase vyjde slunce a zlatými paprsky ozáří zemi. Ale proč je teď taková hrozná tma, jaký to má smysl?“
Strašlivá část naší historie skvěle popsaná v knize. Kdyby děj nebyl podložen skutečnými událostmi, řeknu skvělý horor. Ale takhle to člověka chytá za srdce a působí až úzkost. Film jsem viděla několikrát dávno v minulosti (podívám se teď po přečtení knihy znovu), doba, ve které vznikl jistě inkvizici připodobňuje k temnému období komunismu. Praktiky podobné, bezmoc a nespravedlnost tehdy vítězila. Opět zdůrazňuji-važme si doby ve které žijeme.
“Protože lidi vždycky zajímalo jenom to, co je rozděluje, ne spojuje. Vždycky hledají spíš nepřátele než přátele a staré křivdy pořád žijí. Je jednodušší bojovat ve starých válkách znovu a znovu než budovat něco nového."
Od autora jsem četla jiný žánr knih (kotletovský), ale tohle se mi taky líbilo. Trošku jsem se ztrácela v postavách, ale to už já někdy takhle mám. Oceňuji výběr tématu-otázka Sudet, jeho zpracování “co by, kdyby" a pro zpestření krimi zápletku. Prostě hezky se to četlo.
…a už vím kde vznikla Fidorka:)
„Jaký kořen, takový strom. Jaký strom, taková jablka. V horkém dni sbíráme letničky, chutnají sladce. Strom je však nemocný, slabý, v pláňatech hlodá červ.
Porazit kmen, zasadit nový, jablek se jen tak nedočkáme.
Nezapřeš čas, který byl do tebe vložený. Odsekni kořen-způsob si smrt, vysadit jiný už nedokážeš.“
Příběh i zpracování zprvu připomíná četbu YA, po zhruba první třetině jsem si říkala, že autorka umí lépe. Ale později se otevřela tragická témata, která se nám pozvolna pěkně sunou do mysli. Přesně tak, jak to autorka dokazuje i v jiných knihách.
Vzhledem k tomu, že jsem podobný ročník jako autorka, mám také vystudovanou „zdrávku“, tak je mi její líčení krátce porevoluční nálady ve společnosti i zdravotnické školní prostředí velmi blízké. Trošku se mi ale zdá prvoplánové a jakoby „za každou cenu“. Chápu ale její snahu o přiblížení doby nastupujícím generacím a jak moc nás tato doba ovlivnila.
„Kde Morava a Slezsko dosahují nebe…“
K této knížce jsem se dostala nejen kvůli Čtenářské výzvě, ale především díky kratičké dovolené v Jeseníkách. Okolí Pradědu, Bílé Opavy, Jeseníku a Karlovy Studánky mě okouzlilo a hezky zpracovaná kniha s fotografiemi jen umocnila můj zážitek. A teď se vrhám na malleus maleficarum.
“Většina všeho se dá napravit. Pomáhá kafe a tabák. Jednak to a pak rozdat karty. Padne trefová dvojka a kárová trojka, tak dobře, no. Dneska si prohrál. Jediný důvod ke stížnostem je, když dostaneš čtyři karty místo pěti."
Autora této knihy jsem objevila při hledání jeho nové knihy Zvon v jezeře, která mi byla doporučena. Náhodou se mi ale do rukou, prostřednictvím knihovny, dostala jeho druhá kniha Šestnáct stromů na Sommě.
Příběh se mi moc líbil, četla jsem, díky napínavému ději opravdu každou volnou chvíli.
Vyprávění se příjemnou formou dotklo nejzásadnější bitvy 1.světové války, o které já neměla nejmenší tušení. Při čtení jsem si hledala na mapě zmíněná místa a díky stylu vyprávění jsem se rázem ocitla na Shetlandských ostrovech, v Norsku nebo ve Francii.
“Hněv pomine, nenávist zůstane."
Svatojánské ořechy uzavřely trilogii a já jsem dostala to, co jsem očekávala, podobně jako po přečtení prvních dvou knih. Neřekla bych nejslabší, ale trochu mě mrzelo, že se postavy moc neprolínaly s postavami z předchozích příběhů.
“Lepší shořet než vyhasnout"
Knížka humorným způsobem zpracovává téma smrti a ztráty v životě. Od první stránky velmi čtivá, veselá, zpříjemnila mi několik dní. Dějová linka malé Luny se mi líbila nejvíc, zasmála jsem se nad jejími vtipnými obraty (vymyšlené názvy psů společně s dědou…), dědák byl taky sympaťák, stejně jako prastrýci a Třináctka na závěr…zkrátka i konec byl dobrý. HáeLPéčko jak se patří.
“Džinové jsou všechno, co nám připadá zvláštní, jiné, nepřirozené…"
Mám ráda knihy nakladatelství Host, ráda čtu knihy paní Hanišové a kniha Džinové, kterou přeložila, mě nalákala jednak tématem, jenž je dnes víc než aktuální a také krásnou obálkou. Styl psaní (a samozřejmě i překlad) skvělý, každá kapitola přibližuje niterné pocity jednotlivých hrdinů.
Nejvíc se mi ale líbilo poselství příběhu, přesně tak, jako je popsáno v anotaci.
Doporučuji k přečtení a jednoznačně plný počet bodů.
“Bylo to neskutečné, ale přesto se to dělo."
Kniha mě nadchla. Obálkou počínaje a mystikou konče. Vůbec jsem tento směr v příběhu neočekávala a tím víc jsem byla mile překvapena. Od druhé poloviny jsem se od knížky nemohla odtrhnout. Vykreslení prostředí a příjemné napětí vám nedovolí přestat číst. Netradiční hnědý tisk s vloženými ilustracemi jen podtrhl celkový dojem. Doporučuji k přečtení
“Nesouhlasím s podřízením soukromníků jednotnému státnímu plánování. Je to zhovadilost nenažraných komunistů!"
Pěkně sepsaná ne moc slavná část naší historie. Všechny postavy zajímavě vykreslené, líbil se mi styl psaní v přítomném čase. Stránky rychle ubývají, těším se na třetí volné pokračování.
“Výsledek byl druhem Viktorových schopností. Viktor si své výsledky uměl hlídat. Jako papírového draka, který může kdykoli havarovat."
První polovina nenadchla, čím dál víc přidaných vulgarit mě skoro donutilo knihu odložit. Chápu ale záměr autorky takto přiblížit Viktorovu povahu a myšlení, ale místy to bylo zbytečné. Gradující zápletka v druhé polovině dojem vylepšila, ale jazyková stránka ubrala dvě hvězdy z hodnocení
“Prosím, neudílejte žádné rady, pokud o to nejste vysloveně požádány."
Velmi poučná knížka pro novopečené babičky. Příjemnou formou se dozvíte co dělat, ale především co nedělat, aby jste si udržely příjemné vztahy se svými dětmi a pro vnoučata jste se staly laskavými a milujícími babičkami do nepohody.
“Jíní podzimu, bělostné jak nefrit,
zeleň pokrylo v rozlehlých zahradách.
Zamyšleně se procházím,
když náhle mě napadá,
jak záhy letos přišel chlad
a je mi líto,
že zase další rok spěje ke konci.
Pozemský život není víc
než mihnutí ptáka
před našima očima.
Ale proč nad tím
bychom měli lkát?
Jenom král Ťing
nad prchavým žitím
pošetile truchlil
na Buvolí hoře.
Tolik mě skličuje,
že nikdy a ničeho nemá člověk dost.
Vzpomínám na vladaře,
co sotva stát Lung si podmanil,
k zemi Šu chtivě upřel zrak.
Lidské srdce toku se podobá,
který se valí klikatým řečištěm.
Déle než do sta let
jen zřídka můžem žít.
Proto se snažme noc co noc svíce zažehnout
a den tak prodloužit.
Čínská poezie Li-pa společně s poučným doslovem mě příjemně překvapila. Básně, ačkoli je jejich vznik datován do let 618-906, jsou svěží, srozumitelné, krásné a při čtení chytí za srdce
Třetí a pro mne jistě nejnáročnější a bohužel asi i poslední přečtená kniha z této série.
Vypravěčova rodina se přestěhuje do mondénní pařížské čtvrti Saint-Germain a prostřednictvím soukromého průzkumu vnitřního fantazijního světa hlavního hrdiny se dostáváme do prostředí vznešené společnosti aristokratických a měšťanských salónů z let 1890-1916. Vypravěč-hrdina je pozván na návštěvu salónu ke kněžně de Guermantes a fascinovaně zde pozoruje účastníky. V románu se objevují dozvuky Dreyfusovy aféry, doporučuji si o této události předem něco málo nastudovat. Celé toto dílo je postaveno na tématech času a paměti, pozoruhodná je originalita Proustova poetického vidění světa, jeho hypnotický prozaický styl a zdůraznění významu intuice.
Proust uvedl do románu časoprostor, vnitřní a intimní zkušenosti hrdiny uchované v jeho paměti. Tato znovu prožitá realita, vytěžená ze vzpomínky, spojená se složitým procesem evokace minulosti, v níž zaujímají významné místo bezděčné reminiscence, vyvolané zdánlivě zcela nedůležitými a náhodnými podněty, se stala základním tkanivem textu. Jako příklad se často uvádí „chuť a vůně koláčku namočeného v čaji,“ uvolňující mechanismus vzpomínky, kdy se vypravěči vybaví týž zážitek (vjem) z dětství.
Pro Proustův styl jsou charakteristická neobyčejně dlouhá a složitá souvětí, někdy označovaná za beztvará, nicméně konstruovaná logicky a odpovídající asociativnímu způsobu odkrývání minulosti, uchované v hrdinově „trvání v čase“.
Proustovu techniku charakterizuje pozorování a sebepozorování, zapojení introspekce do rozvoje epické linie, zaměření na drobný detail a v neposlední řadě i souhra navzájem se prolínajících časových rovin. Také vypravěč se v moderním románu mění: z tradičního vševědoucího vypravěče se stává vypravěč, který spíš pozoruje, než dokonale chápe a vysvětluje.
Minulost, byť zasutá, nikdy nepřestane působit na náš život a stále jej – třeba i skrytě – spoluvytváří, uplynulý čas nemůže být nikdy „ztracen“. Vyvolání minulosti nám dovoluje objevit některé základní momenty, které náš život utvářely.
Linie celého rozsáhlého cyklu je poměrně jednoduchá a její osu tvoří osobní zážitky vypravěče, volně spjaté do jednotlivých epizod, jak se odvíjely od jeho dětství do rozchodu s Albertinou. „Hledání ztraceného času“ představuje moderní psychologický román 20. století, v němž je současně využito i postupů „klasického“ psychologického románu.
Horory moc nečtu, ale nalákaly mě recenze a změna žánru. Byla jsem zvědavá na chváleného českého autora. Celkem povedený příběh, prvky hororu splňuje vrchovatě, ale do dalších knih autora se mi zatím asi nebude chtít.
„Lásku ke svým ženám Indiáni prožívají hluboce a je znát v jejich pohledu z očí. Třeba když jejich žena otírá pusinku kojenci, její muž se na ni dívá tak láskyplně a hřejivě, že nemusí ani nic říkat. Indiáni opravdu milují.“
Příjemné vtipné čtení, od druhé poloviny jsem se ale těšila, až dočtu. Pár myšlenek mě oslovilo, ale celkově hodnotím jen třemi hvězdami.
“Inu, vždy když si člověk začne myslet, že už mu nemůže být lépe, a má pocit, že může létat k oblakům, vstoupí mu do života těžká bota, která ho přišlápne do bahna, a on si zase vzpomene, že vše co se mu přihodí, má přijímat s pokorou a děkovat denně Bohu, že se má dobře."
To byla pohádka. V dobrém slova smyslu, protože hodnoty Romů zde popsané skutečně tak působí. Gabriel jako zosobnění Dobra a osudy celé jeho rodiny jsou tu poutavě vylíčené, celý příběh je sondou do jedné romské duše. Stránky příběhu příjemně ubývají, až je člověku líto, že už končí.
Kniha pro mě příjemné překvapení i pro krásnou češtinu.
“Ve chvíli, kdy přišel zpátky do kuchyně, jsem viděla, jak mu šok setřel z tváře všechnu přetvářku, veškerou teatrálnost. Nikdy jsem ho takového neviděla."
Trochu nešťastný byl záměr autorky, která pro dramatičnost příběhu zvolila více časových rovin a příliš
časté střídání dvou hlavních ženských postav ve vyprávění. Rušilo mě to při čtení a celkově kniha vyzněla až chaoticky. Bohužel, protože námět a duševní pochody zklamaných žen byly popsány moc pěkně
“Ať uděláte při návratu do minulosti cokoli, přítomnost se tím nezmění.
Dalši čtyři výlety do minulosti prostřednictvím kavárny Funiculi Funicula, která umožňuje lidem vrátit se na chvíli v čase (než vystydne káva) a povědět svým blízkým co neřekli, nebo naopak vrátit slova, kterými ublížili.
Z knihy bychom se mohli poučit a protože žádná takováto kavárna skutečně neexistuje, říkejme svým drahým, co máme na srdci skutečně včas, pak už to nepůjde.
Stejně jako předchozí tři knihy příjemné čtení.