kleozpatra komentáře u knih
Kladla jsem si otázku, jestli mě Biblical nudil proto, že Judas Priest nejsou můj šálek číslo jedna, nebo že to nudné je. Kdyby to napsal například... někdo z Black Sabbath, bavily by mě tytéž kapitoly? Je to čtení zajímavé a věřím, že Rob dnes nemá zapotřebí cokoli tajit (původně jsem chtěla napsat "lakovat na růžovo", ale vzhledem k jeho přiznání, že je gay, by to vypadalo asi divně) a vypráví otevřeně na téma manažéři, agentury, ženy, muži, peníze, sociální média, zdraví a nemoci... Čím si mě nejvíc získal? Tím, že působí velmi skromně a nezapomíná na svoje kořeny a život, z jakého vzešel. I přes slávu a hmotnou jistotu nemá obsesi hromadit luxusní domy a vymazlená auta, dávat se na odiv. Přeju mu pevné zdraví a ať mu to ještě dlouho zpívá.
Spousta poctivé práce, spousta inspirace na trochu jiný výlet, než jak jsme zvyklí od cestovek. Je tu hlavně vzdálená historie. Čím blíž, tím méně hrdinů kultury, řekla bych. Hodně politiky, poskrovnu hudby a módy. Trochu mě rozladily opáčka z Dickense, Keatse, Marxe a dalších. Škoda chybek, překlepů a obalu, co by se hodil spíš na křížovky. To si autor ani Londýn nezasloužil.
Věř a víra tvá tě uzdraví. Smůla je, že už jsem pár knih na téma "hluboké lásky a osvobození sebe sama" nastudovala a tak mám sebe i euforii z toho, že se konečně objevil zázračný návod, jak zlikvidovat nádor za měsíc, pod kontrolou. Kdo se v tomto ranku začíná teprve rozhlížet, bude třeba nadšen a kdoví, možná vyžene nádorové buňky. Jen dobře. S touhle Cestou jsem se já nepotkala.
Nouzový východ srazí na kolena a Velikonoční průvod z nich nezvedne. Bolavá, přesto nádherná kniha, napsaná bez dnešních "heřmánků", žádný odchod ruku v ruce do zapadajícího slunce. Dvě holky krví spřízněné, mozkem rozdělené, srdcem svázané. Sesterstvo, pouto. A taky téma do příští Čtenářské výzvy: Kniha, kterou mi kdosi nevrátil. :)
Elizabeth nehodlá přistoupit na zaběhané pravidlo, že muž je od přírody schopnější než žena. Chce důkaz, činy, ne jen vágní vysvětlení postrádající logiku. Naráží na překážky, ale nevzdává se nikdy. Její inteligence a neústupnost vylučuje diplomacii a rukavičky. Přivedlo mě to na myšlenku, že ač doba pokročila, jisté nahlížení na rovné příležitosti se moc nezměnilo. Skvělá lekce emancipace, hlavně první půlka má v tomto smyslu hodně našlápnuto.
Před čtením to byla Westwoodová, zrzavá extravagantní punkerka, teď je to Vivienne, smělá inteligentní bytost, která se nebojí skrze svou tvorbu vyjadřovat ke světu a škůdcům. Tahle kniha mi v mnohém otevřela oči, ale prospěly by jí nůžky a trochu prostříhat.
Adunni je bez debat sympaťanda a její nigeringliš roztomilá. Žít na vesnici, kde je dívka jen stroj na rození dětí a domácí práce, není její vroucí přání a tak se snaží vymanit ze všeho, co před ní staví bída a předsudky. Autorka jí vidí jako holku s fištronem a bezmála feministku, na mě ale působí co malé dítě, které sem tam něco odpozoruje, vyhodnocuje pudově a plní přání své zemřelé matky - neskončit na vesnici jako otrok mužů a učit se - , aniž zná život "na druhé straně". Vždycky se najde dobrá duše, co pomůže. I přes výtky, je to podnětná kniha, napsaná srdcem. Tleskám též překladatelce. Po pár dnech jsem mluvila skoro jak Adunni, když jsem "najdula v důmu penězí a skočil mi smích na obě oči".
O Janis tu mnoho není, drobet to zamrzí, ale příběh se žene dál a člověk na Joplinku skoro zapomene, protože Peggy svoje další osudy umí podat. Vtáhne i poslední část o tornádu a nemocné matce, u které nakonec strávila nepoměrně víc let, než s Janis. O ni se vlastně Peggy jen otřela, jen kolem sebe proletěly, nevázaly se, času před nimi bylo spoustu a pak Janis náhle umřela. Pecka je, když si uvědomíte, že lidi kolem Peggy měli všichni život na knihu.
Fajn pohled na sebe sama. Helmut Newton se nelakuje na růžovo, ale flákne nám svoje sobectví rovnou do ksichtu. Mám stran toho oblíbený výrok: sobectví není žít podle svého, ale chtít po druhých, aby žili podle mého. Z toho vyplývá, že žil jak chtěl, nikomu to nenutil a když narazil, vyhnul se a šel dál. Byl by z jeho života skvělý film, zažil toho opravdu hodně a jistě to nebyly vždy příjemné věci. Jenže on dokázal z každého průseru vytěžit. Měl svůj lehce úchylný pohled na svět a jeho fotky i jeho soumaři o tom ví své. Jenže jen tak se má k tvorbě přistupovat. Podle svého.
Zaráží mě 42%. Tu knihu shledávám hodně dobře napsanou. V dnešní době, kdy je literatura mnohem akčnější, aby se čtenář nenudil, protože doba je taková, že se začínáme nudit velmi brzy, je kniha, kde je tolik prostoru věnováno myšlenkám a pocitům, aniž by se to zvrhlo s kupu sentimentálních klišé, vzácnost. Rachel Cusk má záviděníhodný talent vystihnout nesnesitelnou lehkost každodenního bytí, ale evidentně ne každý to ocení.
Ono to není špatné, ale ono to není ani nijak uhrančivě dobré. Neurazí/nenadchne, což je podle mne horší, než kdyby to bylo hrozný. Napsat knihu není žádná legrace a jistě i tahle dala práci a byla psána s upřímnou snahou, aby byla co nejlepší, ale mám pocit, že se nějak všichni vzdalujeme tomu, čemu se říká literatura. Chci poletovat, chci tlouct hlavou o zeď, chci usínat s knihou pod polštářem a nechci, aby skončila, a když už nastane nezvratný konec, musím být zoufalá i z toho, že nemám deset hvězd ale jen pět. A tahle kniha není ten případ.
Jedna z nejkrásnějších knih, jaké jsem kdy četla. Sourozenecká sága, kde lze vidět, jak se může prvotní založení dítěte a dojem z něj v dospělosti změnit a že skutečný charakter není nutně podmíněn studiem škol ani prostředím, v jakém vyroste. Literární laťka je tu hodně vysoko.
Nestačila jsem počítat svoje lidi, jejichž úzkostem tuhle ňamku nadělím. Na začátku. Ke konci jsem ubírala ze strachu, že mě tou károu plnou sladkobolného sentimentu polovina obdarovaných umlátí.
Nadupaná glamrocková studnice, kde nemůže nic chybět. Hudba, vkus, móda a zase hudba, zkrátka co se kde v tom období šustlo a na čem jen ulpěla třpytivá šupina. Elpíčka, singly, prezentace v Top of the pops nebo i v rádiu, taková to byla doba, takový to byl tehdy v Británii hudební šrumec. Takže: Gary Glitter, Slade, Sweet, Marc Bolan, David Bowie, Mud, Suzi Quatro, Elton John, Bay City Rollers, Alice Cooper, Mott the Hoople, Rubettes, Queen a spoustu dalšího, o čem jsem neměla ánunk a dík knize zjistila, že to či ono bylo slavné a zajímavé. Není to jen suchý výčet a statistika, ačkoli přesná data jsou všude, tohle má fakt srdce a snad z každého z těch krásných bláznů zasypaných flitry je cítit autorovo nadšení, pochopení pro lapsusy i obdiv, který nutí si glorifikovanou píseň najít a pak si jen říct: pane bože, dyk tuhle úžasnou pecku já přece znám !! :)
Naprosto úžasná kniha a úplně zbytečně jsem se bála, že přijdu o iluze. Megadeth nejsou sice většinou můj zdroj hudební horečky, ale bylo pár vln, kdy jsem je poslouchala víc, než co jiného. Teď, po delší pauze, jsem konečně musela prolomit tu ostudnou nulu v mojí (okresní) knihovně u této knihy. Smutné, že, zvlášť proto, že tohle je opravdu velmi svěží počtení, i když Dave píše o citlivých věcech, nějak má schopnost zpověď odlehčit a vyzní to až roztomile, hlavně, když si na konci odstavce nasype popel na hlavu a uzná svůj díl viny. Jeho drogové a alkoholické pasáže, které tak nějak k rockerovi patří, se mi ale nechce en bloc zbaštit, protože kdyby byl od rána do večera na šrot, tak jak by mohl vládnout na kytaru takovou virtuozitou nebo skládat písně a dělat spoustu dalších věcí, na které člověk musí být maximálně příčetný a soustředěný. Nehledě na to, že když jsem si čtení proložila rozhovory na youtube, tak i na vyložené útoky reagoval jako distingovaný inteligentní muž, k tomu ještě brutálně atraktivní :)). Obdivuju jeho odhodlanost, kdy už jako kluk velice rychle pochopil, že na hlavu mu nic samo nespadne a všeho se musí domoct sám. Nevím, jak vy, ale mě dostala ta upřímnost a čistota (tenhle výraz v souvislosti s metalem? hele, ale proč ne) s jakou to všechno sází na stůl. A co především, hrozně jsem s ním soucítila, co se té jeho bolesti ohledně vyhazovu z Metallicy týče. Sice jemu prošlo kapelou taky pěkných pár muzikantů, některé též sám vyhodil, jenže on byl zakladatel !!! Metallicy a ta křivda se knihou táhne jako červená nit a i když už si myslel, že je to za ním, tak se rána vždy v nečekaný moment otevřela, jedno, jak jsou Megadeth úspěšní a kolik prodali nosičů, vždycky druzí. Jasně, pomsta by byla nejsladší, kdyby to bylo obráceně, jenže druzí za Metallicou!!, o tom se může muzikantům zdát. Kdyby Lars někdy Daveovi zavolal a uznal jeho význam a poděkoval, mohl dojít klidu dřív a ne na to čekat celá léta, kdy se musel napřed poprat se závislostmi, pobyty v léčebnách, ustát fatální průser s rukou a nakonec se obrátit k víře, aby to všechno mohl hodit za hlavu a při kontaktu s Larsem a Jamesem už necítit vztek, ale naopak klid a radost, že ... že hudba. Konec knihy je doslova dojemný, kdy se smířil s Davem Ellefsonem, svým dlouholetým spoluhráčem a "bratrem", kdy vyzdvihne rodinu jako to nejdůležitější, kdy se všem, kterým za ta léta možná ublížil, omluvil a už netlačí na pilu, jen si to užívá a pořád ho překvapuje, když se potká s projevem fanouškovské oddanosti třeba někde na autogramiádě. Teď někdy vyšla další kniha, kde bude jistě i jeho nedávný boj s rakovinou krku a už se těším, že v další vlně na sebe zase někde narazíme. S tou knihou :). Ps: Metallica nebyla nikdy můj šálek.
Další mysterium odtajněno a odhozeno v dál. Co mi absolutně ale vůbec nedotejká, je, čím mohla tahle kniha způsobit před pár lety takový poprask, vždyť to připomíná práci talentovaného grafomana, toho času cirka ve třetí třídě základky. Domučila jsem se do poloviny a jestli se v komentářích píše, že pak se to zběsile rozběhne, tak ale beze mne, já už jen s lítostí počítám, kolik jsem za tu dobu mohla chytit lelků.
Nakopnuta filmem jsem šla do knihy pro mne dosud neznámé spisovatelky v obavách, že to bude jedna z kvanta aktuálně oblíbených superděl rychlokvašené literatury, ale žasla jsem, jak mistrně Flynnová buduje napětí, jak nutí hltat stránky a neustále obracet "tu poslední a pak už jdu fakt ale spát" a přehazovat naše vnitřní morální kyvadélko tu tam tu onde, klást si i soukromé otázky a nechat se zaskakovat náhlými odpověďmi. Rozhodně podnět mrknout se i po dalších knihách Gillian Flynnové.
Nadšení z Utopia Avenue mě přivedlo k Hodinám z kostí a já si zpočátku tak libovala. Do detailu propracovaná hluboká kniha o stavu lidství, poutech, o možné budoucnosti, lhostejnosti k darům přírody a taky haluze a haluze. Labužníkovi zhořklo, přes poslední pětinu jsem už skákala s ohledem k mému času, k mému životu. Není nekonečný.
Od oslnivé naivky přes sexuální symbol, revolucionářku, cvičitelku, presidentku společnosti, až po uznávanou herečku a producentku prošla více převtěleními než leckterá veřejně činná žena v historii. Dcera Henryho Fondy, která se chtěla z jeho stínu vymanit a současně jím být milovaná. Celý život, ať už jí kroky zavedly kamkoli, vnímala otcův vliv a stála o jeho respekt, stejně jako o uznání od svých mužů. Myslela, že si ho musí zasloužit a tak se podřídila jejich snům a ty své zařadila do fronty. Klute, Koně se také střílejí, Návrat domů, Julie... nej filmy, kde dala vše ze sebe, jinak to neuměla. Aerobik, původně jen způsob, jak vydělat manželovi na politickou kampaň. Angažovanost... nedokázala být lhostejná, každá nespravedlivost jí poháněla zastat se. Kniha je velmi čtivě a zábavně napsaná, autor má odpozorované motivace a povahu člověka, vidí za situace, přitom nepůsobí bulvárně, a dovede Jane vynést do nebe, ale taky jí to umí pěkně spočítat.
Ismay, Heather, Pamela, Beatrix, Marion, Irene, Eva, Avice... co žena, to pochybnost, maska navenek, uvnitř labyrint a co žena, to přístup k mužům. Hlavy hrdinek jsou jak cukřenky. Odklopíte a nahlédnete dovnitř. Ne vždy tam čekají bělostné kostičky. Někdy je uvnitř šváb. Napínavá psychologická skládačka spíš než detektivka, jak už to u Ruth Rendell bývá.