Kee komentáře u knih
Zajímalo by mě, jestli sérii nechtěl opustit samotný John Flanagan, nebo pokračuje tak trochu na nátlak fanoušků. :)
Klan Rudé lišky je průměrným pokračováním v rámci celé série, bohužel velmi předvídatelné ve svém vývoji (jak píší ostatní, nové postavy jsou hlavně proto, aby se mohl odvíjet děj, veškeré dějové odbočky jsou předvídatelnou připravovanou půdou pro vyvrcholení zápletky).
Myslím, že věková skupina, pro kterou je série určená, si určitě přijde na své, ale pryč je esence, která byla přítomna v příbězích o hraničářském učni Willovi - pro mě tedy hraničářská série končí skvělým 10. dílem (Císařem Nihon-džinu). Ačkoliv je postava Maddie sympatická a Flanagan se zjevně snaží ji neudělat neporazitelnou, tak postaršené hlavní postavy série mi tak nějak nesedí - zvlášť vývoj nevěřím Kassandře, která se místy chová jako dospělá a místy jako své dospívající já.
Jelikož čtenáři v průběhu čtení knih také stárnou (i ti, kteří začínali jako děti), jsou z mého pohledu dva scénáře, kterými se dá vydat: učinit sérii mnohem dospělejší a nebo začít novou sérii knih ze světa Hraničářova učně, bez starých známých postav. Flanagan pokračuje dále ve stejném duchu: rozumím tomu, že se snaží udržet ono kouzlo, ale je potřeba nového vzduchu a nového prostoru, přílišné natahování škodí celkovému vyznění.
Sérii dočtu, ale Hraničářův učeň je moje srdcovka pouze do 10. dílu. Do tohoto milníku mi přijde autentický a klaním se Flanaganovi za vytvoření alternativního středověkého světa a tolika postav, které čtenáři jednoduše přirostou k srdci.
(SPOILER) Tato kniha je dle mého názoru zatím nejslabším příspěvkem do série Strašidelné domy. Rozsah knihy neodpovídá příběhu, jelikož ten je málo komplikovaný a obsazený málo postavami na to, aby držel tempo 300 stran.
Nemohla jsem se do knihy začíst, ačkoliv začala poměrně akčně. Myslím, že to bylo způsobeno přehršlem popisů jednak dispozic domu a také obyčejných činností, kterých bych čtenáře v takovém množství ušetřila. Autorka má potíže s rozlišováním popisů, které dokreslují děj, a pisatelské vaty, která slouží pouze k natahování knihy.
Stejně tak mi přišlo, že hlavní postava Leigh nedokáže sama o sobě utáhnout děj do zhruba poloviny knihy bez interakce s jakoukoliv vedlejší postavou, vyjma samotného strašení. Nevadí mi komorní příběhy, ale tohle bylo už trochu moc. Uvítala jsem, když se v knize objevila Sára a první dialogy, bylo to jako závan čerstvého vzduchu do zcela vydýchané místnosti.
Wau efekt v prostředku knihy se u mě nedostavil a závěr a vyvrcholení bylo velmi předvídatelné a postrádalo logiku, jež by dostatečně vysvětlovala chování ústředního "záporáka" - proč se Peter rozhodl vraždit tak najednou?
Nápad byl zajímavý: otočit role a z ducha udělat "klaďase" a z člověka "záporáka", vyprávět děj skrze ducha. Obávám se však, že perspektiva očima Leigh není dostatečně nosná a knize by prospělo vícero vypravěčů (např. + Sára), přidalo by jí to na plasticitě. Zaujalo mě, že Darcy pojala duchovo vnímání jako rozpadající se a existující mimo prostor a čas, ale také se jedná o slabinu knihy, kvůli které ztrácí pozornost čtenáře. Příběh by potřeboval podpořit ještě jedním hlasem, racionální linkou - nemusela by být od počátku, ale třeba od poloviny knihy.
Nadčasové zamyšlení se nad vývojem lidstva, společnosti i jednotlivce. V některých pasážích mě fascinovalo, jak dobře zapadají do současného dění a současných (ne)vyřčených otázek.
"Otázka lidských vztahů a vnitřní soudržnosti naší společnosti je naléhavá vzhledem k atomizaci masového člověka, který je jen stlačován dohromady a jehož osobní vztahy jsou podkopávány všeobecně rozšířenou nedůvěrou. Tam, kde se uplatňuje právní nejistota, kde vládne policejní sledování a teror, propadají lidé osamocenosti, což je však účelem a záměrem diktátorského státu, neboť ten se zakládá na co možná největším nakupení bezmocných sociálních jednotek. (...) Je proto v nejvyšším zájmu svobodné společnosti, jestliže se z psychologického hlediska stará o otázku lidského vztahu, poněvadž na něm spočívá její vlastní soudržnost a tím i její síla. Tam, kde přestává láska, tam začínají moc, znásilňování a teror."
Tento díl hodnotím jako doposud nejslabší z celé série, což je škoda.
Přijde mi, že autor nezvládl povídkový koncept, protože kvalitou ani obsahem tyto povídky nejsou na úrovni, kdy by si dle mého názoru zasloužily podobu knižního vydání. Některé z povídek mi přišly čistě účelové, aby se nějak ospravedlnily určité zákonitosti příběhu nebo jej dokreslily. Z mého pohledu se autor pustil do příliš mnoha dějových linek v jedné knize, z nichž některé mají potenciál samostatné knihy či série (zejména Hiberňan) a jiné se dají dějově shrnout do několika vět a nejsou dostatečně nosné.
Také zastřešující rámec archeologického výzkumu nedrží povídky pohromadě, působí až rušivě, jakoby navíc (stejně jako násilné navazování "spin-off" série ve Skandii - řekla bych, že propagace v knize samotné se mohl autor ušetřit).
Mrzí mě, že zásadní události ve vývoji postav (svatba Horáce a Kassandry) jsou popsané povrchně, tak nějak "aby to bylo", přitom nabízejí příležitost ukázat postavy v jiném světle, vykreslit jejich vztahy, na což při plnění úkolů a během dobrodružství není tolik prostor (např. rozvíjení vztahu Jenny a Gilana). V tomhle ohledu jsem si jako čtenářka, která má postavy série ráda, připadala trochu odbytě.
Na rozdíl od některých jiných čtenářů mi rozhovory s koňmi nevadily, nepůsobily na mě rušivě, ale to je asi tím, že já si se zvířaty v reálném životě také povídám... :-)
(SPOILER) Autorka se zkušenostmi stále zlepšuje a proto hodnotím román Upálené jako její dosud nejvíce podařený. Líbilo se mi téma a kulisy, do kterých jsem zavítala, potěšilo mě, že hlavní postavou je farářka, jelikož ty obvykle mnoho prostoru nedostávají (na rozdíl od mužských protějšků), ačkoliv se v protestantských odnožích křesťanství vyskytují.
Tajemství postav se mi podařilo rozplést dříve, než byla naservírována na konci knihy, což mi nevadilo. Nesedělo mi pouze občasné nelogické chování postav, protože se dle mého nechovaly dostatečně v souladu s vlastní minulostí (zejména hlavní postava).
Také mě mrzí, že nadpřirozená linka nebyla více propracována, že zůstalo pouze u pár zjevení. Z mého pohledu velká škoda, jelikož autorka mohla více propracovat paralelu mezi upálenými dívkami ze středověku a hlavní hrdinkou, která byla také podrobena nespravedlivému a bolestnému zacházení ze strany církve.
Kniha se však stále řadí mezi nadprůměrné thrillery a je dostatečně nápaditá, aby udržela čtenářovu pozornost.
Plně souhlasím s komentářem uživatele Agatha84, pouze doplňuji, že jazyk, jakým autoři hovoří s teenagery a adolescenty, kteří mají být cílovou skupinou knihy, je na můj vkus zbytečně komplikovaný, zbytečně abstraktní a místy příliš odborný. Někde jakoby zase inteligenci dospívajících podceňoval. Nevím, zda je to překladem, ale jazykově je to velmi nevyvážené, což je u tohoto typu knížky zásadní problém.
Co se týče samotných aktivit, jejich jádra jsou užitečná (95 % vychází z KBT), ale já bych je v praxi modifikovala, abych je dospívajícím přiblížila a aby z nich (snad) více vytěžili - zde se jedná čistě o mou preferenci a cit.
Opakovala bych komentáře jiných uživatelů, proto jen:
"Když někdo prokazuje dobrodiní komukoli bez rozdílu, není to milé nikomu. (...) Jestliže chceš něco učinit vítaným, učiň to vzácným. (...) Já věru dobrodiní nijak neomezuji. Musí se však při nich uplatňovat soudnost, vždyť si nikdo nemůže vážit takových, která byla prokázána náhodně a bez rozmyslu."
"Nejvyšší dobro nespočívá v čase. Ať je jak chce dlouhý, vezmi jím za vděk. Oddálení dne smrti nebude mít žádný příznivý vliv na tvé štěstí, protože trvání nepřidává životu štěstí, ale délku."
"Neznáš hodnotu přátelství, jestliže nechápeš, že dáš mnoho tomu, komu dáš přítele..."
Cením snahu zaplnit "mezeru" na knižním trhu a poskytnout čtenáři co nejvíce komplexní a ucelenou odbornou knihu na téma paliativní péče, která je velmi důležitým a náročným oborem. V otázkách smrti se autor nevyhýbá (vyjma témat souvisejcících s paliativou) ani představení kontroverzní problematiky eutanasie nebo například prožitkům blízké smrti (near death experience). V úvodu knihy pak přemýšlí nad postojem společnosti vůči smrti a umírání, jak se tento postoj v průběhu času proměňoval. Myslím, že tato kniha vytváří dobrý odrazový můstek pro teoretický základ a primární orientaci. Pokud však čtenář hledá něco osobnějšího, prodchnutého zkušenostmi či zážitky, pak bude muset sáhnout po jiných titulech, jichž je na téma smrti v českém éteru jako šafránu...
"Nikdo poctivý nežije snadný život, Edwarde. Ten vedou jen ti, kdo působí nejvíce bolesti."
Nejprve by bylo asi dobré zmínit, že kniha opravdu trpí českým překladem. Pro osoby znalé počítačových her (ke kterým se řadím) nepředstavuje z hlediska děje nic nového, což je možná trochu škoda. Období pirátů a pirátských ikon jako je Edward Thach, Charles Vane, Calico Jack, Anne Bonny a dalších, si dle mého názoru zaslouží větší prostor pro dokreslení reálií a vykreslení jednotlivých charakterů - příběh mi přišel v určitém aspektu vyprávěn velmi úsporně a komorně. Jelikož mám tuto historickou epochu ráda, šla bych trochu víc do hloubky (ale to je jen čistě má preference).
Edward Kenway není klasický hrdina (ani antihrdina), rozhodně je však zajímavým charakterem, který vzbuzuje emoce. Co se týče templářů a asasínů, v posledních dílech herní série je tento prvek tak nějak zabudovaný násilím (což je škoda, jelikož tituly samy o sobě, bez násilného zařazení k AC sérii nejsou špatné, vyjma mnou subjektivně těžce neoblíbené Valhally). I v této knize působí poněkud "navíc" a kdyby nebylo styčného bodu v podobě Mary Reedové (mj. mé nejoblíbenější postavy v příběhu), která Edwarda vtahuje do světa asasínů a templářů, tak by působil vyloženě nepatřičně.
Black Flag potenciál má, ale kdybych měla někomu doporučit, zda si spíš přečíst knihu nebo zahrát hru, tak druhá možnost mi přijde lepší.
Franklova fascinace filosofií je v jeho smýšlení i teorii znát. Jelikož hovoří o smyslu života, pohybuje se na poměrně vysoké rovině abstrakce, která nemusí být každému srozumitelná. Jeho odpovědi na otázky života jsou prodchnuté moudrostí, především jeho náhled na fenomén utrpení.
Ve výboru přednášek se mnohokrát vymezuje vůči adoraci a dezinterpretaci psychoanalytického smýšlení. Zajímalo by mě, zda Frankl ve své době opravdu musel tak ostře pozvednout hlas, aby jej bylo v odborné společnosti slyšet. Kritika je to nicméně oprávněná.
Přestože se psychoanalýza považuje za dinosaura psychologie, stále si od Freuda a jeho pokračovatelů odnáším podnětné myšlenky. Osobně se domnívám, že je vždy potřeba brát v úvahu kontext a životní okolnosti, z nichž velikáni psychologie vzešli. Možná právě proto má Viktor Frankl tolik, co nabídnout.
Tuto útlou, ale informacemi překypující knížečku bych doporučila lidem, kteří se v literatuře o severské mytologii teprve rozkoukávají (vyjma originálních ság, písní a skaldské poezie). Pro člověka, který se o problematiku zajímá delší dobu pak nabízí relativně dobré shrnutí stěžejních bodů a možná i podněty pro odlišné perspektivy, jimiž lze mýty (a další prameny) nahlížet.
Zároveň bych ráda poznamenala, že pro čtenáře, který nordické bohy ctí, bude kniha Severské mýty poněkud "plochým" popisem jejich podstaty, místy možná až příliš zjednodušujícím či nelichotivým (např. Freyja jakožto bohyně "proslulá svou posedlostí po mužích"). Zde se mi zdá na místě respektovat, jaké nástiny bohů vymezují dochované prameny (ačkoliv se častokrát jedná pouze o dnešní interpretace), a udržovat si tím odstup.
Četla jsem anglický originál a myslím, že každý introvert se minimálně na některých stránkách najde. Je fajn vědět, že s určitými problémy se nepotýkám sama. Celou dobu jsem na tváři měla úsměv a několikrát se upřímně nahlas zasmála.
"Většina lidí dnes onu schopnost (subjektivního prožití) ztratila, dokážou vidět věci jen realisticky, v prvotním smyslu, a tedy velmi dobře vědí, jak lze světem manipulovat. Nejsou však schopni, ať jde o člověka nebo přírodu, zcela subjektivně bez dalšího účelu jen prožít daný pohled, daný zvuk, tento obraz. Lze říci, že člověk je nemocný, jestliže nemá schopnost vidět subjektivně, stejně jako je nemocen, když není schopen vnímat vnější realitu. Nemocným či psychotickým ale nazýváme pouze toho, kdo nemá schopnost posuzovat vnější skutečnost.
Jestliže člověk postrádá schopnost vidět věci subjektivně, nenazveme ho nemocným. Důvod je jednoduchý: nemocným nazýváme pouze toho, kdo překáží společenskému fungování. Pojetí nemoci je v podstatě sociální. Jestliže je někdo idiot, emocionální idiot, umělecký idiot, nerozumí ničemu a je schopen jen vidět praktické hodnoty, je dnes považován za velmi chytrého člověka. A to jsou lidi, kteří jsou nejvíce úspěšní, protože se jim nikdy nestalo to, co Charlie Chaplinovi v jednom filmu, když kvůli krásné ženě při práci u stroje nad ním a nad nekonečným pásem ztratí vládu. Když nic necítíte, když nemáte žádnou subjektivní zkušenost, jste velmi dobře začleněni do společnosti, ve které je nejdůležitější věci prakticky zvládat. Ale kvůli tomu ještě nejste zdravější."
- - -
Neříkám, že se vším, co je napsáno v knize souhlasím, ale rozhodně Vás donutí přemýšlet a za některé myšlenky a formulace vyloženě tleskám. Jako za tuto.
Není důležité, co život udělá s námi, ale to, co my uděláme s naším životem.
Rozhodně nejbohatší a nejhlubší knížka, kterou jsem za poslední půlrok četla.
Hellboy není superhrdina. Hellboy není ani antihrdina. Hellboy je totiž jenom jeden.
Vřele doporučuju všem, kteří ví, do čeho jdou. :-)
Tahle postava - shodou okolností jedna z mých nejoblíbenějších z komiksů - si jednoduše zasloužila své vlastní jeviště v podobě neuvěřitelně vymazlené série knih, které jsou opojnou směsicí mytologie, folklóru, akce, vybroušených dialogů a silných postav. Kreslířské podání je skvělé, osobité a výrazné.
Přemýšlela jsem nad tím, proč mě tenhle rohatý, červený a hlášky chrlící týpek tolik přitahuje. Možná proto, že si na nic nehraje. Ví, co je jeho podstatou, kvůli čemu byl stvořen, s čím vržen do našeho světa, a přijímá to. Jeho síla tkví v jeho odlišnosti, která mu poskytuje určitý odstup od všech, v jejichž obklopení žije - těžko říct, zda jde o prokletí nebo výhodu. Má specifické chápání, a přestože je vnímavý, sám zůstává nepochopen.
Na superhrdinech mi vadí jejich dokonalost, určitá účelovost. I když má někdo (například Batman) jisté charakterové nedostatky, nebo (Superman) pochybnosti, či (Wolverine) se vyžívá v násilí, stále je to jen jedna strana mince. Čeká se od nich, že budou zachraňovat svět. Vždyť kvůli tomu byli stvořeni.
Hellboy je živoucí osobnost. Vyvíjí se, chybuje. Jeho tvůrce mu dal prostor, možnost výběru, aby se stal tím, čím chce.
A on zůstal sám sebou. :-)
NEDOČTENO (KOMENTÁŘ BEZ HODNOCENÍ)
Vypadá to, že nejsem cílová skupina, tato kniha mi nesedla.
Nevadí mi konverzační knihy, ale do této jsem se nedokázala hlouběji začíst (i když pár momentů mě vtáhlo více, nakonec jsem opět vyplavala na povrch). Říkala jsem si, že kombinace anglických gentlemanů, magie a reálií dobové Anglie může být zajímavá - a opravdu byla, atmosféru má knížka dobrou.
Nesedl mi však autorčin styl psaní, byť je kvalitní a na úrovni. Odbíhání od hlavní dějové linie bylo na můj vkus až příliš (a to obvykle košaté příběhy preferuji), upřímně mi vedlejší příběhy a historky vyprávěné pod čarou chvílemi připadaly zajímavější, než stěžejní příběh. Přečetla jsem celou pasáž pana Norrella, nakousla Jonathana Strange. Jelikož mě však četba nechávala chladnou, rozhodla jsem se knihu nedočítat pouze "z povinnosti". Své příznivce si však tento příběh jistě najde. Já asi potřebuji trochu svižnějšího vypravěče. :-)
Dala bych přesně 3,5 hvězdy, kdybych mohla.
Škoda, že autorka více neprohlubuje prvky, se kterými čtenáře seznámila v předchozích dílech. Její záběr je spíše do šířky, obohacuje vyprávění o nové lokace, postavy (z nichž mě zaujali Tharkay a Arkady) - ale je to na úkor ztráty hloubky.
Vytrácí se duše příběhu, vytrácí se primární zacílení na vztah Laurence-Temeraire, což sérii z mého pohledu škodí.
Vrátila jsem se k četbě série Temeraire, protože v době dospívání jsem první díl nedočetla - úplně mi tehdy nesedl a teď vím proč. Knize chybí dostatečně nosná hlavní linka - což je zvláštní, ale opravdu si s odstupem pouhého měsíce nevybavuji vývoj děje, pouze takové výseky, ale návaznost nebo provázanost se mi vytratila.
Obávám se, že je to dané tím, že se autorka až příliš soustředila na svět lidí, bitvy z lodního i vzdušného prostředí se od sebe zas tolik neodlišují, byť jsou poutavé a dračí prvek je velmi obohacuje.
Co se mi však vrylo do paměti, je pro mě skvělá povaha a osobnost Temerairea, jeho vyvíjející se vztah k Laurencovi, k ostatním drakům a chod letecké základny (starání se o draky, výcvik). Za mě nejsilnější a největší pohon celého příběhu. Temerairea jsem si opravdu zamilovala.
Z mého pohledu je kniha pro dospělé v něčem trochu nekonzistentní, resp. méně propracovaná (ačkoliv je kombinace fantasy a historie za mě velmi funkční, pro onu jedinečnost dávám 4 hvězdy) a u mladších čtenářů zase ztrácí pozornost (možná i zájem) kvůli přílišnému soustředění se na "dospělý" svět a technikálie.
Je pro mě zajímavé, že knihu psala žena (Novik opravdu umí psát) a přesto na mě příběh dýchá "mužským" světem, připomíná mi hodně atmosféru filmu Master and Commander. Nemusí tedy oslovit každého, ačkoliv já - jako milovnice draků - dám pokračováním určitě šanci.
(SPOILER) Cením námět na příběh, zasazení děje a některé opravdu precizně vykreslené postavy (zejména Hattie, Sophie a Jude). Z mého pohledu jde o knihu sice zasazenou do duchařského obalu, ale skutečným jádrem jsou vztahy.
V knize jsem se orientovala dobře, přestože věřím tomu, že vícero dějových linií může být pro někoho matoucí. Nejvíce se mi jako vypravěčka líbila Sophie (dětská i dospělá verze).
Co mi úplně nesedlo, byly některé aspekty příběhu, jež v logičnosti pokulhávaly (př. - Opravdu by se již dospělé děti nesnažily zjistit, co se stalo s jejich matkou? Opravdu by se Sophie po tolika letech psychického trýznění vynořila z ústavu tak nějak stále "normální"?) a jednání postav.
Například postavě Damiena opravdu nerozumím, proč se v příběhu ocitl (kromě zamotání vztahů) a jaký je jeho význam, jelikož mi přišel jako účelová figurka posunující děj. Babička Ruth pro mě byla ve své zášti a jednání opět až neskutečná...
(SPOILER) Jeden z lepších příspěvků do série, ačkoliv kdyby mi to databáze dovolila, dala bych přesně 3,5 hvězdy. Námět a příběh mají obrovský potenciál, bohužel však není zpracovaný a využitý tak dobře, jak bych si představovala.
Autorka evidentně neumí pracovat s dynamikou příběhu, jelikož toto je její pátá kniha a mě dost mrzí, že příběh dlouho buduje, aby vše vyřešila doslova na posledních patnácti stránkách. Přitom má v rukávu silné karty - prostředí, nadpřirozené prvky (tentokrát přitvrdila a jsou mnohem temnější), dostatečně zajímavou záhadu, jejíž rozluštění mě zajímalo - i postavy jsou poměrně dobré, především detektiv Kendrick je celkem zapamatovatelný charakter. Taktéž k hlavní hrdince Amélii jsem si v této knize konečně našla cestu.
Z vyvrcholení mám smíšené pocity, vzhledem k tomu, jakou práci si autorka dala s vykreslením charakteru Kendricka. Rozumím, že chtěla zdůraznit, že jeho tělo poté obývala jiná duše, ale zároveň mi přišlo škoda tuto postavu zahodit. Co cením je, že se autorka nepustila (aspoň zatím) na dráhu milostného trojúhelníku, ale říkám si, že Amélie měla s Kendrickem v jedné knize víc chemie, než s Devlinem za celou dobu. Toť můj osobní pocit.