Kee komentáře u knih

Tato kniha byla první, kterou jsem od autorky Aleny Mornštajnové přečela a musím vyzdvihnout její umění se vyjadřovat a používat slova. Už dlouho jsem v české kotlině nezavadila o (pro mne nového) autora/ku, který by mne zaujal již jen pouhou formou vyprávění.
Děkuji za uchování vzpomínek a životních příběhů osob, na něž by nemělo být zapomenuto. Sama se snažím uchovat odkaz svého pradědečka, jednoho z letců čs. perutě RAF a chci, aby lidé tyto příběhy neustále vyprávěli.
Hana je kniha, která se nečte snadno, jelikož nás konfrontuje s těmi stránkami lidské povahy, o jejichž existenci bychom nejraději nevěděli. Když se člověk setká s velkým zlem páchaným lidmi, je velice těžké si uchovat naději, která naše vnímání okolního světa zalévá sluncem. Jsem ráda, že do Haniny temnoty pronikly alespoň slabé paprsky v podobě Miřiny přítomnosti.

36 31.05.2021

Jsem pacifista, to je nutné podotknout hned na začátek. A i když vím, že světové války donutily lidstvo k obrovskému skoku co se týče vývoje technologií, stejně zastávám názor, že to za to vážně nestálo.
Proč?
Všechny odpovědi najdete v Remarqueově tvorbě, nejen v Na západní frontě klid. Nemůžu a ani nechci tvrdit, jak moc válka musela být strašná - nevím to.
Remarque Vás však přenese rovnou do zákopů; běhají po Vás krysy, neustále se do krve drbete kvůli vším a doufáte, že vaši kamarádi jsou pořád naživu a ne na kousky.
Silný zážitek, jejž vřele doporučuji - neustále se k němu vracím. Knihy s válečnou tematikou jsou nesmírně důležité, už jen proto, aby mluvily za všechny řadové vojáky, kteří umírali ve jménu (falešných) ideálů.
Válka není pěkná. Je krvavá, hnusná a zatraceně bolí. Je jedno, jestli ztratíte nohu nebo kamaráda. Je jedno, jestli přežijete nebo ne, protože na bitevním poli stejně umřete...

17 23.05.2017

Kromě níže zmíněných postřehů v komentářích ostatních čtenářů musím vyzdvihnout neuvěřitelný objem práce, jenž musel autor vynaložit na rešerši, aby mohl Psychiatra zdárně napsat.

Když odstoupím od historických podkladů, dobových reálií, znalosti zárodků kriminologie 19. století apod., tak mne zejména nepřestává fascinovat hloubka, do níž se autor ponořil co se týče dobové psychologie (a můj údiv narůstá, pokud autor v tomto odvětví nemá formální vzdělání).

Opravdu klobouk dolů, je velmi málo spisovatelů, kteří se zabývají psychologickými myšlenkami z dřívějších dob a jsou schopni vytvořit tak vybroušený (psycho)analytický proces sestavování profilu vraha, včetně jeho raných let a případných motivů ukrytých v jeho hrůzných činech. A ještě to všechno zaobalit či otisknout do charakteru doby...

Po dlouhé době jsem si přečetla román, jehož inteligence se vyrovná snad jen černotě, kterou odhaluje. A ta je vpravdě temná.

13 15.03.2022

Nechci se nějak vyčleňovat, ale knížky beatniků nejsou pro každého. Někdo jim přijde na chuť, jiný po pár stránkách "nesmyslů" zaklapne a znova neotevře. Mě osobně baví, možná právě proto, že beatnické životy a myšlení z jejich knížek čiší, a ačkoliv je mnohé spojuje, každý z nich je jedinečný. Zatímco Bukowského zastihla nálepka alkoholika se zálibou v ženách a provokaci, Burroughse lidé považují za milovníka opiátů a gayů, Kerouacovi se nevyhne přízvisko kočovník bez cíle, nejen doslova, ale i v životě.

Nebudu odporovat - tohle je také pravda. Jenže u beatniků nelze koukat jen na to, o čem píšou, ale proč to píšou. Nehledat v jejich činění na světě smysl nebo je měřit podle společnosti. Oni si vytvořili svou vlastní, a jestli do ní chcete prostřednictvím stránek vstoupit, musíte hrát podle jejich pravidel, jejich sociálních norem a zákonů. :-)

Možná, že v jejich knížkách poté uvidíte něco jiného.
Hodně štěstí Na cestě :-)

13 30.01.2017

Všimla jsem si Charlieho, útlé, podivně zelené knížečky v knihkupectví a koupila si jeden výtisk.

Knížka má své jemné kouzlo, podpořené hrdinou, který je pravděpodobně jednou z nejrealističtějších postav, s nimiž jsem měla tu čest. Protože Charlie, trpící mnou nazvaným mocpřemýšlivým syndromem, je člověkem, jenž se nebojí nahlédnout pod povrch věcí, častokrát udivuje vyspělými názory (ale pouze dospělé ;), spisovatel celým svým srdcem a hlavně osoba, která Vám učaruje svou tichou silou, tím, že pozoruje, soucítí, ví - a mlčí. Nepoví nic, co byste nechtěli. A i to řekne jemně, tichým hlasem.

A taková je i kniha. Tichým, zároveň však podmanivým způsobem otvírá čtenářovo srdce, uvolňuje vzpomínky (a v mém případě hlavně připomíná nedávné situace :) a než se nadějete, jste vtaženi do rytmu písniček, spontánních nápadů, ale i melancholie a Charlieho úvahy Vám pomáhají lépe uchopit svět - aspoň na chvilku. Konec jsem malinko odtušila, přesto mě lehce překvapil, ale pouze podtrhl celkové vyznění. Doporučuji všem čistokrevným introvertům a vnímavým lidem - neboť tohle je důkaz, že nejste sami. :)

Chtěla jsem přidat citaci, ale on celý příběh je velkým citátem - běžte si ho přečíst. Je to jedno z mála vzácných dílek, kde si každý něco najde. :)

13 26.10.2013

Je vidět, že Tolkien je Angličan, protože na čajovém dýchánku popíjel skutečně dlouho - ale jakmile jsem (kdysi malá) odložila šálek a vydala se s Bilbem na cestu, připadala jsem si, že i tak malý hobit jako já může něco změnit. :)

12 02.05.2018

"...Není pravda, že máme málo času, ale hodně ho ztrácíme. Byl nám dán dost dlouhý život, který by bohatě stačil na vykonání největších činů, kdyby byl celý dobře využit; když se však rozplyne v rozmařilosti a nedbalosti, když není vynaložen na něco dobrého, tu nakonec pod tlakem krajní nutnosti cítíme, že život přešel a my jsme si ani nevšimli, jak ubíhá.

Je tomu tak: nedostáváme krátký život, ale sami si ho zkracujeme, a pokud jde o něj, nejsme chudí, ale marnotratní. Právě tak je v mžiku rozházeno velké, třeba i královské bohatství, když přejde do rukou špatného pána, kdežto když je jmění třeba skrovné odevzdáno moudrému správci, používáním roste, a právě tak je život doširoka otevřen pro toho, kdo s ním dobře hospodaří.

Proč si stěžujeme na přírodu? Ukázala se štědrá. Život je dlouhý, umíš-li jej užívat."

12 10.04.2018

Dítě číslo 44 je mistrně vybudované především na děsivé atmosféře stalinského režimu, syrových charakterech, které jsou ve své upřímnosti nesmírně věrohodné, a spádu, neboť jakmile se do této knížky pustíte, a osloví Vás, musíte neustále obracet stránky, jelikož Vás autor prostě nenechá ji odložit.

Líbilo se mi popisování transformace Lva Děmidova, z oddaného vykonavatele "spravedlnosti" s bezmeznou naivní vírou v chod společnosti na vyvrhele a rebela, který vidí všechny pochmurné, temné strany děsivého života ve stalinském Rusku, a hodlá s nimi něco udělat.

Ze stránek na mě doslova vál mrazivý vítr zmrzlých pustin, padal na mě sníh z větví jehličnatých stromů, když jsem utíkala společně s hrdiny, cítila jsem bezmoc v stísněných místnostech a především jsem stejně jako Lev s Raisou toužila dopadnout vraha.

Za mě pět hvězdiček, jde o opravdu inteligentní thriller s brilantním popisem prostředí, do něhož je zasazen. A motivace knižního vraha - nad tou mi zůstává rozum stát.

12 10.08.2015

Tuto knihu je velmi těžké objektivně zhodnotit, jelikož jde o dílo, které je určeno k subjektivnímu vnímání. Sám autor spoustu věcí neprozrazuje, Pistolník též moc nenamluví, a tak čtenáři většinou nezbude nic jiného, než přistoupit na hru, kterou Stephen King ve svém pochmurném, pokřiveném světě rozehrál. Vtipné však je, že jakmile se přestanete snažit orientovat v příběhu, přestanete si říkat - “jak to sakra myslel?" - najednou z Vás něco spadne a Vy víte, ba co víc - dokonale se orientujete.
Málokdy se mi stalo, aby na mne při čtení ze stránek úplně sálalo nesnesitelné horko nekonečných pouštních plání, abych pociťovala zkaženost přeživšího světa, jenž zapomněl svůj smysl a účel, abych byla svědkem jeho posledních chroptících, smrtelných nádechů, než se odporoučí do nicoty. Forma na mne tedy udělala maximální dojem, přestože místy byla nesmírně nepříjemná a zároveň fascinující, jako žiletky ukryté v černém sametu.
Příběh sám o sobě je silný. Je o člověku. Zapůsobí na Vás tak hluboce, jak jen jste schopni se ponořit do lidské podstaty a pitvat se v ní. Jak dlouho se dokážete podívat na sebe, aniž byste sklopili zrak? Je o pochybách, o rozervanosti, možnostech, o pocitu zmaru, ale i světlých emocí, jež se v Rolandově světě občas vynoří, jako osamělá farma uprostřed písků.
Ne, Pistolník nelze hodnotit klasickým způsobem.
Na to je až příliš osobní.

12 17.04.2014

Silný děj o vině, trestu, spáse a zatracení.

Stephen King stvořil nezapomenutelný příběh, odehrávající se ve velice zvláštním prostředí, přesto mu však vězeňský blok dodává potřebnou atmosféru. Do vyprávění hlavní postavy dozorce jsem se okamžitě vžila, nechala se vtáhnout do jeho života, sledovala ho při vykonávání neobvyklé práce, a cítila k němu respekt, protože nezapomínal, že ať už člověk spáchal cokoliv, stále je v něm kousek něčeho dobrého. Protože v temnotě vždy svítí alespoň jedna svíčka. Zároveň si však uvědomoval, čeho je ona temnější stránka schopná. Myslím, že se snažil být spravedlivým, a právě tento jeho pohled na svět ho sblížil s Johnem Coffeym.

John Coffey je naprosto unikátní postava - s žádnou podobnou jsem se dosud nesetkala. Přes všechnu svou očividnou "tupost, hloupost" byl v mnoha ohledech citlivější a vnímavější než většina charakterů. (Nesmím opomenout pochválit skvěle napsané záporáky - zlomyslného, sadistického Percyho a správného psychopata Billyho Kida.) Jeho dar v kombinaci s jeho vzezřením, to vše se mi spolu s větou "Píše se to jako kafe, jen změníte jedno písmenko." vryly do paměti.

Zároveň se mi líbilo, že příběh směřuje ke konci na dvou rovinách. Vzpomínání na rok 1932, pobyt v domově důchodců. Na obou koncích čeká smrt.

Otázkou zůstává - dokážete na lidi upřít zrak a zahlédnout ono světlo?
Vřele doporučuji.

11 17.12.2014

Knihu vřele doporučuji milovníkům historických detektivek s prvky tajemna.
Oceňuji vykreslení kulis historické Vídně, spousta dobových prvků je zakomponována tak umně, že je pohlceni příběhem ani nepostřehnete. Je vidět, že autor před psaním knihy provedl důkladnou přípravu a oceňuji vsuvky týkající se historie pohřebnictví.

Hlavní postavy jsou zajímavé, komplexní a dostatečně lidské, aby si každý čtenář našel svého oblíbence. Zaujalo mě, že ústřední postava hrobníka Rothmayera je představena skrze "oči" jiných aktérů příběhu a musím říct, že mu to dodává větší charisma, než pokud by byl vypravěčem.

Jediné, co mě mrzí, bylo, že jsem odhalila vraha a proto na mě jeho dopadení nemělo dostatečný "wau efekt". Pár indicií se v příběhu vyskytuje. :-) Pötzsch mě svým vyprávěním zaujal, určitě se plánuji dostat ke čtení jeho další tvorby.

10 14.04.2024

(SPOILER) Knihu bych označila spíše jako thriller než čistokrevný horror; byla napínavá a prostředí divokých lesů mě vtáhlo. Co mě mrzelo, byla absence jakýchkoliv nadpřirozených prvků, kvůli čemuž mi pochmurné kulisy Ashloughského lesa připadaly docela nevyužité (když už ne přímo hlavní zápletka, co takhle pár duchů zemřelých obětí?).

Jedná se o průměrný příběh, co jej však pozvedá, jsou postavy, které se chovají racionálně, plánují, logicky přemýšlejí a pokouší se činit dobrá rozhodnutí. Také oceňuji, že se Darcy Coates snažila vyhnout klasickým prototypům hororových skupin mladistvých (kráska, šprt, sportovec atd.), což jejím postavám přidává na plasticitě.

Tohle setkání s autorkou mě potěšilo a těším se na další příběhy. :)

8 04.09.2023

K příběhům Jamese Herriota se vracím vždy, když nemám dobrou náladu, protože se mi moc líbí způsob, jakým nahlíží na svět.

Připojila bych jednu větu od Senecy, která je sice o lékařích, ale dá se prakticky aplikovat na jakékoliv povolání (čili i veterinu), jehož cílem je pomoci:
"Lékaři platíme za práci, za jeho srdce mu zůstáváme dlužni." :)

8 04.04.2019

Spíše než samotný příběh, mě nadchly myšlenky a pocity, krásně vepsané do slov. Autor s nesmírnou lehkostí vykreslil atmosféru Hamelnu, stejně jako Krysařovu osobnost. A mně nezbývá, než tleskat, protože tato útlá knížečka si rozhodně zaslouží pozornost.. :-)

8 10.01.2016

Špinavě uhlazené verše, sklenka vína a cigaretový kouř. Roztrhané cáry papíru, nebo vzkaz, který chce něco říct? To posuďte sami.

Mně básnické umění Leonarda Cohena uchvátilo, zvlášť některá jeho díla - např. Jak zacházet s poezií. :-)

Není nutné všechno pochopit. Snažit se najít skrytý smysl v každém verši nemá cenu. Spíš nechte slova volně plynout, a až se dostanete k tečce, najednou k Vám báseň sama promluví.

8 17.12.2014

Po dlouhé době jsem se rozhodla dát šanci spisovatelskému umění Naomi Novikové a jsem ráda, že jsem to udělala. Její styl psaní, vyjadřování a stylistiky je na úrovni, která v dnešních fantasy knihách není samozřejmostí a opravdu vyniká. Těší mě, že jsem si přečetla po delší době fantasy příběh někoho, kdo umí psát.

Cením odkazy na mytologii, folklór a pohádky, vše je umně zakomponované do autorčiných vlastních představ, takže mě její svět zaujal a svým způsobem pohltil. Asociace a popisy působení magie a energií jsem si užívala a nechávala se jimi unášet ve směru vyprávění, přestože uznávám, že pro někoho jich může být přehršel. Nikoliv však pro mne; opětovně musím vyzdvihnout Novikové talent vyjádřit zamýšlenou podstatu.

Příběh je komorní, Agniezska je pro mne sympatickou hlavní protagonistkou a vedlejší postavy dějství směle obohacují. Osobně bych knihu neřadila do fantasy pro děti ani YA literatury.

Jediné, co působí jako YA prvek je romantická linka, která je napsaná zejména zpočátku velmi neuměle a hrubě, přesně v duchu toho, s čím jsem se v YA doposud setkala.

To mě mrzí a jedná se o, z mého pohledu, opravdu jedinou kaňku na překrásné tapiserii. Jako by autorka nutila postavy hrát si na něco, co nejsou. Jestli mi něco v klasických YA romantických linkách chybí, tak je to respekt a vzájemná úcta jedné bytosti k druhé. Přitom vůbec nebylo zapotřebí postavy takto srážet, v závěru knihy je znát, jak se navzájem doplňují a vyvažují. :)

7 12.08.2023

Dosud nejlepší příběh z celé série strašidelných domů, který jsem přečetla, a to především díky zajímavému námětu, pečlivě vystavěnému původu celého strašení i sympatickým postavám. Návštěvu sídla Carrowů jsem si užila jako jednohubku k propršenému dni.

Jediné, co bych vytkla, je téměř dokonalá absence jakýchkoliv zásad, které by médium (postava Marjorie) mělo znát... zvlášť když má se světem mezi světy tak bohaté zkušenosti. :)

7 30.08.2021

Ve svitu plynových lamp je velmi rozsáhlý román, který cestuje napříč kontinenty i dekádami. Přesto se jeho ústředním jevištěm stává Londýn 19. století. Užívala jsem si Priceovu vizi této doby se vší špínou i leskem, stejně jako exotickým kořením v podobě opiových doupat, více či méně podvodných seancí a vůně Orientu. Příběh se odmotává jako vlákno z klubíčka, prodchnutý tajemstvími, nevyřčenými slovy a duchy minulosti, jen aby se všechny nitky provázaly v závěrečné ticho a osamění.

Kniha se přes svou tloušťku četla s lehkostí a komorní počet postav ji dokázal utáhnout díky dobře budovanému vývoji a také vlivem autorova psaní, které je v rámci beletrie na poměrně vysoké úrovni a s charakteristickým rukopisem. Zvláště epilog je psán pro mne naprosto skvostným jazykem, který snoubí konce a začátky éry minulé a budoucí.

P.S.: Oceňuji v textu schovaný popis osoby, která je dle mého zmínkou o A. C. Doyleovi.

7 19.08.2021

Kouzelné vyprávění, které místy překvapí svým naturalismem a mrazivou atmosférou... Gaiman umí psát velmi půvabně a dodnes si pamatuji, že když jsem v dětském věku četla Koralínu, tak mne svým vyprávěním fascinoval a mírně děsil zároveň.
Nejvíc se mi na jeho psaní líbí fakt, že nemá potřebu se pokoušet o okázalý příběh. Jeho příběhy prostě mocné jsou, sílí, rostou a vyvíjejí se v tichu a se stejnou samozřejmostí jako stromy.

7 11.01.2021

Obraz Doriana Graye je skutečně dobře napsaná kniha s důležitým poselstvím, na než by si měl každý z nás přijít. Nemám co vytknout, inteligentní dialogy a celkově vysoká úroveň Wildeova psaní mi v tom brání.
Jediným důvodem, proč jsem nedala plný počet, je fakt, že Dorian Gray je z hlediska psychiky pro emočně senzitivní jedince tak trochu utrpením. Hlavně projevy lorda Henryho a manipulace, která ze stránek přímo prosakuje. A sledovat, jak to s Grayem jde z kopce, jak se stává prázdnou slupkou přetvořenou k obrazu svého zkaženého mentora, jak si ospravedlňuje své činy naučenými frázemi, to je vážně něco. :-)
Velmi působivá kniha. Jen pro mne, jakožto hodně citlivého člověka na psychický nápor (který se sám setkal s nebetyčnou manipulací), trochu silné kafe. :-)

7 02.04.2017