karel9045 komentáře u knih

Jeffery Deaver už několikrát napsal, že píše proto, aby bavil. Rád vymýšlí zápletky s překvapivým rozuzlením, zvláště když se mu podaří svést čtenáře na falešnou stopu. Jeho příběhy by určitě ocenil Edgar Wallace nebo Ellery Queen (oba). Edukativní a náročnou literaturu nechává na jiných. Výhrady, které by mohli mít určití recenzenti k jeho knihám, již ostatně vtipně shrnul v povídce Zápletka (ze sbírky Tak trochu šílení), kde jistý velmi populární a movitý spisovatel J. Prescott zemře a na přetřes přijdou i recenze jeho thrillerů, hovořící o letištní nebo postelové literatuře, braku, či pokrmu bez nutriční hodnoty. Jenže i thriller se musí umět psát a když vidím na pultech knihkupectví některé údajné bestsellery (například Arangův román Pravda a jiné lži), říkám si, že by jejich autoři lekci mistra Deavera pořádně potřebovali. Nápadů má stále na rozdávání, takže si může dovolit vydat sérii povídek, z nichž některé by mu klidně posloužily i pro námět na román. Jistě, pokud znáte Deavera, dokážete občas předvídat pointu (což mně osobně vůbec nevadí), přesto si myslím, že umi být ještě pořád originální i při množství knih, které již vydal. K nejlepším, ze sbírky Panoptikum, řadím tyto čtyři povídky: Bez Jonathana, Víkenďák, Vánoční dárek a pro mě vítěznou Trojúhelník.

2 26.01.2016

Jan Kerouac žila divoce a krátce. A měla, stejně jako její otec, literární nadání. Škoda, že se psaní nevěnovala víc.

2 22.10.2015

Jak už mnozí napsali a celkem výstižně, je to takový Forest Gump po Švédsku. Chlapík, jenž
se hrou osudu dostával do situací, které zásadně ovlivnily světové dějiny 20. století. Takže vlastně Foresta překonal, protože ten se vždycky připletl jen do amerických záležitostí. Jedná se pochopitelně o humoristickou nadsázku a tak nemá smysl tvrdit, že je děj nevěrohodný nebo vykonstruovaný. To bychom mohli zrovna tak kritizovat Červenou karkulku jako málo pravděpodobnou historku. Co mi vadí víc, je začátečnický styl. Nevím jestli to zavinil překlad, ale tento způsob psaní mi připomíná lepší středoškolskou práci. Ve srovnání s jiným humoristou Mordecai Richlerem hraje Jonasson opravdu zatím jen oblastním ligu, ale uvidíme, kam se posune ve svých dalších knihách.

2 10.10.2015

Kladem knihy je velmi dobře vykreslená a uvěřitelná alternativní historie Velké Británie a Evropy poté, co se ministerským předsedou nestane Winston Churchill, ale jeho rival Lord Halifax. Tento muž, jež není duší válečník, se po debaklu u Dunkerque a vítězném tažení německé armády Evropou, rozhodne raději podepsat s Německem mírovou smlouvu. Začíná tak období pozvolného ekonomického úpadku a nástupu fašismu v samotné Británii.
Záporem knihy je nepříliš přesvědčivá zápletka a hlavně nesnesitelně pomalé tempo vyprávění. Autor nás zbytečně provází příběhem hrdinů téměř minutu po minutě, místo rozumného střihu. Není například nutné popisovat celou cestu kamsi a pak zase celou cestu zpět, první zastávku, pak druhou atd. Často se příběhy jednotlivých postav překrývají a tak to co jsme sledovali očima jedné, sledujeme v následující kapitole očima postavy další a tudíž již víme, jak celá věc dopadne. Hrdinové také často opakují to, co již řekli dříve při jiné příležitosti anebo dokola řeší něco co by za okolností, kdy jim je v patách britské gestapo a německé gestapo asi nikdo jiný neřešil.
Kniha je vlastně historický thriller a tento žánr má svá pravidla, pokud chce (krom jiného) bavit. To se ale autorovi příliš nedaří. Příběh by potřeboval výrazně zkrátit a přepracovat, aby získal napětí a spád.

2 23.09.2015

A. C. Clarka mám velmi rád, vážím si jeho vědecké erudice, inteligence, schopnosti vymyslet příběh, ale tohle je to nejslabší, co kdy napsal. I samotný nápad by vystačil na sotva průměrnou povídku. O to více je tu však zbytečné fabulace, podrobností ze života hlavních hrdinů, které přesahují až do intimních detailů a přitom s příběhem nijak nesouvisí. Celé se to pohybuje na hranici kýče. Rozdíl mezi vrcholnými díly (Setkání s Rámou, Rajské fontány, 2001: Vesmírná Odysea, Impérium..) je propastný. Možná za to mohlo nešťastné spojení s Gentry Leem (od začátku osmdesátých let si Clarke zval k psaní spolupracovníky), který ani svými samostatnými romány (např.Poslové rámových světů) příliš nezazářil.

Mako 123123 to řekl výstižně. Snad lze jen dodat, že na motivy románu vznikl film s Clint Eastwoodem v hlavní roli s názvem Blood Work - česky Krvavá stopa anebo slovensky Krvná pomsta. Zajímavé je, že nemusíte řešit dilema, zda číst nejprve knihu a pak vidět film anebo opačně, protože knižní pointa se od té filmové velmi liší.

Nejde o detektivku nebo thriller, jak by se mohlo zdát z úvodní, lehce mysteriózní scény se psem (právě kvůli ní, neboť je zmíněna v anotaci, jsem se na knihu těšil). Ulice kobylek je pokus o psychologický román, v němž jednotlivé kapitoly představují hlavní postavy příběhu. Ústředním motivem je smrt mladé dívky navštěvující místní školu a román se tedy točí kolem několika teenagerů (téměř všichni jsou nějak problémoví: drogy, sebepoškozování, promiskuita, násilí ... ) a jejich rodičů. Vyšetřování nehraje podstatnější úlohu. Umím si představit, jak by celý příběh rozkvetl třeba pod rukama Donny Tartt (Tajná historie), ale Stephen Amidon nabízí jen průměrný, upovídaný příběh, ve kterém jsou postavy tak ploché, že je snadno zaměníte, včetně dvou hlavních představitelek Alice a Celie a závažná témata která otevírá, nemají na čtenáře větší dopad.

1 22.04.2023

(SPOILER) Proč něco dělat jednoduše, když to může být pěkně složité. A tak parta protřelých vrahů vymyslí superkomplikovaný plán na likvidaci tří osob (a ještě k nim přidá další dvě a psa). Problém je, že v reálném světě by se zadřel už nejspíš na prvním bodě: Neznám moc bytů, kde mezi hlavními dveřmi a podlahou najdete škvíru, kterou byste podstrčili návnadu pro psa, nemluvě o tom, že většina z nich spí stejně s páníčkem v posteli v ložnici. Ale byla to zábava a stránky mi doslova utíkaly pod rukama. Jen si cynicky říkám, že Starskiho měli zastřelit už na začátku a Chenová by pak měla dost času všechny hajzly pochytat :-)

1 02.10.2022

Spíše než o studii napsanou historikem umění, specializujícím se na českou krajinomalbu přelomu 19. a 20. století, jde o drobnou připomínku díla žáka Aloise Kalvody a Antonína Slavíčka. Dojem z knihy však kazí několik reprodukcí, které zcela zjevně nemají s Gustavem Macounem nic společného. Jde zřejmě o novodobé a nepříliš povedené padělky. Zvláště patrné je to na stránkách 86 a 87 (pohled přes Karlův most směrem ke Klášteru křižovníků), na stránce 69 Modrý potok, velmi podezřelé je i jezero na stránkách 66 a 67.

Stanislaw Lem se později od této knihy distancoval a nedával souhlas s jejím dalším vydáváním. Označil ji za ranou práci naivního socialisty a některé povídky rovnou za příšerné. Neuplynulo však ani deset let a stanul na špičce světové literatury. Skok z oblastní ligy až na olympijský vrchol.

Palindrom je oddechová, lehčí literatura, kterou si občas rád přečtu. Mysteriózní thriller o věcech mezi nebem a zemí i jednom pátrání. Proč ne. Počínání dvojice hrdinů mi někdy přišlo trochu unáhlené, ale několik scén bylo opravdu velmi originálních a napínavých. Vždycky si představuju, jak by vypadaly ve filmu a i při současném množství thrillerů a detektivek, které však opakují stejné dějové vzorce, by tento příběh určitě nezapadl.
SPOILER!!! Mám jen problém s ústřední zápletkou. Dvojice hledá kazetu s nahrávkou, která zní pozpátku stejně jako při běžňém přehrávání - palindrom ( takovéto : Jelenovi pivo neleJ). Ale proč někoho vůbec napadlo pouštět nahrávku pozpátku? A hlavně, jak to udělal? Pokud by rozšrouboval kazetu a pásek v ní otočil, bude se mu jen přehrávat strana B. To je totéž, jako kdyby kazetu vyjmul a otočil. Aby slyšel nahrávku v kazetovém přehrávači pozpátku, musel by upravit postavení čtecí hlavy. Což by nebylo vůbec jednoduché - anebo se pletu? Dávám tři a půl.

1 28.02.2018

Yann Martel mě ještě nezklamal a ani tato kniha není výjimkou. Téměř lituji, že už jsem ji přečetl a takový pocit nemám příliš často. Zažil jsem ho u Divokých detektivů Roberta Bolaña, u Srdce na obrtlíku Donala Ryana a určitě i u dalších knih mých oblíbených spisovatelů (Iana McEwana, Martina Amise, Donny Tarttové, Johna Irvinga...). Román Portugalské velehory je obtížně popsatelný. Originální, brilantně vyprávěný příběh o lidech, kteří jsou schopni vidět dál než ostatní, tvoří tři novely. První je vlastně roadmovie s detektivním pátráním podobné Lynchovu Příběhu Alvina Straighta, ve druhé se odvíjí temný, trochu mysteriozní příběh silvestrovské noci roku 1938 a třetí vypráví o jednom neobvyklého přátelství. Co tyto tři povídky spojuje, krom zjevných souvislostí, je na každém, kdo se rozhodne si knihu přečíst. A to je to, co vřele doporučuji.

1 12.04.2017

Skvělý byť možná příliš popisný román. Osobně bych si dovedl představit, že je až o čtvrtinu kratší a dynamičtější, protože děj se v něm odvíjí jen velmi zvolna. Ale možná že by pak ztratil hloubku, kterou mu Tarttová svým mistrovstvím vtiskla. Jako každé velké dílo, i tento román není zcela žánrově zařaditelný. Pohybuje se v rovině beletrické, psychologické, ke konci se objevují prvky thrilleru. A není to jen příběh malé dívky, která se snaží vypátrat a pomstít smrt svého bratra. Jde o komplexnější náhled do života ve státě Mississippi (někdejší člen Konfederace) uprostřed sedmdesátých let, kdy se Amerika musela vyrovnat s následky ropné krize a ekonomickým úpadkem, který nejvíce postihl střední a nižší třídu.

1 27.09.2016

Tuhle knihu mám doma už asi dvacet let a pořád mi přijde jako jedna z nejlepších v daném oboru. Dnes už je podobně zaměřených knih hodně, ale s touto se může poměřovat jen málokterá. Mnohdy doprovodné ukázky svědčí o tom, že jejich autoři nejsou dobrými nebo vyzrálými výtvarníky, aby mohli někoho učit. U Stana Smitha se netřeba obávat. Je skvělý. Zvládá portrétní tvorbu, zátiší i krajinomalbu s naprostou bravurou. Obrázky mají patřičný šmrnc, lehkost a komentáře u nich jsou dostatečně srozumitelné. Také oceňuji, že k daným kresbám nepotřebuje používat celou škálu tužek od nejtvrdších po nejměkčí, jak je dnes v módě. Zkrátka Kurs kresby nelze než doporučit všem začínajícím i pokročilejším výtvarníkům a doufat, že se dočká nového vydání.

1 30.07.2016

Skvěle napsaná autobiografie jednoho z největších hudebních producentů a také nebývale skromného gentlemana, který o své životní cestě vypráví s humorným nadhledem. Už v dětství pochopil, že se narodil pro hudbu a rozhodl se jít za svým snem, stát se klavíristou. "Myslel jsem, že Rachmaninov je něco jako můj kolega" píše s velkou dávkou sebeironie o svých hudebních začátcích. Doba a nejspíš ani finanční situace mu neumožňovala se soustavně vzdělávat a tak se stal autodidaktem. Teprve po válce mohl nastoupit k řádnému studiu na hudební škole Guildhall School of Music v Londýně. Získal klasické hudební vzdělání a brzy poté nastoupil do hudebního impéria EMI. Píše-li o Beatles, (ale zdaleka ne jen o nich) jasně říká, že John Lennon a Paul McCartney byli skuteční hudební géniové a teprve za ně řadí George Harrisona, Ringo Starra a také svoji maličkost. Je však jisté, že bez jeho vkladu a nápaditosti by slavná čtyřka nikdy nezněla tak, jak ji známe. Martin dále vzpomíná na spoustu dalších slavných (P. Sellers) i dávno zapomenutých umělců, s nimiž spolupracoval na jejich nahrávkách. Seznamuje čtenáře s prací hudebního producenta a s tím, jak se náplň toho povolání postupem času proměňovala. Vysvětluje, jakým vývojem prošly technologie nahrávání a studiové práce od dob jeho začátků v padesátých letech, až po konec sedmdesátých, kdy kniha vznikla.

1 21.02.2016

Umělá inteligence je námětem mnoha knih už od šedesátých let. Některé pasáže Indexu hrůzy mi přípomínaly dávnou povídku Stanislawa Lema Kladivo nebo mladší a podobnou Clarkovu Vesmírnou odyseu (trable s palubním počítačem Halem 9000), z novějších románů pak Kořist Michaela Crichtona - zde vzniká nová, organická a našemu druhu nebezpečná inteligence a z nejnovějších pak Projekt Kraken Douglase Prestona. Posledně jmenovaný román dokonce popisuje podobný program, jako Harrisův, jehož prostřednictvím probíhá (mimo jiné) obchodování s cennými papíry.
Index Hrůzy se řadí mezi ten druh inteligentních techno-thrillerů které mám rád, ale kterých je na dnešním knižním trhu jako šafránu. Nastiňuje možný problém, s nímž by se civilizace mohla v blízké době potýkat a netrpí přitom přílišnou doslovností, ani fantazií utrženou ze řetězu jen proto, aby působila efektněji.

1 03.01.2016

I kdybych se na předsádce nedočetl, že Arango je scénárista, asi by mě to stejně napadlo. Text není příliš literární a připomíná spíš scénář převedený do knižní podoby anebo přípravu pro skutečný scénář. Sled jednotlivých obrazů přelétá jako kamera z osoby na osobu a ještě nás informuje o něčem, co se děje o půl kilometru dál. To by se nakonec dalo vzít jako specifický způsob vyprávění. Správný thriller by však neměl dovolit, abyste ho odložili dříve, než dočtete poslední stranu. Než autor neodhalí vše co před Vámi skryl a poslední díl skládanky nezapadne na svoje místo. Tady nic takového nevidím. Arango vymyslel zápletku, ale už si nevěděl rady, kam ji posunout. Příběh je vlastně velmi statický a klidně by mohl skončit už v půlce knihy. Rozvíjí ho hlavně další obrazy, třeba kuna ve střeše, což je sám o sobě dobrý nápad, jenže s dějem přímo nesouvisí. Také způsob jak vnímat hlavní postavu je nejasný. Chvíli se zdá, že si neuvědomuje čeho se dopouští a její chování tomu odpovídá, ale už o kus dál vidíme, že velmi dobře ví, co dělá. Svou temnější atmosférou mi kniha připomíná román Stoprocentní riziko Jean- Michela Guenassii (také bývalého scénáristy), ale ten má i přes své slabiny mnohem propracovanější a především gradující děj. Zkrátka pokud chce autor psát thriller, měl by se učit u někoho jako je třeba Jeffery Deaver, mistr zápletek, napětí, zvratů. Protože je škoda zahodit docela slušný nápad, jaký tato kniha nabízela. Pořád si myslím, že se ještě dočkáme filmu.

1 28.12.2015

Zajímavá je asi tak první třetina knihy. Začátky Rolling Stones, jejich hudební vzory a Británie šedesátých let vůbec. Pak se ale "děj" přehoupne do sedmdesátek a začíná únavný výčet Jaggerových sexuálních eskapád, milenek a dětí - za chvíli se už v tom člověk začne ztrácet. Navíc mnoho informací má spíše charakter bulvárních drbů. Hudba je odsunuta na druhou kolej. Je zvláštní, že zatímco tato kniha byla hojně recenzována a komentována v tisku a médiích, jiná se stejným názvem, ale od Philipa Normana, byla téměř ignorována. Měla zřejmě tu smůlu, že se na trhu objevila o něco později, než ta Christophera Andersena a nikomu se už nechtělo číst další knihu o Jaggerovi. Přitom je mnohem zasvěcenější a nabízí nejen detailní pohled na osobnost Micka Jaggera, ale i na hudbu, kterou byl on a Rolling Stones ovlivněni.

1 30.11.2015

Knihu jsem dočetl až na stránku pět nebo možná šest. Tam jsem se dozvěděl, že Lennon byl baladýrem s medovým jazýčkem, který složil písně Strawberry Fields, Penny Lane, Norwegian Wood a Savoy Truffles. Pochopil jsem, že číst dál by nemělo smysl. (Penny Lane složil a zpíval Paul McCartney, Savoy Truffles složil a zpíval George Harrison)
Nedalo mi a hledal jsem na netu nějakou recenzi této knihy a skutečně ji našel na adrese www. brouci.com v sekci recenze. Autor pod jménem OHNOTHIMAGEN nám šetří čas tím, že předkládá autorčiny "nejzajímavější" výroky jako důkaz její absolutní nekompetentnosti a ještě nás baví. Tak třeba:
(A Hard Day’s Night): "…Název filmu však s sebou přinesl i potřebu úvodní skladby – to, zdá se, poněkud zastrašilo Lennona, který nerad skládal."

"…Ačkoli spolupráce s Yoko dala vzniknout několika hitům, bylo nad slunce jasnější, že Lennon na ní byl myšlenkově i kompozičně závislý. Sám by absolutně nic nezvládl, nikdy by nestvořil skladbu formátu Eleanor Rigby, Norwegian Wood, Strawberry Fields a Penny Lane."

(hahaha - Eleanor Rigby složil Paul McCartney, Penny Lane taktéž, až zbylé dvě písně (zde se autorka skutečně trefila) složil Lennon. Norwegian Wood v roce 65 a Strawberry Fields v roce následujícím. A právě na konci roku 66 se seznámil s paní Ono, takže teoreticky, ale spíš hypoteticky by mu se Strawbery Fields mohla pomáhat. Kdo však něco ví o Beatles a Lennonovi pochopí, jak asi vážně by mohl tuto informaci brát.
No nic. Suma sumárum máme zde knihu doslova prošpikovanou fůrou naprostých nesmyslů a informací, které si autorka vycucala z prstu. Když k tomu navíc přičteme otřesný překlad vypadá to asi tak, jakoby se idiot rozhodl napsat pojednání o kvantové fyzice. Jenom mě zaráží, že něco takového mohlo vzniknout v Anglii.

Asi nejlepší humoristický román, který jsem četl. Začátek mě drobet zaskočil - první tři, čtyři stránky. To nás ale jen Richler uvádí do souvislostí života v Quebecu v půlce devadesátých let. Tehdy se tam konalo referendum o odtržení provincie od zbytku Kanady. Zde začínají fiktivní vzpomínky Barneye Panofského ( tedy jeho verze vzpomínek) coby anglofonního obyvatele frankofonní části země. Sarkastický a neuvěřitelně vtipný Panofský nás zavádí až na konec druhé světové války, které se jako voják zúčastnil a pak už bez dlouhých průtahů do let padesátých a šedesátých. Během nich se pokoušel o všechno možné, včetně televizní kariéry. Seznamuje nás se spoustou žen, milenek a vykutálených kamarádů. Výborným nápadem románu je konfrontace Panofského vzpomínek s korekturami jeho syna. Barney si na stará kolena už všechno nepamatuje úplně přesně. Často si plete jména, data nebo používá zkomolené citáty.
A je tu také temnější složka románu. V průběhu děje občas vyskočí dávný příběh Barneyho kamaráda, jehož podivná smrt nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Je Panofský vrah? Přátelé něco tuší. A něco také (ne) napovídá obrázek na obálce. Barneyho verze je tudíž i malinko thriller. A to s naprosto nečekaným vyústěním.

1 15.10.2015