_jukL komentáře u knih

Klasika z toho skutečného seznamu knih, které by člověk v životě měl přečíst, když už nic jiného. Orwell použil několik nástrojů, které o pár let rozpracoval ke své skutečné zrůdnosti v 1984 - proměnný nepřítel, který udrží farmu v neustálém napětí a koncept ne-paměti, která umožňuje jakkoliv měnit libovolný bod sedmera pravidel, jejichž původní znění si nejenže nikdo nepamatuje, ale již ani nepochybuje o správnosti - ať už je znění jakékoliv.

21 17.10.2024

Těžko se to vysvětluje, ale 1984 v sobě nese určité pozitivní poselství - nic není ztraceno, pokud budou existovat lidé - a jejich myšlenky, kteří nemají strach a chtějí být svobodní a nepodlehnout, když okolo hoří svět. Tato kniha by člověka neměla děsit, ale naopak plnit spravedlivým hněvem.

18 09.08.2024

To je docela depresivní knížečka. Když jim nosil peníze a hopsal jak chtěli, tak jim byl dobrý. Najednou jim není dobrý ani na to, aby ho přijmuli. Zaměstnáním zblbý Řehoř si sám v sobě brouka dlouho ani nepřipouští, ale nakonec teskne po maličkostech, které mu přišly dřív tak nějak samozřejmé.

Nejsem nějaký kafkolog, ale těhle pár stránek je neskutečně natřískaných vnitřní zlostí nad panujícími poměry jakési omezené společenské užitnosti člověka, jak se lidská bytost změní na pouhý nástroj užitku i pro nejbližší a jak ti nemají problém zavrhnout jim nejbližšího.

16 09.04.2024

Vnímat Huxleyho Brave New World jako nějakou anti-utopii je podle mě chyba a zjednodušení. Ta knížka je víc o tom, čeho se Huxley osobně bál, co viděl jako riziko rychlého vývoje společnosti a jaké nebezpečí cítí. Beru tuto knihu spíš jako osobní zpověď zadumaného člověka, kterou převedl do nějaké čtivé formy. V tomto ohledu je to enormně silné dílo. Přestože je dnes už velmi, velmi (vzhledem k tématice) stará, Huxley se perfektně trefil do podstaty lidské odevzdanosti. Sám sebe později revidoval a viděl 1984 jako trefněji napsané dílo, mám zde ovšem jednoznačný názor - Huxley neviděl za roh a sám sebe nedovedl docenit. Nemohl. Nemohl totiž tušit, co se společností udělá diktaturou zlomená svoboda - a jeho, dnes již přes devadesát let stará, kniha je naopak daleko přesnějším vyjádřením toho, kam společnost spěje. 1984 se velmi často ´cituje´ (kolikrát mám pocit, že hlavně lidmi, kteří ji ani nečetli) jako turbo-odpověď na všechny pocity společenské nedokonalosti, ale minimálně poslední dvě dekády to vidím přesně naopak - je to Brave New World, která mířila do černého a jak stárne, mám z ní den co den ještě silnější zážitek.

12 04.04.2024

Sice sbírka povídek bez jednotně uceleného děje, ale jakoby přesně tohle Bradbury potřeboval k tomu, aby se vypořádal s širokým spektrem témat a myšlenek. Od fantaskního marťanského světa, přes lačnou kolonizaci a její dopad na obyvatele Marsu až po dystopii martskou (tedy již druhou), pozemskou a úsvit nových časů v závěru. A právě podoba povídek dává celé struktuře patřičný detail. S nezodpovězenou otázkou, zda máme čekat posun k lepšímu, či jen opakování předchozího. Mě osobně Bradbury svým zasněným stylem velmi baví, tématicky je stále aktuální a nadčasový.

11 06.08.2024

Monument. Psychohistorické krize dávají Asimovovi možnost budovat rozdílné tématické oblouky, které navazují v mnohem větší paraboly. Autor s nimi jemně pracuje a skládá tak v oddělené historické epizody do uceléno vesmírného dějepisu. V době psaní Nadace neměl potuchy, kam až nadační linky povedou, ale přesto si vybudoval epický základ celého asimovského vesmíru takto neochvějně.

Je to silný Asimov - skvěle načrtlé postavy jsou budovány přímo, bez zbytečných příkras, bez zbytečných zastávek na nepodstatných detailech. Knihou projíždí přímá energie táhnoucí čtenáře kupředu, předhazuje mu sic kusy - nicméně vždy uzavřené a přitom dostatečně dynamické na to, aby si divák dával otázku - kam až toto povede? Asimov samozřejmě přemýšlel dopředu, tak - jak se časem ukázalo - hlavně dozadu.

Epický vstup do nadačního universa.

9 28.09.2024

Jo, kniha lepší filmu, přestože filmového Nicholsona z hlavy nedostanete - ale to nějak nevadí, zahrál McMuprhyho fakt dobře. Proti filmu nicméně čtenář dostane daleko hlubší postavy v čele jak s hlavním protagonistou a vypravěčem, tak s esenciálními rolemi celého příběhu. Kde ve filmu představuje aparát moci především hlavní sestra, kniha daleko víc odkazuje na mechaniku celého soustrojí kombajnu. Tam, kde filmový Mac evokuje divočáka s jen drobnými zábranami, autor knihy neváhá vpálit do tváře i hromadu jeho velmi negativních vlastností. Kesey nejde po stopách (tak jako třeba Burgess) absolutní obhajoby osobní svobody (byť to celé je v podstatě punk) a východiskem je pro něj spíše náčelník. Skvělá knížka a zajímavá úvaha.

8 11.09.2024

Tohle není apriori kritika byrokracie, byrokratický proces je tu alegorií na mezilidské vztahy, za mě je to popsaná tísnivost autora ve společnosti plné předsudků, vzájemného odsuzování a předem rozhodnutých obžalob člověka. Kde soudy jsou prováděny bez obhajoby - ta ani nemá skutečnou roli obhajoby jako spíš osobní pomoci. Není tu přímé odsouzení, proti soudu nemožno se odvolat, soudy probíhají na každé pavlači a každý je součástí procesu, ze kterého vyjde obviněný vinen za jakýchkoliv okolností. Může se rozčilovat, nemusí s tím souhlasit,.. ale nakonec podlehne. Jednou obžalovaný má svůj osud zpečetěn, je zde možnost věčné obhajoby, či zapomnění, ale to člověka již nikdy nezbaví procesu. K. doběhl život a chápe svou vinu, ano - zemře jako pes.

Kafka citlivý a bezvýchodný, jako obvykle.

7 22.10.2024

Četl jsem xx let zpět, teď jsem se k tomu trochu z hecu vrátil a překvapivě, resp. nepřekvapivě se to stále dobře čte, Golding prostě perfektně skóroval. Pro starší a zkušenější není děj, soustava postav a jejich chování něco dechberoucího - spektrum rolí opisuje chmurnou realitu každodennosti, pro mladší může být lehce depresivní a k nepochopení (nepřijmutí).

6 04.08.2024

S Mezkem stvořil Asimov jednu ze svých nejzajímavějších postav a logicky o ni opřel většinu knihy. Děj propnul trochu do zdánlivě větší šíře, aby zachytil situaci, v jaké se galaxie nachází a jakou zkázu do ni Mezek přinesl. Dostal Nadaci přesně tam kam do budoucna potřeboval a čtenáři to přijde naprosto samozřejmé, že na to použil postavy, jejich význam a role se celou dobu zdá - a přitom ve skutečnosti i je v konečném důsledku - okrajová. Asimov zde napíná svou schopnost napsat propletený a přitom skvěle kompaktní příbeh na maximum a to si ještě nevystřílel munici. Škoda snad jen lehce unáhleného konce říského generála Riose, kterého mi vlastně bylo až trochu líto.

Burgess v 1985 cítil potřebu Mechanický pomeranč osvětlovat s lampičkou v ruce, ale to je uplně zbytečné - buď člověk tomuto dílu vyhoví, nebo jednoduše ne. Za mě - jeho dílo zůstane navždy většinovou masou lidí nepochopeno, respektive... nepochopeno je špatné slovo, správné by mělo být něco jako neakceptováno, nevnímáno, neinterpretováno v jednom. Burgess tedy sám přiznává, že v knize částečně selhal a jal se ji vysvětlovat.

Tím dal knize rozměr aspoň částečně, který chtěl, ale já si prostě myslím, že to dělat nemusel.

Burgess měl v závěru asi bohužel krutou pravdu a doslov pana Šenkyříka asi vystihuje celou podstatu věci nejtrefněji ze všech těch tun komentářů a i já tohle dílo pochopil tímhle stylem a jak říkám - ten iluzorně praktický výklad v 1985 s ostatním tématem ve mně vyvolává pocit, že se Burgess zalekl sám sebe a Mechanický pomeranč napsal v těžkém tripu, který mu způsobil pravdomluvnost. Dobře pro nás.

4 02.09.2024

Když to člověk vezme sem a tam, tak na té knížce je nejvíc fascinující skutečnost, že se Asimov rozhodl položit lore série a tím pádem i Nadace právě na základ detektivky. Člověk dávno ví, jakou moc a cíl má Daneel a když se vrátí zpět k CoS, tak v ten okamžik znovu musí jen stroze uznat autorova génia. On to měl v hlavě.

Ne, Asimov nebyl komplexní vizionář, určitě ne v této knize. Ale té to nijak nevadí a v poklidu si brouká tu svou.

4 22.08.2024

Dobře napsané, šikovně zabalené, koneckonců pravdivé. Na druhou stranu kniha "pro začátečníky v zamýšlení sama nad sebou a vůbec", což není samo o sobě nijak špatné, ale nic naprosto světoborného jsem v knize nenašel. Pár příkladů je fajn, ale žádné vyslovené drhnutí na dřeň. Což je zas asi to, co mnoho lidí přesně potřebuje.

4 07.08.2024

Pro dnešního čtenáře už možná trochu kostrbatější knížka, což ovšem nijak nesnižuje schopnost Zamjatina skutečně odhalit, chápat a popsat. Stále má místo v knihovně a snad tomu ještě hodně dlouho bude.

Nesouvisející - v doslovu se MUDr. Hýsek dotkne srovnání s Orwellem a Huxleym. Přestože ano - celkem logicky - je Zamjatin a Orwell experimentáně ověřen, stále si myslím, že Huxleyho BNW je pro nás momentálně aktuálnější.

4 22.07.2024

Solidní post-apo, které je pro mě spíš cestopisem katastrofy, než nějak toliko adorovaným depresivním dílem. Ale to je čistě subjektivní, protože strach ze smrti a ztráty nejbližších jsem bohužel již pozbyl v čistě nevyhnutelný - a přesto tak obecně odmítaný - životní pragmatismus. Zbytek bylo nicméně velmi pěkné čtení, které mě dovedlo vtáhnout a vnutit mi předobraz tragédií ztrestaného světa do nejposlednějšího detailu.

4 25.04.2024

Introvertnost Božského imperátora se přeměnila v klokotavý děj, ale bohužel vsákla mnohem víc herbertovského nešvaru - množství introspekce a dialogů, které nijak nikam nic neposouvají. Je to škoda, protože je to jeden z pouhých dvou problémů celé knihy.

Naopak, nové postavy jsou napsány skvěle a fungují zcela precizně, až bych pomalu řekl, že v minulosti se to snad v žádném díle série takto nedařilo. Největší kus si urval bezpochyby Teg, no kdybych měl naopak jmenovat prozměnu poslabší kus, tak Sheeana - její postava se nezdařila, možná nastoupila příliš brzy a očekávání byla velká. Její hloubka je ovšem celou knihu falešná.

Definitivně v poloze ´nevím´ je pak standardně Duncan, tady mi přijde všeobecně, že celý narativ s gholy se autorovi vymknul z ruky už dávno, ale nějak se rozhodl ho prostě živit i nadále.

No a druhá majoritní výtka - popis rozhodujících událostí se bohužel příliš odehrává mezi kapitolami. Tenhle koncept se prostě v závěru vymkl z kontroly. Má to 500 stran a opravdu světo-tvorné události se v podstatě vmáčknou na stránku.

Tak jako tak, Kacíři jsou za mě stále super pokračování, stále je to epické dílo.

Ne, ta kniha nemá a neměla mít nějaký pádivý děj. Není to podstata - dynamika je v osobě Božského imperátora. Herbert skryl ten pulzující motor do mnoha táhlých dialogů - a překvapivě z toho vylezla nejuhrančivější kniha celé série co se týče toho, jak moc člověk dovede věřit mohutnosti celého autorova díla. Tohle je hranice překračující mnohotvará funkčnost celé Duny, v podstatě nejpromyšlenější kniha v sérii a jediná, která funguje jako skutečný epos.

Kritiku nicméně chápu, Herbert se ani zde nevyhnul několika pro něj klasickým problémům (pro čtenáře) - v knize je příliš mnoho stran v podstatě vatou k ničemu. Nedovede odlišit podstatné od okrajového a čtenář tak sleduje standardní monology nedůležitých postav - nedůležitých jak pro Dunu, tak pro knihu samu o sobě. Trpí na to v podstatě celá Duna, nicméně konkrétně v Božském mi to tak nějak nejméně vadilo (v porovnání třeba s Kacíři, či Dětmi).

4 19.03.2024

Fajn čtení, při kterém je třeba přemýšlet vždy ´několik záběrů zpět´, tuším podstata knihy je totiž hned v jejím úvodu. Následuje vzruch, který je vyplněn převážně jakože pornem, korporátním marasmem, finalizován v tragických okolnostech při návratu do Thajska a letmou úvahou - kdo je vlastně vinen a která že to karavana táhne dál v naprostém poklidu. Těžko odhadovat, koho kniha může svou formou odradit, obsah není nijako skandální, stejně tak otázky rasismu a náboženské nesnášenlivosti nedostanou žádnou konkrétní odpověď, minimálně ne žádnou přímočarou. Ono totiž těžko říct, na koho autor ukazuje konkrétně prstem, možná je tomu tak, že na všechny.

3 08.11.2024

Tady není o čem, to je neskonalá jízda. Burroughs se tentokrát rozhodl říct co nejvíc a vůbec to není na škodu - naopak, ten záběr je strhující a šlehá z knihy brutálním tempem až do závěrečné extáze v ´Ticho říct sbohem´, která definitivně čtenáře přibije na kříž. Způsob, jakým WSB podniká exkurze, se nedá označit za ´pouze´ originální - je originálně originální, přitom se nejedná ani náhodou o pouhou exhibici, nýbrž nebržděné safari v jedné z nejméně svázaných pravd celého vesmíru.

3 20.10.2024

No a teď už můžeme jen v poklidu kontemplovat - rozhodující síly galaxie se dostávají na vrchol svých schopností, aniž by ještě definitivně nerozpadl plán Hariho Seldona, byť tuto pevnou linku již předchozí kniha ukázala zpochybnila a ukázala v prostě nahotě.

Asimov zde bezpochyby načíná - po úvodní trilogii - druhou (nebo kolikátou vlastně) slupku svého eposu, přitom zavrhuje vlastní narativ, se kterým tuto trilogii vlastně spojil. Skutečně zavrhuje? Ne..

Byl to úmysl a schopnost sáhnout do celé myšlenky, ale navíc to udělal tak, že nejenže vybudoval celou novou skořápku, ale dokonce ještě zesílil originální znění vlastního výtvoru.

Způsob, jakým Asimov doplnil původní trilogii je naprosté mistrovství a tato kniha - a následující - jsou jen výsledky autorovy tvořivosti. Perfektní, pro mě osobně společně s Roboty a impériem nejdrtivější kniha celého eposu.