Jizi komentáře u knih

Stíny. Rysy. Obrysy. Rohy. Nohy. Stohy.
Krása. Spása. Pohana. Hana. Johana. Samohana...

Krásnou češtinou přeložený letmý dotek melancholických křídel. Netuším, jestli tenhle koktejl neutuchající jemné bolesti a smutku, který vám začne život prát do žíly v okamžiku, kdy s LUSK! tak nečekaně přijdete o někoho tak blízkého, potřebného, mladého a milovaného, u něhož ono LUSK! nemělo zaznít ještě pár desítek let (anebo podle vás ideálně NIKDY), může jakkoliv fungovat na kohokoliv jiného, než na ty, kdo jsou jím proti své vůli denně živeni, ale trochu o tom pochybuju. Stejně tak si myslím, že prožitek knihy násobí rodičovství, protože některé věci jsou nepřenositelné, některé věci/city/situace/stavy si prostě musíte odžít - a když zkombinujete onu intravenózní výživu a dětičky, v kulichách hlavičky jak kuličky, pak už bude jen zbývat si povzdechnout, snad úlevou, že Vrána zná i někdo jiný.

Ale že by to byla "kniha, která dokáže léčit", jak stojí na přebalu? Hahaha, to je ovšem konina non plus ultras - každý, kdo Vrána zná, ví, že je fuk, co kdo říká, co se kde píše nebo co děláte, NIC některé bolesti nevyléčí, jediné, co se dá dělat, je naučit se s nimi žít a usilovně pracovat na tom, aby vás neotrávily.

8 06.06.2018

Představte si sexuálního predátora s pedofilními sklony, sociopata absolutně neschopného hlubších emocí, narcistu ochotného uzavřít manželství s osobou, jež se mu hnusí jen pro její peníze a luxus, ve kterém bude díky nim moci žít. Představte si perverzní osobu posedlou sexem, která neváhá vystudovat pedagogiku, jen aby mohla učit osmáky a po letech pouhého fantazírování tak měla konečně přístup k oběti naservírované na stříbrném podnosu.
A teď zásadní otázka:
Jakého pohlaví je ta osoba?
Jak vypadá?
Asi to nebude mladá, krásná blondýna, že ne? To je přeci nesmysl.
Ale není.
Alissa Nutting stvořila Celeste a dovolila nám nahlédnout do děsivých zákoutí mozku narušené osoby. Nejde o to, jestli se to těm klukům líbilo nebo ne, jde o to, že zneužila svého postavení, že se jim nejspíš postarala o doživotní problémy a kdyby to byly vaše děti, rozhodně byste neměli pocit, že je to v pohodě, protože rajcovní úču by ve čtrnácti přece vobtáhl každej. Jenže ve čtrnácti nemá nikdo nikoho obtahovat, ve čtrnácti je člověk ještě na půl dítě a tohle je prostě z meritu věci špatně. O tom, že kantor zneužívající svoje postavení je prostě nemorální zrůda navíc nemůže být sporu.
Kdyby to byl krásný šestadvacetiletý učitel angličtiny, do něhož by byly zabouchnuté všechny holky a spaly by s ním dobrovolně, bylo by to stejně přijatelné? Jistěže ne. To ale neznamená, že kluci nejsou zranitelní jako holky.
Fascinovala mě odosobněná, až medicínská mluva, kterou autorka hlavní hrdinku vybavila, její primitivní přístup ke světu: všichni dospělí jsou odporní, všichni nedokonalí jsou odporní, celý svět je smrsknutý na adoraci mládí a na uspokojování neuspokojitelných choutek a fantazií. O děsuplné vyprázdněnosti ve scéně, kde se všechno zvrtne, o způsobu Celestina uvažování, o její smrtící schopnosti manipulace ani nemluvím.
Český překlad se bohužel nepovedl do té míry, že jsem knihu po dvou stránkách zavřela, jen abych se pozdějším porovnání s originálem přesvědčila, že to opravdu není autorčina chyba. Nakonec mě to - naštěstí pro mě, jak se ukázalo - donutilo koupit audioverzi originálu, které na působivosti dodává skvělá interpretace Kathleen McInerney.
Velice, velice znepokojivé čtení.
(Jo a český přebal se teda taky moc nepovedl, proč ten zip aspoň není opačně aby vypadal jako klitoris? Původní s knoflíkovou dírku je úplně jiný level.)

6 05.06.2018

Přestože jsem to několikrát zkoušela a nakonec přečetla pět nebo šest knih, nedokázala jsem siru Terrymu přijít na chuť. Vtipy mi přišly trochu moc násilné a nadbytek přechodníků v českém překladu mě ničil. Usoudila jsem, že holt nejsem náctiletý kluk, čímžto pádem na mě kouzlo Zeměplochy neúčinkuje, smířila jsem se s tím a vcelku bez problému i naučila žít.
Jenže pak mi známý půjčil Small Gods s tím, že tohle je ale super a to si prostě musím (podtrženo, vytučněno) přečíst. Ale tak jo, koneckonců pokud není nic jiného po ruce, přečtu i návod na používání spreje na záchod.
Očekávání nemohla být nižší, nadšený úžas větší.
Smála jsem se hodně a smála jsem se nahlas.
Kouzlení se slovy, kouzlení s motivy, kouzlení s brilantní ironií a cynismem. Dějiny církví, víry, lidské i božské přirozenosti zpracované s takovou dávkou nadhledu a humoru, že to snad nemá obdoby. Magie Small Gods mě donutila naprosto přehodnotit postoj k Pratchettovi. Jedna z nejlepších knih letošního roku, jedna z nejlepších za hodně dlouhou dobu.

13 05.06.2018

Foť, toč, sdílej, piš, postuj, sdílej, lajkuj, sharuj, sdílej, sdílej, sdílej...
Obraz světa, v němž je snazší žít v jeho virtuálním odrazu nepřináší strhující dramatický příběh, spíš řadu otázek a obrazů, které vás mohou, když je necháte, pěkně kousnout do zadku.
Co tu máme? Jeden život prožívaný skrze fiktivní sociální síť, na níž je zapotřebí být (takřka) neustále online, a na které vás všechny lajky a shary mohou vynést nejen u "přátel", ale třeba i u nadřízených, na výsluní, stejně jako uvrhnout v nemilost. Život, v němž vám pročítání odrazů životů virtuálních přátel, sežere většinu volného času, a kdy už nesníte a nežijete svůj vlastní, ale jen životy těch ostatních - kdy se s nimi porovnáváte, přemítáte o nich, pohrdáte jimi, milujete je, obdivujete i nenávidíte. Kdy plýtváte skutečnými emocemi na něco, co vůbec nemusí existovat.
Hlavní hrdina dokáže hodiny snít o tom, co si myslí jeho sousedé odnaproti, které šmíruje pokrytě stejným způsobem, jakým se nepokrytě nechávají na síti šmírovat její uživatelé (a vlastně po tom, aby je ostatní šmírovali, touží, vyzývají je k tomu a dělají všechno možné pro to, aby byli vidět).
Je tu kontrast doby - generace našich rodičů, která dokázala pohřbít bolest, tajemství i věci, o nichž nechtěli mluvit a nechtěli se k nim vracet tak důkladně, že je vykope až Alzheimer (a někdy ani smrt ne) v kontrastu ke generaci naší a těch dalších, mladších, které se neostýchají (bez svolení) vytěžit i životy těch kolem, když už sebe sama otočili na ruby a vystavili online a sami už nemají co víc nabízet.
Máme tu i ostentativní odpor vůči těm, kdo žijí virtuální životy, "odboj" v podobě čtenářských kroužků, pankáčů razících staré dobré "no future" - kteří ovšem nakonec vyznívají jako stejní pozéři, jako ti, kdo nedají selfie tyč z ruky.
Jsou tu skvělé postřehy, jako třeba ten, kdy si hlavní hrdina jasně uvědomuje, že na fotkách z mejdanů se mu holky líbí víc, než když je den předtím viděl ve skutečnosti, že se vlastně na lidi raději kouká přes filtry a než být s nimi, je pro něj příjemnější být sám a jen o nich přemýšlet. Představovat si je. Virtuální blízkost zvětšující reálné propasti.
Skvělá je i postava romanopisce a vyvrcholení jeho příběhu.
A výborný je i překlad (fascinuje mě, kolik se tu najde teoretiků překladu...).
Kdo chce sranda čtení o blbečkovi z internetu, ten má smůlu a bude nevyhnutelně zklamaný. Dostane totiž směs úvah o rozkládající se rodině, o rozkládající se společnosti, o rozkládajících se vztazích, o drobení identity a o neuhasitelné touze po sebepotvrzení skrze hodnocení ostatních - známých, ale i těch úplně cizích. A ne, není to žádný Platón nebo Dante, netřeba se bát. Prostě Enjoy!

4 03.06.2018

Román jsem poslouchala jako audioknihu, od čehož se může (a nutně nemusí) odvíjet i můj finální dojem.
Celou knihu jsem se rozhodovala, jestli se mi líbí nebo ne, a pak najednou zničehonic skončila a já pořád nevím.
Mořilo mě tempo vyprávění, tak volné a zdlouhavé, a množství postav, v nichž jsem se neustále ztrácela. Nechápu, proč o matce a otci mluvila jmény, už takhle přelidněný děj byl ještě nepřehlednější. Mořilo mě to věčné opakování, které bylo zpočátku velice zajímavé, posléze už fádnější a nakonec únavné.
A k tomu ta beznaděj a bezvýchodnost, která z knihy jen tryská. Prvních pár kapitol mi připadlo jako seznam všech způsobů, jakými mohlo v první polovině minulého století zemřít dítě.
Na druhou stranu nemůžu říct, že by celá řada scén nebyla extrémně silná a působivá, že by z nich nemrazilo, naopak! Autorka skvěle budu atmosféru místa i doby, ale to její odbíhání od tématu, to řetězení vzpomínek a situací, vzbuzuje dojem, že sedíte vedle někoho, kdo prostě nedokáže vyprávět příběh, aniž by vám neřekl, jakou barvu ponožek si vzal na sebe druhé úterý v březnu předloňského roku, co si nalil ke snídani k pití (z čeho a do čeho, jakou to mělo barvu a z jakého to bylo materiálu), a než se dostane k tomu, kvůli čemu že přišel dneska pozdě do práce, už vás to vůbec nezajímá, protože jste plynule zapomněli, o čem že to původně mluvil...
Možná by to v papíru bylo přístupnější. Nicméně Tereza Bebarová čte skvěle a její interpretace se mi líbila moc - mnohdy víc, než příběh samotný.

6 22.05.2018

Krásný přebal s nádherným názvem skrývá plytký, povrchní příběh plný protivných postav, které se chovají tak odpudivě, že vůbec nechápu co a proč že jsem to vlastně četla. Celé mi to připomnělo takové ty velké žvýkačky, které ztratí vzápětí poté, co je strčíte do pusy, chuť a když je budete natahovat, bude dlouhatánská a skoro průsvitná. Tohle bylo taky takové zdlouhavé, mazlavé a bez chuti.
Dospělí bez výjimky jsou omezení, černobílí a jejich jednání nelogické. Děti/dospívající jsou úplně stejně černobílí a jejich jednání kopíruje to rodičů (Co mělo být to zahrabávání do listí? A ten alkohol? Kouření? A ten učitel? He??).
Načrtnutá témata by měla být nosná, ale nejsou. Možná je to tím, že když si člověk něco odžije (bez ohledu na věk), tohle ho skutečně nedojme.
Nejsilněji na mě tak zapůsobila poznámka překladatelky. Ta ťala do živého.

2 22.05.2018

Milé, příjemné, místy extrémně výstižné (mluviti stříbro, mlčeti nebudeš, ano ano) potvrzení toho, čím si projde většina z nás: totiž, víte, jaký je rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou? Ten samý, jako mezi křeslem a elektrickým křeslem.

5 18.05.2018

Cestopis v obrazech. Ne. Jinak. Lépe. Milý cestopis v milých obrazech. Delisle dělá "diplomatického" manžela v zemi ovládané juntou a sužované AIDS a malárií a chudobou, rozhlíží se kolem a co vidí, to zachycuje v krátkých skicách, jež nám život v daleké a vlastně naprosto neznámě Barmě přiblíží lépe, než kdejaký vážný a děsně věcný dokument.

2 11.05.2018

Módní vlna severských knih s sebou přináší kromě skvostů i to, o by možná raději nemělo opouštět rodný prostor. Nejspíš nemám dostatečné buňky pro "severno", protože na hlavní postavě emočního kripla, který si svou deprivaci léčí agresí nejtěžšího kalibru (kopání dětí do hlavy, absolutní neschopnost navazovat normální sociální vazby, oidipovský komplex směřovaný na sestru (jde to vůbec? Nebo se tomu pak říká jinak?) zmlácení přítelkyně do bezvědomí, dohnání oné milované sestry až na samotný okraj útesu a možná ještě dál - a to vše vědomě a místy i cíleně), nevidím absolutně nic vtipnýho. Stejně tak nevidím nic vtipnýho na ponižování, využívání a zneužívání ostatních, zvracení, další vlně násilí, útěcích a primitivních popisech primitivního sexu.
Ježíš se v knize jen mihne, ale to by vůbec nevadilo, kdyby to nebyly jediné scény, které jsou aspoň trochu zábavné.
Zbytek je jen lacině napsaný obal, který asi chtěl sdělit něco většího a hlubšího, ale pro mě teda nefunguje na tolika frontách, že je nebudu ani vyjmenovávat, protože bych na něco stoprocentně zapomněla. Když jste totiž agresivní kretén, je fuk, jak moc se pak kajete - v normálním světě, za nějž se ten v románu popisovaný vydává, totiž některý věci holt vrátit nejdou a tvářit se, že když slyším hlasy mrtvých, neznamená to, že je nemám na svědomí, a když nacpu někomu do postele jinou ženskou, je zapomenuta ta předchozí, již máte na svědomí (atd. atd.), je buď krajně naivní nebo prostě rovnou pitomý.
Na knížce je nakonec opravdu dobrý jen ten přebal a překlad.
A to mi teda fakt nestačí.

7 11.05.2018

Nádherný příběh, v němž je naprosto všechno. Je to kniha o tom, že život má tisíce odstínů duhy a rozhodně není černobílý. Je to vyprávění o tom, že bez ohledu na to, jakou barvu má naše kůže, krvácíme všichni stejně a rány nám dokáží ublížit stejně, ať už jsou vedené pěstmi nebo slovy.
Atmosféra amerického jihu šedesátých let je popsaná prostě skvěle. Horko a vlhko panující ve vzduchu a hustá atmosféra mezi mladými ženami na mississipsském maloměstě z knihy jen sálá.
A není to jen příběh o tom, kterak je těžké být v téhle době na tomhle místě černou ženou. Je to o tom, jak těžké je být ženou vůbec - protože nejen ty černé jsou svázané pravidly a trpí, úplně stejně, byť samozřejmě jiným způsobem, jsou svázané a trpící i ty "privilegované" bílé paničky, jež musí něco říkat, nějak se chovat, něco nosit, naplňovat určitou představu o mladé dámě. Musí přijmout svou roli, mít brzy děti a řešit kraviny, protože řešení toho, co je skutečně důležité, přináleží v téhle době mužům. Je to doba emancipace, boje za lidská práva, boje za ženská práva.
Autorce se krásně podařilo zachytit plastický obraz společnosti - milující muže i ženy, nenávistné muže i ženy, hloupé i chytré, agresívní i andělské, chybující, zoufající, šťastné, zbabělé i statečné. A nikdo není jen jedno. Tak jako je tomu ve skutečném životě.
Opravdu úžasná kniha.

16 06.05.2018

Knížce by se dala řada věcí vytknout a asi by to bylo i na místě (jistou repetetivností počínaje, přes nevyvážený přístup k tématu, až po nesmysly typu "Střední východ" nebo "Arabská a irácká národnost"), ale já to dělat nebudu. Ta kniha je velice dobrý počin, je zoufalé, do jaké situace se naše občanská společnost dostala, čemu lidé věří, co lidé poslouchají a co považují za relevantní zdroje a informace. Jediné, co mi zásadně chybí, je návrh řešení stávající situace. Nicméně kniha je to rozhodně přínosná, už jen proto, že některé jevy přímo pojmenovává, bez obalu a bez obav - a za to hvězda navíc.

2 06.05.2018

Varování: Tohle není humorný příběh o bláznivé rodině. A není to ani společenská satira. Alespoň já tam nenašla ani jedno.
Pro mě je Bernadetta vyprávěním o tom, jak šíleně rychle život plyne, o tom, jak snadno nás může pohltit to, co děláme rádi, jak destruktivní může být, když nám někdo vezme to, co milujeme, a hůř, když se toho vzdáme sami v zoufalé snaze a naději, že tím zachráníme to, co je nám nejdražší. Je to příběh o tom, že - slovy klasika - sovy nejsou tím, čím se zdají být a o tom, že občas myslíme, že náš život skončí, když nám někdo vezme to, co považujeme za důležité, ale stane se pravý opak. Můžeme pak zjistit, že někdo strhl zdi, jež nás obklopovaly, a my konečně vidíme nekonečné obzory.
Je to příběh o tom, že chyby dělá každý, je to příběh o odpuštění, přátelství a rodině. A o tom, že se můžeme najít ve chvíli, kdy se ztratíme.

7 28.04.2018

Magický příběh o velké, nenaplněné lásce, která nezná hranice. Nejúžasnější pasáží pro mě bylo setkání lišky s Králem snů. Nádherná kresba i kolorování a Gaimanův scénář v tradičně skvělém překladu dua Janiš-Podaný, co víc si fanoušek může přát?

5 27.04.2018

Cesta do hlubin cynikovy duše. Nevím, jestli se mi někdy stalo, aby mě kniha rozesmála tak, že jsem praštila hlavou o zeď. Asi ne. Rudo, byl jsi první! Černočerný humor, absolutní bizár a neskutečný nápady. Salman Rushdie ve sklepě, dovezený Ježíš, mluvící bradavky nebo šukající psi. A nakonec: "Je to vůl."
Jak mi něco tak geniálního mohlo tak dlouho unikat?
FUCK!

6 19.04.2018

Vyprávění, z něhož až srdce puká. Reinhard Kleist zachytil zoufalý osud mladé ambiciózní sportovkyně, která měla to smůlu, že se narodila sice pod stejným sluncem jako my, ale na jiném kusu půdy. Samia - Somálka. Samia - sprinterka - olympionička. Samia - ta, co chce hlavně běhat, trénovat na lepší úrovni, než jen na rozbité dráze plné koz, jež zbyla jako relikvie doby, kdy se i v Somálsku dal život žít, nejen přežívat, Samia - ta, co chce pomoct živit rodinu, tak jako sestra, která odešla do Finska a nechala za sebou své dvě děti (kolik podobných osudů psala poslední desetiletí?), Samia - ta, která sní o LOH v Londýně a nakonec Samia - ta, která za svůj sen položí život. Od začátku víme, co se stane. Víme, jak to dopadne - resp. dopadlo, protože tenhle příběh se skutečně stal. O to svíravější a mrazivější je to čtení. Víme, že Samia spolu s dalšími Somálci zahyne ve vodách Středozemního moře ve snaze dostat se na nafukovacím (!) člunu z Libye do Itálie. Kolik takových Samií, jejích mladších i starší verzí, pohltily vody? Kolik jich opustilo to málo, co měli, jen aby riskovali vše v mnohdy plané naději, že tam na druhém břehu je čeká mnohem lepší život? Na stěně v tripolské chatrči, kde Samia čekala týdny, než ji vyvezou na smrt, stojí sedm ze sta. Sedm ze sta. A všechno to jsou lidi. Nejen čísla. Lidi. Jako vy, jako já, jako byla ona. Olympionička. "Když běžíš, maličká, je to jako bys letěla. Jsi rychlejší než ostatní a nikdo tě nedohoní. A pak doběhneš do cíle a ruce ti vyletí nahoru, a to je jako... ráj."

3 18.04.2018

Grafický román o jednom jihoamerickém indiánovi, který se souhrou okolností ocitl v naší vlasti, o jednom cestovateli s neklidnou krví a nečekaném přátelství, jež obohatilo jednoho i druhého - otázkou pro každého z nás je pak, koho víc?
Kresba i scénář jsou velice zdařilé, příjemné, neruší, ponoukají k další četbě. Osudy Čerwuiše jsou tu smutnější a tu zábavnější, ale celek je zahalený jistou melancholií pramenící z vědomí, co jsme to jakožto ta "vyspělá" a "nadřazená" civilizace vyvedli? A kdo jsou tu nakonec vlastně ti divoši?

5 16.04.2018

Není mnoho knih, o nichž bych mohla upřímně prohlásit, že právě (i) díky nim dělám, co dělám a jsem tím, kým jsem (a kde jsem). Ale tohle je jedna z nich. Výbor z díla těch největší klasických arabských básníků je (stejně jako ostatní výbory, které vyšly v podobné době - Džbán žízně a Básníci pouště) hotová perla. Jsou tam všichni a je to jako přijít domů.

"Není mým zvykem
držet půst v měsíci ramadánu,
jíst maso obětované Pánu,
stát, bučet bú
v modlitbách stáda muslimů.
Jen chladné čisté víno je můj Pán,
za slunce východu ho douškem uctívám."
(s. 61; al-Achtal, 7.-8. st.)

3 16.04.2018

Po Soli moře mě tentokrát až překotné tempo knihy tolik nezaskočilo. Je to čtení, u něhož se musíte na začátku pořádně nadechnout, protože dokud budou zbývat stránky, na nějaké dýchání nebude čas ani prostor. Vyprávění se valí vpřed, žene se jako příboj a bere s sebou vše, co stojí v cestě a za sebou nechává semletou krajinu emocí. Je to znovu tak paradoxně krásné vyprávění o odporných věcech. Znovu snad až milosrdně příliš rychlé, než abych dokázala vše, co autorka popisuje, skutečně vstřebat. Někomu to může vadit, já jsem za vděčná, protože i tak je to velice, velice silný příběh - příběh, který se možná nestal přímo takto, ale v jiným obměnách ano. Ne stokrát, ne tisíckrát, ne deseti tisíckrát, ani sto tisíckrát, ale milionkrát. Myslete na to, až budete příště přemítat o současném světě a hrůzách, kterých přeci nemohou být mocní schopní. Ale ano. Mohou. Jistěže mohou.
Nezapomínejme. Tohle není jen silný příběh, to je obraz doby.

15 15.04.2018

Jedno z největších překvapení letošního roku. Kniha, která klame tělem (čti nepříliš lákavou obálkou) a ještě víc anotací. (V Plusu v poslední době nějak nemají šťastnou ruku při jejich psaní. Snad ve snaze upoutat širší čtenářskou základnu vykřikují u černohumorných a spíš tragikomických knih o popadání se za břicha a o tom, jak se u toho výborně pobavíte. Ne. Ani u téhle knihy nejde o situační humor a haha, on uklouzl a spadl do dortu vtípky.)

Není to vtipná knížka pro zasmání. Prosím vás, není to ani kniha o "kupě nehod". A už vůbec to není román "o nebezpečné touze být lepší". Kdo překládal nebo psal anotaci, zasloužil by nasekat na zadek stočeným mokrým ručníkem.

Dneska bude všechno jinak je román o jedné vyhořelé, zmatené a utahaná matce, kterou jsme v jisté fázi mateřství všechny. I ty übermatky, které navenek tvrdí, že tohle NIKDY nezažily (ne, nevěřím vám a teď vám to říkám přes optické kabely hrdinně do očí!).
Eleanor bude padesát. Všechno udělala tak, jak velí dnešní doba. Vdala se po třicítce, měla dítě, měla kariéru, ale všechno se nějak postupně rozpadlo, i ona, a teď je tady, na prahu páté dekády s manželem, který má být v práci, kde ho nenajde, s osmiletým synem, kterého šikanuje spolužačka, psem, který se ani neobtěžuje zvednout z pelechu, když přijde domů a předsevzetím, které všechny moc dobře známe: Dneska to bude jinak! (Dneska nebudu křičet na děti. Dneska budu trpělivější. Dneska uvařím pravý vývar. Dneska sjedu s autem na myčku...)
Sample se bravurně strefuje do utrpení mladého - a ne už tak mladého - intelektuála a umělce, který trpí v konzumní a masové společnosti, a z jehož utrpení pro změnu leze po zdi jeho okolí. Kromě Eleanor, kreslířky a animátorky, jejíž kariéra to tak nějak vzala oklikou a cestou se někde pozapomněla a ještě furt nedorazila, je tu akademik, který musí nabízet ochutnávky v supermarketu, protože tam má zdravotní pojištění a navíc mu hrozí, že ho vyhodí z univerzity, protože v jeho sylabu není dost barevných básnířek nebo bývalý podřízený z práce, který tak toužil zapadnout mezi newyorské umělce, až si koupil vespu a nosil jim jídlo a TOLIK se snažil - aby nakonec zasvětil život zelené (tetování!!) a umění, které ale stejně vnímá jen hrstka lidí.
Stačí nadhodit a vy prostě víte. Ty lidi vidíte – a vidíte jim až do žaludku.
A pak jsou tu vztahy a všechny ty s nimi spojené tlaky a síly, které na sebe vytváříme a vyvíjíme, aniž bychom si to uvědomovali, stejně jako ty, které si moc dobře uvědomuje, ale stejně s nimi nemůžeme nic dělat, ať už proto, že jsme do těch sraček zabředli zkrátka moc hluboko, nebo proto, že to prostě jinak neumíme.

Nemusela jsem přijít o oba rodiče a sestru k tomu, abych Eleanor skvěle rozuměla. A nejen jí.

Je to výborná kniha. To, že ji nepochopíte nebo vás neosloví není její vina. Není to ničí vina. Třeba do ní dorostete. Třeba jste z ní už odrostli. Kdo ví. Ale místo zasloužených čtyř hvězd dávám pět, ať se ty mizerný hodnocení trochu vyrovnají.

"Pamatuješ si, jak jsi mi loni zakázala, abych si koupil cukrovou vatu?" Tak to si z veletrhu odnesl Timby. Podal mi fotku zpátky.
"Proč jsi smutná?" zeptal se.
"Bojím se, že jsem tátovi nevěnovala dost pozornosti," odpověděla jsem.
"To je jedno, mami. Jsi prostě taková."
Zajela jsem ke kraji a položila si čelo na volant. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.
"Já taková být nechci," zavzlykala jsem. "Opravdu ne."
Rozepnula jsem si pás a otočila se.
"Co děláš?" zeptal se Timby - připomínal kostku cukru, na kterou dopadají první dešťové kapky. "Prosím. Přestaň."
"Potřebuju tě obejmout," zavrčela jsem a snažila jsem se vysvobodit nohu z mezisedadlí.
"Chci ti být dobrou mámou," vysoukala jsem ze sebe mezi vzdechy a supěním, jako bych měla každou chvíli rodit. "Zasloužíš si lepší." Zasekla jsem se mezi řadicí pákou a střechou ve velmi neestetické pozici chrliče u okapu.
"Ach jo, podívej se na mě," zvolala jsem. "Už ani nevím, co dělám."
"Já to taky nevím," řekl Timby. "Vrať se zpátky."
Natočila jsem se tak, abych viděla dopředu. Timby mě nohou postrčil do sedadla řidiče. (s. 188-189)

3 12.04.2018

"Nic mě neodpuzuje víc, než když pozoruji lidi, kteří něco obdivují a kteří onemocněli z obdivu. Většina lidí je jen proto po celý život tupá, že je obdivuje." (s. 76)

Úžasně úsporný koncentrát velkých myšlenek na malém prostoru. To, co se zprvu jeví jako bizarní výron zapšklého člověka, se přelévá v kritiku stádismu a hloupého, v zásadě neoprávněného obdivování.

"Umění je to nejvyšší, ale zároveň nejodpornější, řekl. Ale my si musíme prostě namlouvat, že velké a nejvyšší umění existuje, řekl, jinak upadáme v zoufalství. I když víme, že každé umění skončí v bezmoci, že je směšné, že skončí na smetišti dějin." (s. 136-137)

Aby se z toho nakonec stala intimní zpověď o bolesti, ztrátě, lásce a smutku.

"Na co všechno nemyslíme a o čem všem nemluvíme, doufajíce, že jsme k tomu povolaní, jenomže nejsme, to je ta komedie, a když se ptáme, jak to půjde dál, je to tragédie." (s. 138-139)

Musím si nutně přečíst předlohu. Tohle velice příjemně překvapilo

3 11.04.2018