józi.odkudkam komentáře u knih

Vždy jsem toužil po nějakém ušlechtilém koníčku, jenž by zahrnoval stovky vzrušujících a plodných hodin v archivech, pídění se po těch nejsubtilnějších detailech (jako je třeba specifické složení a vůně kolomazi užívané v Čeljabinských výrobních závodech), aby mi je pak v luxusně sešívaném provedení, spolu s množstvím unikátního obrazového materiálu zabahněných tanků na křídovém papíře, vydala Grada a jehož prostřednictvím by se tak i další nadšenci do válečné techniky, ty „krásně střelený blázni“, mohli seznámit s přednostmi, jedinečnými vrtochy, životním příběhem a zkrátka a dobře vůbec propadnout kouzlu staré dobré, jak my, strojním olejem odkojení srdcaři s oblibou říkáme: „Té - desiny“!

Steinbeck narval mezi nebezem svůj psychoanalytický hever a do vzniklé škvíry vměstnal duševní obzory, strachy, puchy, naděje a děje u nichž zcela vážně hrozí, že je nezapomenete...na červeným trojúhelníkem orámovaný vykřičník Cathy Amosové teda určitě ne.
Ani na Sama a na Leeho a na Caleba.
Ani na Olivii v neexistujím letadélku ne.

Éh, nechtěl jsem, ale asi Musím; „Timšel“

5 právem klasických *****

21 07.03.2018

Úžasně nepřepálené odstíny barev, ještěří kůže zrnitá jak ještěří kůže, peří lehké jako pírko, kůra stromu voňavá jak les a moře zelené jak hlubina; Burian maloval Krajiny a zvířata v nich jako nikdo před ním a nikdo po něm..sakra, já kvůli těm jeho faustovsky podezřele věrohodným ilustracím Knihu o pravěku vlastně ani nečet!
5 nestárnoucích, nesmazatelných (Brachiosauři ve vodě, pod soumračným Měsícem na zadních hrdě vztyčený Iguanodon, trilobit na lovu...atd...atd...atd.) *****

PS: A ty prvohory. Jednoznačně nejlépe vizualizované prvohory.

13 04.03.2018

Proradnému Hazenovi jakoby nestačilo, že je Geologie už tak dost prominentní Rock-star přírodních věd. Ne, on do toho kolotoče davového šílenství žárem spalovaných teenagerek musel ještě přispět učebnicí, jež vlastně jako učebnice, aniž by co tratila na odbornosti, moc nevypadá a stvořil nový subžánr. Geo-thriller. Ano, natolik podmanivý a současně laicky stravitelný Příběh Země je a já mu spolu s Komenským nadšeně tleskám. Jen nevím, co si teď skomírající dvojka Bídy fyziky s Nouzí matikou počnou...možná by se taky mohly posnažit, což? Mrky, mrk.

5 záživných *****

PS: Zpětně musím své prohlášení o srozumitelnosti krotit; řekněme, že u redoxních reakcí jsem se spokojil s povrchní úvahou, že hlad kyslíku po dosažení desíti magických elektronů, a sdílení/kradení elektronů mezi prvky obecně, uvolňuje energii. Co je to za energii a proč se uvolňuje nechápu, ergo vlastně ani pořádně nechápu dýchání, rez, hoření, nebo nedejbože fúzi atd.
Navíc mi přijde, že si Hazen tu a tam protiřečí; ať už jde o kvanti/kvalitativně zřejmý nepoměr pozitivně vs negativně posilujících jevů působících na klima („ospravedlňovaný“ vágním pojmem Bod zlomu), nebo třeba posouvání časového údaje vzniku ozónové vrstvy z cca 2.5 miliardy let (změněný poměr výskytu nefiltrovaným Uv zářením excitovaného, méně stabilního, izotopu síry S13) na cca 500 miliónů let před Kristem apod..blabla.
Paradoxně mi taky autorův úhlený kámen díla, totiž minerální evoluce, která je v podstatě vícenásobnou destilací magmatu využívající rozdílných bodů tání a kondenzace + atmosféricko/vodní erozí sycených oceánů, nijak zvlášť revoluční nepřišla.
Sakumprásk jdu s hodnocením o hvězdu níž.
I přesto jsem ale za přelouskání Příběhu Země rád. Dal mi toho hodně o způsobech jak pomocí geniálně prostých srovnávání poměrů izotopů prvků (ať už třeba v chondritech, na Měsíci, Marsu, Venuši..nebo u nás..), poměru mateřských a dceřinných prvků poločasu rozpadu jednotlivých prvků, nebo třeba v čediči ocánského dna „zmrzlého“ magnetizmu (o fosíliích nemluvě) dokážeme nazírat nepředstavitelně dávnou historii naší domoviny....a snad jí i trochu předvídat.

4 poutavé ****

6 18.02.2018

Duchařiny časů, kdy ještě mezi prostým lidem kolovaly hrůzu nahánějící fotky ektoplazmu smrkajících nebožáků, kdy ženy ještě uměly vařit a dosluhující generace kantorů vštěpovala svým svěřencům nejmodernější poznatky o éteru, zkrátka, z dob, kdy tajemno ještě pořád bylo vcelku reálnou možností, mají své kouzlo. Nejinak je tomu i s Hodgsonovým rádoby „found footage“ Domem na rozhraní.
Jako fajn, Meyrink/Lovecraftových kvalit nedosahuje, ale k ukrácení průměrně vleklé číhané (163 ministran) na pana dochtora v motolské nemocnici poslouží nádherně.
Nebýt psa, co se jmenuje Raf, šel bych snad i na čtyři...takhle jsem bohužel nucen zůstat u tří starosvětsky milých ***

...Raf, ještě teď mi po zádech běhá mráz!

5 05.02.2018

Achjo, newierd už asi neodvratně metastázuje a tak nám z novotvarů barokních kudrlinek artově bují boubele dalších kudrlinek v kudrlinkách kudrlinek hrajících všemi barvami stříbrného podnosu s hromadou hladových tasemnic.
Nevím, možná MacLeodovi křivdím, ale přenést se za hranici prvních desíti neskutečně přešňořených (ano, ještě přešňořenějších, než tohle) stran bylo fakt nad mé síly.

PS: Tak nakonec (zpropadená vina) přece jen dočteno...a hádejte, no schválně; měl jsem pravdu! Světlověk je dějová sardiňky kostřička, vorvaní masou pentlí Ianovy posedlosti hledání Krásy ověšená. Jako neříkám, že by tu a tam pár silných obrazů nestřih, to ne, když se ale prakticky celý, drobným písmem hustě zježený, román sestává jen z urputných Popisů krajin, budov, ošacení, ročních období, ledů, her světla, mlh, šírání, o drobných snovůstkách nemluvě, tak už jde, co do čtenářské výdrže (pokud tedy nejste zrovna majitelem farmy jednorožčích poníků - tedy se právě těchto snovůstek nemůžete nabažit), fakt do tuhého.
A mimochodem, baští někdo z vás ono velké finální odhalení? I při manévrovacím prostoru, který si autor záměrným mlžením ohledně fungování jím stvořeného světa ponechal, je dle mého skromného soudu zcela neudržitelné.

Dík ale za lidské a trochu smutné rozloučení.

3 zuby nehty přetrpěné ***

5 04.02.2018

Když to tak vezmu, King je oproti Riceové v jistém ohledu docela beránek. Zatímco u něj se krutost a násilí pojí s odsudkem, Anne je dosti znepokojivě, a nutno si přiznat, že i lákavě, mísí krásou, morálkou a smyslností.
Toť ale bohužel vše; Luisovo „filozofování“, jež mělo Interview jako celek vyzdvihnout, totiž není ničím víc, než rozpačitým přežvykováním laciného udidla.

3 povrchně elegantní, hystericky nabubřelé ***

7 03.02.2018

Mistr „product placement“ ( s *oca *olou v každé své orosené, dobře vychlazené knize už je fakt přes čáru) King si ze žánrové svěrací kazajky vymanil levačku a až na nechtěně strašidelně příšerné křeče několika zde obsažených, vlastních, básní mu to náramně sekne.
Knockeři totiž disponují tvůrčí vizí, hravou..ehm..mezihrou, nezpackanou koncovkou (opak je často autorovou slabinou) a jako bonus na mě, aspoň teda v první půlce, mile dýchli ponurou, dávno ztracenou, křehkou atmoškou prvního filmového Terminátora.
Neptejte se, sám fakt nevim.
No a celou tu posedlou káru duchů táhnou vpřed hned !dvě!nečernobílé! postavy Jimyho „Boris Jelcin liga“ Gardenera a Bobbi „nešvihlé, samotářské mámy postaršího bígla a sestry jednoho promrzlého kusu černočernoucího ledu“ Andersonové.
Za mě velmi ok.

4 konejšivě depresivní ****

PS: Taky jste fandili Havenu?

7 30.01.2018

Když jste v šedesátých letech amerických sháněli popelník, stačilo smést ze stolu libovolný krtinec nedopalků a hned byl jeden na světě. Ano, kouřilo se hodně, všude a všem to bylo šumák. Toto, a nikoli ona pikantérie (jak by snad obálka mohla naznačovat) nestoudně veřejně obnažených pamětí JFKeje na čalounění prezidentské limuzíny, je stěžejním motivem Dallasu 63.
Jak už možná intuitivnějším z předchozí noticky vysvitlo, Dallas 63 je taky o cestování v čase a King se v něm, stejně jako kterýkoli jiný žonglér s alternativními historiemi, nemohl dle očekávání vyhnout oné kardinální úvaze na téma, zda by nakonec nebylo bývalo lepší nechat věci plynout tak, jak plynout měly...jako ok.
Takže. V první půli se vrátíme do Derry, zavzpomínáme na To, pak něco o rasismu apod. V půli druhé už se spolu se spoustou dalších, lehce banánových postav, seznámíme i s nanicovatou, manželku bijící nulou, Lee H. Oswaldem (démonizace neublíží tolik, co ponížení a u Oswalda si Amerika jednoznačně žádá ponížení), přičemž vše zaštiťuje dramatický oblouk osudové lásky jedné trochu nemotorné knihovnice a hlavního hrdiny, za všech situací nadlidsky korektního, soudce z budoucnosti. Upřímně, právě postavy (Mike, Ellen, Deke, George/Jake..výjimku tvoří Al a Harry) a love story mi tak úplně nesedly. Jenomže co naplat, King to všechno prohnal svým talentem tří, čtyř ve sklepení podvědomí držených otroků, následně provedl nějaké ty korektury a na svět skanula další z dlouhé řady jeho čtivých, emocemi sladkobolně napěchovaných slzí.
Ještě pod vlivem dojetí (posledních asi šedesát stran fakt pěkně secvaklo) bych šel za pět, ale jak se říká, ráno moudřejší večera;
4 udatné ****

13 24.01.2018

Jeden den Ivana Děnisoviče je jak kus zmrzlého drátu, nudného, zmrzlého drátu špinícího výhled na čerstvě napadanou peřinu sněhu za plotem. Čím vším si Saša Solženicynů za těch X tisíců dní zotavného pobytu v sibiřských lázních prošel, se ani nechce myslet. O to obdivuhodnější je, že se jimi, úslužně skloněn, probil nezlomen a mám silný pocit, že by si jeho Děnisovič dal takového Henri Chariéra i s celým úsměvně gerojsky vyfabulovaným Motýlkem bez zápitu k snídani aniž by jeho v dětskou pěstičku sevřený žaludek s podvěskem preclíku zauzlených střev jakkoli polechtal byť sebemenším záchvěvem koliky.
5 zježených *****

PS: Asi nejpodivnější ale je, že přes to všechno Jeden den dýchá nostagií.

16 20.01.2018

Táhlým „cinnnnk“ nehtu o břit katany zenu vymetenou hlavou napsaný, lehce motivační, scifi Šógun, kde mistr, šedý horský ninja lev, učí způsobům Hatani svého žáka, z kádě vypiplané lidské ufouně, a ono mu mimoděk stejnou mincí oplácí...ó, o kolik lepší než třeba námětem obdobný, a tolik přeceňovaný, střet kultur Cizince v cizí zemi!
Nelze než do písku osadit čtyřmi oblázky a jít tiše o dům dál.

PS: „Wei-na-ya, zazpíval dítěti, wei-na-mei, pěl hrubým mužským hlasem, který se ke zpěvu ukolébavek vůbec nehodil: ptáčku, rybičko - v tomhle domě ta píseň už kdysi zněla. Hei sa si-lan-nei...Neodcházej. Vitr hučí, voda studí, ale tady je teplo. Wei-na-ya, wei-na-mei.“

3 20.01.2018

Tady by měla zakročit PETA, a rázně; sytit nebohé žraločky, oběti instinktů svých čelistí, nějakými bezprizorními vaky na žloutenku hraničí s barbarstvím, o elektronicky neevidovaných sázkách a z nich plynoucích daňových úniků ( i když bůh ví, jak se to s tím námořním zákonem má) ani nemluvě. No kde to sme jako, ve 21. století, he?...
...né, jako vážně, to tu nikdo s těma smažkama necítil, ani malounko?
Parádně svižná oddechovka za, v rámci „jedním dovnitř, druhým ven“ žánru, 4 příkladné ****

3 13.01.2018

Když tuhle brčálově zelenou Piñatu vemete klackem po hřbetě, vypadnou vám z ní dvě tři laskominy; V pohoří Gabreta Lukáše Herma, dále skvělý/á, žel trestuhodně utnutý/á Abeion Vela Kristýny Obrdlíkové a závěrečná novela Barbory Čečákové, Motýloletec a půlnočnice....eh, možná ještě Stěna.
4 neutrální ****

2 11.01.2018

Nelze, než souhlasit. Jen vzácně se v jedné místnosti sejde tolik kvalitních kousků, aniž by si po půlhodince navzájem nešly po krku. U mě vede nádherně nesluníčkářsky demytizující, a přesto pozitivní, Poslední šaman z Viljuji, Escherovské pespektivní hrátky v Píscích na nebesích, upírácké Mlčení jehňátek v podobě A 38/4...sakra, ono je tu vážně skvělé všechno! Jedna z nejlepších antalogií, co mi kdy prošla rukama, vůbec.
5 ***** jak bič

4 08.01.2018

Zóna 10 není, podobně jako izolace, ničím jiným, než nastaveným zrcadlem; buď se vám to, co střílí zpátky líbí, nebo nelíbí a ustojíte to, anebo to zrcadlo pěstívztekybreky dezintegrujete na sto kousků a jedním z těch vhodnějších si nad ohryzkem rozšklebíte druhý, hřejivým potůčkem bublající, úsměv.
Van der meer vzal zkrátka existenciálně po svém Piknik u cesty a vše se zdálo jít dobrým směrem....
...než mi Anihilace nějakým záhadným způsobem zmizela, prostě úplně zmizela, ne nedělám si legraci, a já jí teď nedočtenou budu muset v knihovně cálovat.

pod čarou 5 nadějných *****?

3 03.01.2018

Napsat knížku o tom, co na naší plovoucí podlaze mutovalo v dobách, kdy se ještě za těžkopádného funění vulkánů sunula v místa, kde se nachází dnes, je činem navýsost chválihodným.
A nezkalilo mi ho ani zjištění, že po ní, namísto Brontorexů s dunivým krokem rozechvívajícím hladiny kaluží, cupitaly většinou nějaké chcípácky připosražené, ostrovní svačinky.
Co mi ten čin ovšem zkalilo je, že je Vláďa Socha suchý jak pod střechou schovaná skulptura a taky to, že se Dinosauři v Čechách, přísně vzato, věnují dinosaurům v Čechách na třiatřiceti stranách z celkových dvouset...
Jako na půjčení z knihovny jó.

Ps: Kniha je doprovázena černobílými perokresbami...takže přinejhorším máte aspoň omalovánky.

6 06.12.2017

Půlnoc. Hluboký hvozd. Mrholí. Smolou doutnající hranici opisuje kruh vážných, zasmušilých postav v legračních hučkách se sojčími pírky, kolem krků ozdoby z kolouščích slechů, do špiček zabroušené zuby; vrchol sabatu polské klaky nimrodů spěje ke svému vyvrcholení! Do popředí vystupuje šatuprostý, zvířecí krví zamazaný, z vlastních řad pro tento účel každoročně losovaný, šťastlivec a spolu s literární blasfemií Vznešenosti Honu „Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých“, uloženou na rmutně karmínovém polštářku, vstupuje do očistných plamenů obětiště; na úplněk vyjí v dáli vlci, sýcové sýčkují a z nebes padne zkoprnělá holubice, dobrá znamení; Satan nás opatruj, tfuj, tfuj,tfuj.
Já bych to s těmi myslivci až zas tak černě neviděl, Olga je zkrátka environmentální fanatik s nulovým povědomím o regulaci ekosystémů bez přirozených predátorů ( i když...no, nebudu spoilovat). A tak kolem sebe metá sliny vztekliny a při tom sama nemilosrdně chroupe batolata jabloní.
Bába Duszejková je ovšem natolik skvěle střelená postava, že jí to odpustíte. Jo, a rozuzlení, byť tušené, je stejně fakt pecka.
čtvero chvojím pokrytých ****

8 03.12.2017

Následuje jeden velký spoiler.
Zaručeně nevinný „Toho pasáka jsem nezabil, celý proces je policejním spiknutím!“Motýlek, jenž je evidentně jako doma ve společnosti dlažebních kostek, schopných mezi řečí přihodit k dobru info typu: „Zkrátka jsem zabil ženu žehličkou. Při přelíčení se mě jeden soudce zeptal, proč jsem jí uhodil žehličkou. Nevím proč, ale odpověděl jsem mu, že jsem jí zabil žehličkou proto, že byla zmačkaná. A kvůli té idiotské větě mě prej, jak říkal můj advokát, tak osolili.“, je hnán touhou si, co pokud možno nejzdlouhavěji, pohovořit se svým žalobcem ve zvukotěsném sklepě a tak se odevšaď snaží zdrhnout. Což obnáší hodně skákání z vysokých zdí, nějaké to obligátní pif paf, amatérskou plavbu napříč Atlantikem v holandském dřeváku, nošení jednoho, příležitostně i dvou na prst dlouhých vodotěsných pouzder s penězi v tlustém střevě (prý je to v pohodě), nebo idilický roční pobyt v domorodé náruči venezuelského lidu, z níž se promptně vymaní v okamžiku, kdy zjistí, že jsou obě jeho nezletilé (13,16) manželky těhotné. A tak se v našem rebelovi vzdouvá znovunalezená touha po pomstě, musí sbalit kufry („já se vrátím“) a uzavřít kruh tím, že se nechá sbalit nejbližším kolumbijským fízlem; nejspíš aby bylo odkud utíkat v druhém díle, který číst nebudu. Asi nejotravnější mi ale přišlo Motýlkovo zaryté dělení světa na krásné a ušlechtilé povahy, které mu nezištně vnucují svou pomoc a na zavrženíhodné zmetky těch, co ne. Tuhle potenciálně solidní, dobrodružnou, a lze li čemu věřit, pak prý i životopisnou, žánrovku zkrátka a dobře zabíjí sám Motýlek...když už teda toho pasáka ne.
3 ***

5 03.12.2017

Hltači adrenalinů, držte si klobouky; už kolem sté strany Flashbacku se jedna z postav odhodlá osedlat kolo a zajet si nakoupit do samoobsluhy. Jde o důchodce. Takže si toho moc nenakoupí a kdyby po cestě zpátky náhodou píchnul a spad na asfalt, může si docela klidně roztříštit svou na vápník chudou čelist.
Se stavem veřejné zdravotní péče v Simmonsem střepy lemovaném okenním rámu nuzné budoucnosti drogou rozpité kaňky spojených roconquista-šoguno-emirátů amerických by to klidně mohlo znamenat pomalé vypouštění duše hlady.
Ano, Flashback je ryze civilní scifárna ve které hrají hlavní roli kulisy co vypadají užitě, flashbacky, jeden feťák, tchán toho feťáka, vnuk tchána toho feťáka a jedna brilantně vypointovaná detektivní zápletka.
Ano, kdo si potrpí na akci, bude trpět.
4 čupr ****
PS: „Koneckonců Val věděl, že děda nechtěl vypadat jako pitomec. Tak byl prostě jako akademik zvyklý uvažovat.“

4 03.12.2017

Z šera tunelů vymeťte obludy, Artiomovy životní nejistoty zpevněte lepidlem stoického znechucení, opar tajemna rozežeňte důrazem na socioekonomickoideologické, uf, hledisko vynuceného soužití cca počtu obyvatel Chomutova v největší krtčí noře na světě a dostanete Metro 2035. Jinou, dospělejší verzi třicet trojky. Myslím, že obě mají své místo.
Ještě by se slušelo dodat, že Glukhovski za těch deset let od vydání prvního dílu citelně autorsky vyrostl. A až na otravně nedovyřčené dialogy mu to sedí.
4 metrácky bytelné, nečekaně nostalgické ****
PS: „Kdo, když ne my?“

8 03.12.2017