karel9045 komentáře u knih

Mám Willieho rád už dobrých pětadvacet let a proto jsem pochopitelně zajásal, když se konečně na českém trhu objevila kniha, jejímž je autorem. Přestože je Nelson velmi významný zpěvák a skladatel, který zasáhl snad do všech žánrů, kolik se jich na americkém kontinentě urodilo, nedočkal se žádného překladu své biografie. A to jeho muzikantskému kolegovi Bobu Dylanovi jich u nás vyšlo už dobrých pět. Anebo Johnny Cashovi, Nelsonovu dlouholetému příteli, minimálně dvě. Takže alespoň tato malá knížka. Nutno napsat, že se skutečně nejedná o žádné veledílo. Nelson není spisovatel a nemá tudíž se psaním žádné zkušenosti. Nejzajímavější pasáže jsou ty, kde vzpomíná na svoje muzikantské začátky, na kolegy z branže, na písničky které složil nebo nazpíval. Mezitím jsou pak podivně zamíchány jeho názory na politiku, (Willie je dlouholetým příznivcem demokratické strany) na život farmářů na americkém jihu, které se svým dalším kolegou a hudební legendou Neilem Youngem podporuje sérií koncertů Farm aid, anebo prostě na život muzikanta, brázdícího Ameriku autobusem se svojí kapelou už víc než čtyřicet let. Další příspěvky v knize napsali jeho blízcí: manželka, děti, přátelé a spoluhráči, Willie ještě přidal pár vtipů. Výsledkem je pak poněkud nesourodý mišmaš, jako když vlezete do místnosti, kde je spousta zajímavých i zcela zbytečných věcí, naházených na sebe bez ladu a skladu. Kniha by zkrátka potřebovala spolupráci profesionálního spisovatele, který by jí dal pevnou strukturu, styl, zbavil balastu a rozepsal se podrobněji o Willieho hudební dráze. Snad se dočkáme příště.

Toto je 5. kniha s Mickey Hallerem. Objevuje se také jako vedlejší postava v románu 9 draků, ale pochybuji, že tato epizodní role by se počítala do série. Michael Connelly se podle mě stále zlepšuje. Zápletky a způsob jejich řešení se příliš neliší od předchozích knih. Konečně co jiného by měl dělat specialista na trestní právo, než hájit klienta obviněného z vraždy nebo loupeže (výjimku tvoří kniha Zrušený rozsudek, kde Haller zastupuje opačnou stranu - státního žalobce). Posun je ve stále vyšší míře realističnosti. Autor své postavy nešetří. Jsou mnohem plastičtější, když známe i jejich temnější stránky. Ani Haller není svatoušek. Porotou i soudem manipuluje jak to jenom jde a pokud to uzná za nezbytné, sehraje před nimi i připravené divadlo. Ocenil jsem množství detailů, právnických fíglů a kliček, které svědčí o autorově perfektní znalosti prostředí a také, že román se nesnaží za každou cenu překvapovat nečekanými zvraty, které by ubraly na jeho věrohodnosti.

1 10.09.2015

Velmi krátký román - spíš novela nebo povídka. Roth vychází ze svých zážitků z návštěv socialistického Československa v sedmdesátých letech. Pomohl prý tehdy finančně i morálně některým zakázaným autorům, například Milanu Kunderovi. Je zajímavé představit si hlavního hrdinu Nathana Zuckermana na dvou tak odlišných místech: v New Yorku koncem šedesátých let, kde si užívá a zároveň "pyká" za svou literární slávu a v normalizačním Československu, kde se mu na paty lepí tajná policie a odkud je nakonec vykázán jako málo vítaný host.

1 03.09.2015

Dlouhou dobou jsem tento román řadil k cyklu Zlatý věk Venuše a proto nijak nespěchal s jeho přečtením. Omyl. Jedná se o samostatnou knihu, kterou Clarke psal ve svém Zlatém období. To bych v jeho tvorbě zařadil od konce let šedesátých, do začátku osmdesátých let. Čili nějakých dvanáct až patnáct roků. Tehdy vznikla jeho nejdůležitější díla. První díl Rámy, první díl Odysey, Rajské fontány... A ve stínu těchto skvělých knih i román Impérium. Je nenápadnější, ale ani po více než čtyřiceti letech nezastaral. Podobně jako Stanislaw Lem v Návratu z Hvězd nás Clarke podrobně seznamuje se svojí vizí světa za nějakých dvěstěpadesát let a samotný příběh, jakkoli napínavý, nehraje dle mého názoru hlavní roli. Velmi se mi například líbila představa nového (i v rámci románu) typu kosmického motoru. Na mezihvězdné cestování je sice ještě příliš pomalý, ale pro lety sluneční soustavou plně dostačuje a čas letu mezi Zemí a Jupiterem zkracuje na pouhé týdny.

1 17.08.2015

Autor se zabývá problémem společnosti, která podstoupila takzvanou betrizaci, což je metoda zásahu do mozkového centra. Všechny děti jsou hned po narození zbaveny jakékoli schopnosti agresivity, která je jinak vlastní všem živočišným druhům a která byla i do mozků lidí zakódována evolucí. Nová společnost založená na velmi vyspělých technologiích tak ukončila éru válek a konfliktů. Čtenář ji poznává prostřednictvím hlavního hrdiny, který ještě není betrizován, protože se vrátil z mezihvězdné výpravy, během níž uplynulo na Zemi asi sto let. Většina lidí které znal, je již po smrti a setkává se jen se stařičkým profesorem, kterého pamatuje jako malého chlapce. Postupem času si uvědomuje, že nová společnost se sice naučila mírovému soužití a dosáhla netušeného vědeckotechnického pokroku, ale zároveň ztratila schopnost podstupovat riziko. Ztratila zájem o další objevování a dobývání vesmíru a uzavřela se sama do sebe. Jednou ze zajímavostí knihy je, že se zde již objevuje internet, jako důkaz schopností Stanislawa Lema predikovat vědecký vývoj (román je z roku 1962). Při zpětném hodnocení se však sám Lem, známý svou velkou kritičností, vyjadřoval o knize s lehkým despektem. Podle něho se mu nepodařilo fenomén betrizace dostatečně zobecnit a navíc sama betrizace neřeší problém konfliktů vyplývající ze střetu dvou čí více odlišných, byť pro společnost zcela legitimních cílů.

1 10.08.2015

Nemohu si pomoci, ale tuhle knihu považuji za obří kýč. Je nesnesitelně nasládlá a naivní. Těžko se dá věřit čemukoli z toho, co se v ní píše. Parta outsiderů kráčí světem a pod vedením svého mistra koná dobro kde se dá.

1 07.08.2015

U téhle knihy jsem měl trochu problém se žánrem. Čím chce být? Detektivkou, thrillerem anebo psychologickým románem? Ona je od všeho trochu a ničím úplně. Ději chybí gradace a místy jen tak plyne. Ale nechci být jen kritický. Denise Mina má svůj styl a ten je rozhodně dobrý. Myslím, že by stálo za to vyzkoušet ještě další knihy - uvidíme.

Kniha je koncipována jako autorův dopis (nevlastní?) dceři. Čtení to není zrovna lehké, protože se nejedná o lineární vyprávění, ale spíš o sumu postřehů a zvláštní filozofie, v níž se mísí psychologie s literaturou, sexem a dokonce i geografií. Možná že tak si Amis představuje tu pověstnou širokou ruskou duši. Přiznám se, že jsem někdy obtížně hledal smysl vět a slov, ale potom jakoby se příběh rozjasnil a vše zapadlo na své místo. Dokonce i velmi obtížně uchopitelnou povahu autora, jsem začal lépe chápat. Vyprávění je vlastně zpověď starého muže, který si jako mnoho jiných Rusů prožil nejkrutější okamžiky v dějinách 20. století. Přežil stalinský teror 30. let, přežil válku, která ho zavlekla až do Německa, přežil gulag, kam byl po jejím skončení internován. Mezitím se stačil zamilovat do dívky židovského původu a až v táboře, kde se po mnoha měsících setkává se svým bratrem zjistil, že se stala jeho manželkou. V anotaci se dočteme cosi o milostném trojúhelníku, ale žádné romantické drama se nekoná, ani žádný boj o ženu. Autorovy myšlenky se točí především kolem bratra, Zoji (zmíněná dívka), sestry, rodiny a Ruska. A úvahy a reflexe to nejsou vůbec optimistické.

10.04.2018

Kniha není ani skutečná detektivka a ani psychologický román. Spíš nenáročné čtení na pláž. Dvě a půl.

08.04.2018

Stejně jako romány 2666 a Divocí detektivové i tento je, mimo jiné, příběhem o pátrání. Pátrání po vyšinutém psychopatovi Carlosu Wiederovi, tvůrci nového "umění", které se neobejde bez lidských obětí. A to doslova. Je to šílené? Asi ano, ale takové už Bolaňovy romány jsou. Těžko je žánrově zařadit. V jedné knize se snoubí thriller s hororem, detektivkou i novým románem. Na základní kostru příběhu se váží desítky a desítky dalších, trochu jako u Salmana Rushdieho. Autorova fantazie nemá hranice, ale vše drží dokonale pohromadě. Některé nápady využil i pro další knihy (například Fašistická literatura v Americe). Interpretovat Bolanovy romány, není snadné, pokud to vůbec jde. Jsou těžko uchopitelné. Lze na ně nahlížet z mnoha úhlů a vyvozovat různé závěry. Tento by mohl být třeba symbolem zúčtování s Pinochetovou érou, na niž levicový autor pohlíží jako na dobu chilského temna.

27.07.2017

Protože mám rád Martina Amise, čtu vše, co se mi od něho dostane do ruky. A tak jsem narazil i na tento román. Na přebalu navíc stála větička, že jde o mysteriozní thriller. Co víc chtít. Dobré thrillery mám také rád a tak tu jsou hned dva důvody, aby se mi kniha líbila. Jenže, i když má román v tomto zatím jediném českém vydání asi jen dvěstě stran, četly se mi těžko. V krátkosti: jistá dívka se probouzí v nemocnici (zřejmě). Nic si nepamatuje, ale dokonce ani nechápe smysl a funkci věcí, které ji obklopují. Její příběh je popisován způsobem, jakým uvažuje. Ocitne se například v podlouhlé místnosti s keramickými nádobami a čtenář si může domyslet, že je to asi WC anebo umývárna. Před ní se na stěně objeví postava, která zmizí jakmile ona sama uskočí stranou. Dívka se tedy zřejmě podívala do zrcadla. (zrcadlo se tam později objeví ještě několikrát, tentokrát již jako zrcadlo). Nad hlavou jí plují bílí beránci (mraky) atd. Nechápe přesný význam slov čas a místo. Nezřídka si právě tyto dva pojmy plete. Lidi které vidí, si rozděluje do různých kategorií a snaží se vysvětlit si jejich chování a jejich vztahy vůči ní. Pohybuje se mezi sociálně slabšími vrstvami, prostitutkami, lidmi bezcílně se protloukajícími životem atd. Číst kupodivu nezapomněla a tak čte vše, co se jí naskytne. Rychle se učí. Najde si i práci, najde si bydlení, seznamuje se s dalšími osobami. Vše se děje jakoby bez cíle - mimoděk. Příběh na mě působí jako jistá symbolika. Snad způsob jakým se dítě snaží pochopit svět v němž žije, do kterého vrůstá a s nímž si vytváří nejrůznější vazby. Jak se však do toho stavu dostala dospělá dívka? Různé náznaky odhalují její dřívější existenci. Kým byla a kým vlastně je? Žije jen ve stínu svého alter ega? Žije vůbec?
Tady mě kniha rozčiluje nejvíc. Jakmile se hrdinka setká s někým, kdo by jí mohl ledacos vysvětlit, nepokládá kloudné otázky a spokojí se útržky, které se těžko skládají dohromady.... Vždy na začátku nové kapitoly se objeví kousek komentáře tajemné osoby, která sleduje dívčiny kroky a uvádí na pravou míru některé její mylné představy. Také naznačuje, že se dopustila něčeho velmi špatného a cosi špatného bylo spácháno na ní.
Neočekávejte ale žádné jednoznačné vysvětlení. Měl jsem svoji teorii o zneužitém dítěti, ale zase jsem ji zavrhl. Příběh je spíš určitá šifra nebo symbolika zmarněného, nenaplněného života.
Ve srovnání s pozdějšími romány Martina Amise, kde každé slovo a každý příměr dokonale vystihuje situaci nebo děj, se mi tento zdá být užvaněný a ve své popisnosti někdy zcela mimo - možná ale, že chyba je v překladu nebo zkrátka ve mně. Každopádně jsem se místy nemohl ubránit tomu nejhoršímu, co se při četbě může stát - nudě.

28.04.2016

Lincoln Child je zručný řemeslník spotřební literatury, takže vyprodukovat napínavý příběh mu jistě nezabere příliš času. Přesto se těžko bránit dojmu, že Ledová kletba je čirý brak. Nicméně oceňuji některé originální obrazy a situace. Líbí se mi pochmurně vykreslená severská krajina a objev jeskyně, v níž se za tlustou vrstvou ledu nachází hlava zvířete - snad smilodona (tygra šavlozubého) a jeho následné vyprošťování za účasti televizních kamer. To je myslím scéna, která by vypadala velmi dobře na filmovém plátně. Zbytek knihy je pak už bohužel jen primitivní vyvražďovačka a la Vetřelec.

18.04.2016

Thriller je žánr, který se asi nikdy nebude počítat mezi velkou literaturu, ovšem když je jeho autorem Mailer, mohla by to být právě ona pověstná výjimka. Bohužel není. Začátek je nicméně slibný. Deštivý Cape Code a chlápek který se probudil do šílené kocoviny po nekonečném flámu. A na to co pak našel ve své soukromé skrýši, nezapomene do smrti. Bezvýchodnost, tíseň a všudypřítomný déšť. Po sezóně je poloostrov téměř liduprázdný.
Až potud je Mailer bezchybný, úžasně obrazotvorný, jak se na spisovatele jeho formátu sluší. Pak se děj začíná zalidňovat stále větším počtem bizarních postav. Vztahy se komplikují, složitě proplétají a jsou stále méně věrohodné. Logika jednání klíčových aktérů také není příliš silná. Proč ten či onen musel udělat zrovna toto!!?? Nakonec je to pořádná skrumáž plná sexu, drog a dalších Mailerových ingrediencí, která mi vyšuměla z hlavy pět minut po dočtení knihy. Ovšem některé scény zůstaly - je to přece jen Norman Mailer.

08.01.2016

Kráter je asi nejlepší kniha, jakou jsem od Douglase Prestona četl. Podařilo se zde dobře spojit dva žánry. Science fiction a thriller. Možná by se hodilo označení technothriller, jehož nekorunovaným králem byl Michael Crtichton. Ale zatímco Crichton se snažil za akčním příběhem řešit ještě další, obecnější problém, Douglas Preston nás chce především pobavit. Ale to nijak nesnižuje tuto knihu, která je dobře napsaná, má neotřelý nápad a spád.

10.10.2015

Tak nevím. Napínavé to určitě bylo, atmosféra maloměsta jakoby odříznutého od civilizace byla také nádherně tísnivá. Ale to rozuzlení příběhu! To přece nemůže brát nikdo vážně ani v rámci thrilleru. Navíc agent Pendergast je zřejmě obdařen jakýmisi nadpřirozenými schopnostmi, což by nevadilo v žánru fantasy, ale tady?

10.10.2015

Jestli je pravda, že tato kniha byla nalezena v Crichtonově pozůstalosti, pak na ní chtěl nejspíš ještě pracovat. Možná proto působí některé pasáže nedotaženě nebo i lehce odbytě. Ale v celku se čte dobře a Crichton k ní jako vždy nastudoval spousty materiálu. Není to ani tak velký žánrový odskok jak jsem se někde dočetl, protože knih z historickou tématikou napsal několik (Pojídači mrtvých, Proud času, 4 klíče).

30.08.2015

Skvělý politický thriller, který mi svým stylem a závěrem připomíná knihu Absolutní přátelé od Johna Le Carrého. Překvapuje mě také jistý antiamerikanismus obou britských autorů, alespoň co se tajných služeb týče. Na rozdíl třeba od Fredericka Forsytha.