Kira128 komentáře u knih

Co víc říct? Pověsti a historie. Počkat, to je slabé.
Pověsti a historie v pochopitelném vydání. Výborně, tohle má mysl chtěla.
Abych se přiznala… toto téma vždy šlo úplně mimo mě, všelijaké pověsti a staré báje mě nikdy nijak zvláště neoslovily.
Povinná četba, kterou nám zadal náš profesor na střední škole, ale vyžadovala znát alespoň nějaké základy z těch českých pověstí. Upřímně řečeno tak trochu ani nevím, co bych si bez této knihy vůbec počala. Je psána srozumitelně, dětsky. Za dítě se už dávno nepovažuji, takže přiznávám, že mi tento styl vyprávění úplně nesedl. Což je poměrně logické. A jak jsem už poznamenala výše, orientuji se v jiných literárních kruzích.
Co se ale autorovi musí nechat, jeho styl se lidem dostane do hlavy. A to nejpodstatnější je, že si ze všech informací, obsažených v jeho dílech, opravdu něco zapamatujeme. To bude asi tím, že je to zjednodušená verze takovýchto příběhů našich dějin.
Doufám, že znalosti, které jsem si z této knihy odnesla, mi k něčemu budou. Konkrétně k normálnímu napsání písemky.
Mohu doporučit.
Je to jednoduché, pochopitelné a poutavé. A zvlášť pro malé děti. Momentálně mluvím k vám, rodičům, a troufám si říct, že to vaše malé ratolesti bude bavit. Skutečně je to jedna z takových knih, které jsou proslulé vtipem a svou vlastní jednoduchostí.
Dávám čtyři hvězdičky, jelikož mě samotné styl úplně nesedl, ale nemohu soudit. Asi nejsem ta nejhlavnější cílová skupina takové četby.

1 17.12.2017

Na úvod vás trošku varuji. V celém názoru se možná budou vyskytovat menší spojitosti. Ale opravdu jen drobnosti, které vám v podstatě nic neřeknou. Na větší spoilery upozorním v průběhu, takže klidně čtěte, jestli vás mé ohodnocení zajímá.
Dobře, dobře, dobře. I když jsem si říkala, že se na konci přeci nerozbrečím, jaksi se mi podařilo to porušit. Deset stránek před závěrem jsem si musela protírat své oči, abych nenechala slzy proniknout ven. Ale poslední část, poslední stránka? Ne, to už jsem plakala jako želva, na všechno nadávala, a dokonce jsem si stěžovala i na to, že jsem dneska neměla nic k obědu.
Hezky od začátku, hezky. Hezky, to je to správné slovo. Jenže… jak se tím mám sakra po tom šoku z dočtení Napůl ztraceného řídit?!
Klid, Kir, pokračujme.
Obal je dokonalý. Dle mého možná nejlepší z celé trilogie. Miluji oranžovou a takováto kombinace je skutečně perfektní. Vážně je to taková ta kniha, která vás přímo udeří do oka a donutí vás si ji vzít do rukou. Tím jsem si jistá.
Styl psaní… opět to zopakuji, je prostě zvláštní. Já nevím. Jsem zvyklá na neopakování slov, na používání zvláštních metafor a podivných výrazů, celkově na pořádnou vyšperkovanost… Avšak tady mi to nevadí. Možná je to tématem, tak nějak mi to k Nathanovi a celému světu pasuje. Těžko říct. Mohu ale prohlásit, že když se začtete, není cesty zpět. Je jedno, jakým stylem je okolí, emoce, situace a vše ostatní popisováno, podstatné je, že vás děj vtáhne do sebe a už nepustí. Ani kdybyste sebevíc chtěli utéct, zůstanete v něm.
SPOILERY!
Co se mých závěrečných slz týče, nečekala jsem, že mě to tak vezme. Tuto trilogii jsem měla pro zábavu, první díl jsem četla ze zvědavosti a do dalších dvou knih mě donutila kamarádka. A mně se to nakonec vážně zalíbilo tak moc, že jsem svět Bílých a Černých vnímala jako malou část sebe.
Smrt Gabriela mě neskutečně vzala. Ten kluk mi tak strašně přirostl k srdci… a i když jsem si v koutku duše myslela, že opravdu zemře, nesrovnala jsem se s tím. Ani předtím, ani když se to stalo. A ani teď. Bohužel jsem se dostala do spárů Gabrielova šarmu. Složitý to život, nemám pravdu?
KONEC SPOILERŮ!
Na řadě je tedy už jen závěr a shrnutí.
Tento díl (a vlastně i celou trilogii) mohu jedině doporučit. Svět Napůl zlého je dokonalost, autorka se v něm bezchybně orientuje a nám, jakožto čtenářům, vždy vyčaruje mráz po celém těle.
Postavy jsou promyšlené, zvládnou překvapit i pobavit, do některých se doslova zamilujete.
Styl psaní ukazuje jedinečnost spisovatelky, s tímto se skoro nikde nesetkáte. Bohužel vám musím oznámit (opakuji se, že?), že jestli se jednou začtete, už nepřestanete. Nepřestanete, dokud se na konec knihy nedostanete.
5 hvězd nedávám… ne, dobrá, pro tento díl udělám výjimku, tentokrát jsem vážně nadšená.

1 15.12.2017

Pamatuji si, že jsem před několika měsíci říkala, že druhý díl už číst nebudu. Jenže okolnosti mého života to chtěly jinak. Evidentně.
V tomto roce pro mě nastalo období přestupu na střední školu, kde jsem poznala spoustu lidí. Nejpodstatnější z nich je ale má kamarádka, která mě v podstatě donutila (hned potom, co zjistila, že jsem četla Half Bad) sáhnout i po druhém dílu této trilogie.
Nelituji toho, že jsem ji poslechla, protože kniha se mi líbila, ale nějaké výhrady na ni samozřejmě mám.
Styl psaní je prostě zvláštní a to mi nikdo nevymluví. Člověku docela trvá, než si na něj zvykne. Navíc k tomu stejně úplně nedojde. Co mi vadí asi nejvíce, je hrozně vysoká frekvence slovesa být – a to v jakémkoliv tvaru. Dva řádky - třikrát být (bylo, byli, byl). Někomu to možná přijde v pořádku, ale pro rýpaly, kteří ve volném čase něco píší a celkově je psaní zajímá, to trochu spouští radar typu „Bacha, opakování slov!“.
A co se týče samotného opakování slov, které jsem před chvíli zmínila, i to je na mě docela hodně. Jsem prostě zvyklá se tomuto ve své tvorbě vyhýbat (tím neříkám, že píšu bůhvíjak dobře).
Docela špatný byl někdy i slovosled, ale to může být způsobeno tím, že autorka chtěla klást důraz na jiná slova než na ta, na která bych ho kladla já.
To bylo tedy z provedení, teď se mrkneme na něco jiného. A bude to něco, co mohu vychválit do nebes.
Obal. Tak dokonalou obálku jsem tedy dlouho neviděla. Vypadá jednoduchá (to asi i je, zkoušela jsem ji tak nějak napodobit ve Photoshopu), ale zároveň vážně dokáže upoutat. A mohu s jistotou říct, že se k příběhu dokonale hodí. Líbí se mi mnohem víc než ta první.
Děj? Spoilery!

Spoilery!

Kruté spoilery!

Konec mě takhle ještě dlouho nenaštval. Annalise jsem nesnášela od začátku, ale že mě dokáže vytočit až tak moc… to bych prostě nečekala. Moje reakce vypadala nějak takto: „Ona si vážně dovolila zabít Marcuse, ta totální pitomá…“ A to jsem se ještě krotila.
Strašně se mi v tomto díle zalíbil Gabriel. Ale naprosto. Jeho charakter na mě udělal obrovský dojem. Kolik toho jenom udělal pro Nathana…
V první knize jsem ho tak ráda neměla, ale tady… ó můj bože. Měla bych se trochu zklidnit, avšak moc to nejde, protože mi stačí uslyšet jen jeho jméno a už mi na tváři tančí hvězdy a oči mi jiskří radostí.

Konec spoilerů!

Konec spoilerů!

Konec spoilerů!
Takže tedy! Kniha se mi líbila, to nemohu popřít, ten týden, co jsem jí věnovala, byl poměrně příjemný. Vážně mě bavilo s kamarádkou mluvit o tom, u jaké části tohoto dílka se právě nacházím. Příběh je prostě působivý, chytí vás to. A rychle. Vžijete se do postav, což je asi ta nejdůležitější věc, která v knihách existuje.
A proto... ano, líbilo se mi to. Opravdu se mi to líbilo, ale co se týče stylu psaní, ten ubírá jednu hvězdičku z celkového hodnocení. Každopádně ale mohu rozhodně doporučit. Dle mého je Napůl divoký mnohem lepší než první díl. To ale posuďte sami, jestli jste se k této autorce ještě nedostali.
A pokud váháte, rovnou vám říkám toto: „Jděte do toho!“

4 26.11.2017

Musím uznat, že má rychlost čtení byla v tomto případě poměrně dobrá. Dvůr mlhy a hněvu má něco přes 650 stránek a já jsem u něj strávila… každý den něco po pěti hodinách? Člověk by jednoduše čekal, že výskyt nudných scén a zbytečného natahování bude v rozpětí knihy samozřejmostí. Mohu ale potvrdit, že tohle se tohoto dílka absolutně netýká.
Dvůr mlhy a hněvu je druhý díl (hned po Dvoru trnů a růží), tudíž je potřeba první znát, jinak se člověk prostě neorientuje.
Co se týče autorčina stylu psaní, ten mě uchvátil už dávno, takže není moc co dodávat. Líbí se mi, to se nezměnilo. Mohu tak maximálně poznamenat, že teď se slova, která byla poskládána do úžasných vět, ještě pořádně zatřpytila. Neexistovala situace, při níž bych se pořádně nevžila do příběhu. Vždy jsem vše překonávala s hlavní hrdinkou.
Spoileruji, takže pozor!
Stačilo mi hodně málo k tomu, abych začala Tamlina nenávidět stejně jako Feyre. Kdyby mě tak jako ji zamkl, skončil by u mě. Ale nebudeme si nic nalhávat, u mě skončil už dávno. Na takové typy zkrátka nejsem.
Za to Rhys. Bože, oblíbila jsem si (ne a ne, já se do něj úplně mimořádně zamilovala) už v prvním díle. Vladař Nočního dvora, krutý a nemilosrdný. Z druhé strany citlivý, nádherný a úžasný muž, jehož inteligence je neskutečná.
Vsuvka, jež mi teď proletěla hlavou. Možná se mi to zdálo, ale Feyre podle mě v tomto díle hrozně dospěla. Když to porovnám s tím prvním… Vážně, jako kdyby jí bylo o pět let víc.
Nutno dodat, že když jsem četla milostnou scénu mezi Rhysem a Feyre, zrovna mi volal kamarád. Velmi naštvaným tónem jsem mu sdělila, že teď čtu a ať mi alespoň půl hodiny nevolá. Zavolal mi za 45 minut… stále jsem četla. Tím chci vlastně říct, že tato kniha je dokonalá, člověk se od ní nedokáže odtrhnout.
Konec spoilerů!
Co z toho tedy plyne? Kniha se mi velice, velice, velice (těch „velice“ je hodně, já to vím) líbila. Snažila jsem se v ní najít něco, co bych vážně mohla vytknout, ale moc mi to nešlo. Jediné, co by stálo za zmínku, je to, že na prvních stránkách byla hrozně vysoká frekvence opakování „jsem“. Až nepříjemná, mé oči a mysl si na to nějak nedokázaly přivyknout. Pak se to ale postupně srovnalo. Možná bych mohla ještě vytáhnout to, že některé erotické scény mi přišly poměrně přehnané.
Nevidím důvod, proč bych neměla knihu hodnotit pěti hvězdičkami. Vážně je to taková ta četba, která vás chytí a už prostě nepustí. Je nutné se dostat až k posledním slovům, abyste se mohli věnovat něčemu jinému. (Kolikrát jsem díky Dvoru mlhy a hněvu odkládala čtení Biblických příběhů do povinné školní četby…)
Celková promyšlenost děje vám vyrazí dech.
A co více? Styl psaní vás rozhodně uchvátí. Pokud vám však ich-forma v minulém čase vyhazuje vnitřnosti z těla ven, doporučuji sáhnout po jiném dílku.
Doporučuji.

8 11.11.2017

„Jako haló?“ vypadlo ze mě, když jsem očima přelétla po závěrečných slovech na posledních stránkách Rezistence.
Nemohu tvrdit, že mi konec nevyrazil dech. Navíc jsem ho i na několik minut postrádala, nějak jsem ho totiž nedokázala přimět k tomu, aby se laskavě vrátil z opuštěné planety jménem „Neohroženost“ ke mně.
Styl psaní autorky se nemění, kniha přeci jen navazuje na Divergenci. Stále je to ich-forma, jak jsem říkala i ve svém minulém názoru, je to ich-forma tělem i duší. Plus k ní je zapojen přítomný čas. Už jsem si na takový způsob po přečtení prvního dílu této Povstalecké trilogie zvykla. A nestěžuji si. Líbí se mi, jak autorka skládá věty, líbí se mi, jak dokáže utvořit napětí, líbí se mi, že já sama při čtení prostě jen civím na stránky a nenapadají mě vhodné výrazy k okomentování jejího vyjadřování. V tomto směru to je, co se týče kvality, na vysoké úrovni. Až na ten občasný nepořádek, jenž ztělesňuje opakování slov. Bohatě by stačilo neklást ten důraz tak okatě. Takhle nevyznívá moc dobře.
Čumile, tady budou spoilery, tak couvej a roluj stránku zpátky, jestli jsi Rezistenci nečetl!
Co mě na knize asi nejvíce překvapovalo, bylo chování Tris. Vážně mě fascinovala. Vážně mě fascinovalo její myšlení. V některých chvílích jsem prostě chtěla zvednout z nočního stolku ten tvrdej budík a mrštit jím o její hlavu, aby se jí tam pořádně rozsvítilo. Takhle nepříjemnou povahu bych k ní nikdy nepřiřadila, vlastně jsem ani nečekala, že mi někdy půjde Tris proti srsti.
Začátek knihy mě také trochu odrazoval, na mé návyky tam bylo až příliš milostných scének. Na to, že jim jde o život, se tam takové momenty vyskytovaly poměrně často.
Uriah. Já to předpokládala! Předpokládala jsem, že je Divergentní! A trefila jsem se! Uriah se stal jednou z mých nejoblíbenějších postav, i když vlastně vůbec v knize není nějak zásadní. Účinkuje tam spíše jako takový vedlejší charakter. Jeho povaha, vzhled, inteligence, pocity… to všechno mě hrozně zasáhlo. A to to tam autorka nijak zvlášť nerozepisovala, to jen má mysl si utvořila své vlastní představy. Skvělé představy.
A Tobias? Tým Čtyřka navždy. I když… taky mě tu poměrně často vytáčel. V podstatě mě vždy naštval v době, kdy jsem vypěnila na Tris, jen to nebylo vždy.
Pravděpodobné ukončení spoilerů!
Kdybych měla být upřímná, narovinu říkám, že Divergence se mi líbila více. Mnohem více na mě zapůsobila. Neprohlašuji, že tento druhý díl je o nějakých šedesát stupňů dole pod prvním dílem, to vážně ne. Jen mi prostě jednička sedla více. Nic uspěchaného, milé scény, záchvaty smíchu z čehokoliv, napětí, strach… to všechno se mísilo v prvním díle. Tady šlo především o přežití.
Kniha stojí za přečtení. Kdyby nestála, už by skončila dole v tom keři pod mým oknem. Jen tak mimochodem… venku prší, je tu bahno a to, co se v těch větvích nachází, opravdu není jenom voda. Tím mířím tam, že bych ji prostě nebyla schopna zavřít a hodit ji ven. Na to se mi příliš líbila její myšlenka.
Autorka má skvělé návrhy, obdivuji ji. Nechápu, jak dokázala vymyslet rozčlenění světa do frakcí. A celkově vlastně netuším, jak ji mohl takový příběh napadnout.
Mám dojem, že jsem již řekla všechno. Doporučuji. Opětně dávám čtyři hvězdy, protože to prostě stále není ono. Ty ořechy, které se v knize nachází, prostě pořád nejsou dobré.

4 07.11.2017

Divergence. Veronica Rothová. Proč jsem se této knize tak hrozně vyhýbala? Možná to bylo tím až moc dobrým ohlasem, od všech jsem slyšela, že je kniha skvělá a že je až příliš chytila za srdíčko. Nevěřila jsem tomu. Můj mozek skoro nikdy neposlouchá informace a doporučení od jiných lidí. A má mysl téměř nikdy nečte knihy, které jsou tak extrémně známé. To jsem u Divergence sakra nemohla udělat výjimku?
Kniha se mi velmi líbila, začetla jsem se hned, i když styl, kterým autorka psala, mi ze začátku úplně neseděl. Popravdě… dlouho jsem neměla v rukou něco, co je ich-forma tělem i duší a to ještě v přítomném čase. Ale nakonec mi to přestalo vadit, děj mě ochromil a já mohla na některé stránky jenom civět s otevřenou pusou jako úplný idiot, jenž chce, aby mu mezi zuby něco nalétalo. Mouchy například.
Ke stylu psaní bych ještě měla nějaké výhrady, poměrně často se opakovala slova. Možná to někdy bylo záměrné, třeba se autorka skutečně snažila na určité výrazy klást neotřelý důraz, ale občas to trochu rušilo atmosféru celého dílka.
Tady mohou být menší spoilery!
Hrozně se mi zalíbilo rozdělení světa. Frakce byly skutečně dokonalé. Sama jsem dlouho rozmýšlela, ke které bych se (kdyby to samozřejmě šlo) přiřadila. Nakonec jsem došla k závěru, že mé srdce touží po Neohroženosti, i když nějaká ta Sečtělost by tam byla také.
Čtyřka alias Tobias mi celou dobu hrozně připomínal mého kamaráda, při některých scénách jsem ho tam úplně viděla, takže možná z toho důvodu je Čtyřka mou nejoblíbenější postavou celé Divergence. Ovšem nezapomínejme ani na Uriaha. Do tohoto klučiny jsem se zamilovala hned, takové povahy mám ráda a svůj vkus jen tak nezměním.
To, že byla celá kniha psaná z pohledu Tris (mimochodem… super jméno, holka), mi nevadilo vůbec. Náhodou jsem s ní skoro ve všech případech souhlasila a prožívala jsem většinu momentů s ní. Jediné, čím mě vážně zabila, to jediné, co úplně nesnáším, je některá ta tupost ohledně lásky. Tris, zapínejme mozek. Čtyřka na tebe nezamává, když máte váš vztah utajit, tedy měli byste. Vážně jsem nečekala, že něco takového vůbec přijde, měla jsem dojem, že tohle Tris neudělá, že tohle, co se vyskytuje ve většině případů YA fantasy, tu nebude. Každopádně to byl ale jen takový drobný odlet, Tris ztělesňovala hrozně pohodovou holku a zalíbila se mi hned.
Konec spoilerů! Asi.
Abych z toho vyvodila nějaký závěr, dílko je kvalitní, dokonce velmi kvalitní. Jedná se o neotřelé fantasy až sci-fi, které se odehrává v budoucnosti (jedna část ze čtenářské výzvy, dámy a pánové). Kniha samozřejmě má nějaké své mouchy. To každá. Každá má něco, co by chtělo doladit a to, co se autorce/vi úplně nepovedlo. Některé části tam totiž moc nedávaly smysl a gramatika s pravopisem občas docela pokulhávaly, co se týče vydání, které se dostalo ke mně.
Každopádně ale mohu jen doporučit. Divergence od Veronicy Rothové je jedno z nejkvalitnější YA fantasy/sci-fi, jaké jsem četla. Samozřejmě mám takových perel víc, ale jak to tak vidím, tato kniha mezi ně po dnešním přečtení zapadá.
Dávám čtyři hvězdy, protože tam přeci jen je něco na drobné dodělávky, ale jinak skutečně není, co bych měla vytknout.

2 05.11.2017

Vydržela jsem bez čtení skoro dva měsíce a stále nějak nechápu, jak je to vůbec možné. Vždyť knihy ke mně patří. Jsou má součást, která byla hluboko zakořeněna již dříve. Tak jak jsem to sakra zvládla? Měla jsem přístup jen k povinné četbě, která… která jde úplně mimo mě.
Dost okecávání, stejně to nikoho nezajímá.
Každopádně jsem příjemně překvapena. Toto dílko jsem nalezla na své obchůzce knihovnou, protože, jak jsem již trochu naznačila, chybělo mi čtení. Ženou v černém jsem se začala prodírat včera večer, což jsem vlastně dělat vůbec neměla. Nemohla jsem usnout.
Příběh je tajemný, jednoduše vás vtáhne. Budete mít velké problémy se odtrhnout. Například jenom uvěřit tomu, že jste doma v bezpečí, je poměrně složité.
Abych jenom nechodila kolem horké kaše a nezatěžovala vás svými bláboly, které vám stejně jenom prolamují mozkové buňky, skočme trochu do spoileringu. Ten, kdo se ještě do knihy nepustil, ať to nečte!
Tato část obsahuje spoilery!
Hned ze začátku jsem si oblíbila Edwarda, zamlouvala se mi jeho povaha a chápala jsem ho, dokonce jsem odůvodňovala jeho chování i po jeho „problémech“ (já vím, že je to špatné pojmenování, nesuďte mě) s Kašpárkem.
Eva mi byla také velmi sympatická, ostatně ke všem kromě Jennet jsem si utvořila nějaký citový vztah. Tu černou babu jsem nesnášela a svůj názor nezměním.
Konec spoilerující části!
Nelituji, že jsem knihu přečetla. Nelituji toho, že jsem ji četla místo toho, abych se učila na velký test z ekonomiky. A už vůbec nelituji toho, jak jsem se bála jít o půlnoci do kuchyně. Naopak… bylo to zajímavé.
Mohu jen doporučit. Autor má zajímavý styl spaní a čtenář se do příběhu lehce dostane. Já jsem byla například první částí naprosto oslněna, přesně toto mám ráda. Všechny popisy dodávají na tajemnosti, což je při tomto tématu třeba.
Nebudu to nijak protahovat, pět hvězd, doporučený seznam. Tečka.

4 03.11.2017

Zmatenost ovládla mou mysl (páni, to je zase kvalitní věta). A víte, kdo za to může? Tahle kniha. Tahle Trojice.
Opravdu… asi úplně poprvé za můj čtenářský život křečovitě držím v levé ruce knihu, pravou sepisuji tato slova do (ne)smysluplných vět a svou pusu nehodlám zavřít, protože jsem tak zatraceně mimo, že to snad překračuje všechny meze světa. Co si to ten román vůbec dovoluje? Dnes nespím. Tahle kniha uschovává příběh, jenž vám přivodí silnou vrstvu ledu na záda, to mi věřte (ale ta vrstva se dá probourat).
Snažím se vyplodit pořádný názor (už dost dlouho), přičemž si srovnávám v hlavě i závěrečný počet hvězd. Dobrá, nejde to, ale…
Trojice od Sarah Lotzové je naprosto první kniha, u které jsem od začátku do konce netušila, co se vlastně odehraje dál. Vše mě až moc překvapovalo. Avšak… dílo celkově má v sobě hodně výjimečnosti, už jen to, jak je poskládané, je zajímavé. A konec? Myslím, že ten čekat nebudete.,
Co se týče stylu psaní (vždycky se v tomhle budu rýpat, prostě vždycky) je v pořádku, líbil se mi. Pro tentokrát, k mému silnému překvapení, se mi zamlouvá i to, co není přeplněné metaforami, personifikacemi a dalšími uměleckými prvky. Kdybych měla její styl zhodnotit pouze jedním slovem, použila bych toto – přehledný. Bez problému se v textu člověk orientoval, věděl, v které části se zrovna nachází, a nemusel hledat významy skryté v metaforách (no, to je na můj vkus trochu škoda).
A co tomu dodávalo ještě hezčí nádech? Často jsem se při některých momentech i hodně nasmála.
Menší spoiler, pozor!
Nejvíce se mi asi líbily rozhovory – Čijoko a Rjú. A také poradna na 2-chanu, to jsem musela své záchvaty smíchu i krotit. Například při tomto: (Následují líčení explecitně sexuálních scén.)
Konec spoileru!
Trojice je opravdu zvláštní román, ale také pro nás zhmotňuje zajímavý a hrůzostrašný příběh na téma čtyř leteckých katastrof.
I přes to, že jsem stále pod vlivem matoucího kouzla autorky Sarah Lotzové, knihu bych ohodnotila čtyřmi hvězdami. Jako čtení se mi líbila, ráda jsem díky ní zabila čas, ale… plný počet bodíků si to nezaslouží.

1 24.08.2017

Asi bych hned zkraje mého hodnocení měla přiznat barvu. Ostrov lhářů mě ničím nezaujal, vypůjčila jsem si ho jen proto, že byl potřeba do mé čtenářské výzvy. A čekala jsem, že to bude takový průměr, možná i podprůměr. Chyba, vážně totální chyba.
Až když jsem se měla pustit do čtení, zkoumala jsem obálku a náhodou si všimla slov Johna Greena, mého oblíbeného autora, jenž knihu opravdu chválil. Nevěřila jsem mu. Další chyba.
Pokud vám mám říct, jestli kniha stojí za přečtení, má odpověď zní, že rozhodně stojí. A nějaké odůvodnění k tomu mám? Samozřejmě. A ne málo.
Příběh vás vtáhne a nedokážete se od něj odpoutat, seznámíte se se čtyřmi záhadnými přáteli, kteří mezi sebou mají mnoho pavučin, na nichž jsou zapletené spousty lží. A ty lži postupně vychází na povrch. Přesně toto je na tom to zajímavé. Když k tomu ještě připočtu konec… je to prostě dokonalé.
Ostrov Lhářů si v mé hlavě vysloužil své místo. Tady mohu použít konkrétní slova Johna Greena: „Napínavé, nádherné a neskutečně chytré. Ostrov Lhářů je opravdu nezapomenutelný román.“ K tomu není třeba nic dodávat. Jen to, že přesně takto se ke knize stavím i já.
Doporučuji všem, tento román musí být na seznamu vašich přečtených knih, nejlépe i na doporučovaných.

3 03.08.2017

Konečně zase něco z fantasy světa, po dlouhé době s kapkou romance. Nuže, jdeme na to.
Nejprve asi začnu tím, že jsem velmi potěšená z místa, kde se děj (tedy jeho většina) odehrával. I přes to, že autorka pochází z USA, vybrala si pro svou trilogii Prahu. Ráda jsem navštěvovala známá místa společně s úžasnými postavami, které autorka vytvořila. A s jejím odlehčeným, příjemným a dosti často i poetickým stylem psaní to bylo ještě více zajímavé. Jako kdybych skutečně vše pozorovala jen několik metrů od místa dění.
Můj názor na námět? Rozhodně originální. Zdálo se mi, že se Laini snažila propojit vše možné, aby vzniklo něco poutavého. Poraženecky uznávám, že to se jí povedlo.
Asi budu spoilerovat!
Ze začátku jsem si lámala hlavu nad vztahem Akivy a Karou. Zdálo se mi to trochu jako ohrané klišé. V podstatě jsem stále zvažovala, jestli to klišé skutečně je, nebo není. Není. To je moje závěrečná odpověď. Je to jen místy až nezdravě sladké, ale přiznejme si, někdy je to potřeba.
A jestli se klišé vyskytuje i v nějakých jiných situacích? Ne. Karou se mi sice občas jevila trochu jako Mary Sue, ale nakonec jsem to přehodnotila. To samé bylo u Akivy. Poslední stránky knihy vše vysvětlí, tedy téměř.
Ale… ó můj bože! Akiva. Zlaté oči, tmavé vlasy, ochranitelský typ. Dělá si ze mě autorka legraci? To potřebuje, abych umírala nad jeho krásou a charakterem? Žádám jeho dvojníka. Okamžitě.
Končím se spoilery.
Myslím, že není pochyb o mé zamilovanosti do tohoto díla. Po dlouhé době jsem se dostala k něčemu sladkému a upřímně, vážně jsem to už potřebovala. Pokud toužíte po fantasy světě, v němž existují opravdu charakteristické postavy, přivítáte romantiku a lásku, jste člověk, kterému můžu Dceru kostí a dýmu doporučit. A hodnocení? 5 hvězd. Jak jinak taky.

6 03.08.2017

Zajímavý a především působivý příběh napsaný deníkovými záznamy, jenž vás sice v mnohém zaskočí a nebudete ho chápat, avšak nedokážete se od něj odpoutat. Kdybych chtěla a nebylo u mě zvykem se u názoru na knihu pořádně rozepsat, to dlouhé souvětí by jako hodnocení bohatě stačilo. Ten, kdo už mě ale zná lépe, ví, že toto já neudělám.
Pokud mám být upřímná (což by asi nebylo od věci, jestliže mám dílo zhodnotit), jsem mile překvapená. Vskutku jsem nečekala, že se do děje knihy tak rychle ponořím. Vlastně jsem ani netušila, že bude tak velký problém odložit Můří deníky z ruky.
Zde mohou být spoilery, takže pozor!
Když jsem si přečetla předmluvu, dosti mě zaskočilo, že tento deník si opravdu někdo vedl. Že jde o přesně stejný deník, jenž si vedla autorka této knihy. Že jsou v něm jen změněná jména a poupravené prostředí.
Málem mi také ukápla slzička, například při smrti Dory. Ta mi nějakým zvláštním způsobem přirostla k srdci.
Asi v půlce deníku jsem naprosto přestala chápat myšlenky hlavní hrdinky. Udivovalo mě to, dělala tak ukvapené záběry, až mi nad tím zůstával rozum stát.
Tady by spoilery měly skončit!
Musím uznat, že kniha se skutečně dostane člověku pod kůži. Nevím, čím to přesně je, ale na mě tak působí. Myslím, že o celkovém příběhu budu ještě dlouho uvažovat.
Zlatý hřeb to není, ale i tak je to velmi dobré, poučné, poutavé a zajímavé. Mohu doporučit všem a především lidem, co se chtějí zamyslet nad svým životem.
Dnes to tedy bude za čtyři hvězdy.

25.07.2017

Nad zaklapnutým Tyrkysovým orlem sedím už asi dvacet minut a stále vlastně nevím, co si o něm mám myslet. Líbilo se mi to vůbec? Asi ano, ale zároveň ne… Sakra, se mnou to jde z kopce, jak to tak sleduji. Musím začít od nejjednoduššího…
Autor má velmi zvláštní styl psaní… Nemohla jsem si na něj vůbec zvyknout, ani teď vlastně nemohu prohlásit, že jsem si na něj skutečně přivykla. Na můj vkus se často opakovala slova, odstavce byly příliš dlouhé, díky čemuž jsem se vždy rychle ztratila ve změti písmen.
Dost podivné mi přišlo i vyjadřování, zdálo se mi až moc poetické… vzhledem k tomu, že většina takových částí se vyskytovala v přímé řeči. Copak někdo dokáže bez odmlčování se vymýšlet metafory a neztrácet se v tom?
Pokud mám však říci, který z příběhů se mi líbil více, tak to bude spíše ten první. Rozhodně mě dokázal zaujmout více než ten druhý.
Tady se mohou nacházet nějaké spoilery!
U toho druhého se mi skutečně nezamlouvalo to kilometrové procházení podmořským světem. Bylo to v podstatě stále to samé, vše se opakovalo. To vážně není můj styl, prosím pěkně.
Konec možných spoilerů!
Ani obal mě nijak zvláště nenadchl, neslaný a nemastný… ostatně jako to, co bylo uvnitř.
Po knize jsem vlastně sáhla jen z jednoho důvodu a tím byla čtenářská výzva. Pamatuji si, jak jsem v knihovně procházela poličky a hledala dílo se zvířetem v názvu. Vzala jsem to první, co mi přišlo pod ruku. Úkol splněn, ale…
Raději žádné ale, jdu to uzavřít.
Příběh v příběhu, tak se dá Tyrkysový orel definovat. Pro mě naprosto nečekaná novinka, ale rozhodně ne úžasná. Do čtení jsem se musela spíše nutit a vážně nemohu říct, že bych si to nějak zvláště užívala. Takže hodnocení? Jak jsem už podotkla o pár řádků výše, neslané a nemastné… Vypadá to na přesný průměr, dávám tři hvězdy a loučím se.

1 15.07.2017

Harry Potter a Relikvie smrti. Sedmá kniha, která pro mě ukončuje celou sérii, když nebudu počítat Prokleté dítě. Je to zvláštní pocit, to skutečně uznávám, dojít po několika měsících, kdy jsem se postupně prokousávala každou částí, k úplnému a dokonce otevřenému konci.
Opět a tentokráte již naposledy musím poděkovat J. K. Rowlingové za to, že hrdinu s jizvou ve tvaru blesku na čele a s naprosto úžasně promyšleným charakterem stvořila.
Nemám pochybnosti o tom, že toto dílo je vskutku dokonalé a kvalitní, a to po všech stránkách…
Autorčin styl psaní, nad nímž jsem se vždy rozplývala a nevěřila svým očím, když jsem zahlédla její popisy okolí. Naprosto žasnu nad jejími přirovnáními!
Promyšlenost děje od začátku až do konce.
Takových zvratů a zápletek, které se naprosto vyjasnily, vyřešily a uzavřely.
Charaktery a celkové vykreslení postav… Vždyť snad každá postava, jež se v Harrym Potterovi vyskytovala, byla nějakým způsobem ikonická. (Tohle je asi spoiler: Snape na mě v tomto díle udělal obrovský dojem, asi už mám ustálenou nejoblíbenější postavu. Dobrá, konec toho nicneříkajícího spoileru.)
Opravdu… já skutečně nevím, co mám ještě dodat. Toto je zlatý hřeb v kompletním žebříčku fantasy. Jediné, co jsem zatím nezmínila a co vážně musím poznamenat, je tohle…
Knihy o zázračném chlapci s jizvou na čele jsou zatím to nejlepší, co se mi dostalo do rukou. Neviděla jsem filmy… a nemám v plánu to nějak měnit. Raději zůstanu u těchto úžasných knih a budu si všechny postavy představovat tak, jak je vidím ve své hlavě.
A jelikož teď už vskutku není co říct, vzkážu všem ostatním jen toto: Doporučuji! Nechte se také vtáhnout do kouzelného světa, do magických Bradavic! Neválejte se tu jako rozbitá košťata na famfrpál, pojďte sem. Do místa zvratů, smutku, štěstí, dojetí a především kouzel!
Harry Potter zůstává v mém srdci. Navždy.

6 05.07.2017

Z knihy mám ještě stále smíšené pocity, vlastně ani nevím, co si mám o Rozkazu zabít myslet.
Nemohu popřít, že četba to byla kvalitní a že nepostrádala akci, to ne. Ale něco… něco mi tam chybělo. Bohužel ale nedokážu vysvětlit co.
Pozor, tady v tom bláznivém seskupení slov se mohou nacházet spoilery!
Linie příběhu, které vykreslovaly Markovy sny, se mi líbily asi nejvíce. Dozvěděla jsem se, jak s Trinou poznali Aleca, Lanu a ostatní. A také jak a kde přežívali v době slunečních erupcí.
Úplně jednoduše bych mohla říci, že se mi kniha líbila, autor má velmi dobrý styl psaní a kupu dalších pochvalných vlastností, ale jak jsem už podotkla předtím, něco mi tam schází.
Jak nad tím teď přemýšlím, možná to bude ten přehnaný popis soubojů. Vědět kdo, kdy a kam někoho kopl, asi není úplně nutné. Chtělo by to drobně osvěžit a především zkrátit, jinak k tomu žádné výhrady nemám.
Také musím ještě zmínit, že jsem se začetla asi až po jedné pětině knihy, což tedy není úplně dobré.
Kdybych měla říct něco k postavám, tak prohlásím, že jsem si oblíbila Trinu. Připadala mi sympatická, taková milá postava, i když se mi vůbec nezamlouvala její změna díky nemoci. Proto mě pak překvapil konec, ten mě jako fakt dostal. Jak zašeptala jeho jméno před nárazem bergu. Chvíli jsem jen tu stránku hypnotizovala pohledem, než jsem se odhodlala číst dále. Opravdu klobouk dolů, zajímavý a dojemný konec.
A Alec… velmi dobře vymyšlený charakter, to uznávám. Voják, veterán. Hodně často odlehčoval atmosféru, aby vše nebylo tak moc depresivní. To vlastně mohu prohlásit i o fórcích, které vedli spolu s Markem.
A pokud mám být upřímná, naprosto mě odrovnal konec epilogu. To, že je Teresa Deedee, jsem věděla jen ve skrytu své duše, ale nechtěla jsem si to připustit.
Spoilery by tu už být neměly!
Tak já tedy nevím… Kniha je zajímavá a mohu ji rozhodně doporučit, jelikož je to opět na trochu jiný způsob, než obvykle čtu. Sluneční erupce, to jsem ve své knihovničce snad ještě nenašla. Dejme tomu, že Rozkaz zabít ohodnotím čtyřkou vínových hvězd, i když by si možná zasloužil i čtyři a půl.

1 07.06.2017

Princ dvojí krve zaklapnut a vodopády slz se spustily ještě více, než jak tomu bylo několik stránek předtím. Opravdu bych nečekala, že mě tento díl donutí si i pobrečet, avšak už je to tak.
Po celém internetu kolují řeči typu „Začínalo to jako pohádka, končí to jako horor“. Teprve teď s tím začínám souhlasit, i když Fénixův řád k tomu měl již dost nakročeno.
Tak… co k tomu říct? J. K. Rowlingová opět překvapila a zhmotnila pro nás v podobě tisíců úžasně formulovaných vět skvělé, ale zároveň smutné a děsuplné pokračování.
Přiznávám, že tuto část jsem měla přečtenou velmi rychle, stále jsem totiž potřebovala vědět víc. A také si ověřit, jestli jsem se v nějakých mých teoriích strefila. No… to se podařilo v jedné. Z dvaceti. To je mimořádný úspěch.
Já už opravdu nevím, co mám k Harrymu říct. Bradavice jsou úžasný, nezapomenutelný svět, jenž budu vážně těžce opouštět. A upřímně? Nechci ho opustit tak kvapně. Jak rychle to začalo, stejně rychle to zase skončí.
Pokud to vydržím, nechám čtení Relikvie smrti až na léto… Jasně. Do týdne už tady budu přešlapovat dole pod Relikvií s dalším bláznivým komentářem. Už se vidím.
Nebudu to protahovat… 5 hvězd, doporučuji.
A ještě… jsem jediná, kdo stále očekává dopis z Bradavic? Ten můj se asi se někde ztratil, jinak si to totiž nedokážu vysvětlit.

4 02.06.2017

Pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že můj život ve světě Harryho Pottera se blíží ke konci. Mám za sebou již pátý úžasný díl celé série, a zatímco sepisuji tento názor, Fénixův řád si udělal pohodlí na mém klíně. V nejbližší době ho opravdu nemám v plánu odložit.
Již od prvních slov v prvním díle Harryho Pottera jsem věděla, že toto bude četba, kterou jsem hledala. Avšak že se tímto kouzelným světem nechám pohltit až tak moc, mě tedy nenapadlo. A do teď se za tuto myšlenku bořím do vysokého bahna, fakt že jo.
Momentálně vedu vnitřní boj… na které místo v mém žebříčku mám Fénixův řád umístit? Říkala jsem si, že Ohnivý pohár už nic nepřekoná, ale pravdou je, že teď mé slovo zase tak přesvědčivé není.
Někdo klidně může říct, že tento díl byl šíleně natahovaný, ale já s tím tedy zásadně nesouhlasím. Fénixův řád nemá těch 796 stran jen tak. Stalo se v něm tolik neočekávaného a dechberoucího, že se až divím jeho rozsahu. Kdyby byl psán mým stylem, ještě by přibral několik stovek stran.
Magické popisy, jež vyzdvihuji u Harryho Pottera v každém komentáři, jsou snad ještě více úchvatné, než dosud byly.
A teď bacha, teď to přijde…
Rowlingová mě v tomto díle už konečně utvrdila v tom, že psát vážně umí. Mrzí mě, že jsem k tomuto ujištění dospěla až po přečtení pátého dílu.
Toto by normální člověk prostě nevymyslel, začínám díky tomu pochybovat, jestli J. K. Rowlingová vůbec člověk je.
Ach, blížíme se ke konci. Jste rádi, co? Pokud jste to přečetli až sem, tak klobouk dolů.
Na závěr musím dodat, že u posledních sedmdesáti stránek jsem neměla daleko k slzám. Za to ty konečné, kdy se vraceli z Bradavic, mě donutily se usmívat, takže jsem tento kouzelnický svět opět opustila ve veselé náladě.
K postavám se dnes nevyjadřuji, už není nutné to zmiňovat. Jejich charaktery se rozvíjí každým dílem a záleží jen na vás, jak vám sednou, takže je můj názor pro toto dost zbytečný.
Dodávám jen toto: Má chvála nezná mezí, a proto má i nějaké důsledky. Dávám pět hvězd a znovu tento skvělý svět, jenž vyšel z pera J. K. Rowlingové, doporučuji.

2 28.05.2017

Nikdy bych nevěřila, že knihy o Harrym Potterovi, které jsem měla napsané na svém letním seznamu asi u dvacátého místa, začnu číst už teď. A už vůbec bych netušila, že touto dobou budu mít přelouskaný i čtvrtý díl. Je to neuvěřitelné, jak rychle je schopen člověk číst, když si něco opravdu zamiluje. V mém případě jsou to Bradavice a vše kolem nich.
Vzhledem k tomu, že stále čtu knihy od J. K. Rowlingové, knižní výzva se trošku odkládá. Já si ale nemohu pomoci. Opětně jsem mimořádně nadšená! Ohnivý pohár se u mě umístil na prvním místě mého žebříčku. Kdo ví, jak to bude s příštím dílem, ale Ohnivý pohár toho ve mně zanechal vážně hodně.
Snape opět vystoupal nahoru a už je na druhé příčce, přesně za Siriusem Blackem. Hermiona mi tady sedla mnohem více než předtím, víc jsem se s ní (dejme tomu) spřátelila.
Odhalili jsme další část naší skládačky, tentokráte jinou, avšak stále si myslím, že v dalších dílech se bude celý děj rozvíjet mnohem více. A to za pomoci těchto situací.
Ohnivý pohár neskutečně doporučuji! Rowlingová opět dokázala, že je velmi talentovaná. Popisy situací, jež se v této knize vyskytovaly, byly tak úžasné, že jsem chtěla při čtení tleskat (pardon, to nešlo, četla jsem to tajně). A vlastně všechno, co dokázala sepsat svým typickým stylem, vyznělo perfektně.
Zase musím podotknout tu jednu jedinou věc, kterou naznačuji při kterémkoliv ujetém hodnocení. Rowlingová nezklamala a já jí teď znovu poděkuji za to, že Harryho Pottera vymyslela.
Dávám pět hvězdiček, i když bych u tohoto dílu nejraději dala třeba sedm, jelikož jsem nadšená naprosto vším, co se v Ohnivém poháru událo. A napíšu to ještě jednou… Doporučuji!

2 15.05.2017

Po „Tajném deníku čínské císařovny“ jsem sáhla jen z jednoho jediného důvodu a tím byla čtenářská výzva, jež obsahovala úkol oblíbená kniha rodičů či prarodičů.
Když jsem zaklapla desky této knihy, nevěděla jsem, jak se vyjádřit, vlastně to nevím ani teď. Zabrblala jsem jen něco ve smyslu: „Hm, tak to mám za sebou, zajímavé.“
Ze začátku jsem do toho šla jen s tím, že je to něco jiného od toho, co obvykle čtu. Něco, co je pro mě nové. Vůbec bych o knize díky mé babičce netušila.
Prvních dvacet stran mě i celkem bavilo i přesto, že jsem se nedokázala úplně začíst. Nebyla jsem schopna se do knihy tolik ponořit, něco jí zkrátka chybělo, možná nějaká jiskra, která by mě upoutala. I tak se mi ale začátek líbil.
Jakmile jsem ale očima přelétla na stránku číslo 31 a celou ji pomalým tempem přečetla, přestalo mě to bavit. Ten zlom byl naprosto nepochopitelný. A pak už to bylo špatné…
Pokud mám být upřímná, skutečně si nemyslím, že je dobré při čtení knihy myslet na něco jiného než na to, co se týká příběhu, jenž držíme v našich rukou. Když jsem si uvědomila, že přemýšlím nad tím, z jakého masa mám zítra udělat ty řízky k obědu, došlo mi, že to asi nebude úplně v pořádku.
Do čtení jsem se opravdu nedokázala ponořit, vážně se mě celkový děj nedotkl a nemůžu říct, že mě kniha nadchla. Některé situace mi přišly například naprosto zbytečné, taktéž se mi zdálo, že autor knihu šíleně protahoval. To, co se dalo krásně a zajímavě sepsat do jednoho odstavce, on rozepsal na tři stránky. Vím, že by to potom ztratilo třeba své kouzlo, ale i tak si na to musím postěžovat. Také některé scény popisující císařovnin milostný život se mi zdály přehnané, rozhodně jsem z nich neskákala radostí do stropu, stal se přesný opak. Kdybych byla autorkou knihy já, normálně bych je vyškrtla. Nějaká padesátiletá císařovna si užívala snad s každým… Dobře, to už přeháním, ale musím to zmínit, jelikož mi to celkem narušovalo můj pohled na toto dílo.
Na závěr bych jen dodala, že se mi líbil konec knihy, který byl vlastně doslovem Li Lien-Jinga. Musím uznat, že ten jsem si užila a konečně jsem se alespoň na krátkou dobu začetla. Nakonec jsem se tohoto přeci jen dočkala.
Knihu hodnotím velmi průměrně, žádný smutek z toho, že již nepokračuje, se nedostavil a předpokládám, že se ani nedostaví. Možná je to tím, že jsem na čtení takové knihy ještě malým človíčkem, ale to samozřejmě není jisté. Každopádně jsem ráda za to, že jsem ji přečetla, ale již nikdy si nenechám doporučit knihu od babičky, nedopadá to dobře. I přesto ji ale doporučuji, pro někoho, kdo se zajímá o Čínu jako takovou, je to opravdu skvělá volba.

1 22.04.2017

„Opětně jsem se nechala vtáhnout do tohoto jedinečného světa čar a kouzel, abych mohla obdivovat perfektní styl psaní J. K. Rowlingové, vžít se do postav tak dobře, že jsem nechtěla knihu vůbec pustit z ruky, a celkově si dopřát ten relax, jenž při čtení onoho Harryho Pottera nastal.“ Přesně takto vypadala má reakce po zaklapnutí knihy a následném odložení na noční stolek. Tímto způsobem by se vlastně celá kniha dala definovat, to je ale dle mého názoru velmi krátký a odfláknutý popis. *slečna náročná*
Takže… jak bych to mohla rozšířit? Musím říct, že jsem nebyla zklamaná ani v nejmenším. Kdo by to byl řekl, že budu takto mimo – v dobrém slova smyslu – i z druhého dílu?
Snape je stále mou nejoblíbenější postavou a v žádném případě to nehodlám měnit, taktéž se mi pořád líbí jméno Hermiona.
Dnes nemůžu nadávat ani na překlad, jelikož vydání, jež se dostalo ke mně, bylo bezchybné, za což jsem byla vážně ráda. Nemůžu vytknout vůbec nic. Nečekala jsem – dobře, teď se opakuji - že mě i druhý díl z tohoto dokonalého kouzelnického světa tolik nadchne, díky čemuž budu mít problém soustředit se na ostatní práci. :D
Znovu můžu dát s klidným srdcem pět hvězdiček, J. K. Rowlingová v tomto směru naprosto ví, co dělá, má cit pro jazyk a já absolutně netuším, co bych jí mohla vytknout. Všechny situace jsou vykreslovány úžasným způsobem. Tak úžasným, že jsem dokonce v některých chvílích neměla daleko k pláči a smíchu zároveň. Musím ještě jednou poděkovat za to, že Harry Potter vznikl a zhmotnil se v těchto skvělých knihách. Velmi brzy zaběhnu do knihovny a půjčím si další díl. Nevydržím déle čekat, jsem vážně zvědavá, jak se bude celý příběh Harryho Pottera vyvíjet dále. Vřele doporučuji a smekám svůj imaginární klobouk. Náramná práce!

4 14.03.2017

Vážně jsem nečekala, že se již tento víkend dokopu k přečtení prvního dílu Harryho Pottera. Nevím proč, ale vždy, když jsem začínala knihu číst, nějakým velmi zvláštním způsobem mě odradila. Ovšem poslední dobou jsem se začala mnohem více věnovat četbě a literatuře, takže mám velikou radost, že jsem knihu konečně přečetla. Opravdu děkuji mému kamarádovi, jenž mě v pátek krutě donutil začít "Harryho Pottera a kámen mudrců" číst.
Na začátek musím jen zmínit překlad... Bože můj! Co za vydání se mi to dostalo do rukou? Opravdu nevím, jestli jsem měla čest zrovna s prvním vydáním knihy, ale když jsem na stránkách objevila slovo "ůplně", zjistila jsem, že překlad asi nebude nějak extra v pořádku. Našla jsem několik dalších chyb, ale na to "ůplně"... na to vážně nic nemělo a mít nebude. Může se to měřit možná i s tou "můzou", kterou jsem minule nalezla v Železné dceři a rovněž se při čtení chytala za hlavu.
Styl psaní autorky. Co k tomu dodat? J. K. Rowlingová píše v er-formě, což je vlastně pohled třetí osoby či pohled vypravěče, a ten mi u této knihy opravdu sedl. Nikdy mě er-forma nějak zvláště nelákala, naopak, raději jsem četla knihy v první osobě (a to jen tak mimochodem vůbec nechápu). Neměla jsem vůbec věřit mé matce, že er-forma se mi bude špatně číst...
Kromě toho musím ještě dodat, že kniha díky tomu byla mnohem lepší, nedokáži si ji v první osobě představit. Krásné popisování okolí výborně podtrhovalo atmosféru a já se mohla tak úplně jednoduše vžít do postav a snášet s nimi veškeré momenty a situace. No, to snad mluví za vše.
Také musím ocenit názvy kolejí a jména všech postav. Nebelvír, Zmijozel, Havraspár, Mrzimor... no kdo by to vymyslel? Český překladatel musí být v tomto směru génius!
Moc jsem si oblíbila i jméno Hermiona, teda, ne tak moc, abych tu hrdě prohlašovala "Říkejte mi Hermiono!", ok?
A teď, pro mě asi nejdůležitější detail... Snape. Nyní je mi už naprosto jasné, kterou postavu budu mít nejraději. A to mi nikdo nevymluví, Snape je prostě na špičce a nikdo mi ho odtamtud nesundá.
Mohla bych toho vypsat ještě mnoho, vím, že bych to dokázala, ale nechci, aby tento názor byl tak dlouhý. Už to raději nějak ukončím.
Kniha mě ani v jedné části nenudila, což je vážně obrovské plus. Jsem velmi ráda, že mě kamarád překecal k jejímu přečtení již tento víkend, jelikož nelituji. Opravdu jsem se u knihy bavila a dokázala jsem při ní i celkem relaxovat. I když, no, z některých situací mi dokonce běhal mráz po zádech... Preboha, už nikdy nebudu číst Harryho Pottera kolem půlnoci jen se slabým světlem z baterky, jež chvilkami problikávalo. Prosím vás, příště mi to někdo zakažte.
Takže, jak jsem už řekla, kniha mě nezklamala ani v nejmenším a já mohu s klidným srdcem dát pět hvězdiček, jelikož si to Rowlingová vážně zaslouží.
Jinak, jestli je tu někdo s podobným problémem jako jsem měla já, tak vám jednoduše říkám, překonejte odpor s názvem "Harry Potter prokletí" a začněte číst. Vážně nebudete litovat.

6 19.02.2017