kap66 komentáře u knih

Jsem daleka toho, soudit činy lidí v době, kdy jsem nežila, a všechno o ní znám jen z literatury a tisku, bez ohledu na dobu vzniku nějak zatížených; takže k autorovu životu nic psát nebudu. Mně se z Kohoutových románů tento zdá nejzajímavější - kompozičně (řazením kapitol), dějově i jazykově. Kohout píše čtivě, což je pro některé náročné čtenáře minus, ale pro mě ne. Souhlasím se slovem "sebestřednost", ale není to základní vlastnost všech spisovatelů? Pro mě zde není rušivá, patří sem.

23 05.09.2017

Opravdu viditelně funguje - dva roky po druhém porodu jsem měla díky cvičení postavu, se kterou jsem byla spokojená. Hodina je ale dost; a taky trochu trpěly klouby, zvlášť kyčle. Ale kdo ví, byla jsem samouk, třeba jsem dělala nějakou chybu. Ze začátku nejhorší, ale postupem času nejlepší (když jsem zesílila a naučila se to) mi přišly cviky na břišní svaly. Jsem přesvědčená, že i ta zkrácená čtvrthodinová varianta by byla účinná, i když ji autorka prezentuje jenom jako udržovací. Kalanetika už je asi dnes vytlačená jinými typy cvičení, ale mně vyhovovalo, že jsem si mohla cvičit sama a doma.

23 04.09.2017

Deavera mám ráda, ale tady mi přišlo, jako by se teprve učil psát: zvraty přitažené za vlasy, nastavování příběhu. A ještě jedna věc: v této knize si snad Deaver vyřizoval účty s povrchními a hloupými lidmi, podle kterých napsal některé postavy - Billův šéf, někteří kolegové, ale především Billova manželka; její tupost především ve vztahu k dceři mě až dráždila.
Ve srovnání s ostatní autorovou tvorbou slabší kniha.

23 12.03.2017

Z Itálie plné vášní (E. Ferrante, Neapolská sága) jsem utekla záměrně na Island, abych se zpomalila a zchladila, což mi Arnaldur Indridason splnil. Atmosférou, popisem vztahů a tvrzením, že "škála vrahů na Islandu je poměrně úzká" - i když to se vlastně nepotvrdilo, což byla ta zajímavá část. Až přespříliš zchlazená se mi ale jevila práce vyšetřovatelů; zjištění důležitého telefonního hovoru se zdrželo, vyšetřovatelé si občas nesdělili informace, na policejní stanici mohl bez všimnutí přijít kdokoliv a vlézt tam kamkoliv,... Autor nechává policisty dlouho tápat, ale čtenáři dává náskok, což týmu na bystrosti také nepřidává. Překlad zase příliš nepomohl věrohodnosti dialogů - občas je tu chybný slovosled či nepřirozená vyjádření (Erlendur, otec narkomanky, se o závislých vyjádří slovy: "Je nepochopitelné, že ti lidé nedokáží prozřít.").
Třeba se tady autor ještě nerozepsal a bude lépe. Island neodepisuji a ještě ho zkusím.

22 20.03.2019

Po Nezvěstné a Spi sladce mám jasno: zajímá mě, jak knížky Rachel Abbott dopadnou, čtu je napnutá. Smířím se s vrahem, jehož jednání je založeno na odchylce od normálu, to je častá (a logická) volba autorů detektivek. U této autorky mám ale problém především s ženskými postavami.
Zvláštní jsou i vedlejší postavy: Tomova odtažitá a vždy "vystajlovaná" přítelkyně Leo mi lezla na nervy, divá Bára Sophie - železná žena, jednáním spíš chlap, Oliviin anděl strážný, mi byla sympatická, ale někdo takový těžko existuje. Největší problém byla pro mě ale hlavní postava, na jejímž nepochopitelném jednání a nekonzistentním charakteru a schopnostech je zápletka vystavěna. Olivia, v období studia krásná divoška, všemi obdivovaná, ve své hlouposti prostě NEVIDÍ to, co není možné přehlédnout, varování své nejlepší kamarádky Sophie ignoruje, později jí např. nepoloží otázku kvůli tomu, co ji trápí (dopisy) a co vůbec charakteru Sophie neodpovídá,... - chová se jako blbka jen proto, aby se vyrobila zápletka. A co s tím dál? Lup! - přijde osvícení a geniální plán...
Autorka psaní zvládá, proto škoda, že tato stránka tak drhne. Její dvě knížky mi asi stačily.

22 09.12.2018

Nechtěla bych být Wildeovým protivníkem při konverzaci; jeho humor píchá a bodá. Věta z první povídky podle mě vystihuje, jak se na lidi díval: "V životě neřekl nic duchaplného, ba dokonce ani zlomyslného." Já ale být terčem jeho zlomyslného humoru nemůžu, takže číst mě to baví :-).
"Obdivná glosa" je vtipná - a dobrák v ní dokonce nedopadne jako hlupák. "Studie o povinnosti", tedy titulní povídka, je založená na výborném nápadu - na situaci postavené na hlavu a nadsázce; satirické vyznění je tam jasně patrné. A Strašidlo cantervillské jsem milovala už jako dítě a brala ho jako milou a úsměvnou pohádku - a vůbec nevnímala, že i tady si Wilde z někoho střílí, přinejmenším z Američanů. (Jen si nejsem jistá, zda jsem se tehdy zhlížela víc v něžné Virginii, nebo spíš v nevycválaných dvojčatech; bojím se, že spíš to druhé.)
Od Oscara Wildea jsem ještě nečetla nic slabého.

22 04.11.2018

Po Camille Läckberg (Čarodějnice) se další moje oblíbená Švédka rozhodla, že zkusí něco jiného - a víte co? Dopadlo to stejně.
Začala dobře; prolog, jehož souvislost s dějem zůstane chvíli utajená. Narušená oběť zločinu a stejně tak narušené její vztahy s obyvateli městečka. Napětí podpořené tím, že si oběť není jistá svou rolí ve zločinu. Dobře rozjetý příběh.
Čtu dál - a začínám kroutit hlavou. Co ta policie? Kam se podělo těch 10 let, ty propadly roštem? První oběť je stále zmiňovaná jako "ta žena" - to ji ty rodiny neznaly, vždyť žila kousek od nich? Napětí stojí na Lukasově nejistotě, proč on unikl; tak proč zvyšovat napětí dalšími "nejistotami", naprosto umělými? (Lukasovo tápání nad prospěchem ve škole, něco tak lehce zjistitelné...).
Bylo toho v ději víc, co mě rozladilo. Ještě něco ze stylistické stránky: autorka se drží poučky, že v napínavé části se mají používat krátké věty. A protože je knížka napínavá celá :-), dala je všude. To nevadí, že rozsekne souvětí: "...tvrdil, že prý Anna hledá sklep. Protože jí nějaká kolegyně řekla,..." Jednoduché věty střídá se souvětími o dvou větách. Nezvyšuje to napětí, otravuje to. Dokonce jsem se šla podívat do jejích předchozích knížek, jestli tak nepíše pořád a já to třeba nepostřehla... Tak ne, experimentovala až tady.
Mohlo to být dobré, kdyby se tak moc nesnažila opustit zavedený žánr a styl. I bych jí možná odpustila, že v zápletce se "nechala inspirovat" jedním svým krajanem.

22 09.10.2018

"Šel jsem pěšky na stanici Bloor a láska a ta záhada se mnou lomcovaly, že jsem málem upad jako zlískanej."
Baví mě styl "Setkání" i všech knížek obou autorů. A spojení napětí, trochy romantiky, detektivní práce a především humoru, to mě neomrzí. Na rozdíl od prvního dílu se už tolik nevnoříte do života českých Kanaďanů, to mi malinko chybělo. Ale Harold Sinclair má i po letech kouzlo - jak pro Annu, tak pro mě.
"V životě se detektiv bez intuice podobá autorovi detektivních románů bez inspirace."
Oba díly mě inspirovaly k četbě dalších - a intuice mi napovídá, že si to zase budu užívat.

22 19.09.2018

Nezačínejte Hotelem Bertram četbu knížek se slečnou Marplovou, nepoznáte ji v její typické, mnou tak oblíbené roli bystré pozorovatelky a pomocnice ve vyšetřování; lépe řečeno i tady má tak působit, ale já v tomto případu nevěřila vyšetřovateli, že zrovna ji by si na pomoc vybral. Zdála se mi kvůli změně prostředí vykolejená (i když i v jiných případech se ocitla mimo St. Mary Mead), a přestože opět vraha odhalila, nesedělo mi to. Jednu hvězdičku přidávám za to, že Agatha Christie je pro mě i přes několik málo výkyvů nejlepší.

22 02.09.2018

Začala jsem (pro mě nezvykle) až šestou D. D. (Chyť mě) a vynesla ji do nebes. První díl série hodnotím hůř, ale číst se dal.
D. D., která "Chyť mě" táhne, je tady tak trochu žroutka, která se cpe jako nezavřená, přitom je to krásná štíhlá blondýna (chce nás Lisa Gardner naštvat?), ale charakter nemá ještě žádný. Do děje vstupuje až po třetině knihy, vnáší tam na chvíli vtip, ale dál se moc neprojevuje. Důvodem je i to, že autorka zvolila celkem zajímavý způsob vyprávění: přikláněla se tu sem (na stranu Cat), tu tam (k vyšetřovatelům) či onam (k rodině Catherinina muže), popř. úplně jinam (k lékařům malého Nathana) - aby čtenáře co nejvíc znejistěla. Musím říct, že u mě se jí to povedlo. Nechala jsem své sympatie těkat mezi všemi variantami - a zůstala napnutá. Ve stejné pozici - neustále váhající a znejistělý - je i odstřelovač Bobby, hlavní postava. Konec měl asi působit akčně, ale i kvůli nedostatečné mozkové kapacitě hlavního vrahouna vyzněl trochu hloupě.
Zkusím další díly, jestli bude čtivost a promyšlenost stoupat až do těch mých "nebeských výšin" šestého dílu.

22 17.05.2018

K jednomu z předchozích dílů jsem napsala, že jsem uvnitř (lapena, chycena, přivázána, přikována...) a nechci je - své přátele - opustit. Strávila jsem s nimi dva měsíce a nikdy to nebudu považovat za ztracený čas. Během posledních několika dní mě opouštěli; a bylo to - smutné? Jistě, ale především očišťující a přirozené, protože jsem cítila, že tak to mělo být. Kdybych se řídila pocity z komentářů, bála bych se zklamání, ale to se nedostavilo, naprosto ne. Pro mě je ten konec nejlepší, jaký mohl být, a už předtím, než mi to autor napověděl v doslovu, mě napadlo, že mám sice ráda konce (rozuzlení, vysvětlení), ale mnohem raději mám příběhy. Tento mě pokládal na lopatky a zase zdvihal nahoru - až do maximálního čtenářského uspokojení.

22 22.04.2018

U Pustin jsem zapřemýšlela, jestli nejsou vrcholem série; možná ano, ale Vlci z Cally "cvakají zuby" (to není úplně přesné, viďte) velmi blízko. Opět vynikající - a konec je dokonalý. Knížky jsou s děním ještě více spjaté, objevily se další dveře, vstoupila další postava se svým životním příběhem a zapadla mezi naše přátele (a já je za SVOJE přijala už dávno a naprosto bezvýhradně), jako by tam byla odjakživa. Jsem ztodesovaná, jsem uvnitř a nechci je opustit.

22 10.04.2018

Už se při četbě nikdy neoprostím od představy Lízy jako sošné krasavice Audrey Hepburn, nedá se nic dělat. Nakonec poněkud arogantnímu a protivnému profesoru Higginsovi tvář Rexe Harrisona, ve které bylo něco milého, i pomohla, nepřijde vám? Muzikály nemám nijak zvlášť ráda, tento ale ráda mám. Jak při něm, tak při čtení hry se usmívám: Higginsovým vtipným urážlivým replikám (to se mi to usmívá, když se netýkají mě!) a představě, mile naivní (s větším důrazem na slovo "mile"), že člověka by šlo vylepšit tak zásadně tím, že bychom ho naučili správné výslovnosti.
Já se musím přiznat k tomu, že Higginse mám vlastně ráda; v životě by bylo těžké s ním vyjít, ale je to člověk čitelný a předvídatelný. Další postavy jsou stejně důležité: kdo by si nezamiloval laskavého plukovníka Pickeringa, ten ostrůvek bezpečí a klidu... Moje favoritka je ale Higginsova matka, chápavá a schopná nadhledu (aby ne, mít takového syna, to vás naučí toleranci). A praktická paní Pearceová je dobrý člověk se selským rozumem, který umí nazvat problém pravým jménem. Naopak Lízin otec mi vždycky vadil - v muzikálu ještě o moc víc - a Freddy je nikdo (proto nemám úplně v lásce konec hry).
Tato hra je stará víc než 100 let - ale čte se nádherně. Maturanti, věřte mi, je to dobrá volba.

22 08.03.2018

Normální; přečetla jsem ji se zájmem, i když ne s nadšením (3,5 *). Měla jsem pocit, že jsem všechno v ní obsažené už v několika jiných detektivkách četla (ale já jich už mám za sebou dost - a málokdo přijde s něčím naprosto novým). Musím se usmívat nad mladou vyšetřovatelkou-krasavicí, která miluje rychlou jízdu - myslela jsem, že na ni má copyright Deaver :-). Kim je ale na rozdíl od Amélie pěkně sarkastická protiva, což sice autorka vysvětluje, ale já přece jen vidím její chování a prožívání jako trochu přehnané.
Jenže nakonec mi zůstal pocit víc dobrý než špatný, takže zkusím další díly. Třeba se v nich autorka už vyvarovala opakování vět (nejen té s očima k nebi).

22 21.01.2018

Někdo zde píšete o jednohubkách - máte pravdu, mňam. Poirota miluji ve všech autorčiných prózách. Ale konečně jsem už dostatečně zestárla na slečnu Marplovou! Ohromně mě baví číst její promluvy, zdánlivě nesouvisející s případem, kvůli kterým vypadá jako - cituji - "maličko odtržená od reality" (a to "maličko" je ještě míněno ironicky). A ona to potom shrne a vyřeší - a všechno zapadne do sebe, logicky a jasně. Já si tak trochu představuji samotnou Agathu Christie ve stáří: klame věkem i tělem, ale mysl? - bystrá a jiskřivá. Těším se na další její detektivky, které mi v mládí unikly - už jich bohužel tolik nezbývá.

22 09.01.2018

Jedna z autorčiných knížek, které jsem neznala; bezvadná, promyšlená, užila jsem si čtení maximálně. Mám prostě Agathu Christie ráda.

22 02.01.2018

Kdo má tuto autorku rád, nebude zklamán; ani já nebyla. Mám ráda detektivky, ve kterých jsou chapadla minulosti stále zamotaná v přítomnosti; to víte od začátku - ale stejně nevíte nic. Napínavá a čtivá knížka, bavila mě.
Jednu hvězdičku dolů dávám za "podivná zranění" a "mučedníky" (jak se uvádí v anotaci - abych neprozradila moc) - schválně, jestli to uvidíte stejně.
A zase, už u kolikáté knihy přeložené z angličtiny mě napadlo: který Čech používá slovo "zatracený" v nadávce? Kdo z vás řekne: "Jsi zatracený ... (hlupák, macho, zloděj, ...."? Fakt by vás, milí překladatelé, nenapadl přesnější výraz?

22 06.12.2017

Už když jsem jako holka četla Metráčka a další Rudolfovy knížky pro mládež (dívky především), říkala jsem si, že umí dobře vystihnout duševní a citový život dospívajících dívek. U tohoto románu jsem si vlastně totéž řekla i o jeho schopnosti nahlédnout do duše ženy středního věku. Zajímavá otázka - s čím se žena vyrovná lépe: s náhlou manželovou smrtí, nebo s jeho zradou?

22 06.09.2017

Také si to dětské nadšení z této knížky pamatuji. Nic jsem o ní nevěděla a říkala si - jak mi mohla doteď uniknout? Musím se usmívat nad tím, jak všichni, kdo jsme sem komentář napsali, asi cítíme, že dnes bychom ji považovali za - řekněme - méně kvalitní literaturu. Ale tehdy? Neměla chybu!

22 06.09.2017

Po 20 letech jsem si přečetla znovu a snížila hodnocení. Důvodem mých tehdejších čtyř hvězdiček byl nejen Novákův čtivý styl psaní (to uznávám stále), ale především jakási úcta k vracejícím se exilovým autorům a jejich moudrosti, se kterou srovnávají zkušené demokracie s tou naší, mladinkou, a vidí spoustu chyb - samozřejmě, viděla jsem je i já, i tehdy. Nebudu nikomu nalhávat, že si já, Češka, často o Češích myslím, že mají, co si zaslouží, protože jsou mozkově i tělesně líní (a hůř). Jenže od spisovatele nečekám konkrétnost, natož osobní zaujetí kritiky. Čekám řekněme procezení vlastní zkušenosti přes síto právě té zmíněné moudrosti - a především čekám to, co sama neumím – přes síto umělecké, neb jsem umělec. A to mi tady a teď chybělo. Takže trochu vtipné, trochu poučné, ale roztříštěné a konkrétní, bez většího nadhledu.

21 10.02.2019