józi.odkudkam komentáře u knih

Arthur Machen, přísedící Stokera a Yeatse, arcikníže ďábelské fantastiky a zasvěcenec minimálně třetího kruhu čtvrté třídy poddodílu lambda, jehož jméno s úctou zmiňuje i Jitro kouzelníků, nechává čtenáře ve virtuózní hře náznaků bloudit šerosvitem katedrál děsu se vší rafinovaností Stop Hrůzy: „Co vím, je dost zvláštní a hrozné, ale to, co existuje mimo tyto mé vědomosti, jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější a neuvěřitelnější, než o jakých vyprávěla kterákoli hrůzostrašná historka u krbu za zimních nocí...I strach a hrůza z přicházející smrti, myšlenky člověka, který stojí v ostrém ranním povětří na černém lešení, svázaný, a ohlušen duněním zvonu čeká na popravu – to vše je ničím ve srovnání s tímto zde.“
Vskutku.
Jádro povídky ovšem znepokojivé je. A to odvěce; „...všechno jsou jenom sny a stíny. Stíny, co zakrývají našemu zraku skutečný svět. Existuje reálný svět, ale ten je za tímto klamným přízrakem..“

éééé, takže 3 ***?

8 07.10.2019

Alten spáchal nekompromisní a nebojím se říci, kultovní Béčko!
Rychlá črta; Sedmdesát megalet před Kristem sní Megalodon Tyrannosaura rexe. Pak se schová do tepla sopouchů v Mariánském příkopu. O sedmdesát megalet později se podmořský profesor Jonáš (!) Taylor (s atletickou postavou) rozejde se svou atraktivní blond ženou, protože jí na zadek sahá jiný. Na scénu přichází atraktivní asiatka; Dá to s atletickým profesorem dohromady? A co Megalodon?
Ano, „Meg, teror pochází z hlubin“ je špatný. Je ale špatný takovým tím neodolatelným způsobem každého skutečně kvalitního guilty pleasure, kdy lze mezi řádky zcela vážně míněného příběhu o lásce, zradě a krvelačném monstru, sledovat i příběh jiný, neméně strhující; mluvím o autorově sysifovské lopotě, s níž se balvanu své imaginace snaží propůjčit křídla, zatímco mu na ropnou havárií znečištěné pláži v křečích hynou vyplavení pelikáni.
Meg je prostě dáreček....a má tři pokračování a vlastní film!!!

S hřejivou blahosklonností v krutější z komor mého srdéčka uděluji 5 poctivých, solárkem do bronzova vytuněných *****

12 16.09.2019

Bůhvíjaké akční hody jsem nečekal. Taky jsem ale nečekal, že tihle Žoldáci budou, spíš než co jiného, připomínat zbeletrizovaný kurz podvojného účetnictví.
Z nějakého důvodu mi ale ani tato úctu nahánějící skutečnost neznemožnila se jejich četbou bavit; Forsyth umí a svou důkladnou znalostí bankovních meandrů, geo-politicko-historického kontextu a sériového čísla každé z, na půdu černého kontinentu dopadnuvších, nábojnic zvládl čtenáři předložit reálně působící obrázek šmeliny s nerostným bohatstvím, překreslováním hranic banánových republik a potažmo i šmeliny globální.
Jo, a nějakého toho „bum-prásk, uááá, maminko!“ se na pár posledních stránkách dočkáte taky.

4 řádně neproclené kalšnikovy z pěti

PS: Je pozoruhodné, jak moc se během několika málo dekád svět vlivem dostupnosti křemíkového stolního motoru, internetů a utrženého sluchátka změnil.

8 16.09.2019

Kde se mužští antiutopisté předhánějí v důmyslu technikálií útlaku, tam Boylové tyto slouží jako ryze druhotné kulisy předmětu jejího skutečného zájmu. Totiž nenaplněnosti osobních vztahů - jak vůči okolí, tak k sobě samé...
...rok po dopsání se udusila pilulema.
S trochou nadsázky je vlastně Kallocain takovou milou, černou, romance prostou, knihovnou.

Za mě 4 **** s přívětivou stopáží a citelným dotykem ženské ruky.

12 16.09.2019

Chudák Kerouac dostává od místních autorit slušnou deku; a při tom ten kluk jenom vcelku neškodně živí pubescentní dozvuky svejch představ o řácky krutohustym žití (což mimo jiný zahrnuje patolízalský velebení na svý pozlátko žárlivejch šmíráků skutečný nespoutanosti, raketovou inflaci slova milovat - Jack prostě MILUJE všechno, co je na max - a odmítání spořádanosti, páč ta je přece ze svý podstaty tolik nesvobodná!) a ve svym cestopise je spolu s tim, co se mu přihází, tak ňák bez ladu a skladu proplejtá...
...jestli mě hejsci v něm štvali? Jo. Ale tak zas ruku na srd*e; fakt byste měli koule na to, se bez svítilny, mapy a cestovního pojištění vystřelit na dobu neurčitou do totálního jinde? Já ne. No a tak sem zhrzenej a stavim před sebe štít planoucí hněvem zaprděně spravedlivejch (spíš než nějaké „roadtripí“ dobrodrůžo, mi bylo a je bližší si z domácích uhlíků vytáhnout bramboru a za doprovodu rádia Kiss si o ní dobrodružně popálit pusu); pět ani náhodou, nikdy!
4 živelně drzý, ale taky silně nestřízlivý ****

Motto č.1: „Víš, slovo obtíže je jen zjednodušený slovo prostředí, v kterým Bůh existuje. Důležitý je nenechat se otrávit.“

Motto č.2: „Už mu naprosto na ničem nezáleželo (stejně jako předtím), ale teď mu zároveň záleželo v podstatě na všem; zkrátka a dobře, nic se tím pro něj nezměnilo, byl součástí světa a věděl, že s tím nic nenadělá.“

Motto č.3: „Muzikanti se snažili, aby...rozjeli nějaký nový variace....Co chvíli jakoby čirej harmonickej vzlyk naznačil melodii, která by se jednoho dne mohla stát jedinou melodií na světě, která oblaží a povznese lidskou duši. Našli jí, zase jí ztratili, urputně hledali, zase jí objevili, smáli se, vzlykali.“

PS: „Na cestě - rukopisný svitek“ v překladu Jiřího Popela se od slabikování Jiřího Joseka liší nejen stylisticky (srovnávací vzorek čtyř prvních stran vykazuje krom paty i hlavu) ale i obsahově...a to dost.

14 16.09.2019

V úřadu se zauzlenou trubkou na štítě se toho po nuklární zimě mnoho nezměnilo; zásilky mají šestnáctileté zpoždění, listovní tajemství je i nadále ve slovníku cizích slov...hned naproti oxymóronu, osamělé paničky v ležérně sepnutých župáncích dál toužebně čekají na dvojí zazvonění a aby toho nebylo málo, tak pošťákovi v tomhle Pošťákovi otlouká bok brašna naditá nugety natolik ušlechtilých poselství, až má jeden chuť si na spravení chuti objednat DVD kolekci Pošty pro tebe.
Původně jsem myslel, že z pěti odbavovacích přepážek zavřu hned tři (ultrakorektní hrdina je nade vší pochybnost výsledkem devítiměsíčního experimentování Ol´Shatterhanda s Janou z Arku v prostém chlévě). Když jsem ale dočetl, bylo jasné, že tak mohu učinit maximálně s jednou; nosný motiv celé knihy je totiž natolik odzbrojující, že nelze jinak.

4 cílevědomé ****

16 23.08.2019

Když vietnamský veterán s kombinovaným bakalářem astronomie/fyzika napíše scífo obtěžkané Hugem, Nebulou i Locusem, očekávám tachyonovou bombu. A taky že jo. Je sice trochu jinačí, věcnější, ale jo; Věčná válka nás nejdřív za ručičku provede pustinami smrtícího Cháronského příjímače a pak už se vesele skáčou žabky po chřtánech černých děr, štve se světlo, o desetimilióno-kilometrový vlásek se uniká nepřátelským výpadům, přičemž se zhusta časově dilatuje.
Je tu ale jedno ale; a sice mezihra návratu domů, které by, i když letmo nastiňuje některá, nejen na svou dobu, neokoukaná témata (arkologie, kalorická měna) mocinky moc prospěla tak třetinová délka. Naprosto směšné „řešení“ přelidnění, které se pak bohužel vleče i dál, jí taky zrovna nepomáhá.

Suma sumárum, hlavně kvůli onomu návratu, jdu za 4,31407 ****

9 09.08.2019

Účty za Volejte věštce přesáhly únosnou mez. A tak jsem se rohodl pořídit Knihu proměn. Čím že ta Kniha je, ptáte se?
Nu, Olda Králů mohl v předmluvě odvést lepší práci, než košatit souvětí, která s wikipedií a slovníkem cizích slov naXkrát lámete v hlavě, než vyjeví jakýs takýs smysl (jeho komentáře Křídel a hexagramů jsou zas ale po hříchu hotovým darem z nebes). Nicméně to, co jsem z ní (připravte se na Bytí, Jsoucno, Parmenida, onto, episto, axio, apod.) dekódoval, bych shrnul následujícím způsobem. Nejstarší (čtyři tisíciletí) dalšími texty později opatřená, vrstva Knihy proměn je souborem binárních (- - a —) svisle kombinovatelných znaků, napojených na tok algoritmu skutečnosti (tedy realita coby odpovídající projev měňavého matrixu matiky a nikoli, jako později „u nás“, pouhý iluzorně vlající háv nehnutelných idejí). Znaků pomáhajících určit vaši polohu v tekutých píscích všeho, co je, bylo a bude, znaků pomáhajících se v tom bordelu najít a na základě kosmické GéPéeSky se pak rozhodovat; KNIHA PROMĚN ZA VÁS NEVĚŠTÍ (ona vlastně nevěští vůbec; osud není pevně dán) naopak vás přímo činí součástí poznávacího a rozhodovacího procesu. Je spíše partnerem a katalyzátorem vnitřního rozhovoru (neptejte se na ano/ne, vyjde/nevyjde, ale spíš jak k té které události přistupovat, čeho se vystříhat apod.: obecně vzato je sestavení dotazu klíčovým prvkem užívání Knihy)...zas mě jednou napálili!
V souladu s takovou formulací jsem se jí rozhodl degenerovat po svém a místo kdysi plánovaného jogínského ostrůvku klidu před spaním si teď občas „všeobecně“ věštím (správně si položit vážnou, konkrétní, a hlavně upřímně míněnou otázku s hrozbou odpovědi na ní je těžší, než by se mohlo zdát) na zítřek. A pak číhám, kde se ty mnohosnubné souřadnice s následujícím dnem protnou; taková minihra, extra vrstva prožitku bytí, umožňující vám od jeho mrzutých malicherností zaujmout odstup.
Paradoxně mě tak Kniha proměn ze všech poloh času učí nejvíc přítomnosti.
Hvězdovat asi nemá cenu.

PS: 1.)Vydání od Maximy (2008) má elegantní grafickou úpravu.
2.)Nečekejte víkendové čtení.
3.) Stvoly Řebříčku lze nakrásno uchovávat a přenášet v plochém plastovém pouzdru od řetězu motorové pily. Jen do něj hřebíkem propalte pár větracích otvorů.

Tělesný, krutý, živlům ohně, krve a bahna se voddávající třeštění australskýho vidláka (myslim jako autora, víte co) na dřevotřískovym kříži - formálně uhrančivý, ve výsledku únavný a žánrově ouplně minutý, páč na drámo moc lacný a na prču moc dramatický...že byste zas ale vod samý nudy museli topit krtky v plechovce ředidla, tak to taky né.

Jak povdám, víte co, tři, no.

15 21.04.2019

Když nějaký bezdětný chlápek pobije hodně jiných chlápků a napíše o tom, je jeho dílo nutně předurčeno stát se manuálem exekutivního managmentu...

...na druhou stranu, když někdo na svou filozofii vsadí vlastní život, šedesátkrát, tak by něco doopravdy skutečného nést mohla. Proto, a né kvůli touze opásat si krk puntíkatou kravatou, jsem v Levných učebnicích po Pěti kruzích sáhl taky.
Nuže, co jsem se dozvěděl? Předně že Musaši byl muž nevalného vzhledu a pak taky že si jako výchozí bod svého života zvolil boj; totiž že vše, co není on a zaujímá k němu nějaký vztah, lze chápat jako jistou formu boje, načež uvádí meta i nemeta šermířské postupy jak z oněch bojů odejít po svých (víceméně se povznést nad vlastní blahobyt/učit se kvůli harmonii s během světa a kašlat na vlastní smrt, potažmo se považovat za nicotu).

Hlavním rysem Musašiho závěti je výkladová vágnost. A to do takové míry, že se z ní místy, alespoň pro mě, stával nechtěný koán...když bych chtěl být hrubý, tak na rovinu řeknu, že si její autor neuměl srovnat myšlenky (..„to, co je zde zachyceno...je sepsáno tak, jak mi napadlo. Je to poprvé, co jsem psal o své technice a pořadí věcí je poněkud zmateno. Je obtížné vyjádřit to všechno jasně.“) a že překladatel v překladu tone (viz. wiki a kniha samotná).
Snad i kvůli oné pojmové rozvolněnosti (doteď pořádně nevím, co si pod Cestou [rozhodnutí vykročit a vytrvat?] a Strategií [indukce?] představit) se mi nejlíp četlo Musašiho závěrečné a díkybohu polopatické jedenaadvacetitero životních zásad s komentáři zenového mnicha Sandokai Sena.

Mottem Kruhů je za mě ale přeci jen výňatek z Knihy Vody; „..osvoj si ducha válečníka. Dnes zvítezíš nad svým včerejším já, zítra zvítězíš nad méně dobrými soupeři.“...překlad fakt bolí. A pak taky první a poslední pravidlo cesty strategie z Knihy Země: 1.)Neuvažuj, nemysli nepoctivě 9.)Nedělej nic, co je neužitečné.
Celkově vzato mě přečtení Pěti kruhů vyklidnilo a s odstupem času je ještě budu konfrontovat.

Potřebu hvězdovat necítím.

PS: Vydání od CADu (2011) má obálku(!), jeho dobrou sedminu tvoří reklamy na další CAD literatůru a je plná tiskových chyb, jimž vévodí celostránkový titulek měnící Knihu Ohně v Knihu Ohne. Jinak je text hutně opoznámkován, před samotnými kruhy nás uvede do „ducha doby“ a najdete v něm spoustu obrázků (včetně pár Musašiho umných tuší) a nějakou tu kaligrafii.

Komančové s šílenou jiskrou v oku olizují z talířů poslední mastná oka jakéhokoli zdání vniřní sebeorganizace, zatímco cizinci za oponou kynou, houbovatí a nekonečně žvaní; Les je vlastně dost frustrovaným, byť humorem tlumeným, výkřikem autorů o stavu jejich doby, o nemožnosti komunikace mezi oběma světy a zároveň jedinečně fantasmagoricky vztyčeným prostředníkem soudruhům na cenzůře, kteří Les spokojeně olepili nálepkou SF, čímž jeho stupidocidní spory rozprášili do světa.
Jen je tak čuchat i mimo papír, viď.

4 rozšafně ujeté, v jádru dost chmurné ****

PS: hvězda dolů za trestuhodně utnutý konec

16 03.04.2019

#Astroparagáni, rock´n´roll, taktické nože, taktické průhledové displeje a vůbec spousta uspokojivě tlumeně lomozící taktické výstroje nezbytné k tomu, aby drsně hláškující komando žoldnéřů (stižených hnačkou zaměnitelnosti, ergo vlažným zájmem o jejich osudy..vyjma Backsyhta; tomu jedinému jsem něco přál a za rámeček by si to nedal) bez nároku na vděk (protože supertajná, sebevražedná, semilegální mise) ochránilo zájmy korporátně-politických bezobratlovců, jež se jako vedlejší produkt náhodou slučují s přežitím korporátní konzum konzumujících obyvatel Sluneční soustavy.
4 vysilující, ale poctivé ****

PS: Jeden z míň profláknutých, zde prezentovaných, fightsongů https://www.youtube.com/watch?v=exlGc8eFXI0

7 03.04.2019

Koňskou dávkou ješitnosti ztopená zpověď osamělého starce, kterému pomalu, ale jistě dochází dech, přestává být soběstačný a jeho místo, jak už to bývá, zaujímají starci budoucí.
Truc o sklonku podzimu, jemuž chybí...vyzrálost. Je mi líto, ale prostě to tak ze své žabácké perspektivy vnímám a současně mi nejde z mysli, jak by se tak krásně (co je zas pravda, je pravda) zvoleného námětu stárnoucího rybáře v marném boji s věčností chopil třeba McCarthy.
Snad s pokorou, jíž si Hemingway z nějakého důvodu plete s nedůstojností a poraženectvím.

3 zklamané ***

PS.Komickou absurdnost proporcí celé rybářské historky pak nádherně ilustruje šestá fotka na https://www.csfd.cz/film/31266-starec-a-more/galerie/?type=1

14 09.12.2018

Grassova tichem plechu opulentně iluminovaná bible cynismu potírá vřelost natolik nelítostně, že i grobiána mého ražení donutila k úvahám o něčem hezkém. Třeba o jablíčku, po jeho oblině si lezoucím slunéčku a tak.

3 žluklou noční můrou se vlekoucí *** ze kterých jsem se rád probudil

PS: Vzhledem k neochotě Bubínku vyklidit vycíděné dvorany mé srdeční komory ani cca tři týdny po dočtení mu neochotně jednu hvězdu přihazuju.

15 09.12.2018

Pětici ušlechtilých duší v koši zavane osud na tajuplný ostrov, kde zažívají rozličná dobružství a budují komunismus. Zpětně by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby s nima v košíku přilítla i ženská. Nejspíš by se všichni v smršti zášti navzájem pobili. Takhle naopak každý přiloží ruku k dílu a kdyby jim nakonec pod nohama z Verneova rozmaru nebouchla sopka, tak její tajuplnou sílu jistě spoutají v prospěch varny jakostních vosků na knír.
Achjo, v 19. století už se dávno psalo jak víno a bůh ví, že si Ostrov po literární stránce víc jak ty tři nezaslouží. Jenomže to nejde.

5 nostalgicky milých, mile naivních *****

26 28.10.2018

Tahle knížečka se u mě ocitla nevím jak. Jediné, co vím je, že mi svou hnusnou obálkou, spolu s dalšími věčně nečtenými chudinkami Angličtiny na dovolenou, Konopnou kuchařkou a sborníkem středověkých irských básní Krása a jed v překladu Jaroslava Tulky spolehlivě lapala na polici prach. Až jsem jí teda nakonec jednoho dne otevřel, celou prošel, kromě jasně sebevražedné polostojky na hlavě vyzkoušel všechny polohy (kupodivu se u nich zvládl necítit jak idiot) a měl si s její pomocí v plánu sestavit patnáctiminutový ostrůvek před spaním...což vzalo hned druhý večer za své. I tak jsem ale za ochutnávku některých prvků, vedoucích k zvědomění si těla, rád. Tady jsou.

1. Hluboký jogínský dech, kdy se pomalu nadechujete nejdřív břichem, pak spodní a nakonec i horní částí hrudi, načež pomalu vydechujete ve stejném pořadí. To jest břichem, spodní a konečně i horní částí hrudi, takže se vám trupem přelévá jakási vzdouvající se a klesající vlna.

2. Volný předklon. Postavíte se s nohama rozkročenýma na šířku ramen a s dlouhým výdechem, uvolněným obličejem a rukama volně podél těla svěsíte hlavu a necháte se jí postupně stahovat do předklonu, kde s visícíma rukama klidně dýcháte, nečež se obratel po obratlu, od beder až po krk pomalu zvedáte.

3. Jóga mudra. Hrozně nepříjemně vypadající, avšak nesmírně příjemný cvik, kdy ze sedu na patách položíte čelo na zem a s rukama podél těla si tak v klidu ležíte a dýcháte, načež se pomalu od beder až po krk rozbalíte zpátky do vzpřímeného sedu.

4. Ondřejův kříž. Lehněte si na záda s rukama a nohama do X a napříč tělem střídavě protahujte dvojice pravá noha, levá ruka a levá noha, pravá ruka. Tohle selektivní vypínání a zapínání častí těla (stejně jako hluboký dech) je celkem sranda, schválně zkuste.

5. A konečně něco, co se tu jmenuje krokodýl a internety na něj vyhazují všechno jiné, než tohle; Lehnu si na záda, ruce s dlaněma nahoru rozpažím do „T“ a v ostrém úhlu pokrčím kolena (chodidla jsou u sebe a na zemi). Pak při výdechu pomalu pokládám kolena doprava a současně otáčím hlavu do leva, při nádechu se vracím zpátky a pak při výdechu opakuji totéž na druhou stranu...krokodýl mi prochrupkal páteř tak božsky, že si vrním ještě teď.
Za mě čtyři vstřícné, žádné čakry ani energie nehrotící ****

PS: Figuranti na fotkách mají supr NDR look!

9 28.10.2018

Na tomhle místě bych se s vámi moc rád podělil o novinu, že je dvaadvacet Hlav kloudně vystavěnou pyramidou anekdot velebících lidská jatka. Poněvač mě ale někde v půlce Hellerova, až na hrst čestných vyjímek, marného tažení za povytažení koutků úst přepadla nezvladatelná touha co chvíli kontrolovat, jestli už jsem aspoň za půlkou, tak nemohu.

Pod čarou dvě, maximálně tři do nikam zívající **

Když se nad cimbuřím kdejaké rozvaliny může tiše vznášet mlha bílé paní, tak nevidím jediný důvod, proč by zrovna na Trebiči nemoh do našeho světa ústit ilegální, k realitě neodborně přilepený sjezd na odpočívadlo s půlnočním bufáčem pro unavené kamionisty z jižní transgalaktické spojky; já těmhle snahám o nápravu okolní světskosti (dělaj se ještě na táborech bojovky?) vcelku fandím. Zvlášť, když se někdo snaží tak sugestivně, jak Karika v Trhlině.

štyry vcelku fajně zimomriavné ****

20 26.09.2018

Jistě jste se sami za bezesných soužili, či dle naturelu bavili, roztáčením kolovratu „co by, kdyby.“ No, Kim zjevně taky, jen to své coby povýšil na úplně jiný level, jehož pravý horní roh pak ještě skromně ozdobil malou dvoječkou (mimochodem reinkarnační stonožka mrtvých, přítomných a budoucích vtělení jako páteř samotného vyprávění, včetně meziher pobytů v bardó, je nápadem nosně geniálním a budhizmus, jak je zde vyložen, vnímám jako asi nejsmysluplnější omluvu života).
Jestli se mu v Rudém Marsu povedlo mě dostat na jeho povrch, pak v přeneseném smyslu slova platí totež i o Rocích rýže a soli, kdy jsem měl chvílemi fakt pocit, že jen, jen stačí natáhnout ruku a píchnout prstem do vzduchu, aby tenká blanka oddělující možné světy praskla a ty se do sebe navzájem vylily z břehů.
Teď už jen zbývá potměšile doufat, že si archeologové z trosek naší civilizace vylosují zrovna ohořelé zbytky Roků rýže a soli. Snad jim slušně zamotají hlavu.
Fenomální počin a já opět nechápu, jak může být v šedých procentech.
5 mornavás *****
PS: Vím, že to zní šíleně, ale Roky by klidně dvojnásobnou tonáž snesly; na můj vkus totiž občas danými epochami uhání až politováníhodně zkratkovitě. Ale beru, co sdělit chtěly, sdělit i stihly a to se počítá.

10 26.09.2018

Ach, už nikdy víc slzí tvář luny v noční tůni nezčeřím, už nikdy víc...abych to zkrátil; Měsícem mého života mi Neff zruinoval a pokrušnohorštil Měsíc.

4 romantické hromady narubané rudy ****

10 26.09.2018