józi.odkudkam komentáře u knih
Taky byste chtěli v nadsvětelné, ufonské, půl milionu let staré rachotině, která si to na automat sviští vesmírem kdoví kam, čůrat strachy na podlahu? Ne?! No, naštěstí je tu banda porouchaných duší, tzv. prospektorů, a ti tuhle sci fi ruskou ruletu hrají.
Chápu námitky, že otevřít povídání stylem "kterak Jiří draka zabil" mnoho napětí neslibuje a taky souhlasím, že je prokládání děje otravnou robo-psychoanalýzou z větší části zbytečné; klidně stačilo nechat poslední sezení...a možná ještě to s teploměrem, to bylo vtipné.
Gateway vám na to ale kašle a rozjíždí se, rozjíždí se zvolna a s ní i bubínek v šestiraňáku...
...aby vám svým strhujícím závěrem spolehlivě vymalovala zeď.
nakonec 5 překvapivě silných *****
Poctivá knížka splňující vše, co svou obálkou od hlavy k patě avizuje. Totiž domácky útulný výhřez pekel bez postranních ambic s hustě nesmrtelným drsoněm v hlavní roli. Spasitel chce bavit a to taky pomocí granátometu, brokovnice a věrného nože dělá. Možná poněkud stereotypně a chudodějně, ale jsem jednoduchý člověk.
4 prosté ****
Simmons, monumentální v detailu i celku, spáchal Ílionem svůj jednoznačně nejbizarnější kousek.
Třetina románu je v podstatě putováním veleobřího kraba s drobným humanoidním kyborgem, kteří spolu hloubají o nejskrytějších nuancích Skakespearových sonetů a Proustova Hledání ztraceného času. Kupodivu občas i v míse.
Na obléhání Tróje si ale, stejně jako autor, dozajista smlsne každý. Hlavně na místním, hvězdně obsazeném, panteónu; neskromná, hlučná a mstivá cháska to byla. Jen co je pravda; Simmons přitom ovšem nezapomíná, že byli stále Bohy a kupříkladu epický výjev rozlíceného Dia nad otevřeným jícnem propasti Tartaru je toho víc, než jasným dokladem.
Dokrémova ušlehanou noční můru pijáka absintu už pak jen podtrhává ještěří lidojed Kalibán a smutná cesta hrstky pozemšťanů za vlastní, staletími zavátou, minulostí druhu.
Šílené? Jistě.
5 myticky rozmáchlých, velkovýpravných *****
PS: Už vím, proč světa je rysem neúprosnost taková. Vládnou mu nesmrtelní, divé býlí, tací jako oni nemuseli, ani kdy neměli, najít jméno slitování. Nebožáci jedni.
Sedím ale tiše, pln vděku za dar ostnu bytí. Vždyť moh bych se jim těmi řečmi lehko znelíbiti.
Ne ty ukňourané nářky levičáckých chcípáků a pacifistů, ale příležitost udělat karjéru, u toho si zastřílet z rotačáku, ozdobit pár taktických nukleárních hlavic cool hláškami, a vůbec si užít spoustu mužné, družné a kulervoucí akce, co z vás srá*ů nadělá pořádný chlapy, to je Válka! Už aby nám tu nějaká malá, šikovná, co nevidět přistála..
..slintáte?..to si pak jistě dovedete představit tíhu pěsti mého spravedlivého pobouření, když jsem zjistil (he?!!), že tím vším Carpe diem není.(a to se situace na Měsíci vyvíjela tak nadějně)
Fabián holt ukuchtil něco jiného, vážnějšího, střízlivějšího a nefrajerského. Vůčihledně mým očekáváním si teda jako dovolil dost. Ale víte co? Taky to má svoje. 4 pěkné ****
Tak kapr bohům!
Sterling se umí duševně zvrhnout a mě to moc baví. Jím předestřená budoucnost evakuované Země, to jsou cizí, hladové, dravé, epoxidem vyspravované, kosmickým prázdnem rozeseté bubliny frakcí a kmenů, sledujících své novérychlé zájmy a nic, opravdu už asi nic, tu není jak má být.
Věk Schismatrixu pyšně boří, je ideologií, nezadžitelným kvasem; líhní z jejíchž útrob vzjede člověk silnější, jiný...
"Soustava je veliká, napadlo jej. Je v ní místo pro tisíce podob života, pro tisíce potenciálních příšer. Cítil smutek nad tím, co se tomu muži přihodilo, ale žádný neklid, nebo strach. Jen čas ukáže rozdíl mezi úchylkou a pokrokem. Rjumin už nikoho nesoudil."
...
Tenhle nekompromisní, na doraz sešlápnutý pedál plynu surové síly imaginace rozhodně není jen "jedním ze základních stavebních kamenů moderní sf", on je jejich trhavinou. A mám radost, že už v kousku mého mozku taky rozpouští nejednu kostku.
5 fascinujících, chrupavčitě srostlých *****
Já z téhle Pravdy o legendě zkrátka nemám pocit, že by se jí autorům nějak zvlášt povedlo dostat pod kůži. Vše je dosti obecné, povrchní, oficiálně jásavé a když už ne, tak vás to z ponožek určitě nevystřelí.
Moc toho v ní opravdu nenajdete. (ostatně nevím co jsem si já vůl od nějakých dvou stovek stran potištěných důchodcovsky rozměrným, od okrajů bohatýrsky odsazeným písmem sliboval) A dost dobře nechápu proč se její tvůrci v předmluvě dušují, že ji vydali právě kvůli nepřebernému množství informací, které se jim do hodinového BBC dokumentu vtěsnat nepovedlo
Ať zas ale jenom nežeru, technická část, rozuměj let samotný, jeho příprava, ale třeba i nezodpovědnost politického vedení celého projektu (nevím, jak tomu s Americko-von Braun -fašistickými flirty o obdobný kontakt s Bohy jménem projekt Merkur bylo, nicméně procenta na která se šlo tady, je asi jako vsadit si ve stabilním gravitačním poli na medaili v kouli bez poláka), byla celkem fajn.
Právě za ni ještě 4 slabé **** dám.
PS: A stejně si myslím, že nakonec Gagarin utonul ve vagíně naplněné alkoholem. Jen to tu na plnou hubu nikdo neřekl...eh, 3***
Že byl Erwin prohnaný fenek se ví. No a já chtěl konkrétně zvědět jak. Inu, nafukováním vlastní pověsti jak v očích nepřátel, tak u šéfa, ctižádostivostí, poťouchlou vynalézavostí, odvahou, pohotovostí a ochotou užít každého špinavého triku, co se mu kdy v pod drsným úhlem ráno nasazené čapce zrodil.
Davidu Irwingovi se obdivuhodným množstvím nashromážděných svědectví, korespondence a deníků povedlo náležitě plasticky zachytit nitro jedince v polohách jeho nejhlubší bídy i nejjasnějšího lesku. A spolu s ním, i s dalšími lidmi, taky těžký příkrov doby.
Biografie jak má být.
Jedinou výtku bych směřoval k žalostně strohé mapce a spolu s ní k nepřehledně popsanému tažení Afrikou. On to teda asi byl docela neslušně hořící bordel, ale skopčák by měl svíst víst válku spořádaněji, no ne? Nebohý historik aby se v tom pak plácal...
pět kanystrů benzínu z pěti
PS: Kniha má fotografický doprovod z něhož jasně vyčnívá momentka debilně vytlemeného Himmlera ve vlaku.
Hleď, škodník! Pozor, spoiler!
Kniha Posledního Soudu slibuje svým názvem, hřejivou náručí morových ran staré dobré Evropy a po obálce rozlitým olejem mého suverénně nejoblíbenějšího holandského psychotika řádně rozfofrovaný větrník svatopeterského turniketu, aby vám po nějakých čtyřech stovkách stran z celkových pěti set zdráhavě nabídla pár nebožtíků, co před Bránou s prstem na zvonku šoupou nohama a přemítají, jestli budit Klíčníka už teď, nebo raději vyčkat na posily. Čemuž nasazuje korunu ta nejúděsnější forma laskavého humoru, jaké jsem byl dosud kdy nucen jít za svědka.
Posledních cca sto stran je ovšem řezem brutálním. A to řezem takovým, že částečně ospravedlňuje, i dává smyslu předchozímu martýriu vleklé předehry.
Nakonec 4 překvapivě slušné****
PS: Mít stroj času, okamžitě letím do Jurského parku.
Křižovatkou a svorníkem celého díla je bezesporu apokalyptický čin pana Povondry; totiž pustit van Tocha s nápadem k Bondymu. To už pak byla jen otázka času, kdy To sem začnou lifrovat ve velkém. A ještě To, bože chraň, začnou učit číst a psát...ts, ts, ts, no jak to asi mohlo dopadnout, jak, když svěříte propisku kdejakému mlokovi ?!
To si hned začne myslit co chce a nemá to konce.
Ba že, pravím, nebýt onoho Povondrova osudového škobrtnutí o práh dějin, mohli se dál čolci vesele cachtat v tropech, dělat žralokům plňku a ne se tu rozvalovat po stránkách Čapkovy novely, nota bene kafrat o nějakých nárocích a topit lidi.
5 bublinek z hastrmaních hrníčků *****
PS: Jak většinou nemám rád literární koláže setávající se z rozličných mini epizodek, dokumentů, novinových výstřižků a podobně, tak tady to fungovalo; totiž, povedlo se jimi navodit dojem skutečné události. A to i navzdory všudypřítomně sžíravému podtextu, který v Mlocích beze zbytku prostupuje vším.
Rozsáhlý doslov soudružky Aleny Hájkové píšící v stachanovském duchu "lidí žijících již pod hvězdou komunismu" už pak byl jen třešničkou ve smítku pupku nahého Vojtěch Filipa na kapotě sporťáku limitované edice letošního stranického kalendáře.
Brasyl je umíchán ze stejných ingrediencí, jako předchozí Řeka bohů; exotická krajina plus tři hlavní dějové linie, zde navíc časově rozhozené (1732, 2006 a 2032), které se v závěru..ano, protnou. Na rozdíl od Řeky je ale Brasyl ještě špinavější, nařvanější, dost extravagantně napsaný a díky tomu občas i srozumitelný asi jako inženýrská síť rozvodů načerno připojené kabelovky v průměrné favele. Na druhou stranu si tak samotnou svou strukturou vynucuje číst důkladně.
Nejspíš bude záležet na tom, jakou nohou jste v den, kdy ho rozečtete, vstali a upřímně řečeno, docela chápu i zdejší nízká hodnocení. Mě osobně tahle specifická všehochuť malicie a jeita doprovázené na berimbau (knížka disponuje menším portugalským slovníkem...a, nevím proč, i seznamem skladeb k ní vhodných; poslouchatelné jsou tak dvě - De Falla Popozuda Rock ´n Roll a Tijuana Pula), sledující těžkou cestu Brazílie s výhledem na její budoucnost, stejně jako obdobně těžkou rodoviu od tklacovských stavů ke kvantovým počítačům, sedla.
Škoda jen konce; místo oslnivé spršky jisker zkratu oněch tří nedokonale odizolovaných drátů času, se dostavila spíš jejich přidušená ozvěna ztracená ve tmách lehce šarlatánské čapky, kterou svému dílu některými záměrně zamlženými rozpory, v čele s Řádem, autor nasadil.
Možná se ale pletu a něco mi prostě uteklo. Buď jak buď, vzhledem k originalitě a celkové hutnosti, a taky že jsem se bavil a fandil, dávám Brasylu pořád za plný počet.
5 trochu zklamaných, ale pořád dobrých *****
PS: Věděli jste, že si v Riu můžete zajít do sauny?
"Báječná konina!", tleskám nadšením jak Ludvík XIV při vzpomínce na onen legendární žert, kdy z rozmaru kopl sluhu do zadku.
Newtonovo dělo je kouzelně jiné, nenápadně nápaditě napsané a vtipné dílko (přičemž "dílko" budiž jediným ústupkem v mém chvalozpěvu na něj), jakých po světě zas tolik nechodí a J.Gregory Keyes, antropolog se zájmem o mytologii a historii, si jím evidentně splnil klukovský sen.
Což je vidět z každé strany každé stránky.
Což je dobře.
Nezbývá mi, než o zem bouchnout čtvero flakónů parfému, nonšalantně přivonět ke krajkoví kapesníčku a ještě něž odpadnu, udělit tyhle 4 milé ****
Williamsova Loď je takový malý, zapomenutý asteroid s nákladem svetry pletoucí babičky, přísedícího děděčka a misky slepených bonbónů pro nás, pro vnoučata.
Svým způsobem milá, naivně napsaná, starosvětská sf za 3 ***
Ale jako sem rád, že jsem si jí přečet, ne, že ne..
Když jsem při prohrabávání starých krabic narazil na tuhle povinnou četbu s ilustracemi od Buriana (sloni jsou tu sice afričtí a sedmiletý Mauglí vypadá nejmíň na dvacet, ale jinak fajn), okamžitě padl verdikt, že si Knihy džunglí přečtu znovu.
Po zdlouhavém odkládání jsem se do nich skutečně pustil a dlužno říct, že si mě tenhle svérázný kraj mluvících zvířátek znovuomotal kolem prstu rychleji, než hladový Ká opičí krk. Křup. A teda, kvůli Disneymu už jsem skoro zapomněl, jak ostré má ta původní Kiplingova verze drápy. Ona ale taková karkulka a císařský řez taky nepatří mezi nejjemnější vyprávěnky, takže věk 9+ asi v pořádku.
A i když se občas některé příběhy lehounce táhly, bylo by jít vůči jejich jedinečné básnivosti s hodnocením pod pět ***** nespravedlivé.
Pět, o které si čas ještě nějaký ten pátek zub vylamovat bude.
Porucha reality je nepochybně poruchou závažnou, a tahle je navíc i takovou perníkovou chaloupkou. Mlsnou duši scifistovu v útroby své hojností pamlsků zláká...a pak, jako když na sociálního pracovníka vyhoření uhodí, utne. Najednou nic nefunguje. Otráveně otáčíte jednu stránku za druhou, říkáte si, co se stalo, a mezitím na povrch stále palčivěji vystupuje lezavé prázdno s vykradeně působícími charaktery a vám je z toho smutno.
Pomalu klesající otáčkoměr zastavuji před dočtením ještě na trojce a v tichosti odkládám.
3 ***
PS: Úžasně vymyšlení Sokoli jsou ovšem nesmazatelní, to jo.
Ten Čapek byl ale hlava. Od palice k střelnému prachu, od prachu k dynamitu a od něj....ke Krakatitu! Když to takhle půjde dál, říkám si (to už jistě i leckterému traktoristovi svítá), když to takhle půjde dál, nedojde i na kosmopalici?
šach pat.
3 ***
Strovoloského mága mi pod nos strčil Hornokrutsko/Bohouňovický ekvivalent Frankieho, co ruku k dílu přiloží (z oné trampské písně) a praktikujícího budhisty v jednom s tím, ať mr*ám obálku a přečtu si to...
Nuže, z obálky na mě vodnatým pohledem civí Ježíš, titulek nad ním hlásá Zázračný svět duchovního léčitele Daskala, zatímco v bodech nastíněný obsah pod ním slibuje astrální cestování, zázračná uzdravení, exorcismus, přebírání karmy druhých, Krista a neviditelné duchovní mistry s anděly a démony.
V tomto ohledu nezklame. Autor, zprvu nevěřící Tomáš (dohledatelný akademik a sociolog), následuje duchovního léčitele Daskala a je svědkem (ať už přímo, či zprostředkovaně) mnoha zázraků. Vymítají se nacističtí duchové, telekineticky ovládají družice, étericky znásilňují panny, nebo se vzpomíná na setkání s Ježíšem při výstupu na Golgotu. Taky o upírech se něco dozvíme.
Šamanský lektvar se vším všudy.
V strhujícím finiši se už ovšem tenhle svérázný mix novoplatónství, křesťanství a budhismu, když ne tématicky, pak přinejmenším alespoň rozbředlým užíváním vlastního pojmosloví, tak trochu zvrhává v parodii sebe sama, čímž v mých očích ztratil body i jako ryze manipulativní text, jehož účelem je trhnout nějakou tu kačku na vlně new age, která se k nám s z brusu novým miléniem opožděně dovalila.
Eh, fakt nevím co si o tom všem vůbec myslet. Je Frankie (ten, co mi mága půjčil) na hlavu? Věří tomu?
Možná. Je ale taky oblíbený a náramně spokojený. No, a ona nám kniha v podstatě říká totéž: Měj rád a budou tě mít rádi i ostaní. A pokud jsi nešťastný, můžeš si za to sám.
S takovými pravdami se lze hádat jen těžko.
A ještě jednu srandu si nechám; sice že všechny city a myšlenky jsou elementálové, kteří se po vymyšlení a procítění rozutečou ven, kde si žijí svým životem, mísí se s jinými elementály a dál působí na své původce i okolí. To je docela hezký. A tak nějak líp uchopitelný, než něco nazvat alkoholismem, hněvem, nebo třeba láskou.
S odřenýma vydříma ouškama jdu ještě za tři ***
*Alastair svou ambiciózní kosmickou vizi úspěšně zadokoval v přístavu nezmaštěných konců. (v což jsem při takovém rozsahu a spletitosti děje snad raději ani nedoufal)
*Jednotlivé postavy hezky završily své osudy (pomyslné žezlo pro nejmalebnějšího pošuka nakonec skutečně převzala Voljovová)
* Koncept vzácnosti a moci hrstky světlo nahánějících korábů se povedl, přičemž samotná Nostalgie nekonečna mi svou báječně vyšinutou atmosférou hodně připomněla Solaris.
O smyčce v neutronové * ani nemluvím.
* Druhý díl je o poznání temnější, než předchozí. Což je dobrá zpráva pro všechny čtenářky Twilightu.
To máme jedna, dvě, tři..počkat, znovu. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět *****
PS citace: To, co se tam dole děje, je nekonečně metodické - a není za tím ani nejmenší zrnko rozumu. Řekla Voljovová s upřímným respektem.
Odhalený vesmír si hezky pohrává s odhalováním vlastního tajemství, šikovně dávkuje napětí a spolu s přehršlí sf blbinek a stravitelně podaných astropoznatků je jeho výstižnou črtou ztvárněný svět obydlen i partou zábavně cynických psychopatů; ona totiž v téhle knížce není snad jediná kladná postava...ovšem ani vyloženě nesympatická.
Kupříkladu taková Voljovová, jedna z hlavních hrdinek, by nejspíš za stálého srdečního tepu docela klidně ukousla Merkelové obě prsa ...a ještě s párátkem v puse je hodila hladovým dětem.
A vůbec je to celé takové ponuře veselé.
Čtvero něhou překypujících **** a letím na druhý díl
Dickovy povídky, hlavně ty kratší, jsou často dosti neumělou, leč nefalšovanou, až dětinsky milou touhou po sdělení. A jako takové jsem je dosud vždy bral.
Tady to ale až na čestné vyjímky nějak nefungovalo. Nevím, možná už jsem se jich přejedl, nebo co, ale prostě ne.
Z dialogů v uspěchané Snídani za soumraku, mi bylo stydno.
Nebýt vtipného Dárku pro Pat, zábavně reverzního J.P.Crowa, hýřivou Cizí planetu a podivně blbé obálky s negativním produkt placementem, nešel bych ani za ty tři ***
Je zcela mimořádné s jakou lehkostí se jednotlivé příběhy tkalců letmo potkávají a jakou nesmírnost v sobě při tom poutají.
Hluboce se skláním a vřele doporučuji všem.
5 propastných *****