Kee komentáře u knih

Hlasy v bouři u mě suverénně balancují na hodnocení 3,5 hvězd, protože kniha mi přijde jako celek nevyvážená.

První půlka knihy servíruje tajuplnou, zasněženou atmosféru, kdy se čtenáři kalí pohled sílící vánicí a vidí tak zhruba půl metru před sebe. V takovém prostředí i stíny zlověstněji potemní a postapokalyptický nádech dává podivným zvukům v lesích zcela jinou perspektivu.

Jakmile se však z lesa vynoří dům a my lépe poznáme jeho zákoutí, příběh začíná nabírat odlišný spád. Pečlivě vybudovaná atmosféra se s dalším vývojem postav i odhalováním tajemství poněkud hroutí. Romantická linka mezi dvěma hlavními hrdiny by mi nevadila, její začátek byl vystavěn poměrně uvěřitelně, ale ve chvíli, kdy dojde na vyjadřování citů jako by se postavy poněkud zploštily a smrskly jen na objekt zájmu toho druhého. Jak zmiňují jiní uživatelé, Dorran se stává příliš dokonalým, Clařino tělo zase v průběhu příběhu projde tolika útrapami, že se divím, že ještě drží pohromadě - a to jen proto, aby byla hlavní hrdinka stále zranitelná a více či méně vratká v nohou, takže ji Dorran má za úkol od autorky téměř všude nosit v náručí.

Vyústění knihy se nabízí a není úplným překvapením, ačkoliv dám dalším dílům šanci, protože mě zajímá, zda se kvalita příběhu zase zvedne a zejména, jakým způsobem autorka vysvětlí proměnu většiny obyvatelstva planety.

09.03.2022

Tentokrát se zdržím hvězdiček...
Paoliniho svět mám velmi ráda, protože je jedním z mnoha světů, ve kterých jsem vyrůstala a ráda se k nim vracím. Líbí se mi, s jakou láskou o něj pečuje a jak jej dál rozvíjí. Na knihu jsem se moc těšila, protože Alagaësie skrývá daleko větší potenciál, než "jednu úspěšnou tetralogii". Přijde mi však, že si Paolini zvykl na formát několika set stránek a menší prostor nedokáže zcela využít. Ono je to mnohdy těžší než psát opus, ale jde to velmi efektivně.

Nápady jsou skvělé, povídkový styl by mi nevadil jako mezikrok k další větší sáze. Jen kdyby to nebylo takové nedopečené, utnuté v půli jako nedopsaná věta bez tečky. Rámec Eragona budujícího nové sídlo Dračích Jezdců, který se setkává s dalšími postavami či odhaluje krátké příběhy je pěkný, ale z větší části nevyužitý. Jediný dokončený příběh se týká urgalské pověsti o Červu z Kulkarasu (mimochodem, velmi elegantně napsaný). Ostatní nalákají, navnadí, a pak se vypaří (tak jako tajemný Poutník v hostinci, Čarodějka se svými rukopisy, dokonce i samotný Eragon). Velká škoda... opravdu velká.

Vím, že tato knížka pravděpodobně nebude stát osamoceně, ale i jednotlivé díly většího celku si zaslouží svou plnohodnotnou a hlavně pevnou půdu pod nohama. Krátké příběhy dokáží na čtenáře zapůsobit se stejnou (ne-li větší) úderností jako ty obsáhlé.

Každopádně: hodlá-li se Paolini do Eragonova světa navrátit, rozhodně se k této výpravě plánuji připojit. :-)

Řekla bych, že je poměrně náročné napsat knihu ze "strany záporáků" a udržet jejich charaktery natolik zajímavé a komplexní, aby čtenář chtěl vědět, co bude dál. Zvlášť když je Spravedlivý hněv co se týče počtu postav spíše komorní záležitostí, tudíž stojí a padá na svých představitelích. Plusové body u mne Heitz má za to, že své hrdiny Sinthorase a Caphalora vyvíjí spolu s příběhem, že se na každé straně neprojevují jako koncentrované 100% zlo (ale tyto proklady jsou zde proto, aby Vám za pár otočení připomněli, že Heitzova álfská rasa se vyžívá v krutosti).

Álfský svět a kultura jsou poměrně dobře vystavěné, stejně tak příběh, ale nemohu se ubránit dojmu, že to šlo o něco lépe. Některé dějové posuny a některé charaktery (zvláště ty podléhající šílenství) byly chaotické až lehce vynucené... myslím si, že šílenství postav lze budovat pečlivěji a o to uvěřitelněji.

16.09.2019