JaninaBohu
komentáře u knih
Veterinářka vypráví
Lýdia Suková
Paní doktorku znám osobně a o práci veterináře v terénu jsem neměla coby majitelka postaršího dušného poníka žádné iluze. Vím, jaké to je, brodit se k pacientovi v zimním šeru půlmetrovou vrstvou bahna, které vám zouvá holínky, zkřehlými prsty se mu snažit nabrat krev, aby vám posléze vyrazil zkumavku se vzorkem z ruky a šlápnul na ni. Vím, k jak bizarním situacím dochází, a také vím, jak těžké je pak vyprávět někomu nezúčastněnému, co se přihodilo, aniž by si ťukal si na čelo. Přestože se považuji za insiderku, co už něco zažila, spousta příběhů v knize mě překvapila a velmi, velmi pobavila. U ary a srnky, co sežrala chlebíčky, jsem se smála nahlas, to prostě nevymyslíš. K potěšení z knížky nemalou měrou přispěl i svěží vypravěčský styl, povídky se čtou samy, a popravdě nechápu, že autorkou ilustrací je při její vytíženosti paní doktorka sama. Představuju si, že v kravíně nabere krev, zrentgenuje pár velkých noh, odrodí několik mláďat, umyje si ruce ve škopíku a rychle naskicuje základ pro akvarel. :)
Knížka je prostě boží, škoda, že je tak krátká. Snad bude pokračování. Mimo jiné i proto, abych u dalšího dílu mohla dořešit odpověď na otázku, jestli se homo sapiens jako druh opravdu liší od zvířat tak zásadně, jak si myslí. Zatím mám dojem, že ne.
