Kee komentáře u knih
Slušně nastavená laťka, cením myšlenky a vytyčený směr.
Především Abeova soukromá linka je to, co Smrti přidává hodnotu - byť se jedná jen o krátkou epizodu, na celé knize mne zaujala nejvíce.
P.S.: Rogera mám čím dál raději.
Těší mě, že členi Ú.P.V.O. dostali svůj vlastní prostor a kromě děje mám tak možnost sledovat jejich interakce, detaily a črty vykreslující jejich osobnost. Každého z nich jsem si oblíbila pro něco jiného. Zaujalo mě, že se Mignola konečně rozhodl poodhalit roušku nad původem Abea Sapiena, ačkoliv jeho sdělení vyvolává víc otázníků, než přináší odpovědí.
(Upřímně - osobně by mi ani nevadilo, kdyby Abeův původ zůstal navždy neznámým, protože ne všechny životní peripetie lze vysvětlit a vtisknout jim zpětně význam...)
Zatímco lovecraftovské odkazy jsou zde prezentované nenásilnou formou, šroubování na děj Hellboye takovým způsobem, že jsou všechny závity až příliš pevně utažené, to mi úplně nesedlo. Postrádala jsem Mignolovu příslovečnou lehkost, díky níž se mu například v Hellboyovi daří míchat folklór z různých částí světa.
Co se týče vizuálu, pak Guy Davis sice není Mignola, ale pro mne je vcelku důstojným vypravěčem. Jediné, co mi místy nesedělo, byla volba barevné palety, která narušovala atmosféru a úplně se nehodila k ladění příběhu.
Komplexně se však jedná o zdařilé pokračování - jak je zde již řečeno, dlouhý příběh ponteciál Ú.P.V.O. vynáší do zcela jiné perspektivy.
Zdá se, že se ze mne fanoušek červené knihovny zřejmě nestane. Budu se opakovat, jak již zmiňuji v komentáři k prvnímu dílu - pro mne je romantický příběh dobrý ve chvíli, kdy si jej užijí obě pohlaví.
Veškeré předchozí výtky k Cizince přetrvávají i ve Vážce v jantaru. Mrzí mne neuvyužitý potenciál historického prostředí a historicky poměrně významných událostí (nejen pro Skoty) i nevyužité možnosti nadpřirozených prvků, ploché postavy a jejich (více či méně občasné) nedospělé chování i další věci... Série Cizinka mi k srdci nijak nepřirostla, a pokud si někdy přečtu další díly, tak jen jako výplň na zkrácení dlouhých cest vlakem.
Osobně mi přijde, že je v poslední době velmi málo ženských autorek, které dokáží živě a opravdově napsat sex - dosud jsem narazila spíše na mužské autory, jejichž líčení se mi zalíbilo. Možná je to tím, že ženy mají sklon do psaní o sexu míchat své ideály či idealizace (což samo o sobě není špatné), zatímco muži jsou více ukotveni v přítomnosti, v prožitku a aktu jako takovém - to je pro mne jakožto čtenáře lepší varianta... Chápu však, že tady se jedná o otázku osobního vkusu.
Přiznám se, že tento sborník povídek jsem četla asi nejdéle ze všech - protože mi dělalo problém po další průměrné či špatné povídce otočit stránku a číst dál. Přesto je zde ukrytých pár příběhů s potenciálem a byla by škoda je házet do stejného pytle. Rozhodla jsem se ohodnotit každou povídku zvlášť, a výsledné hodnocení celé knihy je vytvořeno na jejich základě.
Jako celek je sborník velmi nekonzistentní a přijde mi, že autoři zcela nevyužili (či nepochopili) zadání "nebezpečné ženy". Protože nebezpečná žena nemusí být jen prvoplánovou drsňačkou, která jde vystřílet benefiční ples plný záporáků, a jen tak náhodou u toho vypadá proklatě sexy (v rudých šatech zapůjčených nejlepší kamarádkou).
Takže bych to shrnula slovy: "Ach jo."
Dle mého subjektivního hodnocení za přečtení stály povídky: Ruce, co tam nejsou; Zápas s Ježíšem; Druhá arabeska, velmi zvolna; Stíny pro Silence v Lesích Pekla; Lži mojí matky. Pro čtenáře dychtivé historie Západozemí pak Princezna a královna.
Tuhle knihu je těžké hodnotit hvězdičkami, protože za nějaké pasáže bych sklouzla k jedné a za jiné zas dala víc. Nechci Psychickou sebeobranu házet do odpadu, jelikož vím, že byla napsaná v roce 1930 a z hlediska vědeckého se psychologie posunula jinam.
Z hlediska esoterního nebo náboženského mi vadila někdy velmi násilná propagace křesťanské víry a - ačkoliv je možné, že jsem si to poněkud přibarvila - vrhání stínu či sklony k démonizování jiných duchovních cest.
Respektuji autorku jako křesťanku, jen mi vadí, že není schopná vystoupit z uvažování "věřte si čemu chcete, ale křesťanství je pravá víra". Tím neosočuji křesťanského čtenáře mého komentáře, pouze tvrdím, že tohle je velice úzkoprsé přemýšlení.
Oceňuji výběr témat, podělení se o vlastní zkušenosti, ale nelíbí se mi poněkud příliš sebejisté vystupování stylu "mám patent na rozum". Je možné, že autorka si byla jistá v kramflecích díky všemu, co zažila, ale na mne to působilo jako prostá domýšlivost.
Asi jsem příliš tvrdá, jenže od tohoto typu knih vyžaduji autorskou pokoru. Duchovno je příliš rozsáhlé a osobní na to, abychom si mysleli, že jej dobře známe.
„Skutečný hrdina se stal hrdinou omylem; přitom vždy snil o tom být skutečným zbabělcem, jakými jsou všichni ostatní.“ (U. Eco)
Tentokrát opravdu za mocného hřmění přichází běsové...
U pár scén jsem měla jsem husí kůži a jo, brečela jsem. :)
(SPOILER) Útěk z Falaise dotahuje do konce příběh záchrany galického prince a mně bylo jasné, že jakmile na scénu dorazil Halt, vše se v dobré obrátí.
Tentokrát jde o průměrný průměr, jehož nejnapínavějším bodem je souboj Maddie s galickým rytířem, který - POZOR SPOILER - dívka musí zákonitě vyhrát. Ale její heroické schopnosti bych chtěla mít, ne že ne. :-)
Mrzí mě vyvrcholení, přišlo mi nemastné, neslané. Postava prince, o kterého celou dobu jde, je snad nejvíce plochou postavou, se kterou jsem se tento rok setkala. Opravdu je jen nastrčenou figurkou, aby mohla proběhnout jeho záchrana. A to je vážně škoda - líbily by se mi jiné zápletky... Třeba že se z prince vyklube zajímavá nová hlavní/vedlejší postava, kterou s Maddie spojí přátelství nebo i náznak romance. Nebo že jeho věznění není tak docela věznění, ale rebelie, jelikož nesouhlasí s vládnutím otce... Přijde mi to odbyté, já bych se snažila víc. :-)
Po dlouhé době dětská knížka, která mě opravdu vzala za srdce a pohladila po duši. :-)
Oceňuji provázanost s přírodou, téma holčičího přátelství a přítomnost kouzel - příběh pozvedají i půvabné ilustrace. Bavily mě veršovánky, poměrně zdařile přeložené a slovní hříčky zejména Markéty, kreativita Valentýny. V knížce je přítomná velká hravost a hřejivost, myslím, že cílová skupina dívenek se nechá velmi snadno vtáhnout.
Vřele doporučuji a určitě se poohlédnu i po autorčině další tvorbě.
(SPOILER) Z mého pohledu je tento díl lepší než první.
Cením, že propojení s prvním dílem je spíše nenásilné a pouze v pár bodech - není úplně nutné číst předchozí knihu, abyste si tuto užili.
Postavy jsou příjemné a vztahy mezi nimi hřejivé (hlavně trojúhelník Corrie + Sam + Isis), sídlo přiměřeně děsivé a zakomponování dětského zlovolného přízrakku taktéž přidává na kvalitě. Kniha je čtivá, přijde mi, že prolínání dějových linek mezi minulostí a současností ji ozvláštňuje, v lineárním pojetí času by dle mého názoru tolik nevyzněla.
Jediné, co mi tedy přišlo trochu na škodu - a POZOR, tady je vyzrazení zápletky celé knihy - je totožnost vraha, který zabil Sama. Jako by celou dobu autorka směřovala k tomu, že svého manžela zabila v době posledlosti Corrie, a pak se najednou rozhodla sjet z původně vytyčených kolejí. Motiv Willa mi přišel přitažený za vlasy. Přišlo mi, že buď autorka nakonec nechtěla, aby s tím Corrie musela žít, tak ji ušetřila (pro což mám pochopení), nebo chtěla vyvolat wau efekt a vyhnout se předvídatelnému závěru, což se ale úplně nevydařilo.
Tento díl patří k silnějším v sérii, hodnotila bych 3,5 hvězdami.
Co jej vyzdvihuje, je opět zajímavé prostředí (Krollův hřbitov a jeho příběhy) a nadpřirozené úkazy. Ubylo rutinních monotónních popisů přitažlivosti mezi Devlinem a Amélií, stejně tak některých Améliiných myšlenek, které se točily v kruhu.
Přesto mě mrzelo, že Stevens rozehrála opravdu zajímavý děj, jen aby vše utnula a vyřešila v pár posledních kapitolách (rozehráno bylo tak dlouho, že jsem si myslela, že bude děj pokračovat v další knize). Záhada byla sice v obrysech objasněna, ale chybělo mi vykreslení některých dalších aspektů, více informací o Ezrovi Krollovi, Rose, co se přesně přihodilo... Cítila jsem se odbytě. (Ale hlavně, že mi bylo opět naservírováno, jak Amélii šimrá v zátylku, když se blíží Devlin :-)
Jak píší jiní čtenáři, doufám, že nakonec Améliin původ a schopnosti neskončí příliš překombinovaně, současné rozvinutí je tak akorát. Sérii dočtu, ale musím říct, že se k ní vracet nebudu a drží mě pouze duchařský aspekt (a prostředí hřbitovů) - kdyby bylo v knihách ještě víc romantiky v pojetí Stevens, tak se jimi asi neprokoušu.
Autobiografie Toma Feltona je zajímavým čtením zejména pro fanoušky světa Harryho Pottera kvůli bezpočtu historek z natáčení, stejně jako možnosti lehce zahlédnout opravdové charaktery ostatních herců, kteří se podíleli na filmovém zpracování. Myslím, že fanoušky HP kniha příjemně překvapí, opravdu je čtivá a laskavá; je znát, že Tom Felton vzpomíná především s láskou.
Mě osobně do vyprávění vtáhl zejména závěr knihy, kde jsem se dozvěděla (což jsem netušila), že se Felton potýkal s odvrácenou stranou slávy a sebou samotným. Musím říct, že tento úsek je velmi mocný, protože je opravdu autentický a bez příkras (zejména setkání se "třemi králi"). Zde jsem se cítila vážně pohlcená.
Přesto musím říci, že literárně pro mě kniha nijak nevyniká, ačkoliv se také řadím mezi fanoušky HP. Nevím, jestli je to překladem nebo autorovým psaním, protože jak jsem již řekla, v závěru knihy ukázal, že spisovatelský talent má.
S kouzelnickou hůlkou je taková fajn jednohubka, krátká exkurze do kouzelnického světa pro všechny, pro něž něco znamená.
Dle mého subjektivního pohledu zatím zcela nejlepší kniha série. Potěšilo mě propojení kultur západu a východu, respektive jejich odlišnosti, které vytvořily zajímavé prostředí pro příběh. Císař Šigeru je důstojným odkazem idey japonských vládců.
John Flanagan píše živé, dostatečně propracované postavy, které si čtenář oblíbí a fandí jim. Líbí se mi, že hlavní postavy jsou typově různé, ale všechny oplývají kvalitami, jež vzbuzují úctu (mám radost, že mladí čtenáři mohou nalézt takové vzory, jelikož v dětské fantasy literatuře je jich totiž čím dál méně). Potěšila mě snaha budovat vývoj postav včetně jejich schopnosti uznat chybu a poučit se z ní.
Cením si také silně zdůrazněné hodnoty přátelství, obecné oddanosti ve vztazích, tvrdé práce a schopnosti činit těžká, ale správná rozhodnutí dle vlastního kodexu hodnot či morální cti.
To všechno je v příběhu (nejen této knihy) umně zakomponováno zcela nenásilně, což jej činí mnohem půvabnějším. Líbí se mi, že je zcela na čtenáři, co si z autorova psaní a z názorů a zkušeností postav odnese.
V příběhu by se daly hledat mouchy a nedotaženosti (zejména předvídání děje, opakované monotónní rozdělení rolí při řešení dobrodružného úkolu), ale já si tuto sérii opravdu užívám. Přistoupila jsem na Flanaganovu hru očima dítěte a proto si kritiku dospělého ponechám pro sebe. :-) Série je upřímná, hravá, postrádá nabubřelost a naopak překypuje klasickými archetypálními hrdiny fantasy světů.
P.S.: Má nejoblíbenější postava je oficiálně Horác.
Kniha je určená primárně psychologům, přináší podnětné myšlenky především ve své druhé části (v první je představován koncept archetypu stínu spolu s demonstrací na několika příbězích, uměleckých i životních).
Jako úvod do problematiky mi přijde nosná - pokud však hledáte hlubší a komplexnější sondu, je potřeba sáhnout po jiných autorech.
Umně propracované dílko pro všechny, kteří mají rádi mrazivé příběhy. Oceňuji, že každý příběh se snaží přijít s vlastní zápletkou, jež se týká různých oblastí tajemna - určitě si čtenáři najdou oblíbence podle svého vkusu. Co však knížku činí výjimečnou, je rámec v podobě interakce strýčka Montaguea a jeho prasynovce Edgara; oba charaktery jsou napsané živě. Ponuré prostředí potemnělého domu je výborná deska pro rozehranou šachovou partii.
Kniha v dnešní tvorbě pro mladší čtenáře vyčnívá, protože s nimi vede dialog a nikoliv monolog (nic jim nepodsouvá a očekává od nich, že u čtení budou sami přemýšlet).
To je mi sympatické.
Jako první jsem viděla seriál, který se mi líbil (přestože v poslední zveřejněné sérii mu dle mého názoru poněkud dochází dech a milostné sekvence objevující se s železnou pravidelností à 10 minut mi začaly lézt trochu na nervy), proto jsem sáhla po prvním díle velmi úspěšné knižní předlohy, která však v mých očích nedostála svému renomé.
Prvním problémem byla délka knihy, jelikož činí děj rozvláčným a poněkud nezáživným, zvraty přicházejí udusané obrovským množstvím dalších písmen a slov, takže na mne neměly kýžený "wau efekt". Nejsem čtenářem červené knihovny - romantiku, vášeň, sex a sexuální přitažlivost mám ráda psanou jinak (preferuji kvalitu nad kvantitou). Další velkou změnou pro mne charakter knižní Claire, která mi příliš sympatická nebyla a přišlo mi, že se nechovala úměrně svému věku a životním zkušenostem (např. druhá světová válka). Mé hodnocení dále snižuje nelogické rozhodování a chování postav (opět zejména Claire).
Mrzí mě nevyužitý potenciál historie a magie, který z romantického románu mohl udělat skutečně inteligentní a bystrý příběh. Nechci být sexistická, ale pro mě je milostný příběh dobrý v okamžiku, kdy si z něj něco odnesou obě pohlaví.
Přesto zkusím další díl, jelikož chci vědět, zda je autorka ve svém vyprávění konzistentní, či zda se někam posouvá a nějak vyvíjí.
Nemám slov. Dech beroucí popis veškeré špíny a lesku, bídy a bohatství člověka, se všemi odstíny jeho charakteru.
Na knižním Dexterovi se mi líbí především neskutečně květnatý jazyk s výrazy, u nichž jsem se musela zamýšlet, co znamenají (například dipsofobický), který velmi umocňuje dexterovské myšlenkové pochody, jež jsou kořením příběhu. Děj je lehce zmatněný, protože se autor soustředí především na Dexovu psychiku - Dex je prostě sám sobě středobodem vesmíru.
Nevím, jestli je to plusem či mínusem, to záleží na čtenářích. Seriál si samozřejmě s rozpitváváním nitra nevystačí, a tak z her a dialogů s Temným zabijákem pouze vychází. (Televizní zpracování se mi také moc líbilo.)
Skvělé pohrávání si s otázkou, kde končí a začíná morálka společnosti a kde ta jednotlivce. A jelikož nelze tištěného Dextera srovnávat se seriálovým, za mě pět hvězdiček, já jsem se královsky bavila a stylisticky vrněla slastí.
Mým problémem je, že mnoho knížek nedočtu do konce. Už mám za sebou knihomolství stylu "přečti všechno, co má písmenka" a požaduji od vyprávění nějakou úroveň. Když mám dost hledání v popelu, sáhnu po mých oblíbencích, jako třeba po panu Sapkowském.
Syrové příběhy, s postavami, které si na nic nehrají, znají se a ví, co chtějí (a jsou tím pádem úžasně napsané), dialogy ostřejší než čepel meče, humor, při němž vrním slastí (sarkasmus, ironie, lehké sebeparodování a také Yarpenovy hlášky), snaha přežít ve světě, do něhož byli vrženi, plus sem tam nějaká ta příšerka - co víc si můžu přát? Baví mě, že v příběhu nenajdete jediný "klišoidní vzorec".
A proto se "neočte". :)
Doporučuji - knížky, jež mi zvednou náladu, a Geralt mým mlčenlivým průvodcem ponurými náladami. :) Díky, díky.
Mlčení jehňátek mě nenechalo vydechnout.
Tak nějak mi přišel styl psaní pana Harrise celkem úsporný. I když to není to správné slovo - spíše strohý. A taková je celá kniha. Strohá. Pokud nejste člověk, jehož fascinuje psychologie, přemýšlení lidí (či sériových vrahů), pravděpodobně Vás ta strohost odradí. Jestliže se přenesete přes vraždy, zůstane Vám pouze holé uvažování postav. A to mne zaujalo.
Atmosféra knihy je stísněná, tlačí Vás jako špatně zvolená velikost bot, a stejně v nich chcete zůstat, dokud nepřečtete poslední řádku. Clarice Starlingová v sobě má velkou vnitřní sílu a tím podle mne zaujala dr. Lectera asi nejvíce. Spolu s jemu podobným vnímáním světa, přestože ona zůstává v hranicích zákona.
Pomalu jsem zapomínala, čeho je Hannibal schopen, dokud mi to znovu nepřipomněl.
Tato knížka čeká, dokud nezapomenete (či se zostřené smysly trošku neotupí), a poté udeří v plné síle.
Pro všechny, kteří se nebojí podívat do hlubin i temnoty lidské duše.
Dračí carevna otevírá dveře do jiných sfér, v nichž se skrývají nejroztodivnější bytosti, jež mají svébytné postavení ve folklóru: Baba Jaga, šaman s duší medvěda, draci, démoni, božstva a mnoho dalších, s nimiž se bohatýři během svých výprav setkají.
Přemýšlela jsem, zda nedat nižší hodnocení, jelikož v závěrečné části na mě bylo fantaskních prvků až příliš. Jako by se kola příběhu zběsile točila a mně se z divoké kodrcavé jízdy točila hlava. Seděla jsem však jako přikovaná, otáčela stránky a divila se, kam mě řeka příběhu unáší. Druhý díl bohatýra je spíše fantasy než historický románem s fantaskními prvky (jako je Ocelové žezlo) - koho však změna tónu nezaskočí, ten si užije parádní dobrodružství.
P.S.: Užívám si vzletnost a květnatost vypravěčova jazyka: povětšinou je hladce splavná a jen místy těžkopádná. :-)